Studenti strakonického gymnázia se svým profesorem Pavlem Sekyrkou pátrali dva roky po osudech židovských spoluobčanů, kteří většinou nepřežili holocaust.

Projekt nazvaný Zmizelí sousedé ukončili v roce 2009 odhalením památníku holocaustu na Podskalí a sborníkem s názvem Zmizelí a nalezení, k němuž úvodní slovo napsal spisovatel Arnošt Lustig. Definitivní tečka jim ale scházela – návštěva Izraele. Ta se alespoň některým podařila v říjnu 2011.

Předmluva Arnošta Lustiga

Jsou knihy, po jejichž přečtení už nebudete nikdy stejní. Tohle je jedna z nich. Je to knížka o srdci, svědomí, zodpovědnosti člověka k člověku, o nenahraditelnosti ani jediného lidského života. Zároveň je to kniha o lidech a době, ve které a v níž byla nastolena nevídaná, v dějinách nesrovnatelná bezcennost života. Je to kniha o nacizmu, nacistech, o genocidě a příkladech krutosti, nastolené ve dvacátém století německým nacizmem v Německu, v Osvětimi – Březince a v okupované Evropě.

Pocítíte, co jste ještě necítili. Zároveň vděčnost k autorům, kteří věří, že paměť je nenahraditelnou výsadou života, že bychom neměli ve svém životě zapomínat ani na dobré, ale ani na zlé. Na dobré proto, že je to pilíř existence člověka na téhle zemi a na zlo, protože ničí život v jeho podstatě. Zlo je zkáza.

Rovněž to, co se stalo židovskému obyvatelstvu Evropy, nenazývají Žide jen holokaust, ale hebrejským výrazem Zkáza. Šoa. Máte, milí čtenáři, před sebou jedinečnou knihu, jaká ještě nebyla napsána a která nikdy nebude zapomenuta. Za sebe dovedu vyjádřit jen hlubokou vděčnost autorům, studentům a jejich učiteli, panu Pavlu Sekyrkovi, a hluboké pohnutí. Mohu vyjádřit jen nejhlubší díky za to, že ji sepsali. Je to skvělá práce. Kdyby nepopisovala tolik nepopsatelného zla, řekl bych nádherná.

Varovná. Tím o dobru, dobrá.

Po návratu z devítidenní expedice jsem si ve strakonické cukrárně Hvězda povídal s Pavlem Sekyrkou (nyní ředitelem Obchodní akademie a Jazykové školy v Písku), Adélou Lávičkovou (bývalou studentkou gymnázia, nyní posluchačkou 3. ročníku žurnalistiky) a gymnazistkou Barborou Matějkovou, které chtěla maminka koupit na cestu neprůstřelnou vestu.

Bylo odvážné vypravit se do neklidného regionu se studenty?
„Nebo neprozřetelné,“ žertuje Pavel Sekyrka. „Věděl jsem, že nám snad nebudou létat rakety nad hlavami, do žádné rizikové oblasti jsme se nechystali, ale přišli jsme do styku s oběma kulturami – židovskou a arabskou. Jen před Židy jsme neříkali, že se stýkáme s Araby a před Araby zase, že máme kamarády Židy.

Dva světy – židovský a arabský

Vstoupit do arabské části Jeruzaléma znamená vstoupit do nepořádku, hluku a křiku. „Přitom se k nám Arabové chovali přátelsky. Jsou znamenitými a flexibilními obchodníky, jejich ceny nám vyhovovaly. V židovských obchodech je draho,“ konstatovaly účastnice expedice.

Anglicky se celkem domluvíte – u Izraelců více, u Arabů méně. Pivo někde téměř nejde sehnat. V pátek večer (svátek šabat) jsme v židovském moderním Jeruzalémě hledali asi tak dvě hodiny otevřený obchod, našli jsme jediný a drahý. Ceny tak třikrát vyšší než u nás, ale jak kde. Většinou se musí smlouvat, i když to neplatí všude. Na trzích určitě. Někteří ochutnali falafel, ale prý nic moc (falafel je veganské jídlo, které je běžné na Blízkém východě, je to smažená kulička nebo placičky z uvařené, rozmačkané cizrny, tahini (sezamové pasty), čerstvé petrželky a / nebo listy koriandru a koření). Jo, taky docela frčel džus vymáčknutý z čerstvého ovoce, většinou granátového jablka. (Izraelské postřehy Adély Lávičkové)

Jak se k vám Židé chovali?
„Nebyl to žádný vřelý vztah. Cítila jsem z jejich strany odstup až nadřazenost,“ řekla Adéla Lávičková.

Pavel Sekyrka: Židé se cítí v Izraeli doma. Je to konečně jejich vlast a vás berou jako turistu s fotoaparátem, který se do ní přijel podívat z Evropy, Asie či Ameriky, tedy z míst několik století trvajícího židovského utrpení. Často jsem měl pocit, že se na mě dívají jako na člověka, kterému chtějí svou trpkou zkušenost vysvětlit, ale nemohou, protože ten člověk nemá uši ani oči. Pro ně přichází ze světa, který neměl uši ani oči pro jejich rodinné příslušníky. Má zkušenost s velmi přátelskými Židy nalezenými v Evropě se tady nepotvrdila. Možná, že první potomci obětí plynových komor Evropu rehabilitovali, ti druzí odpustit nemohou.

Náš dík patří arabskému řidiči Ramimu, který pro nás osobně zařizoval hodně věcí. Sháněl pro nás plynové bomby do vařičů, které se samozřejmě nesmí převážet z ČR do Izraele a zpět, nebo schránky na pohledy takovým způsobem, že zastavil na kruhovém objezdu a vyhrkl na průvodkyni: Ok, máš pět minut, skoč prosím tě do tamtoho obchodu, tam ty bomby možná mají. Nebo prostě na semaforech stáhl okénko a ptal se ostatních, jestli neví, kdo co má. A taky neustále někam telefonoval a pouštěl nám do mikrobusu arabskou muziku a měl stále dobrou náladu. Taky nás pozval na zlevněnou večeři do restaurace v kempu, kde jsme byli poslední den. Výborný kebab/kuře/ryba a k tomu saláty a jako zákusek fíky (ty mají a jí všude). (Izraelské postřehy Adély Lávičkové)

Konflikt mezi Araby a Židy

„Obyčejní lidé na ulicích spor nevyhledávají. Ten rozdmýchávají některé extrémistické skupiny a vládní instituce. V rozděleném Jeruzalémě lidé pokojně přecházeli z jedné části města do druhé a kameny po sobě neházeli,“ vnímala skutečnost Barbora Matějková.

Pavel: Je to trochu složitější. Od roku 1948 Izraelci ukrojili Arabům asi osmdesát procent jejich území. Palestinci si území chtěli vzít zpět a pokaždé byli Izraelci poraženi. Jejich postoj se dá vytušit. V Jeruzalémě jsme vycítili napětí v době, kdy desítky Arabů vyvolávaly jména svých právě propuštěných revolucionářů za propuštěného izraelského vojáka Gilada Šalita. Viděl jsem, že izraelští vojáci mají samopaly neustále připravené ke střelbě. Když potom kolem Izraelců procházela skupina Arabů, začali Arabové na mladé vojáky syčet. Nepřímo vyvolávali konflikt. Stačilo málo a strhla se krvavá potyčka. Na druhé straně třeba Arabové rádi pracují u Židů, protože dobře platí. Jako sousedé jsou schopni spolu v mnoha věcech vycházet.

Bezpečnostní prohlídky

S trvalým napětím mezi Židy a Araby souvisely důkladné, několikastupňové bezpečnostní prohlídky na izraelských letištích.

Barbora: Proč jste tady, s kým jste tady, na jak dlouho jste tady, kam chcete jít? Nevraživě na nás po příletu vychrlila bezpečnostní pracovnice v letištní hale, do které jsme vešli rozespalí v jednu hodinu v noci.

Adéla: A poslední nocpřed odletem jsme se báli, že nás vůbec neodbaví. Letištní kontrola naší desetičlenné skupinky trvala hodinu a půl! Ptali se nás na všechno: Vzdálili jste se od skupiny? Přijali jste od někoho dárek? Kde jsme koupili suvenýry? Ve kterém obchodu? Mně porovnávali čelo podle fotografie v cestovním pase. Opakovali otázky, které nám už před nimi kladli jejich kolegové. Odpovídali jsme anglicky, byli jsme unavení, nevyspalí, hladoví a vystresovaní.

Barbora: Stát se pro ně nevěrohodnými, klidně by nám nechali uletět letadlo.

Pavel: Snažil jsem se je pochopit. Stalo se, že arabský chlapec dal před odletem izraelské dívce rádio, ve kterém byla nálož. Když se letadlo vzneslo, odpálili rádio na dálku.

Barbora: Kontrolovali nás i na cestě do Betléma, který leží na palestinském území. Hranici tvoří šedá betonová zeď asi šest metrů vysoká. Z palestinské strany je pomalovaná pesimistickými sgrafity, takže působí ještě depresivněji. Před přísně střeženým přechodem se jen zvolna posouvala nekonečná kolona aut. Po zuby ozbrojení izraelští vojáci ale nespěchali, každé auto i jeho posádku důkladně prověřovali.

Jiný kraj, jiný mrav

Zahalená ramena a kolena u arabských žen jsou výrazem cudnosti. Když se mladé Češky objevily na rozpáleném předměstí Jericha pouze v tílkách a v šortkách, způsobily šok. Kvůli ohlížení za opálenými těly půvabných Evropanek dokonce jeden arabský řidič naboural do auta jedoucího před ním. „Jak se začaly mačkat plechy, rychle jsme se vytratily,“ prohodila Barbora a Adéla dodala: „Je dobré si nastudovat zvyklosti zemí, do kterých člověk jede.“

Izrael jako místo historické paměti

První kroky členů expedice zamířily do jeruzalémského památníku holocaustu Yad Vashem, ve kterém už mají také strakonický sborník Zmizelí a nalezení. V Památníku tvořeném rozsáhlým komplexem budov je soustředěna rozsáhlá dokumentace o utrpení židovského národa v období holocaustu, během kterého nacisté vyvraždili šest miliónů Židů. Studenti strhující expozici koncentrace evropského zla velmi intenzivně prožívali. Prošli Alejí spravedlivých mezi národy a četli si jména těch, kteří se zasloužili o záchranu byť jediného lidského života. Na katolickém hřbitově navštívili Schindlerův hrob. Tento německý obchodník ze Svitav zachránil před smrtí ve vyhlazovacím táboře 1200 Židů tím, že je převezl do továrny v Brněnci u Svitav.

Setkání se strakonickou rodačkou

Při pátrání po zmizelých sousedech navázali studenti kontakt se strakonickou rodačkou paní Hanou Malkou. Té kdysi patřil dům na Velkém náměstí, ve kterém je dnes řeznictví Hradský. Schůzku si domluvili ve starobylém křižáckém městě Akku.

Pavel: Osud, který ji po prožitých hrůzách v Terezíně a Osvětimi přivedl do Izraele, bere paní Hana jako samozřejmost. Když v roce 1946 přišla do této země, byla kolem ní jen samá poušť. Zvolit si místo civilizované Evropy takovou nepohodu a všechno v ní od základů vybudovat zaslouží úctu.

Barbora: Perfektní češtinou nám vyprávěla, jak během arabsko-izraelského konfliktu v roce 1948 pronášela na hrudi ukryté granáty, pistole a rozbušky z koncernu, ve kterém pracovala. Ženy neprohlíželi, jen muže.

Adéla: Odvahu po ní zřejmě zdědila jedna vnučka. Na vojně slouží třetím rokem, přestože pro ženy je vojna v Izraeli povinná na dva roky. Tři roky slouží pouze muži.

Haně Malkové již manžel zemřel, ale má syna a dvě vnučky. Vloni navštívila Strakonice, aby vnučkám ukázala, odkud pochází. Když se na židovském hřbitově zastavily u hrobu její babičky, Pavel Sekyrka, který je doprovázel, poznamenal: „Tohle je jeden z nejkrásnějších židovských hřbitovů.“ Podívala se na něj smutnýma očima. „Pane profesore, co je to za hřbitov, když ho nenavštěvují lidé. Nás jeho opuštěnost bolí“.

Pavel: V Čechách by už žít nemohla. „Ve vašich novinách se akorát dočtu, kolik kdo nasbíral hříbků. Vždyť se u vás nic neděje,“ smála se při setkání v Akku čtyřiaosmdesátiletá žena. Na první pohled nenápadná, ale její vitalita ohromovala. Ve svém věku třikrát týdně předcvičuje sportovní gymnastiku a neustále si něco plánuje. Smrtelně vážně vzala, že při příštím setkání nás její syn, který pracuje v národním parku na Golánských výšinách, provede tímto zakázaným územím.

Návštěva Yad Vashem byla mým snem. A také Jeruzalém s jeho židovskou a arabskou čtvrtí. Vnímám spoustu nádherných šátků, muže kouřící vodní dýmku, prodavače nahánějící, (ne)smlouvající a zamračené… Zaznamenávám opravdový střet, ne mezi lidmi, ale mezi starou a novou dobou. Kupuji si kebab a vedle mě Žid s pejzy a jarmulkou hebrejsky drmolí modlitby. A co řeč! Přece jenom v Evropě jednotlivé jazyky rozpoznáte, tady nikoliv. A to množství zahalených žen! Vždycky mě fascinovaly v knihách i filmech, teď je vidím naživo. Burky, čádory chudé i luxusní. Škoda, že jsem si nevzala arabské šaty se šátkem, který mi taťka přivezl z Kuvajtu. Izrael – láska na první pohled. (Izraelské postřehy Adély Lávičkové)

Izrael biblický

Po místu zasvěcenému historické paměti lidstva se studenti vrátili do uliček Jeruzaléma a navštívili Boží hrob.

Pavel: Potíž je v tom, že tato biblická místa chce vidět každý návštěvník Jeruzaléma, takže máte jen několik vteřin na zastavení, než vás dav turistů postrčí dál. Prožít si velikonoční příběh v tomto městě je obtížné.

Přesto se členové expedice snažili vidět co nejvíce. Prošli křížovou cestu zakladatele křesťanství Ježíše z Nazaretu, navštívili Getsemanskou zahradu, ve které byl Ježíš zrazen, viděli pravoslavný Chrám Máří Magdaleny na Olivové hoře, Betlém - kolébku Ježíše Krista, Jericho, Kafarnaum, Genezaretské jezero, kaňon Vadi Kelt, Mrtvé moře. Nezapomenutelnou atmosféru jsme prožili u Zdi nářků během židovského svátku šabatu.

Pavel: Zeď nářků je jedním z nejpromodlenějších míst na světě. Odsud Židé sdělují do všech končin světa své bolesti a nářky. Vsouvají psaníčka mezi kameny ve zdi a volají po obnovení jeruzalémského chrámu. Věří, že až bude dostavěn, opět se u něho všichni sejdou.

Barbora: Ortodoxní židé s dlouhými pejzy a ve svátečním oblečení se u Zdi modlili jako v transu, naprosto odtržení od reality. Měla jsem pocit, že pozoruji mimozemšťany.

Dostat se do bezprostřední blízkosti Zdi nářků o šabatu není možné, proto se k ní studenti vrátili ještě druhý den. To už ale museli projit bezpečnostním rámem a nechat si prohlédnout batohy a kapsy.

Izrael – zážitky na každém kroku

Večer u beduínů (Adéla). Čtvrtou noc jsme spali ve stanech pod chrámem sv. Jiří vytesaným ve skále. V tomto období už není nutné se tam bát pouštních hadů, škorpionů a hyen. Navzdory celodenní únavě někteří z nás přijali pozvání ke kočovným příbuzným našeho arabského průvodce Bilála. Nelitovali jsme. Byl to hezký večer, ve kterém jsme si povídali a popíjeli jejich znamenitý čaj. Než nás Bilál odvedl zpátky do našeho plátěného domova, vyvedl nás na kopec. Nad námi hvězdy, kolem nás poušť a pod námi rozsvícené Jericho a Jeruzalém. Byl to nezapomenutelný pohled.

Pramen v poušti (Barbora). Rozpálená, kamenná poušť. Ztratit v pětačtyřicetistupňovém vedru boty, určitě uhořím. Nikde strom, nikde stín a průvodkyně s námi bloudí. Všem dochází voda a s ní pozitivní nálada. Naštěstí lidstvo občas provází drobné zázraky. Průvodkyně se zorientovala a dovedla nás k cíli. Zbídačelí jsme stanuli před vodním kanálem zhotoveným člověkem v nehostinné poušti před dvěma tisíci lety. Ze skály tryskal osvěžující pramen pitné vody, u kterého seděl beduín a krásně hrál na ručně zhotovenou píšťalku. Tu nejkrásnější melodii ale vydávala chladivá voda deroucí se ze skály.

Jezero, po kterém plul Kristus (Pavel). Genezaretské jezero, po kterém plul na loďce Ježíš Kristus, bylo po západu slunce mystické. Stojím před ním sám, naproti Golánské výšiny, vpravo světla města Tiberius. Stejnou atmosféru měl i ranní rozbřesk. Člověk se na tomto posvátném místě mohl identifikovat s historií a duchovními kořeny naší Evropy.

Prostě jsme byli v Izraeli

Nedá se všechno vyprávět. „Když jsem se před cestou ptal svého přítele, který už v Izraeli byl, jaké to tam je, odpověděl, že o tom nelze vyprávět. Prostě jsem byl v Izraeli, řekl. Po návratu jsme pochopili, že k tomu není co dodat. Prostě jsme byli v Izraeli,“ ukončil setkání ve strakonické cukrárně Pavel Sekyrka.