Nebylo to poprvé, kdy jsem se radil s Adolfem Branaldem o tom, jak psát vzpomínky. Bylo to těsně před tím, než oslavil stovku, ale bylo to naposled.. Bohužel. „No, ono psát vzpomínky, není žádná legrace, jak si to představují někteří autoři. Můj herecký guru – Rudolf Deyl – mi jednou pravil: "Branalde, psát vzpomínky, to je kumšt.“

Vážně jsem se nad tím zamyslel a kdykoliv jsem psal, vždycky jsem na toho hereckého Titana musel myslet.

"Já s tím souhlasím, ale jak začít, prý je nejlepší začít od začátku"– jak mi také odvětil stařičký spisovatel svým šibalským úsměvem a potom odešel po svých “andělských schodech“ kamsi do podkroví, kde napsal většinu svých knih.

Válka už měla na kahánku. Bydleli jsme ve Vysokém Mýtě, Bohem i Karlem IV. zapomenutým městečkem, kudy tekla Loučná. V ní se pyšnili pstruzi – „duháci“, pokud je později nevychytal Jan Werich nebo někdejší americký velvyslanec v poválečném Československu Lawrence Steinhardt.

Náš dvoupatrový dům stál blízko silnice mezi Prahou a Brnem, ale v armádním prostoru blízko u letiště. Z něho startovaly zbytky „messerschmittů“, protože náckové utíkali před Rudou armádou. Aby se nedostala letadla do rukou Sovětů, odstřelovali je sami Němci ze zákopů, které tady vykopali. Ve dne i v noci hořely trosky rozbitých strojů, doprovázely je mohutné výbuchy. Připadali jsme si jako na frontě.

V podkroví bydlel muž jménem George R. Chodil v holínkách, nablejskaných rajtkách a na vysokém čele měl patku jako Adolf Hitler. Esesák to nebyl, učil ve škole, a hlavně byl ideovým vůdcem tehdejšího Kuratoria pro výchovu mládeže. Byla to vlastně česká odnož Hitlerjugend. S nikým nemluvil, jen s paní domácí, která ho zbožňovala. Ta si vyhlédla moji matku a svěřila jí své tajemství. Že ji totiž pan George půjčil další sešit „Rodokapsů“ (laciných románů do kapsy). A že v nich publikuje pod pseudonymem Swen Merow.

Jednoho dne moji matku překvapila paní domácí sdělením, že mám dost dlouhé vlasy a že příslušníci Kuratoria nosí vlasy krátké, pokud nejsou vůbec ostříháni dohola. Měl bych se dát ostříhat, i pan George si toho všiml. Moje nekonfliktní matka jí slíbila, že učiní nápravu.


Tak jsem se ocitnul v čekárně u holiče pana Cejnara, v rádiu zpívala hvězda Protektorátu Míla Spazierová-Hezká: „Hledám ke svému stínu stín, vždyť ten můj sám se bloudit bojí…“ Za malou chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil můj profesor jako vítěz maratónu a zahřímal: Ó, město i hrad, ó, skvělosti, ó, stvořiteli…

Holič Cejnar vyšel zpod závěsu: „Výborně, pane profesore, skvělé!“ A potom se oba chytili okolo pasu, vykřikovali tak, že se brzy unavili a padli do koženého křesla.

Jsou to už desítky let kdy jsem dostal do ruky jedinečný román Milana Kundery „Nesmrtelnost“ a můj profesor mi připadal jako protagonista toho Kunderova románu. Pozoroval jsem ho, když odešel středem náměstí, zmoženou hlavu umyl v kašně, pak sundal polobotky, aby ochladil utrmácené nohy.

S tímto nezapomenutelným zážitkem jsem přišel domů. „Ten tě oškubal,“ soudil otec a moje matka naopak pochválila mé hnízdo na hlavě: „Vidíš, jak ti to sluší…“ Ten večer jsem nemohl dlouho usnout a to jsem ještě netušil, co mne čeká druhý den.

„Máš tady dopis,“ podávala mně psaní maminka něžnou a křehkou rukou. Na obálce razítko pošty „Obříství“ a uvnitř mi z této vesnice na Mělnicku psal Miron Sígl, jehož jméno a článek jsem četl v Mladém čtenáři, časopisu pro chlapce a dívky z nakladatelství Jos. R. Vilímek.

A teď se zeptáte, jak souvisí vzpomínka na „kronikáře srdce“ s Homérem a Rodokapsem, s mým profesorem a Milanem Kunderou? Pro mne to bylo nejdůležitější rozhodnutí, když jsem četl příspěvek, kterým Miron Sígl zvítězil v soutěži Mladého čtenáře: „Moje rodná obec jsou zpívající slova, která neseš v srdci svém“ – tak začínal. V soutěži Kdo zná nejlépe svůj rodný kraj s tímto příspěvkem, který opěvoval krásy domova, v soutěži zvítězil. Psal se rok 1940.

Také Marie Řehořová, opravdová kronikářka obce, paní učitelka začínajícího básníka a budoucího novináře, ale i kronikáře srdce, se o něm takto vyjadřovala. A já přemýšlel: chci psát básničky, které by se mohly recitovat, chci umět napsat drama jako v Rodokapsu, ale ne s tím „latrínovým“ námětem, jaké psal Swen Morow? Nemohlo se stát nic jiného, než jsem přišel na jednu závažnou otázku: Kdo to způsobil?

Takřka po čtyřiceti letech se mi ta otázka znovu vynořila. Je pravda, že jsem už jako student gymnázia vydal v Moravském kole spisovatelů útlou sbírku básní, že jsem vydal později románový příběh z letecké bitvy z konce války?

Ani jedno není ta správná trefa. Může za to „kronikář srdce“, kterého jsem četl a pochopil, že kronika, v níž jsou data, pohromy, požáry a seznamy mrtvých, není všechno! To nejdůležitější je člověk a jeho srdce, jeho bolesti i naděje, jeho radost a štěstí.

Máme mnoho kronikářů, jejichž ocenitelná práce však jde mimo mne. Máme jednoho kronikáře srdce, kterého potkat je štěstí. Měl jsem to štěstí, že jsem už za války v době nacistické okupace potkal studenta Miroslava Sígla, který je pro mne jediným kronikářem srdce. Říkali jsme mu tenkrát Mirone. Jeho vliv je jako vzpomínka. Nezáleží na tom, jak je stará, ale jak hluboko v člověku uvázne.

Milý Adolfe Branalde, nevím, zda to chytíš na obláčku, ale psát vzpomínky není opravdu legrace. Psát vzpomínky je kumšt.