Michal Dlouhý: Četnické příhody

Rubrika: Exkluzivně – Aktuality

Na pultech knihkupců se objevila moje první vázaná kniha o četnících s názvem Četnické příběhy. Vznikla kompilací dvou brožovaných knížek Veselé příhody z pátrací služby a Záhadné příběhy z pátrací služby. Pokřtili jsme ji stylově, za účasti herce Pavla Doucka, představitele humoreskového Toníčka.



Dovolím si nyní seznámit čtenáře Pozitivních novin se dvěma ze šedesáti povídek z uvedené knihy:

Rodinná záležitost (Slovensko)

Velitel četnické stanice v Žilině vrchní strážmistr Jan Hlavsa byl jednoho říjnového dne v roce 1925 časně ráno přímo vyburcován zvukem elektrického zvonku. Po vyhlédnutí z okna do tmy spatřil u domovních dveří jemu známého obchodníka Aloise Glásbergra, který panu vrchnímu, bydlícímu v sousedství, přiběhl oznámit krádež vloupáním do své prodejny uzenin. Bylo jen dílem okamžiku, než se pan vrchní ustrojil a pospíchal společně s obchodníkem na místo činu.

Možnost použití policejního psa předem vyloučil, neboť Glásbergrův domek je na rušné ulici. V jedné části domku je byt a směrem do ulice je obchodní místnost s prosklenými dveřmi a výkladním oknem. Obytné místnosti jsou kromě toho s obchodem propojeny dveřmi.

Vloupání bylo provedeno podle všech nepsaných zlodějských praktik. Jedna z tabulek tvořících skleněnou výplň dveří byla rozbita a pachatel vzniklým otvorem odsunul zástrčku, zajišťující dveře proti otevření zvenčí. Celá podlaha prodejní místnosti byla důkladně posypána pálivou paprikou. Vloupání přišla Glásbergrovi do hospody oznámit jeho žena s tím, že kolem půlnoci zaslechla v obchodě nějaký šramot a vyrušila svým vstupem do něj pachatele. Ten na místě zanechal jejich batoh naplněný uzeninami a několika láhvemi piva. Na místo se jako první dostavil z hostince majitel obchodu ve veselé náladě a senzaci si nenechali ujít ani jeho kumpáni. Takže červeno bylo nejen v obchodní místnosti, ale i na ulici před domem. Až po chvíli jim začala paní domácí nadávat a poslala svého muže pro četníka bydlícího za rohem.

Na vrchního šly mrákoty. Jestliže tady opatrný pachatel náhodou zanechal po sobě nějakou tu stopu, tak byla s určitostí zničena tlupou opilců. K popisu pachatele se od Antonie Glásbergrové nepodařilo zjistit téměř nic. Jednalo se o jí neznámého mladého muže v tmavém oblečení. A četníku, ty dělej divy!

Glásbergr má sice na trestním listu taky nějaký ten šrám. A je i pojištěn proti vloupání. Že by chtěl předstíraným vloupáním dosáhnout výplaty pojistky? Na celý večer mu však řada lidí dosvědčila alibi, seděl s nimi v hostinci až do oznámení krádeže manželkou. Nebo že by navedl svoji manželku? Tuto verzi pan vrchní hnedka zavrhl, neboť věděl, že mezi Glásbergrovými moc velká pohoda nepanovala. Spíše byli na dobré cestě k rozvodu. On stále s kumpány v hospodě a kdoví zdali jen s kumpány. A jeho žena stále sama doma a čert ví, co se jí po večerech honí hlavou.

K této myšlence se vrchní Hlavsa stále ve svých úvahách vracel. Po obědě se opět na místo vypravil spolu se strážmistrem Josefem Vlkem. Znovu a znovu se četníci dotazovali obchodníkovy manželky na sebemenší podrobnosti k případu. Glásbergrová se však ve svých výpovědích lišila, znejistila a vypadalo to, jakoby se zaplétala do lži. Jak jí ale dokázat že nemluví tak docela pravdu. Pan vrchní pojednou otevřel kredenc v bytě a objevil v ní dózu od papriky, která byla zcela prázdná. "No paprikou jste zrovna nešetřila!" vyhrkl z ničehož nic vrchní strážmistr a pokračoval: "a zdá se, že máte zbytky ještě za nehty! Proč nám děláte zbytečnou práci?".

Antonie Glásbergrová se rozechvěla a s pláčem se četníkům svěřila, jak je nešťastná, když je celé noci sama doma, zatímco její manžel vysedává bůhví s kým po hospodách. Strachy nemůže mnohdy ani spát. Za bezesných nocí si čte soudničky v novinách, a tak ji napadlo, že svého nedobrého muže postraší předstíraným vloupáním a přinutí ho, aby jí nenechával stále doma samotnou. Přitom prosila, aby páni četníci tomu jejímu neřekli, co na něj nastrojila, neboť by ji nekřesťansky zbil. Bála se ho víc než soudu, kterému by se měla za svůj čin zpovídat.

K žilinskému okresnímu soudu se však případ nedostal. Skončil ve staniční služební knize s červeně psaným záznamem: "Rodinná záležitost". Zkrátka ženy jsou vynalézavé a ty žárlivé obzvlášť...

Raketa (Morava)

Dvojice kamarádů četnických strážmistrů ze stanice Drahanovice trávila noc z první srpnové soboty roku 1930 ve službě. Velitel stanice vrchní strážmistr František Hubal předepsal strážmistrům Bohumilu Muzikantovi a Janu Vašinovi obchůzku z Drahanovic přes Slatěnice, Luběnice a Rataje zpět do Drahanovic. Je pravdou, že by oba svobodní četníci byli raději na drahanovické taneční zábavě, ale co naplat, služba je služba. Hlídka se vydala se vztýčenými bodáky na karabinách okolo místní sokolovny, kde již vrcholily přípravy k zábavě, směrem ke Slatěnicům.

Hned na okraji obce nejblíže k lesu bydlel v malém domku četníkům důvěrně známý pytlák Jaroslav Výborný. Ačkoliv byl Výborný všemi mastmi mazaný, měli četníci již několikrát tu čest, dopravit ho do "chládku". Copak asi dělá, problesklo strážmistrům hlavou, a aniž by padlo jediné slovo, stočily se jejich kroky k Výborných chalupě.

Nahlédli okénkem dovnitř a spatřili ve světnici hrající si děti a jejich bábu, starou Semerádovou, která chystala u plotny večeři. Po vstupu dovnitř se od staré dozvěděli, že Výborný šel s manželkou asi před půl hodinou směrem k lesu, snad nakrást trávu pro kozy. Z řeči bylo jasné, jak má Semerádová svého zetě ráda. Odpověď však byla vodou na mlýn strážmistrům, kteří už v duchu viděli pro každého četníka tak kýžený "Erfolg".

Hlídka se ukryla nedaleko od chalupy do křoví a čekala návratu Výborných z lesa. Bylo jim totiž jasné, že Výborný šel do lesa pytlačit, protože jakoukoliv práci k smrti nenáviděl. Čekání za teplé srpnové noci bylo velice příjemné. Až kolem 23. hodiny se konečně dočkali. Směrem k chalupě, právě proti jejich úkrytu se od lesa blížila postava. Jelikož se jednalo o muže, nemohl to být nikdo jiný než Výborný. Čím více se k chalupě blížil, tím jakoby větřil nebezpečí. Když se přiblížil ke křoví, vyskočili proti němu oba strážmistři. Výborný, známý jako běžec, na kterého nikdo v okolí nestačil, se otočil a uháněl zpátky k lesu. Četníci ověšení předepsanou výzbrojí a výstrojí sestávající se ze služební šavle, pouzdra na bodák, sumek na náboje na opasku, služební brašny a v ruce s karabinou se vztýčeným bodákem neměli při pronásledování šanci. Pouze spatřili, jak prchající Výborný odhodil nějaký předmět, zřejmě aby se mu lépe utíkalo.

Odhozeným předmětem byl "paišl" ze srnce. Tím bylo jednoznačně potvrzeno, že Výborný nebyl v lese na trávě, nýbrž pytlačit. Četníci začali spřádat plány na pytlákovo dopadení. V tom okamžiku se od lesa začalo ozývat svištění, a když se otočili, spatřili nad lesem ohromnou záři. Domnívali se, že Výborný dává své ženě zřejmě vezoucí na trakaři domů srnce výstražné znamení raketou, aby domů nejezdila, že jí hrozí nebezpečí.

Po další hodině strávené v novém úkrytu se četníci dočkali. Výborný kráčel směle s rukama v kapsách k chalupě a vedle něho vezla jeho žena trakař naložený trávou. Četníky očekával, a tudíž nebyl jejich objevením ani trochu překvapen, vždyť jel pouze pro trávu. Na jediné však zapomněl - na zakrvácený kabát, kterým byl usvědčen. K ránu byl již sdílnější a ukázal i místo, kam ukryl srnce chyceného do jím nastraženého oka.

Služební obchůzka dále již nepokračovala po stanovené trase, nýbrž k okresnímu soudu do Olomouce. Do zprávy o zatčení byla rafinovanost několikrát trestaného pytláka Jaroslava Výborného ze Slatěnic doložena i tím, že používá výstražných raket k upozornění spolupachatelů.

Po návratu na četnickou stanici, což bylo krátce po poledni, barvitě oba strážmistři líčíli, jak dopadli starého Výborného a jaký je to rafinovaný pytlák. Vrchní Hubal, který zaznamenával průběh a výsledek právě ukončené obchůzky do Staniční služební knihy se nestačil divit. Stále mu vrtala hlavou ta raketa. Za každou cenu tomu chtěl přijít na kloub.

Ještě téhož dne bylo ve spolupráci s lesním personálem zorganizováno pátrání údajně po Výborným nakladených okách, ale hlavně po té záhadné raketě. Lesmistr Rudolf Hladík, mající letité zkušenosti z bojů s pytláky, se velice divil používání výstražných raket k dorozumívání. Při několikahodinovém pátrání v lese bylo nalezeno pouze několik ok, ale po raketě ani památky.

Záhada byla vysvětlena až v pondělí. V tisku se objevila zpráva, že nad krajem proletěl v noci ze soboty na neděli velký povětroň. Teď šlo četníkům o to, jak případ s použitím rakety elegantně zlikvidovat. Ještě štěstí, že samotnému pytlákovi o raketě nic neřekli. Okresní soudce, který případ soudil byl za několik týdnů přemístěn, pouze pan lesmistr Hladík řadu let neopomněl pány četníky upozornit na to, aby si dávali pozor na rakety...

Článek byl zpracován za využití autorovy knihy Četnické příhody právě vydané
nakladatelstvím Naše vojsko.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2011.