Ivo Fencl: Kdo byl Peter Sellers?
Rubrika: Publicistika
"Není nic nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí."
– Seneca
Peter Sellers (1925–1980) byl čtyřikrát ženatý. Kupříkladu druhá žena s ním ale vydržela jenom čtyři roky. Byla to herečka Britt Eklandová (nar. 1942), která během té doby nazrávala pro blázinec. Peter byl docela jistě výjimečný člověk, nicméně ne způsobilý normálního života, i když je samo sebou diskutabilní, jak definovat normální život opravdu dobrého herce.
Doma se rozhodně projevoval děsivě. Nálady se mu měnily během okamžiku. Uplynulo pouhých pět minut a on stačil vystoupat z mokřiny nejzuřivějšího do stavu euforie. Žít s ním nebyl med. S Britt střídali v druhé půli šedesátých let byty jako košile, někdy týden co týden, a Sellers třeba odešel pro cigarety, aby za čtrnáct dní volal z Itálie, ať za ním Britt honem přijede. Z klinického hlediska trpěl, pravda, maniodepresivní psychózou.
Veškeří Sellersovi předkové až do třetího kolene žili divadlem. On sám byl synem židovské herečky a zbožného kostelníka hrajícího na housle. Rodiče ho ve dvou letech postavili na jeviště. Ve čtrnácti byl bubeníkem tanečního orchestru. Za války obveseloval britské jednotky v Asii a imitoval velitele. Později perfektně ovládl dvacet anglických dialektů. Bylo mu dvaadvacet let, když zatelefonoval do rádia hlasem známého herce: „BBC? Chci doporučit jednoho šíleně talentovaného komika." Potom změnil hlas a doporučil téhož klauna jako jiná známá persona: „Nezlobte se a budu asi první, kdo vám o tom chlapíkovi říká, ale rád bych se za Sellerse přimluvil, je talentovaný.“
Byl přijat a vzápětí opravdu vzbudil nadšení co hvězda kabaretů. Scénky psal sám a byl skutečně mistr hlasového převtělování. V pětadvaceti pak debutoval pětirolí ve filmu Pojďme se zbláznit, kterýžto titul jako by se stal předzvěstí celé Sellersovy kariéry.
U nás jsme ho poprvé spatřili v černé komedii Pět lupičů a stará dáma (1955), kdy byl v osobním životě ještě použitelný. Jen deset roků nato se z Petera Sellerse vyvinul náladový despota a muž natolik přesvědčený o své výjimečnosti a tom, že má za všech okolností pravdu, že se stalo soužití s ním peklem.
Kupříkladu žárlil, Britt Eklandová přitom však nebyla ani zdaleka jediná. Ženy vnímal i přijímal jako trofeje a měl lidi obecně za pomocníky na cestě k slávě. Kvůli svůdné Eklandové opustil po dvanácti letech předchozí ženu a zanechal ji s devítiletým synem a šestiletou dcerou. Jako celebrita se zúčastňoval večírků a na jednom poznal i Britt. Byl o sedmnáct let starší a vzali se pár týdnů nato, 19. 2. 1964, když už měl na kontě slavné komedie Nejmenší kino na světě a Myš, která řvala, kde stvořil trojroli, ačkoli jinak hrál bez ustání ONE MAN SHOW.
Kritika cenila, že bral sice i role ve stupiditách, nicméně mizel s čistým štítem. To se mu dařilo proto, že byl i ve skutečném životě chameleón. Roku 1973 obstaral v jednom filmu sedm rolí včetně Adolfa Hitlera, avšak na druhé straně neuměl navazovat kontakty s ostatními herci a sobecky jim kradl nejlepší výstupy. Sice měl obrovský talent, ale často se pitvořil a kladl šarži na šarži. Také se opil úspěchem a nabyl pocitu, že zkrátka musí být neustále křečovitě vtipný. Sellers pohádkově vydělával a přezdívali mu NEJZÁBAVNĚJŠÍ MILIONÁŘ SVĚTA, avšak ve skutečnosti šlo o totálně uzavřeného egocentrika, kterému byl úspěch vším. A od roku 1963 točil nejúspěšnější komediální sérii všech dob „Růžový panter“.
Právě figura inspektora Clousea jako by herce vstřebala a omámila. To kvůli ní opakovaně odmítl i Sira Laurence Oliviera a nehrál v jeho režii Leara ani Richarda III. Radši bavil, po tom toužil, a hluboce se obával, že pokud bavit přestane, diváci ho odvrhnou a postupně bude zapomenut. I recitoval také na slavných deskách Beatles Help a Perný den a sám zpíval a tolik jako zapomnění se neděsil ani smrti.
Výjimečně vznikl ovšem i dobrý film. V první verzi Lolity natočené podle Nabokovova bestselleru Sellers rozhodně prokázal, že není jenom šašek, když vytvořil studii nenápadně zlověstného, suše škodolibého sadisty a vyděrače.
Jaký byl tento herec vlastně uvnitř? Především jako by nikým – a podvědomě se ztotožňoval s každým, koho potkal. Člověka často nejprve hledal a „uchopil“ hlasově, a teprve když našel pravý tón, pochopil i princip chování a jaká využije gesta, co si bude smět dovolit atp. Tato technika (vzpomeňme i Vlastu Buriana anebo z žijících herců na Jiřího Lábuse) úzce souvisí se sublimací pohlavního pudu právě do nutkavé potřeby mluvit, a jakmile Sellers cizí hlas „polkl", nemusel dál přemýšlet a mohl se vysmát analytickým metodám herectví. Divákovi koneckonců sloužil a kritikům se nesnažil zavděčit. To druhé ale byla možná chyba.
Sellers se nebál ani tak sám sebe, jako své zmiňované už neexistence, a jednou v televizi řekl: „Všichni si zvykli myslit si, že jsem to já, ale ve skutečnosti jsem já sám ze sebe dokonale chirurgicky vypreparovaný."
Nešlo bohužel o bonmot. Vnímaje prázdnotu vlastního života utíkal Sellers pod steré masky, až posléze zůstal jen součtem rolí a výstupů v životě fiktivním i civilním. Geniální herec? Ano, ale za tuto cenu. A byl i sumářem lidí, které potkal a jež hrál, ať už to byl dr. Divnoláska (jenž se zamiloval do nukleární bomby) nebo nelidsky smýšlející zajíc Březňák z Alenky v kraji divů. A nakonec se stal i „ďábelským“ doktorem Fu Manchu a současně jeho věčným protihráčem Nylandem Smithem - v dvojroli svého posledního filmu podle námětu Saxe Rohmera. A přece byl vždycky pravdivý, když hrál, a spoluvytvořil i výjimečný snímek Byl jsem při tom (1979) s postavou prostoduše zaostalého zahradníka jménem „Šance“, který zůstal dospělým dítětem, neuměl psát a neuměl číst a svět znal výhradně z televize. Ne přesto, ale právě proto udělal politickou kariéru poté, co byla těžkopádnost jeho myšlení považována za rafinovanost a naivní přímočarost průpovídek za originalitu. Pouť Šance Zahradníka vyvrcholila dokonce kandidaturou na presidenta Spojených států a film tak v nadsázce naznačuje, že se může stát v konformní společnosti osobností skoro každý, kdo má šarm a přístup do televize. Nechte každý den před večerními zprávami bouchnout bábu z WC pytlík - a za čtvrt roku vyprodá Lucernu, říká o tom Jiří Stivín.
Hrdina Byl jsem při tom bodoval proto, že se omezil na konstatování všeobecně uznávaných samozřejmostí. KVĚTINY POTŘEBUJÍ VLÁHU, říká. Sellers čekal za film Oscara a neměl možná dalších ambicí. Nedostal ho. Dopomohlo k tomu určitě i to, že při premiéře před kritiky byla nasazena filmová kopie ukončená sestřihem nepoužitých scén, ve kterých se Sellers směje a nehovoří úplně slušně. Zuřil, když to spatřil, ale bylo pozdě. Sellers zraňoval lidi, ale on sám byl možná nejzranitelnější, a když mu toto ocenění Akademie proklouzlo skrz prsty, rozčarovalo ho to a rok nato zemřel na infarkt.
Ale ještě se navraťme. Už dlouho předtím se Peter osobně setkal s autorem románu Byl jsem při tom Jerzy Kosinskim (1933-91) a také jemu řekl: „Vy to nechápete, nejde o hraní. JSEM Chaunce Gardiner.“ A zrovna tak byl Clouseauem, jednou z nejvýznamnějších figur v dějinách kinematografie, jak to vnímá třeba i esejista Jan Stern (nar. 1977), podle něhož je inspektor přímo krystalický archetyp, který mimo jiné okouzluje právě zranitelností.
Tou postava trochu připomíná i první hrdiny Pierra Richarda a je jakýmsi stavem mužství, kdy „vítězíme a prohráváme zároveň". A Sellers to věděl, domnívá se Stern v knize Totem, incest a odkouzlení buržoasie (Malvern 2007). Clouseau mu nebyl jen rolí a je to z jeho podání dobře cítit.
Stern srovnává právě inspektora a Chaunce Gardinera a ten druhý je opravdu jen obnažené jádro Clouseaua. Příbuznou figurou je ale třeba i hrdina filmu Večírek (1968), Ind Hrundi V. Bakši, anebo titulní postava komedie Bobo (1967). To kejklíř má přístup k podstatě a platí psychickou nenarozeností, formuluje Sellersův problém Jan Stern a připojuje přídomek božský, přičemž vzpomeňme i na finální metaforu filmu Byl jsem při tom, díky níž se budoucí prezident (a idiot) prochází s deštníkem po hladině jezírka, aniž by klesl ke dnu.
I Kristus podle Bible chodil už dva tisíce let předtím po hladině Genezaretského jezera a tuhle inspektorovu božskou „nenarozenost“ vnímejme i na jeho krajně teatrálním vztahu k ženám a na komické hrdosti, která znovu a znovu maskuje rozpaky a je hlavním znakem infantility. Clouseau je paradoxně směšný proto, že nikdy nedělá humor, shrnul Jan Stern. Clouseau je úplně uvěřitelnou antitezí všech producentů vtipnosti.
Ono zjištění je pravdivé a naštěstí se je podařilo dostat i do scénáře filmu Život a smrt Petera Sellerse (2004), ve kterém ho obdivuhodně zahrál nedocenitelný Geoffrey Rush. V jedné scéně zde sledujeme i natáčení scény a vidíme režiséra, který nechápe Peterův „tvůrčí záměr“. Proč je ten komik tak vážný? nedochází stále režisérovi - a Sellers mu to nevysvětlí:
„Hraji to jako Cary Grant!“ Načež ale šlápne vedle partnerky do vody v bazénku a vyvolá „na place“ bouři smíchu. Clouseaua nejde nemilovat, dodává Stern, a přece každý muž cítí, jak je to tragická figura. Jeho eskapády jsou i jakousi bohoslužbou a ekvivalentem klečení při modlitbě. Odčiněním toho, že se hrdina stále nestal mužem a dobyvatelem. Clouseau je ale i tajuplnou postavou vzbuzující v nás stesk po dětství a budící zároveň hrůzu z toho, že by dětství mohlo proniknout zpátky do dospělosti. Vnitřní inspektorův smutek je pak i důkaz, že o nás hodně ví.
Zmiňovaný už poslední Sellersův film se odehrává v Himálajích za zvuků Bacha. Lámové stojí u oltáře, ale nečekaně zní i Happy Birthday to You. Oltář je odhalen jako obří dort a „žlutý ďábel“ Fu Manchu jako podnikatel v pohostinství. Slaví 168. narozeniny a potřebuje nový elixír mládí. Jak ho získat? Nedoceněný snímek je geniální parodií ve stylu naší Adély a má i přesah. Je (i) Sellersovým podobenstvím o potřebě životní rovnováhy. A Fu Manchu a jeho věčný stín Nayland Smith jsou jako Hyde a Jekyll i jin a jang, ale hlavně opět jako Peter Sellers sám.
(Monografie slavného komika od Eda Sikova vyšla česky roku 2009)
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 01. 2012.
Ivo Fencl
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ladislav Gerendáš | |
Jan Vodňanský | |
Ondřej Suchý | |
Blanka Kubešová | |
Zdeněk Pošíval | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Ivan Kraus | |
Helena Štáchová |