Publicistika – Zbývá dodat...

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (24)

Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (21)

Nyní se opět vrátíme od pasivního sportu k aktivnímu. Lyžování i bruslení jsem měl sice docela rád, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby se to provozovalo při 20 st.C nad nulou. Měl jsem vždy prostě raději teplo a koupání, jistě i proto, že pro něj byly v Jičíně přímo bezvadné podmínky. Koupaliště se skokanskou věží na rybníku Kníže, poblíž nádherné teplé rybníky u Jinolic, hezké a teplé koupaliště v Němyčevsi a naopak mnohem chladnější, v Prachovských skalách, se známým dřevěným Pelíškem.

Blanka Kubešová: První dojmy (1/3)

Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný? Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (20)

Abych stále neunavoval školou, v těchto střípcích přeruším vzpomínky na své učitele a profesory, „zařadím zpátečku“ a zařadím něco „z jiného soudku“. Sportu musím zcela jistě věnovat několik kapitolek těchto střípků. Jsem skálopevně přesvědčen, že právě díky opravdu velmi všestrannému sportování jsem prolétl celou pubertou bez ztráty kytičky. Tedy bez nikotinu, alkoholu, jakýchkoliv generačních rebelií a dokonce i bez větších zranění.

Diskuze na téma: Máme se plácat po ramenou nebo ne?

Občas se stane, že některé věci, týkající se našich novin, si najdou cestu i na titulní stranu. Stalo se tak i nyní, kdy jsme si řekli, že vás tak trochu vtáhneme do naší redakční diskuze na téma, o němž jsme sami mezi sebou již mnohokrát mluvili ...

Jan Řehounek: Letošní Hrabalovo Kersko letos poprvé zmoklo. Ale jen trošičku!“

„Když jsem se přistěhoval do Libně,“ vzpomínal dál, „šel jsem se také podívat do restaurace, kam chodíval pan Hrabal. Tam vám byla výčepní... senza ženská! Ona měla všechno nastrkané pod pultem a k tomu upravenou halenku a neuvěřitelný dekolt. Takže, když se naklonila pro to, co měla pod tím pultem, málem všichni chlapi přepadli, protože byli hlavou a potom i očima za ní. Od té doby jsem do té hospody začal chodit taky.“

Eva Vlachová: Prázdninová putovní

Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.

Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...

...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.

Stanislav Moc: Ahoj mámo

Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi.

Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena

Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.

Milan Prokš: Pohostinství, nebo po hostinství?

Středověká krčma: „Tak co, panenko, nažrala ses dobře?“ Hospodského otázka slečnu kupodivu nevyvedla z míry. Očekávala něco podobného. „Co si dáš k chlastu?“ „Malé pivo, prosím.“ „Hubu drž, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsně, ale přesto srší vstřícným vtipem. Dívčina vzhlédla a mile se na něho usmála. Nevěříte, že by bylo něco takového dneska možné?

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (59)

Pro mne osobně byla účast na tom silvestrovském pořadu jakousi vstupenkou do několika dalších zábavných televizních pořadů. Koncem roku 1980 si na nás meteorology vzpomnělo ostravské studio a pozvalo nás na natáčení pořadu Dobrá parta. A tu dobrou komořanskou partu jsem jel reprezentovat společně s kolegyněmi Janou Bílovou a Magdou Lípovou a s kolegou Vladimírem Seifertem.

Anastázia Mahovská: Po akci následuje reakce

Vážení autoři a čtenáři Pozitivních novin, pojďme se rozmazlit a potěšení si nadělit. V životě funguje jednoduchý zákon: „Po akci následuje reakce“. A protože byla zveřejněna akce veřejně prospěšné sbírky NA PODPORU POZITIVNÍHO MYŠLENÍ A "DOBRÉ NÁLADY", chci reagovat svým názorem na uvedený počin.

Milan Dubský: Archelogie ducha

Na hlušinu narazí člověk nejen v terénu, ale i mezi lidmi a jejich chováním, velmi často. Je to někdy málo povzbudivé a někdy až bolestné. Ale pouze naříkání to nespraví. Život lidí a realita nebyly nikdy ani v minulosti ideální. A jestliže se někdy setkáváme s tvrzením, jaké to bývaly dříve idylické časy, tak to neberme vždy za bernou minci. Tak jako nyní, i dříve, potkávalo lidi štěstí.

strana 1 / 17

Další strana »