Již sto dvacet let uplyne 15. ledna od narození jednoho z našich největších architektů, bohužel značně opomíjeného – Bedřicha Feuersteina.

Bedřich Feuerstein (15. ledna 1892 – 10. května 1936) se narodil v Dobrovici v rodině správce velkostatku, později ředitele thurn – taxiského panství na Loučeni. Od roku 1898 navštěvoval loučeňskou obecnou školu, od roku 1903 studoval reálku v Nymburce, kde ve třídě prvních absolventů maturoval v roce 1910. Na jeho závěrečném vysvědčení je poznámka: „Z kreslení prokázal větší dovednost, než se vyžaduje na střední škole.“

Po maturitě odchází do Prahy, kde studuje architekturu na České technice, absolvuje v ateliéru Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění a soukromě studuje u Josipa Plečnika na Uměleckoprůmyslové škole. Již při studiích podniká se svým spolužákem Vojtěchem Kerhartem studijní cestu do Petrohradu, Moskvy, Kijeva a Lvova, obesílá soutěže na pomník Františka Ladislava Riegra na hoře Kozákov (III. cena), na Žižkův památník na Vítkově a na pomníky pro spolek Krematorium (dvě II. ceny).

Po roce 1915 postupně pracuje v kanceláři architekta Josefa Gočára, u architekta a stavitele Josefa Veselého v Lysé nad Labem, u architekta Pacla v Praze a u architekta Bohumila Slámy.

V roce 1917 rukuje jako domobranecký inženýr na budování pevnůstky Barbariga u Puly v Istrii, pak pracuje na inspektorátu válečných hřbitovů v Linci a ve Villachu – navrhuje památníky padlým. Jako důstojník čsl. armády byl po vzniku republiky tlumočníkem francouzské mise, účastnil se bojů na Slovensku, kde působil u štábu generála Hennocquea. Byl vyznamenán československým válečným křížem. V březnu 1920 byl přeložen do Prahy a ve službách Památníku odboje pověřen organizací a instalací legionářských výstav v Tróji a v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě.

V roce 1919 se stává členem svazu architektů, Devětsilu a SVU Mánes. Vypracovává návrh na krematorium v Pardubicích. Obdržel roční stipendium francouzské vlády – v Paříži navštěvoval přednášky na Ecole du Louvre a v Trocadero Cours Spécial de l´Architecture. Pracuje pro divadlo Champs Elysées, divadlo Comédie Montaigne a Švédský balet. Projektuje budovu Vojenského zeměpisného úřadu v Praze – Dejvicích. Při svém dalším pobytu v Paříži v roce 1925 projektuje divadlo pro Mezinárodní výstavu L´exposition des Arts décoratifs.

Přijímá nabídku Čechoameričana Antonína Raymonda a odjíždí do Tokia – navrhuje spolu s ním administrativní budovu koncernu Shell v Ykohamě, kolonii sedmnácti rodinných domů pro úřednictvo téže firmy. Navrhuje mezinárodní misijní nemocnici sv. Lukáše v Tokiu a budovy belgického a sovětského velvyslanectví v Tokiu. Spolu s architektem Kameki Tsuchiurou získává první cenu za soutěžní návrh obchodního domu Chikatetsu v Tokiu.

Po návratu do Prahy usilovně pracuje – zúčastňuje se řady architektonických soutěží, ale nedostává příležitost k realizaci svých návrhů. Vytváří řadu skvělých scénických návrhů pro Městské divadlo na Královských Vinohradech (Plačící satyr, Láska a smrt, Věc Makropulos...), Městské divadlo Na Hradbách v Brně (Tannhäuser, Defraudanti...), Národní divadlo (Braniboři v Čechách, Dalibor, Libuše, Čertova stěna, Milenci z kiosku...) a Osvobozené divadlo (Slaměný klobouk, Kat a blázen, Balada z hadrů, Vždy s úsměvem...). Jan Werich řekl: „Doma měl málo příležitostí k pořádné práci – házeli mu klacky pod nohy. Odjel pracovat do  Paříže, ale oni ty klacky zatím sebrali a schovali a když se vrátil, tak mu je začali házet znova.“

V roce 1935 má zdravotní problémy, léčí se v Jeseníku, v únoru 1936 se jeho zdravotní stav opět zhoršuje. Desátého května 1936 ukončil dobrovolně svůj život. Je pochován na hřbitově v obci Loučeň.

Jedním z nejzajímavějších projektů Bedřicha Feuersteina, společně s Bohumilem Slámou, je krematorium v Nymburce.

Již před první světovou válkou se v Nymburce začalo několik pokrokových občanů zabývat myšlenkami modernějších způsobů na úseku pohřebnictví (Antonín Rejman, Josef Oplt, Václav Martínek) a založili spolek "Volná myšlenka". Pohřeb žehem měla ve svém ideovém programu i společnost "Sdružení etiků" (Antonín Cehák, Josef Košťál, František Starosta) a především v roce 1921 vzniklá místní odnož spolku "Krematorium", z níž se později vyvinula dnešní Společnost přátel žehu.

Poněvadž stará pohřební síň a umrlčí komora při okresní nemocnici již nevyhovovaly svému účelu a sousedé si stěžovali na četné pohřby vedené přes město, požádal okresní výbor v roce 1918 obec, aby uvažovala o postavení nové pohřební síně s příslušenstvím, a to společným nákladem obce a okresu. Po vzájemné dohodě byla v únoru 1920 vypsána veřejná soutěž na projekt pohřební síně v centrální části nového hřbitova. Z dvanácti podání byl shledán nejvhodnějším návrh místního stavitele ing. Josefa Pfeifera. V porotě, jíž předsedal starosta města Boháč, zasedal i předseda pražského spolku Krematorium ing. František Mencl. Ten přesvědčoval ostatní, že by bylo užitečné počítat s možností přístavby kremačního zařízení.

Konečné dopracování Pfeiferova projektu, především po stránce architektonického vzhledu a technického dovybavení, bylo pak zadáno tehdy třicetiletému architektovi Bedřichu Feuersteinovi, jenž úzce spolupracoval s Dr. Bohumilem Slámou.

V roce 1922 předložil Feuerstein model budovy s obřadní síní, kolumbáriem a technologickou kremační částí.

Spalovací pec byla zadána firmě ing. Julia Schmalze z Olomouce, stavba svěřena firmě architekta Emila Prücknera z Nymburka. Náklady na vlastní stavbu dosáhly částky 570 tisíc Kč, pec s příslušenstvím stála 130 tisíc Kč, vnitřní zařízení a sadová úprava 60 tisíc Kč.

Již 15. března 1924 se uskutečnila první zkušební kremace. Ke slavnostnímu zahájení provozu došlo 21. září 1924. Slavnost pod patronací městské rady začala na nymburském náměstí. Dlouhý průvod odešel k novostavbě, před níž zazněly projevy a zazpíval pěvecký sbor Hlahol.

Feuersteinovo krematorium reprezentovalo umění architektonické sekce Devětsilu na výstavě Bazar moderního umění v roce 1923. Je výrazem nového chápání architektury podle světových architektů Armédéa Ozenfanta či Le Corbusiera, kteří se stali Feuersteinovými vzory. Tuto krásnou a architektonicky naprosto dokonalou stavbu, pojatou v duchu purismu, kde "...pouze kubisticky zdůrazněná osa kříže je jistou asociací na minulost, ovládají jednoduché tvary a čisté plochy, po kterých může nerušeně přecházet sluneční svit a halit je do světla a stínu, tak, jak to požadoval Le Corbusier."

O tom, že se jedná i dnes o objekt zcela mimořádných kvalit, svědčí sem přijíždějící studenti architektury z celého světa i historikové umění, jichž se na nymburském hřbitově vystřídají ročně desítky.

Karel Marysko: Nad četbou jedné básně aneb Pozdní memoriam à B. Feuerstein

Kdy také já skočím s mostu do Vltavy,
s toho mostu po němž Tě doprovázím
z „Brčálky“ na tramvaj,
kdy také já skočím s toho mostu do Vltavy
jako před léty ten muž s mostu trojského,
po němž zbylo, mimo jiné,
i krematorium v Nymburce
a jenž se pak zabydlil na hřbitově v Loučeni.
Nikdy jsem ho tam nenavštívil,
i když jsem se několikráte šoulal těmi lesy,
kterými prý běhal nahý Bedřich,
hledaje svou Violu.
Však proč si tento metafysický parašutista
uvázal šálu řeky kolem krku?
Proč provedl toto úděsné salto mortale,
proč se změnil v meteor?
Zahlédl snad v zčeřené hladině Venuši,
nebo se ocitl náhle v bezmocném vakuu?
Ignoramus et ignorabimus.
Není radno sloučiti skutečnost s fikcí,
                propojit život s iluzí,
                odstranit někdy závoru.
Není radno,
není,
ne.