Jan Jurek: Road movie

Rubrika: Literatura – Povídky

Jiří Novák, povoláním úředník ve státní správě, věk třicet, jednou rozvedený, otec osmiletého syna. Právě se řítil po hlavní dvouproudové silnici plnou rychlostí a nemohl se dočkat, až zase uvidí rozlehlé louky a lesy a lány obilných polí a čerstvě zoranou půdu a lidi co obracejí posečenou trávu a spoustu jiných věcí, které ve městě, od něhož se v dané chvíli s chutí vzdaloval, vidět zkrátka a dobře nemohl. Zapaloval si cigaretu, když u cesty spatřil postaršího muže prodávat ovoce a zeleninu. Zastavil, požádal o kilo třešní a k tomu kilo meruněk, zaplatil, nastoupil do vozu a zase jel dál. Ujídal třešně a pecky vyhazoval z okýnka a byly to snad ty nejsladší třešně jaké kdy jedl. Vzpomněl si jak jako kluk u dědy na zahradě šplhal po košaté, několik desítek let staré třešni, aby si nasbíral za tričko plný ranec a potom aby je všechny do jedné slupnul. Jak krásné to všechno bylo, pomyslel si. Tehdy ještě ale nebýval tak zatrpklý, apatický, nerudný, lhostejný a uzavřený, ani si snad nepřipouštěl možnost, že by kdy takový mohl být. A přece se to stalo, jako by snad člověk neměl ani na vybranou.

V mírném málo frekventovaném stoupání spatřil u cesty stopaře. Přibrzdil, aby ho kapánek omrknul. Viděl mladíka s krosnou na zádech. Přibrzdil ještě víc, až nakonec docela zastavil, načež se stopař ohlédl a dal se do poklusu. Potřebuje svézt směrem na Lípu, načež pan Novák přikývl. /Beztoho mu bylo fuk, jakým směrem jet, a tak měl alespoň v téhle věci jasno./ Mladík hodil krosnu na zadní sedadlo a posadil se vedle řidiče.


„Student?“ zeptal se pan Novák.
„Ano. Je konec semestru, tak razím domů,“ odvětil mladík a z jeho hlasu byla cítit příjemná sebejisota.
„Co studujete, smím – li se ptát?“
„Druhým rokem filmovou vědu.“
„Baví vás to?“
„Je to rozhodně lepší než makat ve fabrice.“

Pan Novák vzápětí spolucestujícímu nabídl, aby si vzal ze sáčku na palubní desce meruňku, což mladík bez váhání udělal.

„Loni jsem sbíral meruňky v Itálii. Měsíc den co den čtrnáct hodin na stromě. Ale vytáhl jsem aspoň paty z domu,“ řekl mladík, když dojedl meruňku a pecku hbitě vyhodil z okýnka. „Ani nevíte, jak rád jedu zase domů,“ dodal vzápětí.

„Kde to je?“
„Kousek za Lípou. Taková malá víska na konci světa. Ale je tam krásně.“
„A proč studujete film, smím – li se ptát?“
„Mám rád to, co dobrý film někdy dovede.“
„Co to podle vás je?“
„Nějaký dobrý film jste jistě viděl. Jak vám při tom bylo?“
„Dobře na duši, řekl bych.“

„No a to je ono,“ odvětil pohotově mladík. Panu Novákovi byla výmluvná stručnost hocha sedícího vedle něj sympatická. Co mu tak říct, že se v jeho věku chtěl stát filmovým scénáristou a že se o to i řadu dalších let pokoušel? Lidi z branže mu dokonce říkali, že má talent a mohl by to někam dotáhnout. Ale nestalo se. Namísto toho otročí za úřednickým stolem a poslouchá kecy svých nadřízených. Měl snad tomu mladíkovi říct, že ještě nehodil tak docela flintu do žita a že by eventuálně uvítal možnost si s někým zasvěceným o filmu popovídat? Ale jaký by to mělo smysl? Jen by mu bylo ještě víc líto, že je tam kde je a že asi neměl ten správný tah na bránu, jaký bylo třeba mít, nebo že zkrátka neměl dost štěstí. Ať tak nebo onak rozhodl se o všem mlčet. 

Venku se zatím dalo do mírného deště, a tak pan Novák uvedl v činnost stěrače, které z předního skla v pravidelných cyklech stíraly přívaly vody. V rádiu zazněla krátká zpráva o povětrnostních podmínkách a o jiných nezajímavých skutečnostech ze světa politiky, načež byl puštěn do éteru slavný song slavné skupiny.

„Tuhle písničku miluju, můžete ji zesílit?“ zeptal se student, načež pan Novák ochotně vyhověl. Oba se do songu zaposlouchali. Mladík bubnoval do rytmu a melodii písně si broukal pod nosem. Vypadal tak spokojeně, klidně a vyrovnaně, až to v muži, co byl zrovna na útěku před velkoměstem, vzbudilo jistou míru závisti.

„Na světě je spousta krásný muziky, nemyslíte?“ řekl hoch.
„Rozhodně.“
„A taky filmů, myslím dobrejch filmů, není málo, co říkáte?“
„Bejt jich víc, nezlobil bych se.“
„Jaký je váš nejoblíbenější?“ zeptal se hoch. Pan Novák měl pár hodně oblíbených filmů a říct jeden z nich nebylo snadné.
„Prázdniny pana Hulota, znáte?“
„Znám. Není to sice docela můj šálek kávy, ale pohladí jak se říká,“ odvětil hoch.
„To není málo, řekl bych?“ odtušil pan Novák.
„Naprosto souhlasím.“
Když dojeli k jakémusi rozcestí, hoch z ničeho nic zpozorněl.
„Můžete mi tady zastavit?“ řekl.
„Podívejte, mi to nic neudělá, hodit vás kam potřebujete,“ odvětil ochotně pan Novák.

„Děkuju, ale já bych se rád prošel. Mám to odtud kousek.“ Pan Novák tedy zastavil za odstavným pruhem, vypnul rádio a okamžik počkal, než si student ze zadního sedadla vzal svou krosnu.

„Děkuju za svezení,“ řekl student, načež zabouchl dveře a pomalou chůzí se začal vzdalovat. Pan Novák chlapce z vozu chvíli sledoval. Pravděpodobně už jej nikdy neuvidí. Nejspíš už s ním nikdy nehodí řeč, pomyslel si, a přestože za svůj život absolvoval pan Novák celou řadu takových letmých setkání, míval občas tendenci jim přisuzovat až příliš velký význam. Hoch zatím přešel přes cestu na polní pěšinku, když pan Novák znovu šlápl na pedál, aby uháněl opačným směrem, než kterým se vydal onen student. Zesílil rádio, zapálil si další cigaretu a bylo mu mnohem líp než před těmi zhruba dvěma hodinami, kdy vzteklý, utahaný a dočista zpitomělý nasedl do svého vozu.

Přímý nadřízený, takový úřednický typ, vždy vypulírovaný, vkusně oblečený, drobet křečovitý v gestech, mu řekl, že se ke svým pracovním povinnostem staví poněkud vlažně a že by od někoho, kdo pobírá slušnou gáži ze státního rozpočtu, očekával větší nasazení. „Jestli vám tu něco nevoní, s klidem si hledejte práci někde jinde.“

„Jsem se svou prací spokojený.“ Nemohl nebo nechtěl říct nic jiného, přestože to, co řekl byla lež a jestli ho něco v jeho životě rozčilovalo a překáželo mu v jeho plánech, bylo to osmihodinové vysedávání za úřednickým stolem. Ale ty peníze, které mu ona práce skýtala, zkrátka potřeboval, a tak svému nadřízenému řekl to co řekl, přestože by ho v té chvíli nejraději chytil pod krkem a vyrazil s ním dveře. 

Vzápětí zpravil svou bývalou ženu, že si pro ten den chlapce nevyzvedne, jak bylo v plánu, aby s ním strávil odpoledne. Dostalo se mu odpovědi, že je takové jednání od něj nezodpovědné, ale co prý může čekat od člověka, který myslí v první řadě jenom na sebe. S tím jeho bývalá zavěsila a vyvarovala se tak oponování od muže, s nímž strávila pět let života, aby se s ním pak sama o své vůli rozvedla a šla za lepším. Nevonělo ji už žít s někým, kdo rok co rok mění místo, protože není schopen vyjít se svými nadřízenými, nevonělo jí v jednom kuse počítat peníze, nevonělo jí trávit dovolenou místo u moře na zanedbaném statku, který on zdědil, a považoval za dobré se o něj starat. Jednoho dne za sebou zabouchla dveře, v jedné ruce držela chlapce, ve druhé napěchovaný kufr a nechala ho tak říkajíc napospas osudu. Jak snadné to pro ni asi bylo? Jakou podivnou hru to s ním sehrála? Prostě to udělala a začala nový život. A jediné, na co se v okamžiku rozchodu se svou ženou zmohl, bylo pár jadrných slov, kterými jen podlomil vlastní důstojnost.

Jel už pomalu a klidně. Když u silnice spatřil jakýsi pojízdný stánek, zastavil a vystoupil z vozu. Korpulentní muž prodával dozlatova opečené klobásy, prý domácí, libové, akorát kořeněné a velice dietní.
„Přejete si hořčici nebo kečup?“ zeptal se muž v ušmudlané bílé zástěře.
„Raději kečup a k tomu dva krajíce chleba.“ Pan Novák vzápětí zaplatil a posadil se k jednomu ze dvou dřevěných stolů.
"Prosím vás, kam vede ta cesta?“ zeptal se pan Novák muže v kiosku.
„Jak to myslíte, kam vede?“
„Každá cesta přece někam vede. A já bych rád věděl, kam se po téhle cestě můžu dostat.“
„Jste turista nebo co?“
„Dá se to tak říct,“ opáčil pan Novák.
„Teda nevypadáte na to.“
„A na co podle vás vypadám?“
„Na lufťáka. Nebo snad nejste típek z města, kterej si vyjel do přírody vyčistit hlavu?“
„Jak jste na to přišel?“
„Takových jako jste vy tu denně obsloužím stovky. Koukaj neslaně nemastně, celej svět jako by jim kdo ví jak ublížil a ještě se tvářej, jako by v tom byli sami, chudáci. A přitom… „ Muž z kiosku se z ničeho nic odmlčel. Obracel klobásy na roštu, z čela mu tekly čůrky potu. Žízeň vzápětí spláchnul douškem lahvového piva.
„Přitom co?“ zeptal se pan Novák. 
„Přitom jsme v tom namočený všichni. Být vámi, otočil bych se a jel zpátky.“
„Proč?“
„Tak jako tak se vrátit budete muset, tak nač to odkládat.“ 

Na tom chlápkovi z kiosku bylo vidět, že už nemá chuť se dál o čemkoliv bavit. Pan Novák tedy nasedl do svého vozu a vyrazil týmž směrem, kterým jel před tím, než zastavil. Zhruba po pěti kilometrech spatřil nedaleko od silnice vodní hladinu nevelkého rybníku. Sjel tedy na polní cestu a za chvíli se ocitl na místě, kde v uších znělo ticho, šelestění listí nedalekých stromů, švitoření ptáků, u břehu seděl rybář, který trpělivě čekal na svůj úlovek. Vzrostlé stromy uzavíraly celý prostor před veškerým civilizačním humbukem. Dávaly pocit bezpečí a klidu. Pan Novák se posadil do trávy. Nečinně pozoroval všechno kolem. Nehybnost a netečnost rybáře zaujatého splávkem pohupujícím se na hladině, pramici u přívozu, přivázanou ke břehu silným řetězem, modrou oblohu a slunce a zelenou trávu a chvějící se větve v korunách stromů a za nimi se mihotající světlo. Všechno vnímal a vtahoval do sebe jako když malý kluk nasává brčkem tu nejlahodnější limonádu v parném létě, aby se osvěžil a načerpal sílu. Pan Novák se najednou cítil klidný, uvolněný, odpočatý, a tak nějak srozuměný sám se sebou a se vším co jeho cestě předcházelo. Už to nemělo tu naléhavost a význam, stala se z toho karikatura čehosi, co je dobré tak akorát k pousmání.

Na zpáteční cestě se už začalo šeřit, vozů na silnicích ubývalo, a tak mohl pan Novák řídit s o něco menší ostražitostí. A protože měl naléhavou potřebu mluvit se svým synem, vzal do ruky mobilní telefon a zavolal mu.   

„To jsi ty, tati?“ zeptal se Tomáš unaveným hlasem.
„Ano. Vzbudil jsem tě?“
„To je fuk, tati.“
„Jen jsem se ti chtěl omluvit, že jsem s tebou dnes nemohl být.“
„Nemysli na to, tati.“
„Chci jen abys věděl …,“ odmlčel se.
„Co, abych věděl?“
„Že za týden ti všechno vynahradím.“
„Dobře, tati.“
„A se školou si nedělej těžkou hlavu.“
„Nedělám. A co ty? Je ti už líp?“
„Je mi fajn. Mám jen své vrtochy jako všichni dospělí, tak se nezlob.“

Domů dorazil pan Novák se setměním. Osprchoval se, něco snědl a pak se uložil do postele. Najednou pocítil osamělost a prázdnotu, k níž se v letech své zralosti snad i nějakým hloupým nedopatřením dopracoval. V pár sekvencích si promítl jako na filmovém plátně svůj den – úprk z města, student, kterého svezl, nerudný muž v kiosku, rybník a slunce a cestu zpátky. Docela dobrý námět na malou televizní road movie, pomyslel si pan Novák. Ale kde je nějaká dramatická zápletka, kde je nějaké rozuzlení, to přece každý příběh musí mít. Bez toho to nejde, bez toho se nepohnete z místa, vše musí směřovat z bodu A do bodu B. Vy přešlapujete na místě pane Nováku, vaše postava nemá vývoj, působí nevěrohodně, nereálně. Asi to by mu z té či oné televize napsali, neboť právě tak by jeho road moive vypadala na papíře, stejně jako on sám a celý jeho dosavadní život – nevěrohodně, nereálně, bez náboje, bez vývoje, nudně. Panu Novákovi jeho život ovšem vůbec nudný nepřijde. Na jeho vkus je dramatický až dost.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 04. 2011.