Publicistika – Zbývá dodat...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (17)
Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.
Milan Dubský: Archelogie ducha
Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí.
Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?
Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (12)
Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení obecně a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.
O shromaždování
I když... před pár dny jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného městem, a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná se starosta vzmoh a dává příležitost nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál, zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň znovu použít.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (11)
Tak a teď jsem si uvědomil, že se musím opět nesystematicky vrátit do září roku 1946 a nejdříve ještě daleko nazpět. Lepařovo gymnázium v Jičíně mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Tato škola patří mezi sedm nejstarších škol v českých zemích, založil ji – jako kde co v Jičíně - Albrecht z Valdštejna v roce 1624 při jezuitské koleji a byla na jiném místě, než je dnes.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (74)
Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (72)
I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přesto se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (52)
Dostávám k další kategorii střípků, které snad lze nazvat střípky technickými. Myslím, že na rozdíl od Miroslava Horníčka, který říkával, že jeho technické znalosti končí u skoby, jsem na tom podstatně lépe. Tedy zejména teoreticky, po stránce praktické je to už horší. Vím sice, že šroub se zašroubovává doprava, ale stačí abych měl nasadit zahradní hadici, která se šroubuje zezdola na vodovodní kohoutek, a hned si nejsem jistý!
Josef Krám: Josef Škvorecký
A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?
Josef Čermák: Sbohem, Miluško Beckerová (Kulhánková)...
Letošní Hod boží vánoční se mi právě nepoved. Na Štědrý večer jsem absolovoval (jeden z mála zbylých nemotorizovaných obyvatel Kanady) dvě pěší cesty na pobožnost po neproházených chodnících. Tálo, hromádky ztvrdlého sněhu a rybníčky špinavé vody se spravedlivě střídaly a já si dvakrát naplnil své sváteční polobotky.
Karel Kopec: Novoroční úvaha 2010 aneb Co všechno se vlastně přeje do nového roku?
Co všechno se vlastně přeje do nového roku? Letos jsem se obrátil o radu ke své novoroční korespondenci mnoha uplynulých let. Zvídavost mi nedala, a tak jsem zpracoval dostatečně velký statistický soubor všech došlých přání. Z analýzy mi vyšlo několik zajímavých údajů. Na vlastním příkladu mohu doložit, zda a jak se ta přání plní.
Václav R. Židek: Vzácná to žena
Charita se stává v čase předvánočním v posledních letech v Česku samozřejmostí, což je dobře. Ale bylo by ještě lépe, kdyby se tak dělo po celý rok a lidé přestali hledat za podobnou činností něco špatného. Za ta léta - od dob „Sametové revoluce“ - jsme se totiž naučili jakoukoliv dobročinnost podezírat z nekalých úmyslů. Na tom však nese velkou vinu celá naše společnost, protože ne všechno se rozvíjí tak, jak by se správně rozvíjet mělo.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (47)
Milí trpěliví čtenáři, teď bych si dovolil pomalu přejít od střípků kolaboračních ke střípkům z oslav osobních. Bylo ji pár desítek, ale nebojte se, připomenu jich jen pár. Zažil jsem pět a půl ředitele (pět regulérních a jednoho zastupujícího) a má drzost někdy dosahovala takových výšin, že jsem své zdravice prozpěvoval i některým z nich, což tedy vlastně byla také ještě jakási kolaborace a podlézání tak napůl!
strana 1 / 17