Ozbrojený pořadatel s vlčákem

Návěstní dozorce Michal Tomčák byl synem sovětského vojína. Zanechalo to na něm nesmazatelné stopy. S prořídlou rusou kšticí a rudým vousem jako by vystoupil z Rjepinova obrazu. Byl to hodný kluk ale nevalný odborník. Využívali jej víceméně k jednoduchým úkonům. Měl v sobě touhu po uniformě. Chodil v jakési směsi uniformových částí a v kanadách. Nosil důstojnický opasek s řemenem přes rameno. Vlastnil i pistoli. Chlubil se spoustou odznaků a jakýchsi medailí, snad zakoupených ve vetešnictví. Na vojnu jej nevzali, a tak si na vojáka a policistu hrál. Vlastnil vlčáka, se kterým podle ústního podání sdílel stůl i lože. V dnešní době by se mohl vyřádit v nějakém historickém mundůru, popřípadě v  bitvě s kuličkami.

Michal na čas zmizel. Když se objevil, prohlásil:„Byl jsem v Leningradě. Pozval mne tam můj otec, sovětský generál. Měl jsem k dispozici celé patro jeho generálského domu!“ A tu návěstní mistr Jarda Švorc utrousil:„Já jsem něvěděl, že v Rusku mají patrové zemljanky!“

Výpravčí Frantík Rendl se stal činovníkem fotbalistů. Peníze na činnost se sháněly různým způsobem. Začaly taneční zábavy pro mládež, zvané hašišbály. Potíže s podnapilými pubescenty nejsou nic nového. Rozjaření hoši po půlnoci převraceli popelnice a obtěžovali výpravčí na stanicích. A to byl problém. Hlavní pořadatel byl tak štamgastem v trestní komisi. Rozhodnutí. Ke každé žádosti o povolení zábavy je nutno předložit seznam deseti pořadatelů, opatřený vlastními podpisy.

Číše trpělivosti přetekla, když rozjaření mladíci zdemolovali v sousedním městečku vitrínu s fotografiemi nejlepších pracovníků. Do trestní komise pak vyprovázel Fanouše celý fotbalový výbor. Předseda trestní komise, zemitý soudruh, předložil povolovací listinu se seznamem pořadatelů. Prohlásil: „Soudruzi, jsou to vaše podpisy?“ Ačkoliv všechny byly fingované, každý činovník se ke svému autogramu přihlásil. Předseda byl ne zcela svěžího ducha. Stačilo přece, aby se každý podepsal na čistý papír a podvod by vyšel najevo.

Celkové rozhodnutí.„Soudruzi, musíte zlepšit pořadatelskou službu! Ve dvacet dva hodin se dostaví příslušníci VB a zhodnotí situaci.“ Frantík ale vznesl námitku:„Co když ten příslušník bude proti nám zaujat a zruší zábavu, i když bude všechno v pořádku?“ Zemitý soudruh prásknul rukou do stolu a zařval:„Ve sboru jsou nejlepší synové a dcery tohoto národa – a ven!“

Jednoho večera byla pořadatelská služba posílena nevídaným způsobem. Mezi pořadateli se objevil ozbrojenec v maskáčích a s vlčákem. Návěstní dozorce Michal Tomčák se za sto korun na ruku a večeři stal pořadatelskou hvězdou.

Slib trestní komisi byl splněn. Pořadatelská služba byla značně posílena. Akorát zemitý soudruh už nemohl tuto změnu ocenit. Byl totiž odvolán. Nachytali jej občané při krádeži macešek na místním hřbitově!

Dej si bacha, kronikáři

Frantík Rendl se stal před léty obecním kronikářem. Tento úkaz se odehrál za zvláštních okolností. Předchozí kronikář totiž totálně zblbnul. To, že začal psát nesmysly, by se neprovalilo. Zápisy stejně nikdo nečetl. On však začal obecní kroniku vlastnoručně ilustrovat. Když totiž psal o novém nádraží, přidal k článku kubistický obraz nové stavby, velice podobný neslušnému obrázku. Tak byl k psaní kroniky vyzván Frantík, dosavadní kronikář fotbalového oddílu.

Dohodnuto. Celá funkce také nebude zadarmo. Proláklo se, že píše čtivě a že je velice pečlivý. Zatímco fotbalistům odevzdává své služby zdarma, obec mu bude vyplácet paušál 1500 korun československých ročně. Jeho vinou se tak budou o dění ve společnosti a v obci dovídat generace příští. Postup je jednoduchý. Kroniku napíše vždy na jaře za minulý rok. Pod hotové dílo se podepíší tajemník a předseda MNV. Vše opatří oficiálním razítkem a odešlou do okresního muzea. Tam to opět někdo přečte, kroniku vrátí a kronikář obdrží sjednaný obnos. Karty jsou rozdány, kronikáři, makej.

Žádný kronikář ovšem nemůže psát úplnou pravdu. Každý je nutně poplatný době a je třeba dodržovat zásadu – čí chleba jíš, toho píseň zpívej! Pak ani tak nezáleží na osobní statečnosti, jako na důslednosti kontroly, chcete-li cenzury.

Středověký kronikář přece nemohl napsat pravdu o hrdinném obléhání hradu Sion. Musel by oznámit, že to byl jen malý soukromý hrádek Jana Roháče z Dubé, naprosto nehájitelný. Ležel totiž na rovině a obránci neměli ani zdroj pitné vody. Nemohl napsat, že obránci chodili mezi oblehatele naprosto volně. Pokecali, zahráli vrhcáby a příležitostně se spolu ožrali. Hrad Sion totiž obléhal jistý Hynce Ptáček z Pirknsteina. Byl to Roháčův příbuzný! Strejda dobýval hrad celé čtyři měsíce. Jak krásně hovoří tento fakt o kráse české povahy! Obléhání by trvalo jistě daleko delší dobu, jenže král Zikmund ztratil trpělivost. Poslal posilu – uherskou jízdu hraběte Orságha. A to byl průšvih. Ten by všechno vyžvanil. A tak musel Ptáček „nedobytný“ hrad konečně dobýt. V prvním českém filmu to však byl Karlštejn a dobývalo jej tisíce komparsistů. Tehdejší kronikář mlčel, a tak celou pravdu museli odhalit až archeologové ve dvacátém století.

Někdy si kronikář i vymýšlí. Takový Václav Hájek z Libočan udělal ve své době z kroniky čtivý bulvár. V šestnáctém století například popsal přesně příchod praotce Čecha na horu Říp. Nejenom že přesně určil den, zaznamenal také, co bájný otec zvolal! Dodnes neví mnoho lidí, co je to strdí...

Kronikářskou hvězdou všech dob však zůstává jednoroční dobrovolník Marek ze Švejka. Jako batalionsgeschichtsscheiber psal dějiny batalionu dopředu! Za úplatu popisoval hrdinnou smrt svých kamarádů. Šikovatel Vaněk se tak dověděl, že bude popraven jako špion, byv lapen v selském kroji v týlu nepřátelské fronty. Před popravou bude hrát ferbla s vojáky popravčí čety. Odmítne si nechat zavázat oči a těsně před popravčí salvou odkáže vyhranou částku ruskému Červenému kříži. Telefonista Chodounský, telefonující do kuchyně „kdy už bude menáž“, bude zasypán hlínou po výbuchu šrapnelu. Ze svého hrobu bude ještě volat: „Pozdravujte naši železnou brigádu!“

Frantík Rendlů vzal věc do rukou s nadšením. Začal pátrat ve starých kronikách. Jistou dobu v nich ležel několik hodin. Nejzajímavější kronika se dochovala v obci Lesov. Od roku 1924 popisoval pan učitel Skalička věrně události v obci. Kaligrafickým písmem popisoval průjezd vlaku s Tatíčkem Masarykem místní železniční stanicí a nouzové přistání aeroplánu v polích u lesa. Kantor popisoval lidové zvyky a uváděl dobové ceny v porovnání s výdělky. Bylo to počteníčko. V obci Podboří se zachovala akorát kronika školní, pečlivě vedená od roku 1909.

Kronikář v padesátých letech, kruté zklamání. Daleko více, nežli o událostech v obci, psal tento pán, rovněž kantor, o Sovětském svazu. Kromě počasí popisoval ještě úspěchy místního JZD. Nikdo přece nemohl chtít po ubohém kantorovi, aby psal pravdivě o sovětských sběračích náramkových hodinek. Také nemohl zjevit pravdu o místních partyzánech, kteří na jaře 1945 osvobodili od cigaret několik trafik v okolí!

Časem se zápisy do kroniky podobaly jako vejce vejci. Byly nudné, formální a nezáživné.

V době, kdy Frantík převzal funkci obecního kronikáře, zápisy už nikdo nečetl, ani nekontroloval. Komunisté už polevili v bdělosti a ostražitosti. A tak nový kronikář začal psát o všem kolem sebe pravdivě a bez zábran. Pohled byl jistě subjektivní, ale nebyl již formální.

Počasí chodil nový kronikář opisovat do sousední vesnice ke starému Kudláčkovi. Matrika se opisovala z úředních listin. Spolky v obci předávaly kronikáři výroční Zprávy o činnosti, některých výročních schůzí se kronikář zúčastnil osobně.

Velkými zážitky bývaly výroční členské schůze místních spolků. Nuda takových setkání bývala vyfutrována párkem a pivem zdarma. Při zprávách o činnosti létaly vzduchem stovky odpracovaných brigádnických hodin, tak málo podobných skutečnosti. Zvláštní povyražení vzbuzovaly zdravice od hostů z  jiných spolků. Bývaly každý rok stejné a hosté každým rokem starší. To gratulant usnul, byl probuzen dloubancem od souseda, pronesl zdravici a opět usnul. Vrcholem ovšem byla schůze jednoho spolku. Předseda nejen že zapomněl doma brýle, ale i zprávu o činnosti. Brýle si vypůjčil a celou zprávu přečetl z čistého papíru!

S jídlem roste chuť. Nový kronikář začal oficiální zprávy vylepšovat obrázky. Myslivcům namaloval posed a požárníkům Soptíka i s hadicí. Fotografie jsou v kronice zakázány, přikládají se ve zvláštní příloze. O obrázcích není nic řečeno. A tak zdobí stránky oficiální a úřední obecní kroniky obrázky hasičského auta, školních dítek v lavicích a kombajnů na družstevních lánech. Frantík tak konečně může prezentovat malířský talent na oficiální půdě. Po prvním roce čeká pochvalu grafické úpravy. Hodnocení je však každým rokem stejné. Kroniku nikdo nečte ani v muzeu! Na to, aby za těchto okolností namaloval pitomou karikaturu, nenašel experimentátor odvahu!

A tak za časů kruté totality vzniká pravdivá a pestře ilustrovaná obecní kronika. Podobá se oddílové kronice družiny Lišek ze skautských dob.

Najednou čas oponou trhnul. Komunisté ukázněně předali moc. Přišel Vítězný listopad. Hurá!

Kronikář Frantík však změnu situace nepostřehl. Vítězný listopad mu vrazil hanebně kudlu do zad. Dopustil se osudové chyby. Psal dále pravdu, jako za komunistů.

Kolem všechno víří. Všude kvas a kadlub doby. Prostor pro informování příštích generací, prostor pro vzkaz do budoucnosti. A tak kronikář věrně popisuje průběh prvních akcí v  kulturáku. Neopomene zdůraznit, že zatímco uvnitř sálu všechno vře, důležitá rozhodnutí dozrávají na malém můstku přes potok. Lidé mění kabáty jako o závod. Z ilegality vystupuje béčko KSČ, Lidová strana.

Tlačí se k moci silou svých dvaceti sedmi členů s průměrným věkem šedesát let. Místní hasičský sbor plynule přechází z prvomájového průvodu do průvodu o Božím těle. Následuje tak pěší pluk Pražských dětí, který v roce 1915 přešel k Rusům i s plukovní hudbou. Zatvrzelí a účelově kovaní komunisté mohou v nabyté svobodě konečně projevit svou tajnou katolickou víru! A Frantík píše a komentuje události kolem.

Právě v roce 1989 slaví místní TJ Sokol slavné jubileum. První zmínky o založení spolku sahají do roku 1919. Slavné jubileum je oslaveno velkolepou tělocvičnou akademií v sále místního kulturáku. Potrava pro kronikáře. Z celé akce bude napsána do kroniky čtivá reportáž.

Program střídá program. Začínají dítka z mateřské školky, pak přicházejí školáci. A už jsou tu sportovní gymnasté z  Bučovic a Slavkova u Brna. Vojenští gymnasté z Vyškova udivují hrou svalů. Přehlídka zdravého a dravého mládí. Na parket najíždí skupina krasojezdců z Němčic nad Hanou. Ovace neberou konce. Přichází zlatý bod programu. Do kulturáku vjíždí sama mistryně světa v krasojízdě, paní Matoušková. Přijela také ovšem z Němčic nad Hanou. Na své si přicházejí i činovníci. Oslavné projevy, vyznamenání, věcné dary. Sláva - hurá! Událost nad jiné významná. Zápis do kroniky jako vyšitý! Kronikář ovšem podcenil dobu. Udělal taktickou chybu. Pokračoval ve svém stylu psaní. Napsal totiž:

Členové místní organizace TJ Sokol měli na úspěchu celé akce nehynoucí zásluhu. Oslavili své jubileum chloubou cizího peří. Vlastní silou pouze odnášeli žíněnky! Tato poznámka by prošla jen za kruté totality. Celý zápis byl přečten předsedou místní organizace a průšvih byl na světě!

Ve stejném duchu se objevila v kronice zpráva o slavné akci Československé strany socialistické. Místní buňka se v návalu radosti z nabyté svobody rozhodla před kulturním domem zasadit Strom republiky. Stromek přivezli z lesa na dvoukoláku dva agilní členové Strany zelených. Slavnostního aktu sázení pak byli přítomni všichni čtyři členové místní organizace. Byla to jedna důchodkyně a tři členové jedné rodiny!

V rámci veřejného zasedání je otevřen bod diskuse. Potrefené husy se ohrazují proti stylu zápisů do obecní kroniky. Kronikář prý zachází s fakty velice volnou formou. Předseda TJ navrhuje, aby každý zápis, dříve nežli bude dokumentačním inkoustem zapsán na věky do análů, musel být parafován předsedou toho spolku, o kterém se píše.

„Ale Josefe, to je přece cenzura! Ty si tu zprávu opravíš podle svého. Všem těm svalovcům a gymnastům přidělíš občanství obce? Co to bude proboha za hovadinu!“ brání se kronikář.

„Ano, mohl jsi tam nechat celý zápis, ale bez nemístné a kompromitující poznámky!“ rozhoduje činovník.

„Chcete, abych tam místo událostí v obci psal o úspěších sovětské kosmonautiky? To by dopadlo jak v padesátých letech. Ty kroniky patří akorát na záchod!“ křičí kronikář.

„To není pravda, tchán psal pravdu!“ječí členka zastupitelstva. Je s bývalým kronikářem příbuzensky propojena.

„Nebyli jsme žádné béčko KSČ. Vyznáváme křesťanské hodnoty a milujeme folklór. Náš věkový průměr je daleko nižší nežli šedesát let!“ hlomozí sytým barytonem lidovecký boss.

Chapadla chobotnice se začínají stahovat kolem nepohodlného kronikáře. Akorát předseda místní organizace Československé strany socialistické takticky mlčí. Dobře ví, že by bylo nemístné napsat do kroniky: Sázení stromu republiky bylo přítomno tisíc lidí a ke všemu hrála dechová hudba Voděnka z nedalekých Kozlan.

Veřejná schůze dala za pravdu potrefeným. Buď kronikář pošlape brázdou a nebude nadále šířit pravdivé bludy, nebo litujeme! Neodvolal!

Hranice na břehu říčky Litavky tentokrát nevzplála. Pravda nezvítězila. Kacíř byl z cechu kronikářů navždy vyobcován. Odešel rád. Komunisty vystřídala nová garnitura. Z béčka se stalo áčko. Nová klidná síla ve veřejných funkcích má přece s potíráním odpadlíků tisíciletou praxi.

To by tak hrálo, aby si někdo psal svobodně a pravdivě jako za dob komunistů. Oni upadli do trestuhodné letargie. To my si už všechno na té naší bohabojné Moravě lépe ohlídáme!

Kronikář byl odejit. O obecní kroniku se už nezajímá. Zůstal jen věren kronice fotbalové. Kdyby totiž v dnešní těžké době napsal do obecní kroniky. Franta Opršálek se ožral, vybílil hospodu a pak usnul hubou dolů v místním rygolu, mohli by jej příbuzní žalovat.

U fotbalistů pravdivému psaní tohle nebezpečí nehrozí!