Ivo Fencl: Sněžná pohádka (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Ale sníh nepřestal hustě padat ani po obědě a sotva tatínek dojedl poslední kousek zelí a knedlíku, výmluvně začal pokukovat po tepané lopatě. "Na dvě hodiny lehnout!" poručily však děti nesmlouvavě. Byly tak vycepované ze školky. "Jako obvykle!" A šly řádit.
Koulování v zákrutách chodbiček ale omrzelo. "Co radši proházet spojku k Jakubovi?" navrhl Marvin s výrazem tuneláře a Klárka se pro spojku nadchla. Děti tedy vyměnily polní lopatky za velikou tátovu lopatu a odhodlaně uchopily násadu - každý z jedné strany. Na jednom Marvinem pečlivě vybraném místě zaryly ostří do stěny a mnoho následujících minut zaujatě hloubily.
Šlo to blaze. Sem tam děti narazily na stromek, ale pokaždé ho znovu oplácaly sněhem a udělaly malý obchvat.
Jednou taky ťukly do psí boudy a pes klidně spal, až dosud, ale teď byl rád, že se může jít proběhnout těmi chodbami, které stvořili "ti věčně neklidní lidé".
Asi po sedmi dalších metrech našly pak děti spící záhon s křenem, a tak křen vytrhali a Klárka jej odnesla mámě.
Marvin mezitím vykopal krabici, ve které někdo zapomněl sto padesát prskavek a šedesát svíček. "Asi se s tím nechtěl v té chumelenici táhnout," usoudila Klárka. "A myslím, že je to teď naše. Až roztaje sníh, můžeme se ale všude vyptat a rodiče to snad nějak s majitelem srovnají..."
Podotýkám, že v městečku stála krabice takových prskavek korunu a jedna svíčka tam stála pětník. Ty děti nebyli žádní politici ani exekutoři.
Potom hrabaly dál, až našli lahvičku v podobě zeleného mužíka. Marťan to však nebyl. Ani E. T. A hloubili ještě hloub a našli pro změnu lavičku, a tak vedli chodbičku po ní.
Zela tam dosud nezavalená dutina, ve které odpočíval ježek, ne ale ježek v kleci, nýbrž ten, co potichoučku dýchá. I děti ježka zachránily a pod další lavičkou hned nato našly pingpongový míček. "To je zajímavé, že stále nacházíme jen samé NEZBYTNÉ VĚCI," podotkl Marvin.
"Ona se ale skoro každá věc k něčemu hodí," odpověděla mu jeho sestra. "Pamatuješ třeba na tu berušku, co jsme ji našli ve sněhu loni? Mamka k ní přidělala gumičku a teďka ji nosím ve vlasech!"
Marvin sestru chvíli zkoušel zatahat za voňavý ohon, ale zase už si vzpomněl na Jakuba a zklidnil se. Potom radši pokračovali v prohazování chodbičky, až dospěli k podivné baňce. Ta baňka na ně snad čekala. Stála dnem vzhůru a vevnitř byl (samozřejmě) volný prostor, i když... Vlastně ne úplně, protože baňka byla hodně, hodně velká a vešlo se do ní plno jakýchsi hrozně mrňavých mechanických hraček.
"Cože???" A Marvin přitiskl čelo na chladné sklo. "To jsou nějaké strojky!" špitl po chvíli.
"Anebo jejich modely," upřesnila. Byla o jedenáct měsíců starší, a tedy i moudřejší.
Potom děti vzpomněly, jak ještě začátkem listopadu tiskly čela k výloze hračkářství, které je teď taky pohřbeno. Sníh se nepřestával snášet a bagry i auta i divné frézy čekaly v baňce úplně mrňavě a tiše a nehybně a Marvina až zamrazilo při pohledu na jeden ten drapák.
Proč se tak zlověstně zdvíhá? k převrácenému dnu té baňky? A komu ty divné hračky vůbec patří? Snad nějakému bohatému dítěti ze sousedství? "Určitě se hrabeme přes cizí parcelu!" vyhrkl najednou Marvin.
"Ne, ne, to bychom už před chvílí narazili na plot," namítla. Ale taky se jí baňka nějak nezamlouvala. V obyčejných baňkách bývá vzduch, mínila Klára, zatímco v téhle nejspíš ČÍHÁ SIROVODÍK! Vykřikla. Marvin se totiž pokusil tu baňku zvednout.
"Prosím tě, Marvi, zahrabeme ji!" chytila bratra za studené ruce.
"Proč? Pročpak?"
"Já ti mám najednou takový divný pocit, víš? Jako by se jeden z těch strojků TAM VEVNITŘ trošinku pohnul..."
"Jsou tak malé," oponoval a znovu chtěl baňku zvednout. Marvin ještě neměl doma ani jednu jedinou hračku, která by se těm ZA SKLEM i jen trochu podobala. "Odnesli jsme ty křeny a odnesli jsme prskavky a svíčky," pokračoval, "odnesli jsme toho ježka a pingpongový míček, a tedy samé NEZBYTNÉ VĚCI, a tak co? Odneseme i tuhle baňku. Počkej... Pozor! Teď... ji převrátím!"
Ale Klára bratra strhla. Až nečekanou silou. "Ať tě ani nenapadne! Pravděpodobně se skutečně nacházíme na soukromém pozemku a víš, Marvi, já si myslím, že někdo zapomněl zavřít vrata, a my se ve sněhu jako slepá králíčata trefili rovnou do nich, ale heleď, nesmíme sebrat nic, co nám nepatří."
S tím souhlasil. Opatrně baňku zaházeli sypkým sněhem a razili cestu doprava čekaje, že narazí na plot a budou přes něj muset budovat ledové schůdky, ale na žádný plot kupodivu nenarazili a místo toho uslyšeli podivné zvuky. Ty zvuky přicházely z hlubin závěje a skutečně zněly prapodivně a asi jako posuny nějakého velekrtka, jenomže krtci v zimě spí a mimoto se vrtají výhradně zemí, že, tak tohle muselo být něco jiného.
Ale co? Strnule stáli v chodbičce, kterou si vydlabali, a čekali.
Pak Marvin přiložil ucho ke stěně. "Tady to zní!" vyhrkl. "SUNE SE TO PODLE NÁS!!!" A než mu Klárka mohla v čemkoli zabránit, bodl lopatou. A vší silou malého chlapce! Konec lopaty se probořil a násada proletěla do nějaké dutiny!



Vzápětí se zřítila levá stěna chodby. Ano, musela být až neskutečně tenká, protože z ní na zemi nezbylo nic a děti náhle koukaly do další vydlabané chodby. A uprostřed stál Jakub.

Jakub byl odedávna nejlepší Marvinův kamarád. „Tě pic, Kláro!" řekl - jen trochu překvapeně. „Co tu děláte?"
„My? My... My se k tobě přece hrabeme," řekla Klára důrazně, sundala na chvíli čepici a vlasy měla dlouhé a hodně zrzavé, asi jako nejhezčí oheň.
„No, to jsem blázen," zasmál se. "A já se zase celý čas prohrabávám k vám!"
Tomu se zasmáli všichni. A byli tři. Jakub nikdy neměl žádnou sestru a jeho mladší bratr kdysi odešel do ciziny.
„Ale skoro jsme se minuli!" konstatoval Marvin. „Koukej, Jakube, co tu vzniklo za plácek. Asi jsme už pěknou chvíli hloubili těsně vedle sebe, ale nevěděli to."
Vážně přitakal.
"Co odházet i zbytek stěny mezi námi," navrhla živě. "Tím by vzniklo docela útulné náměstíčko."
"A sněhové stěny se vyházeným sněhem zase o hodně zvýší," mnul si Marvin nadšeně ruce, "takže nás tu nikdo cizí neuvidí a budeme si hrát úplně nerušeně."
A tak tam stáli. Jakub se díval na Marvina a z něj na Kláru, z Kláry zase na Marvina. A řekl: „Zase tak vysoké to být nemusí. Nemáme proč se schovávat před zmraženým světem, řekl bych. Ne?"
„Ne, to nemáme, Jakube," přitakala Klára. Tu dostala lepší nápad: „Zbudujeme sněhuláka!"
„Juchú! Jupí!" vykřikli. „TO je nápad!"
A byl a Klářin mozek byl aspoň dvakrát tak dobrý jako jejich oba dohromady, což se teď perfektně hodilo - ihned se dali do práce.
„Ale nejdřív si, prosím tě, zase nasaď tu čepici," řekl Kláře starostlivě Jakub. „Na mrazu bys bez ní mohla dostat zánět mozkových blan."
I poslechla a zkusili, zda se sníh vůbec lepí. Lepil se skvěle, takže za půl hodiny už mezi nimi stál i někdo čtvrtý. Kdo? Samo sebou, že sněžný muž.
Alias Zmražený Chlapík, byť ne z ledničky. Prostě sněhulák jako vyšitý.
Jeho spodní patro tvořil splácaný zbytek právě té příčky, která děti ještě před chvílí dělila, a na tom spočinulo kulaté tělo. Ale než jej děti společnými silami zdvihly, musely to tělo dlouho, dlouho koulet po mrazivém náměstíčku sem a tam, aby se důkladně obalilo. Stejně si poté poradily s hlavou a domů se rozběhly pro hrnec a velkou mrkev, zatímco Jakub se loudal úplně jinam pro uhlí na knoflíky. Jenže ouha. Rodiče všecky tři ratolesti lapili a vnutili jim knížky.
„Musíte víc číst!" A tak dostal Marvin Karlíka a továrnu na čokoládu od jakéhosi Dahla a Klára Pipi Dlouhou punčochu od jisté Lindgrenové, i byli čteni Nor a Švédka, zatímco Jakubovi dali rodiče Robinsona.
Tak. A jen nedokončený sněhulák nedostal vůbec nic a ostatně by ani nemohl číst, vždyť neměl oči, neměl ústa a... Stmívalo se.
Stmívalo se a Sněhulák osaměl na křižovatce zledovatělých chodbiček a sníh se sypal a sypal jak bílý popel na jeho bachratou hlavu bez tváře a ani knoflíky neměl, aby se mohl před tou fujavicí zapnout, a tak tam chudinka stál a okolo chumelilo hustěji a hustěji a městečko usnulo a sníh se bezhlesně snášel na osamělého sněhuláka bez mrkve, ale kdo ví, třeba mu bylo o samotě docela dobře, vždyť to byl sněhulák a ti jsou celí z ledu.

(Knižně vyšlo v Malé vánoční knížce)

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 12. 2011.