Hans Hugo Bruno Selye – kanadský lékař, fyziolog, endokrinolog
a objevitel příčin stresu se narodil před 105 lety

Slovo „stres“ je dnes skloňováno ve všech pádech v mnohých článcích, pojednáních, programech rozhlasu a televize. Každý tomu slovu rozumí více méně podle svého. A sám autor použití tohoto slova – Hans Hugo Bruno Selye – ve svých pamětech podotkl, že se poněkud zmýlil při pojmenování mechanismu zvýšené zátěže na organismus. Že v neznalosti přesného synonyma použil tohoto slova, že později by pravděpodobně použil spojení „syndrom napětí“, asi tak, jako se používá v nauce o pružnosti ve fyzice.

Některé prameny ho dokonce nazývají „doktor Stres“ nebo „otec moderního výzkumu stresu“. Jiné jsou vůči němu kritické, ba až nepřátelské. Většinou drtivá kritika vychází od sympatizantů s dobrovolnými organizacemi na ochranu zvířat – za jeho pokusy na zvířatech. Na druhé straně – vědci, zabývající se ochranou zvířat, jeho závěry citují a používají pro formulování lepších podmínek pro život zvířat. Je nutné také upozornit, že zaostření na podmínky v laboratořích nabyly na síle až ke konci vědcova života.

Někteří jeho odpůrci ho nazývali „obchodní cestující se stresem“ a popisovali ho jako výřečného, plodného, pilného a snaživého populizátora jeho myšlenek, který se domníval, že rozumí i dalším vědeckým disciplínám.

On sám ve své knize „K záhadám vědy“ (From Dream to Discovery) podotýkal: „Domnívám se však, že je správné hned v úvodu říci, že i vědci mají hodně chyb a nedostatků, že jejich život je nedokonalost sama, i když se o těchto věcech nepíše v nekrolozích a někdy se taktně přecházejí i v životopisech.“

Vedle nejostřejších kritiků z řad ochránců zvířat se pochopitelně setkával s řadou námitek i od svých kolegů. I nyní je hodně kritiků jeho filozofických a etických úvah, jeho populárně-vědeckých knih, i připomínky ryze odborné. Sám doporučoval, aby si vědci zvykli na slávu i pohrdání a mířili za cílem, který si vytkli.

V r. 1975 u nás vyšla jeho výše uvedená kniha „K záhadám vědy“. Je to vlastně návod pro ty, kteří se rozhodnou stát se vědci, co sledovat, čemu se vyhnout, jak pracovat. Už tehdy mě nejvíce zaujala tato myšlenka: „Čím hlouběji se člověk noří do hlubin neznáma, tím méně má těch, kteří ho provázejí. Na konci cesty, když člověk skutečně dojde tam, kde ještě nikdo nebyl, zůstane sám.“

Setkala jsem se v životě s podobným postojem u svého kolegy, který kdysi udělal světoznámý objev v elektrotechnice, jak nám, svým tehdy mladým kolegům, říkal: „Nejhorší je, když se nemáte koho zeptat, zdali postupujete správně.“

Podle jeho přátel napsal Selye jedinou báseň, spíš modlitbu, pokusila jsem se ji přeložit, protože otázka - dostat se někam, kde ještě jiný nebyl, možná vrtá v hlavě mnoha lidem:

„Všemocný Hybateli, kterýs skrz věky
hlídal lidi snažící se ovládnout přírodu, tím, že ji pochopí.
Dej mi víru v to, co nyní nejvíce potřebuju.

Je to vzácná a ojedinělá chvíle mého života:
klopýtám tím, co se zdá,
že je novou cestou do neznámého.
Směr, který slibuje, že Ti bude blíž:
Ten zákon v pozadí nepoznaného.

Věřil jsem, že mám instinktivní pocit,
a trpělivě, po léta, nabýval okruh vědomostí,
potřebný k probádání Tvých zákonů.
Roky učení viru oslabily.
Už déle nemohu směřovat stále k cíli svému.
Pro který jsem víru ztratil a důkaz přecenil.
Tedy, nechť se úcta k neochvějné síle Tvých známých zákonů
stane zdrojem mé víry v hodnotu objevu dalšího přikázání.

Někdy se cítím opuštěný, nejistý na své nové stopě,
po které jdu, kde nikdo nebyl přede mnou
a není zde žádného, s kým se podělit o věci, které vidím, či myslím, že vidím.
Abych uspěl, neustále musím druhé přesvědčovat, aby mne následovali a byli mi nápomocní; též pro to potřebuju jejich víru ve mne, aby posílili tu mou,
která má tak malou průkaznost, abych se o ni opřít směl,
při novém začátku.

Dlouhá a nebezpečná cesta leží mezi mým cílem a mnou,
kterak mám cestovat sám?
Kterak mám přemoci tu mlhu polochápání,
která můj orientační smysl vede jinam?

Žádné pobřeží není v dohledu, možná tu žádné není:
Přesto, jsem, jako všichni ti přede mnou,
podlehl lákadlu širého neznáma,
odvážit se nebezpečí pro naději,
že zažiju vzrušení z objevu.

A toto vzrušení potřebuju, nebo má mysl zahyne,
nebyla, díky Ti, vybudována k překonání,
onoho stavu zvětralé bezpečnosti
dobře zmapovaných pobřežních vod.

Nevím, zda posloucháš,
Ale vím, že modlit se musím:

Všemocný Hybateli, kterýs skrz věky,
hlídal lidi snažící se ovládnout přírodu, tím, že ji pochopí.
Dej mi víru v to, co nyní nejvíce potřebuju.“

Jeho soukromý životopis je poměrně kusý. Hans Hugo Bruno Selye se narodil 26. ledna 1907 ve Vídni. Jeho národnost byla maďarská, původně bylo tedy jeho křestní jméno János. V maďarštině byla výslovnost příjmení „šeje“, v němčině „zelye“.

Otec Hugo Selye byl Maďar. Byl z rodu lékařů, v pořadí třetí v rodě. Byl vídeňským vojenským lékařem – chirurgem. Maminka Maria Felicita, rozená Langbank, původem Rakušanka, byla na svou dobu vzdělaná žena, ale poněkud výstřední. Vyžadovala na synovi, aby vedle jazyků obou svých rodičů – maďarštiny a němčiny, doma hovořil ještě francouzsky a anglicky. Vychovatelky byly přijímány pouze tehdy, znaly-li tyto jazyky. Měl vychovatelky dvě – pro každý jazyk jednu. Ve čtyřech letech mluvil čtyřmi jazyky. Nakonec profesor Hans Selye běžně mluvil deseti jazyky.

Zlí jazykové mezi životopisci podotýkají, že není divu, že se Hans věnoval stresu jako svému povolání, protože jím trpěl od malička – netušil, kterým jazykem ho zrovna matka osloví, či která vychovatelka je na pořadu dne.

Není jisté, kdy přesně byl doktor Hugo Selye přeložen do Komárna, pravděpodobně na začátku první světové války. Základní školu a gymnázium navštěvoval malý János v Komárně. Bylo to benediktinské gymnázium, v dnešní ulici biskupa Királya 5, které nyní nese jeho jméno. Zde studoval mezi lety 1917 až 1924. Sám konstatoval, že s výjimkou filozofie a tělocviku byl velmi špatným studentem. Ke zděšení jeho rodičů, kteří logicky předpokládali, že jejich jediný syn bude rovněž lékařem, ho nebavila ani biologie, protože profesor na biologii ji vyučoval velmi otravně.

Po maturitě odešel do Prahy na německou část Karlovy univerzity. Uvádí se, že pro něj bylo stresující i to, že vlastně vznikem Československa ztratil svou vlast. Do svého rodiště mohl odjet pouze na cestovní pas. Zároveň jeho rodina přišla o dost velký majetek, ovšem ne natolik, aby mu rodiče neumožnili cestovat. O prázdninách se už věnoval výzkumu – pitvání různých zvířat v suterénu rodinného domu.

V Praze totiž studoval medicínu. Zde oproti studiím na gymnáziu vynikal.

Po vzniku Československa zůstala německá část pražské univerzity pro německy mluvící studenty stejná jako za Rakouska-Uherska a pro Čechy bylo méně prostoru. Budovaly se tedy nové budovy. Hans Selye pravděpodobně nejvíc času strávil v dnešní budově Patologicko-anatomického ústavu, v ulici U nemocnice 5, kde byl tehdy německý anatomicko-patologický ústav. Ale další budovy, používané německou lékařskou fakultou byly na Albertově, stejně jako mají lékařské fakulty dnes. Některé budovy byly společné oběma univerzitám – například rektorát byl v Karolinu; čeští studenti přicházeli z Ovocného trhu, němečtí ze Železné ulice.

Jedním z jeho významných pražských učitelů byl maďarský patolog Arthur Biedl (1869–1933). Je pravděpodobné, že tento pedagog, jehož jméno se objevuje v názvu Bardetův-Biedlův syndrom, ho ovlivnil, aby se dále věnoval experimentální medicíně. Uváděl také, že ho otec naučil různé chirurgické „fígle“, takže se stal i manuálně zručným pro práci v laboratoři.

Po jednom roce zjistil, že je univerzita málo technicky vybavená, odešel tedy studovat na Sorbonnu do Paříže. Tam pro změnu zjistil, že v Praze měl lepší vztah s profesory – vrátil se tedy do Prahy. Další rok 1926 až 1927 studoval v Římě – a zase se raději vrátil do Prahy.

Ve výše vzpomínané knize uvádí Selye, že se snažil studovat tak, aby se odnaučil vnímat rušivé momenty - v tramvaji, po kavárnách. Doktorát z lékařství získal v r. 1929 a doplnil ho ještě pražským doktorátem z organické chemie v r. 1931.

Dobu mezi oběma doktoráty vyplnil prací jako asistent v patologickém ústavu. O rozhodnutí věnovat se studiu stresu sám píše, že k němu došel brzy na začátku studia, po absolvování zkoušek z anatomie, fyziologie a biochemie, když se při předvádění nemocí setkal s prvními pacienty, uvědomil si, že při různých chorobách jsou určité, pro diagnózu nedůležité, příznaky společné. Na počátku to označil jako „všeobecný syndrom chorob“. Některý pramen uvádí, že přednášku tehdy uváděl internista, profesor Rudolf von Jaksch (1855–1947).

V r. 1930 se poprvé oženil. Jeho manželkou byla dcera pittsburského uhelného magnáta a velká vědkyně Frances Rebecca Love Drew. Selye získal v r. 1931 stipendium od Rockefellerovy nadace a odcestoval do Baltimoru na Universitu Johna Hopkinse a studoval na oddělení biochemické hygieny.

Toto období jeho života přináší nejednu otázku. Měl vynikající vztah se svými kolegy a profesory, ale jaksi se opět nemohl vyrovnat s kulturní odlišností svého původu. Cítil, že ho berou jako „ubohého malého zahraničního studenta, který zařizuje profesuru své ženy“. Začal se jich stranit.

Jeho manželka pravděpodobně nemohla vydržet jeho neustálou nepřítomnost doma v důsledku jeho nadšení pro laboratorní práci a krátce po tom, co se narodila dcera Katherine, podala žádost o rozvod i o vymazání otcova příjmení z dceřiných dokladů. Hans Selye se dlouho těžce vyrovnával s tím, že dceru téměř nezná. Dokonce snad i onemocněl – opět jedna z příčin jeho zájmu o stres.

V r. 1932 se ještě v rámci stipendia přestěhoval do Montrealu do Kanady na Ústav biochemie McGillovy univerzity. Zde získal vynikající podmínky pro svou práci, včetně vlastní laboratoře. Získal zde doktorát DrSc.

V r. 1934 se zde stal docentem na katedře biochemie a McGillově univerzitě zůstal věrný až do odchodu do penze. V r. 1935 začal své výzkumy stresu. Věděl, že bude muset pozorovat reakce zvířat, vystavených stresu v důsledku podávání různých nečistých a jedovatých látek. Sám vzpomínal, že jeden z jeho profesorů byl dokonce zděšen a varoval ho: „Ale Selye, dřív než bude pozdě, si uvědomte, co děláte! Právě jste se rozhodl, že budete celý život studovat farmakologii špíny!“

První pokusy dělal se vstřikováním pohlavního hormonu laboratorním myším. Původně se domníval z jejich reakcí, že objevil nový hormon. Těžko se vyrovnal se zklamáním, že tomu tak není. Objevil ale důvody reakcí organismu na různé zraňující podněty. Úplně první jeho zpráva „O syndromu vyvolaném různými škodlivými látkami“ (A Syndrome produced by diverse nocuous Agents), ke které byl sám v pozdějších letech velmi kritický, vyšla 4. července 1936 v časopise Natura.

Pokoušel se doložit, že stres není cosi mlhavého, co nějak souvisí se změnou chování, ale je to zcela jasně definovaný biologický i lékařský jev, a že je možná se s ním snáze vyrovnat, ví-li se, jak s ním zacházet.

Stres definoval jako: „…míru opotřebení každého lidského organismu, která je svázána s každou životní činností, a do určité míry je paralelní s intenzitou života.“

Definoval také „všeobecný adaptační syndrom“ (GAS – General Adaption Syndrome) jako soubor reakcí, kterými se projevuje v organismu stres. Vyvíjí se ve třech samostatných stupních: poplachová reakce, stádium odolnosti a stádium vyčerpání.

Dost vědců přijalo tuto zprávu tehdy jen tak mimochodem nebo spíš jako cosi zábavného. Při svých výzkumech Selye vycházel z prací prvního odborníka, který se touto otázkou zabýval, a sice amerického vědce z Harvardu Waltera Bradforda Cannona (1871–1945), který pracoval na koncepci homeostáze, tj. stavu rovnováhy organismu, a první proslovil ono známé – v případě ohrožení „buď bojovat nebo prchnout“ (fight or flight). První setkání Selye s Cannonem nedopadlo pro Selye moc úspěšně, bylo značně kritické. Ovšem Selye velice oceňoval Cannonovy objektivní námitky i způsob jejich vznesení – a později se domluvili a Cannon byl pro Selye velkou podporou i vzorem.

Další velkou Selyovou podporou byl kanadský doktor Frederic Banting (1891–1941), který objevil léčivé účinky inzulínu pro onemocnění cukrovkou, a v r. 1923 byl se svým spolupracovníkem Charlesem Bestem (1899–1978) odměněn Nobelovou cenou. Banting měl možnost ovlivnit grantovou politiku Kanady, takže Selye pro svůj výzkum získal malý grant.

Selye zjistil a doložil, že stres se liší od jiných tělesných reakcí také v tom, že na pocitech napětí se stejně podepíše dobrá jako špatná zpráva. Napětí, vyvolávající úzkost nazýval stresem a euforii z dobré zprávy eustresem.

Uvedl také základní schéma, jak napětí působí a jaká je zpětná vazba mezi jednotlivými žlázami s vnitřní sekrecí. Je to směr tzv. hypotalamo – hypofyzární osy HPA (Hypothalamic – Pituitatry-Adrenal Axis), kde se působení a reakce organismu projevují v soustavě hypotalamu a podvěsku mozkového v mezimozku a nadledvinek.

Slovo „stres“ proniklo i do jazyků, v nichž se nikdy neužívalo. Čeština je jedním z nich. Nenašla jsem, kdy se v dnešním významu vyskytlo v češtině poprvé, ale v současné době se v obecné češtině tímto slovem opravdu nešetří…

Sám Selye se překlady toho slova do různých jazyků se zájmem zabýval. Jsou například známé pohlednice, které poslal svým přátelům a kde poznamenal, že takto se to píše v japonštině, a v čem je podobnost mezi čínskými znaky pro „nebezpečí“ a „příležitost“.

Od r. 1941 působil na McGillově univerzitě jako profesor histologie. Z období války téměř žádné údaje nejsou. Pouze Selye sám uvádí, že ještě před koncem války v r. 1945 byl v Rusku na jakémsi vědeckém kongresu jako zástupce Kanadské vědecké společnosti; dokonce se zúčastnil recepce, kterou na počest vědců nechal uspořádat Stalin. Setkal se tam s mnohými významnými světovými vědci.

V r. 1945 se stal ředitelem Ústavu experimentální medicíny a chirurgie (Institute of Medicine and Experimental Surgery) montrealské univerzity. Zde měl čtyřicet asistentů.

Sám své povolání označoval, že je morfolog, tj. vědec, zabývající se stavbou organismů, a experimentální chirurg.

V r. 1947 a znovu v r. 1949 vydala montrealská univerzita jeho „Učebnici endokrinologie“ (Textbook of Endocrinology). Sám si i jinde citoval jednu všeobecnou myšlenku z této knihy: „Štěstí je dáma, která se usmívá jen na ty, kteří dovedou ocenit její lstivé vnady. Takovými znalci štěstí jen málokdy pohrdne. Tajemství tkví v tom, že věc je třeba pochopit a docenit.“

Poprvé byl nominován na Nobelovu cenu v r. 1949, to se opakovalo ještě devětkrát, ale nezískal ji.

V r. 1949 maličko změnil způsob svého života, protože se oženil. Jeho druhou manželkou byla Gabrielle Grant, o níž je známo, že byla rovněž lékařkou a vědátorkou. Měli spolu čtyři děti – tři syny a dceru. Známa jsou pouze jejich jména: Michel, Jean, Marie a André. Z toho vyplývá, že Selyeova druhá manželka byla Kanaďanka, francouzsky mluvící.

Selye popisoval, že rodinný život velmi potřeboval, na druhé straně ale s rodinou, včetně víkendů a svátků trávil velmi málo času. Všechen čas mu zabírala práce. Většinou dával důraz na vlastní pozorování, přístrojové vybavení, až na základní, nevyžadoval, ani moc přístrojům nevěřil.

Knihy, které nakupoval za nemalé peníze, věnoval ústavu. Bral zkrátka svou práci za vyšší poslání. Sám velmi dlouze uvažoval, zda přílišné čtení – i odborných knih – není na závadu rozvoje intelektu. To je otázka, která v době počítačů nabyla zcela jiného charakteru i rozměru. - Dost brojil proti metodě tzv. „rychlého čtení“. Sám rád četl aforismy a anekdoty zvlášť v cizích jazycích, protože mu to dávalo pocit, že spíše danému národu porozumí.

Pokud potřeboval pro sebe si napsat důvěrné poznámky a nechtěl, aby jim někdo porozuměl, psal je, jelikož osazení ústavu bylo zcela mezinárodní, maďarsky, ale místo latinkou azbukou. Stěžoval si například, že když přednáší rusky, má pak problémy s češtinou.

V r. 1950 vyšla jeho obsáhlá kniha „Fyziologie a patologie vystavení stresu“ The Physiology and Pathology of Exposure to Stress“, kterou věnoval všem, kteří trpěli stresem – rozepsal to podrobně bez ohledu na jakékoli etické posuzování: „těm, kteří ve své snaze po dobru či zlu, pro mír nebo válku, byli neustále zraňováni, ztráceli krev, nebo byli vystavováni extrémům teploty, hladu, únavě, nedostatku vzduchu, jedům a smrtícím paprskům. Těm, kteří při vyčerpávajícím nervovém vypětí sledovali svůj ideál, ať už byl jakýkoliv, mučedníkům, kteří se obětovali pro druhé, stejně jako těm, kteří sledovali sobecké ambice, strach, žárlivost a nejhorší ze všeho – nenávist. Pro mne stres vychází z požadavku pomoci, nikoliv soudit. Ale nejvíce osobně je tato kniha věnována mojí ženě, která mi tak velice pomáhala při jejím psaní, pro její pochopení, že se sám nemohu, ani bych nemohl, ze stresu vyléčit, ale že se z něj mohu pouze poučit, abych se z něj mohl i radovat“.

Kniha měla frontispis od německého ilustrátora Fritze Eichenberga (1901–1990), který byl nucen uprchnout před Hitlerem, protože ho zobrazil jako vtělení ďábla. Měla víc než tisíc stran a byla v r. 1951 představena na mezinárodní konferenci, která byla vedena ve francouzštině, Pro ty, kteří nerozuměli, udělal Selye průvodce v řečtině, španělštině, portugalštině, němčině, angličtině, italštině i ve slepeckém písmu.

V r. 1956 vyšla další jeho kniha, která se stala bestsellerem, „Stres života“ (The Stress of Life), kde popsal vývoj pojetí stresu, mechanismus jeho působení i odezvy na něj, jaké jsou choroby a neduhy, které může stres způsobit, a konečně určitý návod pro zdravý životní styl. Různí duchovní učitelé z Východu se pokoušeli, aby jim potvrdil správnost metodiky meditace. Ano – potvrdil užitečnost stavu meditace pro zmenšení dopadu stresu. Také byl v Kanadě natočen populárně-vědecký film „The Stress“.

Mezi jeho publikacemi ona jediná, která – pokud vím – byla přeložená do češtiny, výše uvedená více než pětisetstránková kniha „K záhadám vědy“ (From Dream to Discovery); vyšla v New Yorku v r. 1964. Jak jsem už uvedla, je to návod. Více návod pro biology, aspoň co se odborné stránky týká, asi polovička knihy je takto úzce odborná. Ale pro ostatní je to návod v organizování práce; podotýkám, že pan doktor musel být zřejmě puntičkář. Je to i návod, jak zvládat očekávané i neočekávané situace ve výzkumu.

Zajímavé je například i to, že poslední svou práci, zde uvedenou, týkající se kalcifylaxe, což je mechanismus v těle, spočívající ve větším množství ukládání vápníku v měkkých tkáních, popisuje v záznamech rozmezí pětatřiceti let, kdy s tímto jevem přišel do styku a kdy se s ním zabýval.

Knížka je také návodem pro spisovatele z hlediska určení, komu je dílo určeno; z hlediska stylistiky tam najdeme hodně užitečných poznatků; je tam velmi mnoho důležitých rad pro přednášející a pro řečníky.

Knížku jsem kdysi, když v r. 1975 vyšla, s nadšením přečetla. S odstupem času je zajímavé sledovat, kolik témat zůstalo, a která se přežila. Tehdy to byla kniha pro lidi za železnou oponou velmi objevná, i přes značně podlézavý doslov – asi, aby mohla vyjít. Dnes jsou naše obzory o hodně širší…

Pro naši zemi je zajímavé, že brněnská lékařská fakulta tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, nyní Masarykovy univerzity, a sice její katedra patologické fyziologie, vydala v r. 1968 na Selyovu počest stříbrnou pamětní medaili od sochařky Věry Ducháčkové (1909–1984). Na přední straně je vědcova hlava z profilu, na zadní nápis: STRES SYNDROMUS ADAPTATIONS GENERALI – NECROSES CORDIS CALCIPHYLAXIS (Všeobecný stresový adaptační syndrom – nekróza srdce kalcifylaxí). Byla to jedna z mnohých medailí, které dostal. V Kanadě získal mezi dalšími oceněními nejvyšší vyznamenání – Řád Kanady (Order of Canada).

Selye brněnskou univerzitu nejednou navštívil a 21. května 1969 mu byl udělen čestný doktorát. – Byl to jeden z jeho čtyřiceti tří čestných doktorátů. Pracoval velmi intenzívně; pamětníci uváděli, že pracoval i šestnáct hodin denně. Sice se snažil udržovat si životosprávu především tím, že hodně cvičil a jezdil na kole, ale s výjimkou práce neznal téměř nic dalšího. Ohledně jeho zálib je známo, že obdivoval krásné koně a miloval maďarskou hudbu.

V r. 1974 vyšel jeho další bestseller „Stres bez stresu“ (Stress without Distress). Celkem ale napsal v životě čtyřicet knih. V r. 1977 skončilo jeho manželství s paní Gabriellou. Důvody jsou uváděny značně mlhavě, prý tentokrát odešel z manželství pan profesor.

Za rok na to poznal o hodně mladší kolegyni Louise Drevet, která prý dokonce byla původně jeptiškou a která se stala krátce na to jeho třetí manželkou. V r. 1977 odešel z univerzity do penze. V r. 1979 se zúčastnil v New Yorku založení Amerického ústavu pro stres (The American Institute of Stress).

V r. 1979 byl také jedním ze spoluzakladatelů Kanadského ústavu pro stres (Canadian Institute of Stress) a také Nadace Hanse Selye pro oběti stresu za mimořádných situací.

Stále neúnavně pracoval, pouze článků, které napsal, bylo za život víc než sedmnáct set. Poslední knihu dopsal čtyři dny před smrtí. Zemřel ve spánku na srdeční selhání 16. října 1982.

Je zajímavé, jak se mění názory na jeho dílo v důsledku změn postojů lidí. Zda ocenění, která mu nepochybně náleží, nebudou vyměněna za kritiku kvůli utrpení zvířat. Město jeho studií Komárno má po něm pojmenováno maďarské gymnázium a maďarskou univerzitu, kde je také jeho busta.

Na závěr bych uvedla jednu jeho myšlenku, jak je také možno vyrovnat se stresem:

„Schopnost uvažovat o souladu a eleganci v přírodních jevech je jedním z nejuspokojivějších prožitků, kterých je člověk schopen, když hledíme na něco většího, než je naše vědomé já, naše denní starosti se ve srovnání s tím zmenšují. Nastupuje vyrovnanost a pokoj mysli, kterých lze dosáhnout jedině stykem s něčím vznešeným.“