Publicistika – Postřehy

Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti vodomilné

Odlišné pohledy na kameny přinášejí svízele. Někdo v nich spatřuje překážku, o kterou občas zakopává, jiný zase šedou zbytečnost, o niž ani pohledem nezavadí; pro někoho se zase kámen stává metaforou břemene, nosícího na krku, nebo nastraženou pastí v jeho batohu. Já vidím v kameni prahmotu sochařů, věčnou inspiraci básníků či malířů.

Janina Svobodová: O čtení

Jak to mají dnešní čtenáři? Čte se ještě vůbec? Nekonkurují počítače a DVD knihám? To víte, že ano! Ale? S počítačem si do postele nevlezete, za to s dobrou knížkou v ruce si navodíte tu správnou atmosféru pro dobrý spánek. Jedu ve vlaku nebo v tramvaji a vidím kolem sebe čtenáře. Jsem knihovnicí v malé obci, a i tam lidé čtou.

Zdeněk Reich: Pašerákem proti své vůli

Tak jako tažní ptáci se vracejí rok co rok do svých rodných hnízd, i moje manželka a já se periodicky vracíme do míst, kde jsme se narodili, jen na rozdíl od těch okřídlených opeřenců tak činíme jen tak jednou za čtyři nebo pět let. Zdá se až neuvěřitelné, jak těch pár krátkých týdnů s dávnými přáteli rychle uběhne a už se dostaví doba, připravovat se na dlouhou zpáteční cestu.

Antonín Siuda: O zvyklostech a jejich proměnách

Uvedu jen jeden okrajový příklad: sexuální morálku a s ní související stud. Moje generace si ještě potrpěla na platonické lásky, na rituální stydlivé tanečky kolem opačného pohlaví, a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních. Být stydlivý a zdrženlivý bylo tak obvyklé a za poetický status quo pokládané.

Antonín Siuda: Můj stařičký "Trávníček"

Na podzim v roce 1951 byl vytištěn a dán do prodeje Slovník jazyka českého. Jako jediný autor je v něm uveden František Trávníček, což je od té doby zpochybňováno. Slovník má 1801 stránek a je uložen v jednom objemném svazku s plátěnou vazbou. Manipulace s ním je velmi rychlá a jednoduchá. Je to obyčejná knihařská práce, ale výjimečných řemeslných kvalit.

Jaroslav Vízner: Chytit štěstí když jde kolem

Právě probíhá v Pozitivních novinách anketa o některých neblaze působících médiích. Bylo to začátkem roku 1999 kdy mě, při mé návštěvě v Praze, požádal o rozhovor novinář magazínu "Story". V té době jsem ještě bydlel v Ženevě a uvažoval o návratu. Moje práce ve švýcarské televizi skončila. Článek mi byl poslán ke kontrole, jak jsem požadoval.

Pavel Pávek: Kapustou za světový mír

Kuchtík vyhlíží téměř čistým oknem do slunného dne, který nijak nepřipomíná prognózy meteorologů vyhrožujících mrazem a vánicí. „V Číně metr sněhu, v Egyptě o něco méně. Jenom u muzea na Václaváku patnáct nad nulou a hned máme na krku globální oteplení,“ hodnotí pragmaticky situaci.

Míša Stošická: Zlodějka

„Všimla sis, co ta veverka držela v packách?“ ptám se. „Nevím, co to přesně bylo, ale vím odkud to ukradla…“ odpověděla mi mamka. Vydaly jsme se na místo “činu“. Objevily jsme hrob z tmavého mramoru s vyrytou fotkou nějakého chlapce, kterému nemohlo být víc než dvacet let… Pod fotkou kromě jakéhosi srdíčka a svíčky ležely (už jen) tři kuličky Rafaela v sněhobílých papírových kalíšcích.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (5)

Každý si může vzpomenout na manifesty nejrůznějších významů s následky tu kladnými, tu zápornými! Tehdy ovšem slovo znamenalo opravdu SLOVO, každé mělo svůj význam a málokdo si dovolil jeho přesný význam posunout. Slovo dělalo muže, po protestech feministek nyní dělá i ženu, což by bylo v pořádku, kdyby šlo o opravdové slovo.

Ivan Kolařík: Chlapi mají právo plakat aneb povodně v Queenslandu

Říká se, že chlapi nepláčou. Avšak i nejdrsnějším mužům se zakalí zrak a zadrhne hlas, když mluví o přírodní katastrofě vskutku biblických proporcí, která právě postihla Austrálii. Austrálie je obyčejně označovaná jako nejsušší kontinent na světě. Ano, do minulého týdne to byla pravda. Po dlouhých deset let byla Austrálie sužována neuvěřitelným suchem. Hlavně obrovský stát Queensland a Nový Jižní Wales.

Diškréce policajtovi / Taková zapadlá hospoda

Žízeň je prevít a občas člověka přivede do podivných situací. Jako třeba v té dočista zapadlé hospodě na samém kraji malého města. Nic moc útulného, poněkud zatuchlý odér a hospodská již na první pohled „samá ochota“. Po delší době se zvedla od řvoucí televize a prý cože si dám. Vyprahlé hrdlo nebývale toužilo po pivu a tak vyzněla i objednávka. Než babice došla k pultu...

Zdeněk Wachfaitl: Pražský chodec – z Karlína na Štvanici

Pobřežní ulice v pražském Karlíně je dnes jedna z těch velmi zajímavých bývalých předměstských uliček, v nichž se jako v mnohých jiných starobylých městských částech, čtvrtích ale i zákoutích, v dnešní moderní a uspěchané době leckdy snoubí sláva zašlých časů v podobě toho, co jsme zde ještě před nedávnem ani jako zajímavost nevnímali.

Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (4)

Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.

Slušný člověk

Mé psaní provokuje obava, že není daleko doba, kdy přestaneme spolu a mezi sebou komunikovat, kdy přestaneme vnímat jak krásu přírody, tak třeba bolest druhého, kdy ztratíme schopnost vidět a cítit, schopnost dokázat se soustředit ...

strana 1 / 12

Další strana »