Publicistika – Zbývá dodat...
Milan Turek: Běžky - opiát seniorů na Liberecku
Městský člověk může mít sice zahrádku, chatu, zahradu nebo něco podobného, přesto však mnoho seniorů vyhledává také ve všech možných volnočasových aktivitách druh sportu, kterému se věnoval v mládí a snaží se alespoň v daných možnostech a podle své fyzické kondice v něm pokračovat. Liberecko, počítaje v to samozřejmě také Jablonecko a celé rozsáhlé území nejbližšího okolí Jizerských hor, předurčilo pro většinu obyvatel zimní sporty, především lyžování a potom speciálně běhání na lyžích.
O shromaždování
I když... před pár dny jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného městem, a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná se starosta vzmoh a dává příležitost nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál, zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň znovu použít.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (74)
Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (5)
Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.
Dobromila Lebrová: „Moje“ osobnosti
Nějakými kolotoči osudu jsem se předloni stala autorkou Pozitivních novin. Vzala jsem si úkol velice zábavný: pro každý týden připravit životopis někoho, kdo se v tom týdnu narodil nebo zemřel. Sdělila jsem, že si budu vybírat mezi těmi, kteří mají daný týden kulaté nebo půlkulaté výročí, že dávám přednost osobnostem, které už nežijí, jsou třeba i polozapomenuté - a jelo se... A tak se stalo, že jsme se v Pozitivních novinách dostali až ke sté osobnosti.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (4)
Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, v ní velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (48)
Už jsem tady kdysi kdesi napsal, že jsem vlastně chtěl být profesorem tělocviku, a tak i když jsem si tuto profesi nakonec nevybral, není divu, že jsem minimálně do svých pětadvaceti let strávil značnou část svého volného času na hřištích a v tělocvičnách. Hned po maturitě se pro mne stával sportem číslo 1 volejbal. Ačkoliv jsem nikdy nedosáhl výšky 170 cm, přesto jako nahrávač jsem byl většinou v základní šestce. V polovině padesátých let ovšem byla pravidla odbíjené jiná, než jsou dnes a malí nahrávači se mohli uplatnit i v reprezentaci, což ještě dokážu a připomenu.
Vladimír Kulíček: Poselství babky kaštanářky
Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.
Petr Chalupa: Vánoce počátkem padesátých let minulého století
Když se tak snažím všemožně vyhnout tomu nesmyslnému prosincovému pobíhání a shánění, když jen vejít do některého z mnoha „marketů“ pro mne znamená navodit si klaustrofobii - chorobný strach z uzavřených prostor a také demofobii - strach z davu lidí, vzpomněl jsem si na svá dětská léta počátkem padesátých let, pochopitelně minulého století. Ale né, nechci nic hodnotit, srovnávat, zatracovat či vynášet, jen mne to při té vzpomínce nutí zkusit to popsat.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (47)
Milí trpěliví čtenáři, teď bych si dovolil pomalu přejít od střípků kolaboračních ke střípkům z oslav osobních. Bylo ji pár desítek, ale nebojte se, připomenu jich jen pár. Zažil jsem pět a půl ředitele (pět regulérních a jednoho zastupujícího) a má drzost někdy dosahovala takových výšin, že jsem své zdravice prozpěvoval i některým z nich, což tedy vlastně byla také ještě jakási kolaborace a podlézání tak napůl!
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (44)
Nevím, komu se ty tyto mé střípky vzpomínek dostanou do rukou, přesněji před oči. Je ještě mnoho kolegů, spolupracovníků a spolupracovnic, o kterých lze s jistotou říci, že patří mezi ty pro mne nezapomenutelné, i když jsou mezi nimi už také četní nebožtíci a nebožky. Chtěl bych ale připomenout zejména příhody příjemnější. Třeba tu, kdy byl do čela našeho ústavu v roce 1980 jmenován novým ředitelem Ing. Václav Richter.
Ladislav Gerendáš: O divácích a trémě
Často se nás lidé ptají, zda máme na jevišti trému. Odpověď není jednoduchá... Máme. Intenzita trémy je totiž závislá na velikosti zatížení umělce, na stupni jeho připravenosti k výkonu, na jeho momentálním zdravotním stavu ...
Jan Řehounek: Politik
Ideálního politika si jistě představuje každý úplně jinak. Spousta lidí bude jmenovat určitě T. G. Masaryka, jiní vyloví z historie císaře Karla IV., světoběžníci sáhnou přes Velkou louži pro prezidenta Lincolna, feministky si vzpomenou na Marii Terezii. Najdou se i tací, kteří budou jmenovat třeba Františka Josefa II. či Napoleona. Ti první proto, že za France Josefa jsme měli v našem soustátí moře, ti druzí s odůvodněním, že Napoleon by s rozvratníky a rejpaly, co si demokracii představují jako cochcárnu – každý si dělá co chce, udělal krátký proces. Gilotina a šmik!
Milan Dubský: Jen tak na okraj - Oslovování a oslovení občanů
Nejen východní Němci, ale i my jsme chtěli po velkém „středoevropském třesku“ v 80.letech hned mít vše, co jsme vídávali ve výlohách obchodů na západ od našich hranic. Ale nešlo pouze o materiální věci. Mysleli jsme, že nabytím svobody získáme a nabudeme snadno, ne-li automaticky, toto materiální bohatství.To byla velká iluze, jejíž důsledky pociťujeme dodnes na každém kroku.
strana 1 / 17