Milan Růžička: Poněkud opožděný vzkaz do Dolních Počernic

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Při povolání filmaře se člověk potká s dlouhou řadou lidí, z nichž jen někteří se mu vryjí nesmazatelně do paměti. Nezapomenutelní v mé mysli jsou dva venkované, jejichž jméno se mi nikdy nepodařilo zjistit.
Setkal jsem se s nimi 23. srpna 1968 v polích na okraji Dolních Počernic u Prahy.
Když naši republiku dva dny předtím obsadila vojska »spřátelených zemí«, byl jsem na dovolené na Moravě. Rychle jsem se vrátil do filmového studia, kde se organizovalo natáčení. Byli jsme vysíláni do míst, která jsme dobře znali a kde jsme měli zázemí; vracel jsem se tedy hned druhý den se sedmičlenným štábem na Prostějovsko.
Věděli jsme, že výjezdy z Prahy jsou obsazeny ruskými vojáky, proto jsme se chtěli dostat z města vedlejší cestou. Ale i tam si nás vyhmátli.
Prohledali nás i auto, na ukryté protisovětské tiskoviny naštěstí nepřišli. Byli jsme však zvláště podezřelí kvůli kamerám, fotoaparátům a množství filmové suroviny. Vyhnali nás pod samopalem z vozidla na okraj polní cesty a z každé strany nás hlídal vyděšený voják Rudé armády. Na toaletu jsme chodili před hlavní ostře nabité zbraně. Stáli jsme tam tři hodiny a netušili jsme, co s námi bude. Nesměli jsme udělat krok, zakázané bylo i otočit hlavu. Tehdy jsem periferním viděním uviděl starého muže s kosou a dvoukoláčkem a za ním cupitající ženu s šátkem na hlavě. Když nás míjeli, uslyšel jsem jejich šeptnutí: „Potřebujete něco?“
Voják se samopalem se k nim otočil a oni raději spěchali svou cestou.
Asi za půl hodiny se vraceli.
Když jsem je měl za zády, zastavili a upravovali náklad trávy, která jim jako padala z dvoukoláku. Využil jsem toho a šeptal, aniž jsem se mohl k nim otočit: „Zavolejte na číslo (tehdy byla telefonní čísla šestičlenná), že jsme zadržení filmaři.“
Venkované opravili náklad a zmizeli směrem ke vsi.
Za další dvě hodiny přijel gázik s poručíkem a propustil nás.
Z první budky v Dolních Počernicích jsme volali do podniku a dozvěděli se, že jim skutečně někdo telefonoval, aby nám pomohli. Jezdili jsme potom po vsi horem dolem a hledali naše záchrance, marně.
Nemohli jsme jim ani poděkovat. Což dnes činím a hluboce se před nimi skláním. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 11. 2010.