Když byl na mě v létě z redakce časopisu Revue 50plus vznesen dotaz, zda bych si nechtěl zavzpomínat na herce, scenáristu a režiséra Ladislava Smoljaka, nezaváhal jsem ani na chvíli. Tím spíš, že nejen já jsem měl možnost přijít s tímto báječným umělcem do styku, ale i další členové naší rodiny. Vzal jsem si k ruce pár dokumentů z různých let, které jsem si kdysi uložil a začal skládat následující „leporelo“… 1960 Když jsem dostal tuto pozvánku (obr.1) na níž je divadlo Semafor uváděno pro jistotu ještě také původním názvem divadelního sálku ve Smečkách, který se jmenoval Malá scéna (a v 50. letech v něm mimo jiné vystupoval také Vlasta Burian) jméno Ladislav Smoljak mi nic neříkalo. Dověděl jsem se od svého bratra jen, že se jedná o jistého pana učitele z Brandýsa nad Labem, který upravil a se svými žáky nastudoval Aškenazyho Ukradený měsíc a udělal to tak pěkně, že mu v Semaforu nabídli, aby hru připravil také na jeho scéně. Premiéra se uskutečnila 2. dubna a hra se dočkala 26 repríz (když se pan Smoljak o 35 let později vrátil na čas do Semaforu jako režisér, například pásmo. V hlavní roli písnička pod nímž byl podepsán, mělo repríz desetinásobek!) Ladislav Smoljak Semafor miloval; u příležitosti 40 let jeho trvání o něm napsal: „Kdybyste někomu, kdo u toho tenkrát nebyl, dali přečíst text první semaforské hry Člověk z půdy, nechtěl by uvěřit, že jeho inscenace v divadélku Ve Smečkách způsobila takovou senzaci. Taková chvíle se totiž musí prožít na vlastní kůži. (…) Když jsem asi rok po té v Semaforu krátce účinkoval se svou adaptací Aškenazyho Ukradeného měsíce, zůstával jsem po zkouškách téměř vždycky v divadle a nemohl jsem se nabažit té opojné atmosféry, kterou žádný slovní ani notový zápis nemůže zachytit.“ 1962 Bylo mně sedmnáct a pracoval jsem v Domácích potřebách Plzeň jako aranžér výloh. Nevzdával jsem se ovšem představy, že ze mě bude jednou – po vzoru svého bratra – výtvarník a veršotepec. Obesílal jsem své první literární pokusy na všechny strany, do všech možných novin a časopisů. Výsledky byly neadekvátní vynaloženému úsilí. Přesto jsem se časem zrovna v Mladém světě jednou prosadil. Nebyly to ovšem verše, ale povídka o tom, „co to je poezie“. Z prvních „námluv“ s redakcí tohoto populárního časopisu mám uschovaný půvabný dopis od pana redaktora Smoljaka. Pokud by se někdo dnes podivil onomu „soudruhování“, předesílám, že jinak se z redakcí tehdejších novin a časopisů oficiálně odpovídat nemohlo! Takže je toto psaní zároveň obrazem doby, ve které jsme tehdy žili a pracovali. (Jo a jen tak mimochodem – víte, že on to byl, kdo za dob svého redaktorování v Mladém světě vymyslel zpěváckou anketu Zlatý slavík ?) 1968 Pánové Smoljak a Svěrák si poprvé zahráli ve filmu! Scénář ke Zločinu v šantánu napsal spolu s Josefem Škvoreckým a Jiřím Menzelem můj sourozenec. Spolu s Jiřím Šlitrem si v něm také zahrál jednu z hlavních rolí a Ladislav Smoljak se tu zhostil malé epizodky novináře. 1972 Začátkem sedmdesátých let našel jedno z útočišť Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem v divadélku Albatros v pražském Domě dětské knihy. Občas tam přicházel i Ladislav Smoljak. Divadélko a galerii měla v Albatrosu produkčně na starosti jistá Johana Niederlová, kamarádka obou pánů. V roce 1972 ještě netušila, stejně jako jsem to netušil ani já, že za deset let se spolu octneme na Staroměstské radnici a ona se bude od té chvíle jmenovat Johana Suchá. Pro rok 1973 jí oba pánové poslali tuto novoročenku 1980 V tomto roce se pokusil Ladislav Smoljak oplatit mému bratrovi, který byl tehdy v nemilosti, onu filmovou epizodu v komedii Vrchní, prchni. Po letech na to vzpomínal: „Připsal jsem tam takovou epizodku. Vrchní zajde do divadelního klubu, kde uvidí Wericha, Suchého, Hrušínského a Podskalského a říká si: tady se pořádně napakuju. Jenže, když přijde kasírovat, ti umělci mu řeknou: napište nám to na účet, jako vždycky. Protože tak to v divadelních klubech chodí. Toman (hlavní barrandovský dramaturg. Pozn.O.S.) řekl: ‚To nepůjde, Suchý nesmí být.‘ Já oponoval, že si nedávno Suchého pozvali na městský výbor strany a řekli mu, že smí pracovat. Toman se zarazil a pravil: ‚Dobře, já se zeptám.‘ Druhý den jsem ve filmovém štábu našel lísteček od soudruha Tomana. Stálo na něm: Vystřihnout scénu s herci!!! Holt se zeptal a dozvěděl se.“ 1987 Příhodu, kterou jsem prožil s pány Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem a kterou mám na svých webových stránkách, připomněl v nekrologu otištěném v Rychnovském deníku PhDr. Josef Krám: „Někteří zlí jazykové tvrdí, že několikaleté působení Salónu Cimrman v Šemanovicích a následné objevy Jiřího Šebánka Cimrmanových stop v této vesničce způsobilo snad nějakou nevraživost mezi cimrmanology z Divadla Járy Cimrmana a šemanovickými obdivovateli Mistra Járy. NENÍ TOMU TAK! Johana Suchá a Ondřej Suchý vycházeli s pány Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem od pradávna vždy v dobrém. Jednou se dokonce pánové Smoljak a Svěrák stali na pár minut Suchého léčiteli, to když se mu začal v roce 1987 dělat na rtu opar a oni na něm aplikovali starý osvědčený recept proti vznikajícím oparům – pověšení za nohy hlavou k zemi na dobu několika minut. Zabránit vzniku oparu oba pánové vyzkoušeli na chodníku v nefrekventované ulici před základní školou v Rychnově nad Kněžnou (bylo období prázdnin), čehož svědkem byla – kromě manželky pacienta – ještě jedna starší rychnovská občanka, která na moment zazmatkovala, neboť si nebyla jista, zda nejde o loupežné přepadení. Vzhledem k tomu, že se v roce 1987 u nás ještě běžně nepřepadávalo, usoudila, že jde nejspíš o legraci, a prošla nakonec kolem krokem nezrychleným. Stalo se během festivalu ‚Filmový smích Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka’ a Ondřej Suchý alespoň jeden den tento festival oparem v obličeji nehyzdil…“ 1989 Toho roku jsem dostal od Supraphonu krásnou nabídku – nakreslit na obal jednoho elpíčka portréty několika známých filmových herců. Byl mezi nimi i Ladislav Smoljak. Tehdy už jsme se docela dobře znali a já ho kreslil s velkou radostí! Takhle to dopadlo... 1994 V době, kdy Zdeněk Svěrák začal pracovat se svým synem na filmu Kolja, vztahy mezi ním a Ladislavem Smoljakem prý snad na čas ochladly, nevím. Divadlo Járy Cimrmana samozřejmě fungovalo v letech 1994 – 1996 normálně, ale tehdy se pan Smoljak na chvíli vrátil i do Semaforu. Režíroval tam vánoční program Purpura na plotně (premiéra 12. prosince 1994), úspěšnou hudební komedii Víkend s Krausovou (premiéra 9. května 1995 a 175 repríz) a pořad písní a skečů V hlavní roli písnička (premiéra 15. prosince 1995 a 216 repríz). Ladislav Smoljak toho stihl za svůj život neuvěřitelné mnoho: Psal scénáře a hry, režíroval v divadlech, režíroval filmy, byl osobitým hercem. Dělal to, proč je nám o to víc dnes nad jeho odchodem smutno – uměl celá desetiletí rozdávat lidem smích. Připomeňme si jeho filmové a divadelní role ještě na několika náhodně vybraných fotografiích… Ve filmech se L.Smoljak objevoval občas ve společnosti nejen členů Divadla Járy Cimrmana, ale i členů „spřáteleného“ divadla Semafor. Například ve filmu Na samotě u lesa hrála jeho manželku Naďa Urbánková, v komedii Trhák (viz foto vlevo), v níž hrál filmového režiséra, byla jeho klapkou Dagmar Patrasová… Na fotografii vpravo L.Smoljak ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje: „Neber úplatky, neber úplatky…“ |