Pernatce malé i větší, pestré i obyčejné, jsem měl rád od mládí. Zasloužil se o to kamýcký děda. Ten dokonce jejich švitoření a křik překládal do naší řeči. U Kamýka nad Vltavou byly běžně ke spatření žluvy. Žily v korunách vysokých topolů na břehu mlýnské strouhy Borečky a děda si notečku těchto žlutavých parádníků překládal jako –„Chytila’s Pepíku?“ Ale mně se zdálo, že ti červenozobí pokřikovali – „Ahój Toníku!“ Měl jsem vždycky rád divoké holuby, hrdličky, jeřábky – lesní slepičky. Ta pernatá rodina důvěřivých bytostí se mi zalíbila tak, že jsem si nakonec vybral tu svoji celoživotní průvodkyni za svobodna just jménem Řežábková! Jen se někdy strachuji, jestli za ten čas neodposlouchala někde skřehot straky. Stává se jí totiž, ne zrovna často, ale přeci, že se moc nepodobá té milé lesní slepičce v kropenatém kabátku z peří.

Ale zpět do dávného konce léta v Kamýku. Právě odtud znám staré pořekadlo – „Na Panny Marie narození, vlaštoviček není k nalezení!“ Však to býval koncem prázdnin koncert ve vrbičkách, které rostly na mělčinách mezi jezem a prostředním náhonem. Tam se k navečeru těchto štebětalek slétávala celá hejna!

Seděl jsem tam na loďce, půl kluka a půlka hastrmana, na lovu velkých tloušťů. Pěkně zajetý do spleti proutí. Těch rybích potentátů tam bývalo – a jací! To byla rány do prutů při záběrech na „ocásek“ nebo pijavku z příbramských rybníků.

Do nostalgicky ztichlého očekávání se opeřená společnost náhle přihrnula. Nekřičely naplno. Spíše potichu se bavily mezi sebou: „Teta, ty naše holky a vdolky!“

Obalené pruty vrbiček se prohýbaly až nad hladinu. Modli se, rybaříčku, růženec běhu ročních období!

Jak jsem se ujistil později, i v Želivě, na Loretě u Vlašimi a v Polné se modlí kolem svátku Mariánského, jež připadá na začátek září, jmenovitě dne 12. toho měsíce, kdy ještě není podzim, ale už ne léto, vráščité ruce žen z venkova růženec na schodech kostelů.

Já se nemodlil. Za prvé, ten můj, vlašťovčí růženec se nedal prsty přebírat, uletěl by. Od kdy věří pernatí člověku? A za druhé by to v tom ševelení stejně nikdo neslyšel. Tak jsem byl zticha a představoval si, jaká by to byla paráda, rozumět této tisícihlasé polyfonii. Ryby kolem loďky měly moc práce posbírat všechno to, co od zpěváčků padalo do vody.

Potichu, potichoučku jsem vyjel z požehnaného vrbí. To abych nevzbudil poutníčky, ztichlé pod svitem měsíce, který se vykulil nad Bábou, kopcem střežícím kamýcké břehy Vltavy. Ten žlutý kotouč zavřel zobáčky skoro všem. Jen sem tam se ještě sdělovalo to, co nebylo dost možné za světla: „Holka, von snad byl ženatej, ale fešák!“

Konečně v záři kulatého krasavce ztichlo všechno. Jen proti jeho světlu se ukázalo, kolik těch poutníčků mariánských je nahloučeno ve větvích. Krásnější růženec oslavující přírodu by se těžko našel.

Ráno se vrbí probudilo do husté mlhy nad hladinou. Parmy na mělčinách prořezávaly proudky žraločími ploutvemi, pošlapaný balšánek voněl do daleka. Jeho vůně se mísila s ostrou chutí rdesna peprníku a sem tam ještě zasvítilo sluníčko pozemské, květ arniky.

Pak to přišlo. Z tichoučkého potíkávání se stal pokřik“ „Čeládko, start!“ Zašumělo nad Vltavou, ozvalo se rozloučení a dík za nocleh. Mračno vyrazilo na další cestu.

Do konce prázdnin zbývalo málo dní. Seděl jsem na loďce ve vrbičkách. Tlouště ani nenapadlo klepnout. Větvičky přede mnou začala obírat sýkorka koňadra, ptáček stálý, nestěhovavý.

Tak se stalo, že jsem nezůstal na vodě sám v tom neutěšeném očekávání prvního zvonění ve škole.