Rozhovor se spisovatelkou Martinou Bittnerovou

Dobrý den, Martino. Kde a jak jste se etablovala jako spisovatelka a povídkářka?
Já uveřejňovala prózy ledaskde a třeba taky v tzv. Palmknihách nebo v časopise Žena a život, přičemž se od svých začátků věnuji autorským čtením. I vy jste možná mohl slyšet mou Pomstu anebo Ples popelek.

A co vydat povídky souborně? Možná by stály za knihu, ne?
Ještě se uvidí, podle situace. Záleží na tom, zda by o ně měl nakladatel také zájem a rozhodně bych musela udělat úpravy.

A vaše verše?
Ne, ne, poezie pro mě je zcela uzavřená kapitola.

Odkdy?
Začala jsem veršovat až kolem dvacítky, ale zhruba po šesti letech skončila a myslím, že Svět poezie o nic nepřišel. I když je fakt, že jsem obeslala literární soutěže a mám i ceny.

Jako veřejně čtete, jste veřejně i recitovala?
To rozhodně ne, přednáším ale v jiném smyslu.

Na univerzitě?
To přímo ne, ale přednášky mívám a nabízím (a viz také mé stránky http://martinabittnerova.cz). Dostala jsem se tomu vlastně právě díky autorským večerům. Jednou mě napadlo, že by vůbec nebylo špatné přiblížit dětem, ale i dospělým některé osobnosti minulosti, no, a tak jsem s tím začala v knihovnách i jinde.

Ale neopakujete, doufám, jen tak školní látku.
To rozhodně ne, přijďte a uvidíte. Neopakuji ji, naopak, snažím se doplnit informace, které za katedrou nezazněly, a chci tuto svou přednáškovou činnost zrovna ještě rozšířit. Nelíbí se mi, jak se zapomíná na některé autory devatenáctého století, a žijeme samozřejmě v době Harry Pottera, kdyby však nebylo Němcové, Máchy nebo Nerudy, budou učebnice prázdné.

Verne by snad zůstal :-). Nezlobte se teď, Martino, za odbočku A alias první Ivovu indiskrétní otázku (z několika už uchystaných tady v bloku): Jaké máte vzdělání?
Co se toho týče, je to dost složitá otázka, která by také vydala nejméně na povídku, a já mám z formálního hlediska maturitu, avšak loni jsem si doplnila jisté akreditované vzdělání v oborech mediální výchova, medializace a pedagogika volného času a každopádně si myslím, že by se člověk měl vzdělávat celý život, a to i sám. No, a já to dělám.

I já. Teď druhý z indiskrétních dotazů: Jste vdaná?
Velice vtipná otázka. Mohu na to říct jediné: Vdaná už nejsem.

Jsme však v rozhovoru o literatuře a vy jste asi opravdu literátkou, a to ráda. Či ne? A kdyby šlo vybírat, čím byste se stala radši? Malířkou, zpěvačkou, herečkou...
Pokud bych si mohla vybrat, chtěla bych být zpěvačkou, herečkou, malířkou i spisovatelkou dohromady.

To není zrovna málo. Asi jako František Ringo Čech?
Vždycky jsem ráda zpívala a malování mě v dětství bavilo a divadlo miluji, ale psaní, to už je můj život.

Vážně? A už jako dítě jste tedy malovala i psala?
Ano, a pamatuji, jak jsem ve třetí třídě tvořila do sešitu příběh o indiánech pod vlivem mayovek. Maminka mé spolužačky to četla a pochválila mě, ale nastala dlouhá pauza a já se k psaní vrátila až...

Až v důchodu?
Až kolem šestnácti.

Asi jako Fan Vavřincová (pozdravuji). Nu, a psala jste někdy z nešťastné lásky?
Já jsem neměla nešťastné lásky, tedy ne ve smyslu, že bych dotyčného chtěla a on mě ne. Když muž nechtěl, šla jsem dál.

To já právě neumím.
Ale v některých vztazích jsem prožívala poněkud nešťastné chvíle, ze kterých jsem se snažila vypsat.

Tak to u mě nebyly chvíle a časově šlo pokaždé o roky – a vlastně to trvá, ale to už zase nemístně odbočuji. Čeština je těžká na pravopis, jak vím jako syn profesorů češtiny nejlépe, a tento pravopis odradí, nejen podle mého názoru, od literární tvorby hodně adeptů už na základní škole. Netíží "s" a "z" a "mně" a "mne" a "Y" a "I" a čárky i vás?
Ne, a jsem pyšná, že v téhle kotlině mluvíme jazykem se složitou gramatikou, vždyť mnoho nechybělo a všichni jsme šprechtili německy.

Což se samozřejmě ještě může i stát (a viz poslední výzvy zaměstnavatelů), přičemž češtinu budeme mít jako rodný jazyk souběžně s němčinou, respektive i angličtinou.
Možná. Tíží mě ale skutečnost, že s přibývajícím věkem některá pravidla zapomínám, a měl by nejspíš existovat kurs, kde by si lidi mohli oživit znalosti.

Vraťme se od prostředku literatury, jímž je jazyk, přímo k ní. Vzpomenete si, Martino, na své nejoblíbenější dětské knížky?
Měla jsem různá období, ve kterých jsem obvykle hltala jen jeden žánr, anebo pouze jednoho jediného spisovatele, a tudíž můžu favority vyjmenovat chronologicky: Rumcajs, Pipi Dlouhá punčocha, Děti z Bullerbynu, Nebezpečný poklad a Villette.

Villette ovšem není knížka pro děti!
Ne, je to román pro ženy. Ovšem, já ho četla ve dvanácti - a měla husí kůži. Jo, tak nějak si představuji dobře napsaný román.

A co ostatní „dospělé“ knihy?
Jednoznačně Krysař Viktora Dyka. Tady je řečeno všechno.

Jako v bibli?
Ne, ale přečtěte si to. Svého času mě zaujaly i Medojedky Roberta Ruarka. Ale co prakticky nečtu, je tzv. ženská literatura.

A brojíte dokonce proti ní, ne?
V žádném případě ji nezatracuji a jen mi prostě nevyhovuje.

Dnes psaní hodně vytlačily pohyblivé obrazy, televize a film... I jako scenáristky telenovel se některé ženy živí. Co vy na to?
Nejsem vyloženě filmový typ a v kině jsem nebyla snad tři roky.

A když už?
Pak mám ráda snímky s určitým poselstvím jako Ďáblova past, nebo tragikomické filmy typu Nudy v Brně, ale nesmím zapomenout na velice smutný i nádherný snímek Sedím na konári a je mi dobre.

Hm, a nemáte v oblibě i nějaký televizní seriál?
Podle mého názoru byl jedním z nejlepších F. L. Věk (1971). Napsal ho Otto Zelenka, zrežíroval pan Filip, v pozadí zůstal Alois Jirásek a netvrdím, že se mi tu líbí úplně všechno, třeba paní Brejchovou bych oželela, ale celkově se jedná o vydařené dílo s dobrým hereckým obsazením.

A co kreslené televizní seriály, abych se dotkl svého oblíbeného „popu“?
Za bývalého režimu se vysílali maďarští Smolíkovi a ti mi utkvěli v paměti a tenkrát mě i bavili. Když jsem je však viděla po letech, už se mi tolik nelíbili.

A vaše vlastní psaní se vám zamlouvá?
Mohla bych vám, Ivo, teď možná vyprávět pohádku, jak desetiletá holčička z politicky nespolehlivé rodiny ve třídě plné dětí komunistických prominentů prohlásila, že bude spisovatelkou, a jak to špitla nesměle, načež slyšela hurónský smích. Dokonce i soudružka učitelka se tvářila pobaveně, ale tak či tak mi Daranus právě vydává knihu Spisovatelky a Erós, kde představuji významné ženy minulosti vč. Boženy Němcové, Hany Kvapilové a Růženy Svobodové, například. Na některé se skoro zapomnělo a neprávem. Ambicí bylo ukázat, že to nejsou postavy ze zaprášených učebnic, ale ženy z masa a kostí, které pochopitelně měly i vlastní touhy, svá přání a své vášně. Všech si velice vážím a prostřednictvím jejich příběhů ukazuji archetypy lidského chování. Kéž se čtenáři v těchto životech poučí jako já, a pokud se mi povede přitáhnout pozornost k tvorbě těch žen, nebyl promarněný ani čas, v němž jsem pátrala ve starých knížkách, chodila po antikvariátech a hledala v archivu.

Která z těch žen vám zůstala nejsympatičtější?
Nejsympatičtější ze žen vůbec a nejbližší je mi má rodná sestra.

Aha. Vyslovím teď namátkou pár uměleckých jmen a... Byla byste ochotna rychle a maximálně stručně reagovat?
Zkusme to.

Kryl.
Básník s kytarou.

Bondy.
Podivín.

Klaus.
Pragmatik.

Vlasta Burian.
Fenomén.

Verne.
Klučičí autor.

Lindgrenová.
Pramen dětské fantazie. A taky mé.

Děkuji za rozhovor.

Ptal se Ivo Fencl (1964) z české Obce spisovatelů.

Pozvánka na křest knihy

Martina Bittnerová bude křtít svou knihu Spisovatelky a Erós (vydalo nakladatelství Daranus), dne 25. října 2011 v 17:00 v Literární kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí 34 v Praze.

Knížka bude mít dvě kmotry – spisovatelku Ivonu Březinovou a televizní moderátorku Evu Jurinovou. V knihkupectví Academia bude také knížka k dostání a autorka do ní ráda napíše věnování.

Ukázka z knihy

Jan Neruda o Marii Bittnerové na počátku její herecké dráhy prohlásil: „ Je ztepilá, vznosné postavy, krásné tváře, a hlas její zní velmi sympaticky: k tomu je celý zjev pučící, mladistvý.“ S Marií vstoupil na jeviště šarm a elegance. Stinnější stránkou byla ale její velice nervní povaha, díky níž v divadle často chřadla na duchu.

Nenarodila se do uměleckého prostředí, přesto i v něm existovala jistá spojitost s divadlem. Ač Marie, nejmladší z patnácti dětí, přišla na svět až v roce 1854 v Krocínce u Vysočan, stále ještě v rodině zůstával otisk vztahu Mariiny tety Eleonory Šomkové s básníkem Karlem Hynkem Máchou, který ochotničil v Tylově divadelní družině. Ostatně Eleonora měla původně v Tylově souboru také své místo v oboru mladých naivek. Mácha jí však hraní zakázal a tak jí zbylo jen pár vzpomínek, které se osvěžily snad i prostřednictvím neteře Marušky.

Eleonořina sestra Antonie si pragmaticky vybrala movitějšího ženicha, neutopila se totiž v představách o romantické lásce, ale provdala se za zámožného obchodníka Boubína. Tímto krokem mohla pak svému potomstvu zajistit lepší přístup ke studiu a zároveň nadějnější budoucnost. Marii se dostalo skutečně poměrně slušného vzdělání. Rodiče ji navíc zcela podporovali v uskutečnění touhy stát se herečkou. A tak docházela na soukromé hodiny k legendární herečce Otýlii Sklenářové-Malé, která jí vštípila základní dovednosti, naučila ji pracovat s hlasem a předala jí všechny své těžce nabyté zkušenosti. Protože Marie získala školení skutečně od té nejlepší ženy, která se tehdy procházela po prknech Prozatímního divadla, celkem záhy, již v pouhých devatenácti letech se objevila právě v tomto svatostánku múz a svým nesporným talentem zaujala nejen obecenstvo, ale potěšila i recenzenty. Všichni, kdož ji onoho 27. března 1873 spatřili v roli Mary v aktovce Doktor Robin, pochopili, že se zrodila nová hvězda. Jenomže právě hvězdám její doba příliš nepřála. Herečky si musely ze své gáže kupovat nákladné toalety, v nichž zářily na jevišti a přitom se musely spokojit s mnohem nižší gáží než jejich kolegové.