Dobromila Lebrová: Camille Flammarion, astronom, spisovatel a výzkumník tajemna – 170. výročí narození

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Camille Flammarion, astronom, spisovatel a výzkumník
tajemna – 170. výročí narození

Astronom Camille Flammarion patří k řadě pozoruhodných osobností devatenáctého, a částečně i dvacátého století. Ovšem vymyká se z obecného vzorce, z obecného rozškatulkování podle tématu působnosti – on jako všeobecné uznávaný vědec, se dal na zkoumání lidské duše! Prošel spiritismem, zabýval se jasnovidectvím, návštěvami ze záhrobí, životem na jiných planetách. Věřil na minulé životy…

Pokud se něčím takovým zaobíral Arthur Conan Doyle – což o to, byl to spisovatel – a Sherlocka Holmese si taky vymyslel. Zajímalo-li to Huga, Dickense, Scotta – i oni byli literáty a zkoumali oblast, kterou mohli zpracovat s fantazií. Britští vědci – fyzik George Gabriel Stokes (1819–1903), dále odborník na bezdrátový telegraf Oliver Joseph Lodge (1851–1940) – no, ti byli blízko elektrotechnice, a britští elektrotechnici měli na zřeteli i nevysvětlitelné jevy, třeba jen proto, aby se je pokusili vysvětlit. Že tím prošel například Carl Gustav Jung – u psychiatra se to možná považovalo za součást jeho práce…

Svým názorem Flammarion velmi ovlivnil našeho malíře Alfonse Muchu (1860–1939), který také věřil ve spiritismus a ve svém životě ho praktikoval…

Ale pokoušet se vysvětlit spiritismus, jasnovidectví a podobné jevy vědecky, to tak snadno neprošlo – a ani dodnes Flammarionovi u vědeckých kolegů neprochází. Byl přesvědčen o tom, že planety a hvězdy jsou obydleny. A kromě toho měl Flammarion u veřejnosti značný kredit, na základě čehož mu bylo vyčítáno, že lidi, kteří mu věří, balamutí.

Byl přesvědčen, že píše vědecká díla a zlobil se, považoval-li někdo jeho knížky za fantastické romány. Měl velkou lásku k vědě a snažil se ji jasně vysvětlovat. Byl velkým populizátorem astronomie.

Avšak tvrdil také: „Musíme se mít na pozoru před naší iluzí.“ Obsáhl hodně vědomostí z různých oborů a sám si stěžoval, že na to, co by rád v životě vykonal, mu nestačí čas.

Podle některých pramenů ho jeho jméno předurčovalo k jeho dráze – je odvozeno od slova „flamma“, tj. „plamen“ nebo „pochodeň“. I on sám byl přesvědčen, že má dobré jméno.

Nicolas Camille Flammarion, jak bylo celé jeho jméno, se narodil před sto sedmdesáti lety v sobotu 26. února 1842 na východě Francie, v Montigny-le-Roi, které bylo střediskem kraje Haute-Marne. Byl nejstarší ze čtyř dětí svých rodičů. O datu svého narození prohlásil: „Byl jsem velmi nedočkavý na svůj příchod na Zemi, nechtěl jsem čekat devět měsíců, narodil jsem se po sedmi měsících.“

Jeho otec Étienne Jules Flammarion (*1810) byl rolníkem a měl malé hospodářství. Podle některých pramenů prý také vyráběl krytiny na střechy, s nimiž i obchodoval. Podnebí v tomto kraji bylo spíš chladnější a půda příliš úrodná nebyla. Sám Camille Flammarion se ke svému původu ve svých pamětech hrdě hlásil: „Jsem selský syn.“

Maminka Françoise, rozená Lomon (*1819), byla velmi zbožná, ale poněkud „velkopanských způsobů“; nedovolovala mu hrát si s jinými dětmi, protože mu předpovídala hvězdnou budoucnost na kněžské dráze. Maminčino přání bylo velmi silné; prý už tehdy, kdy bylo jeho jméno známé a slavné, litovala, že se nestal knězem.

Měl dvě sestry a bratra Ernesta (1846–1936), který se stal významným pařížským vydavatelem. Protože byl Camille velmi nadaný, uměl ve čtyřech letech číst, ve čtyřech a půl psal a v pěti už znal poměrně dost z gramatiky a matematiky. V šesti letech znal dobře Nový zákon z Bible.

V základní škole byl premiantem. Když mu bylo devět let, začal s místním farářem Lasallem studovat latinu. Vzpomínal, jak s maminkou sledoval dvě zatmění Slunce v letech 1847 a 1851, což na něj udělalo velký dojem.

Protože tedy rodina pro něj určila kněžský stav, nastoupil v r. 1852 do střední školy při katedrále v Langres.
Ještě téhož roku se objevila kometa, která jej taky zaujala. Tehdy se mu dostala do rukou kniha „Flamma Orionis“ (Světlo Orionu), kde ho především překvapil název, podobný jeho jménu a předpokládal, že mu předurčuje osud.

Studoval knihy významných francouzských kazatelů 17. a 18. století. Ovlivnil ho jakýsi kazatel Mirbel, který vyprávěl o krásách vědy a velkoleposti astronomie. V letech 1853 a 1854 se zabýval vznikem mlhy a jejím studiem vzhledem k viditelnosti Mont Blancu, studoval motýly.

V letech 1853 až 1854 se rodičům přestalo v hospodářství dařit; otec, aby uspokojil věřitele, rozprodal celý svůj majetek a odstěhoval se s rodinou do Paříže.

Camille ještě nějakou dobu studoval, ale otec, který začal pracovat v nějakém fotografickém ateliéru, neměl už prostředky na synovo studium. – Otcův úpadek byl pro něj vlastně štěstím, nemusel se stát knězem. Tak přišel Camille 4. září 1856 také do Paříže, aby se zde vyučil rytcem a cizelérem. Po příchodu byl velice zklamán, že jeho vysněná, zářivá Paříž, se mu ukázala jako špinavé město.

Byl přijat do učení, kde si svou prací vydělával na skromné bydlení a stravu. Práce byla těžká, mistr požadoval, aby vše bylo hotové už v okamžiku, kdy úkol uložil. Camille zde nenašel nic povzbuzujícího a začal se poohlížet po možnostech dalšího vzdělání. Zjistil, že by mohl navštěvovat večerní kurzy Polytechnického sdružení (Association polytechnigue), podle jiných to byla Škola rýsování (École de dessin des Fréres de l´Eglise de São Roque), kterou u kostela svatého Rocha pořádali místní mniši pro bezplatné vzdělávání nemajetných nadaných lidí. Kurzy se pořádaly každý čtvrtek. V neděli navštěvoval různá setkání stejně smýšlejících učňů a dělníků, popřípadě navštěvoval astronomické přednášky opata od svatého Rocha. Tak se Flammarion po práci vzdělával v algebře, geometrii a učil se anglicky a latinsky. Doufal, že se sám připraví k bakalářským zkouškám. Při svých cestách ke svatému Rochu našel na nábřeží Seiny několik antikvariátů, kde si pořídil levné knihy ke svému studiu. Velice jásal, když si opatřil, tj. opsal, kopii ročenek Úřadu pro měření délek (Annuaire de Longitudes) od samotného založení této organizace koncem osmnáctého století. Učil se při svíčce a velmi často jen při měsíčním světle.

Je známo, že tehdy četl knihy francouzských hvězdářů Cyrana de Bergerac (1619–1655) a Jerôma Lalanda (1732–1807), holandského fyzika a matematika Christiaana Huygense (1629–1695) a skotského fyzika Davida Brewstera (1781–1868). Také ho velice ovlivnila kniha francouzského filozofa Jeana Reynauda (1806–1863) „Země a nebe“ (Terre et ciel), která vyšla v r. 1854 a ve které spisovatel uvedl svoji víru v obydlenost planet, ve stěhování duší a uváděl zásady druidismu.

V r. 1857 Camille založil ve škole u svatého Rocha Akademii mládí (Académie de Jeunesse) pro asi padesát posluchačů této školy. Byl zvolen jejím prezidentem. Jeho inaugurační řeč měla téma: „Divy přírody“ (Les merveilles de la nature).

U svého mistra byl v době od podzimu 1856 do jara 1858. Psal vedle práce a studia svůj první spis „Obecná kosmogonie“ (Cosmogonie universale). Kosmogonie je nauka o vzniku vesmíru. Tehdy samým vysílením onemocněl. Omdlel v neděli při mši.

Opět se neštěstí obrátilo ve štěstí. Lékař Édouard Fornier, který ho v jeho nuzných poměrech navštěvoval, si všiml jeho rukopisu pětisetstránkové „Kosmogonie“. Vyjednal Flammarionovi u ředitele pařížské hvězdárny Urbaina Jeana Josepha Le Verriera (1811–1877) místo eléva.

Ve čtvrtek 24. června 1858, kdy ho Le Verrier přijal, celý rozechvělý a nadšený prohlásil: „L’avenue de l’Observatoire a Lucemburská zahrada (okolí hvězdárny) mi připomínají ráj, jakousi nebeskou krajinu, jejímž občanem jsem se stal, a cítil jsem, že jsem se vydal po cestě, kterou jsem dlouho hledal.“

To ale netušil, že monsieur Le Verrier je člověk drsný, tvrdý, že v podstatě planetu Neptun, což byl jeho největší životní úspěch, pouze vypočítal, ale nezajímalo ho, jak vypadá. Oproti snílkovi Flammarionovi byl pravý opak. Flammarionovo nadšení brzy vyprchalo, zvláště když jeho práce obnášela především zápisy do tabulek a podobné nezáživné práce. Le Verrier ale byl svým tvrdým postojem dosud úspěšným ředitelem; také rozšířil činnost hvězdárny i na meteorologická pozorování.

Flammarion hledal fyzikální podstatu planet, studoval jejich barvu a od toho odvozoval vlastnosti planet, kdežto Le Verrier se omezoval na suchou teorii výpočtů. Bylo to období určité Flammarionovy duchovní krize, kdy mu nestačila víra, převzatá od zbožné maminky…

Flammarion vedle práce v hvězdárně stačil mezitím složit zkoušky a stal se bakalářem umění a věd a věnoval se pak své další knize „O mnohosti světů obydlených“ (La pluralité es mondes habité), která vyšla v r. 1862 v rámci Akademické knihovny (Libraire Academique) v nákladu pěti set kusů a která měla velký čtenářský úspěch; vyšla tedy brzy v mnohatisícových vydáních. Kniha měla podtitul: „studie, která vysvětluje podmínky obyvatelnosti nebeských světů, pojednávané z pohledu astronomie, fyziologie a přírodopisu“ (étude où l’on expose les conditions d’habitabilité des terres célestes discutées au point de vue de l’astronomie, de la physiologie et de la philosophie naturelle).

Vůbec ale neměla úspěch u popudlivého Le Verriera, který nemohl připustit, že by student astronomie mohl být básníkem, a Flammariona vyhodil.

Krátce po napsání knihy, ale ještě před jejím vyjitím, se Flammarion setkal s významnou osobností francouzského – a možná i světového - spiritismu Allanem Kardecem (1804–1869), a stal se členem Pařížské společnosti pro psychologická studia (Société parisienne des Etudes spirites), jejímž byl Kardec zakladatelem i prezidentem. Do okruhu Kardecových obdivovatelů patřilo několik významných francouzských spisovatelů, například Victor Hugo, který však v této době byl ve vyhnanství. – Metoda Kardecova nespočívala ani tak v dotazech pomocí spiritistického stolečku, ale v automatickém psaní. Flammarion prý takto získával informace od samotného Galilea. Druhý jeho duchovní „rádce“ byl kněz François Fénelon (1651–1715).

Ale brzy zjistil, že „duch“ Galileův mu nesdělil víc, než by sám věděl. Jeho pochybnosti vzrůstaly a jeho, zprvu velký zájem, začal ochládat. Což znepokojilo spiritisty, že by jeho názor mohl jejich hnutí poškodit. – Jeho zápisy z těchto seancí byly zachyceny Kardecem a vydány v r. 1867 v Kardecově knize „Genesis“ v kapitole „Uranografie“ (Uranographie). Ale přes to Flammarionovi po celý život zůstal zájem o paranormální jevy.

Flammarion přijal po propuštění z hvězdárny místo pomocného počtáře v Úřadě zeměpisné délky (Bureau des longitudes), který se stal základem pozdějšího Mezinárodního úřadu pro míry a váhy.

Ve hvězdárně byla stále napjatá atmosféra, způsobená nedůtklivou povahou jejího ředitele, který si nadělal spousty nepřátel, a ze které se vlastně Flammarion osvobodil. Jednak dál studoval především deklinace a efemeridy Měsíce, ale i psychologii a jevy související s jeho zájmem o spiritismus. Postupně se stal spolupracovníkem několika časopisů. Seznámil se s abbém Moignem (1804–1884), který byl zakladatelem a vydavatelem časopisu „Vesmír“ (Cosmos) a začal do něj přispívat, v r. 1864 vedl odbornou rubriku. Psal o astronomii hvězd, o vzdáleném vesmíru a o propojení energie s hmotou. Časopis byl také určitou platformou námitek proti Le Verrierovi a přispěl nakonec k jeho odvolání v r. 1870, které nastalo, když hromadně podalo výpověď čtrnáct astronomů.

Flammarion začátkem r. 1863 začal spolupracovat s „Francouzskou revuí“ (Revue française), kam napsal první článek „Duchové a spiritismus“ (Les Ésprits et le spiritisme), dále přispíval do „Magazínu zvláštností“ (Magasin pitoresque), kam kreslil hvězdné mapy a popisoval rozmístění planet a hvězd, a od r. 1865 psal do časopisu „Století“ (Siècle). Přispíval do „Adresáře astronomického a meteorologického“ (Annuaire astronomique et météorologique).

Rok 1865 byl pro něj obzvlášť plodný: vyšly mu „Světy imaginární a reálné“ (Les mondes imaginaires et les mondes réels) a „Divy nebeské“ (Merveilles célestes). V „Divech nebeských“ uplatnil snímky, které uváděl při svých hojně navštěvovaných přednáškách. Jako vědecký redaktor časopisu „Století“ pořádal totiž konference a přednášky o populární astronomii. Přednášel na Boulevardu des Capucines a podle některých pramenů používal oxyhydrogenové projekce podle Alfreda Molteniho. Přednášky měly takový ohlas, že je musel rozšířit do r. 1870 na další města ve Francii a pak i v Belgii – jezdil do Bruselu, Antverp, Brugg, Gentu, do Verviers a do Ostende. Jeho přednášky byly později shrnuty v devítidílném díle „Studie a přednášky o astronomii“ (Études et lectures sur l’astronomie).

Vyšla mu rovněž spiritistická kritická studie, týkající se tehdejších slavných médií, bratří Davenportů, kterou ale vydal pod pseudonymem Hermes: „O neznámých přírodních silách; vzhledem k projevům předaným bratry Davenportovými a médii všeobecně“ (Des forces naturelles inconnues; à propos des phénomènes produits par les frères Davenport et par les médiums en général). Některé své spiritistické příspěvky podepisoval svým „členským“ spiritistickým jménem „Egoland“.

Další pojednání z této doby byla „Světy nebeské“ (Les mondes célestes), „Bůh v přírodě“ (Dieu dans la nature). V r. 1865 se stal profesorem pařížské polytechniky, jejímž studentem kdysi byl, a pořádal astronomický kurz na významné střední škole – École Turgot.

Velice se zabýval aerostatikou, jak teoreticky, tak prakticky – uskutečnil totiž několik letů balónem. První výstup byl 30. května 1867 a téhož roku byl Flammarion jmenován prezidentem Francouzské aerostatické společnosti (Société aérostatique de France) a o něco později prezidentem Pařížského klubu školství (Cercle parisien de l’Enseignement). Své zážitky popsal v r. 1868 v díle „Cesty v balónu“ (Voyages en ballon). Do vydání této knížky bylo těch vzestupů dvanáct.

Vydal „Astronomickou obrazárnu“ (Galérie astronomigue) s vyobrazením nejdůležitějších nebeských těles. Na jaře r. 1869 zemřel Kardec, Flammarion byl požádán, aby pronesl smuteční řeč, kde prohlásil, že „spiritismus není náboženství, ale věda“.

Pronajal si terasu na ulici Gay-Lusac, kde pozoroval hlavně dvě svá oblíbená nebeská tělesa – Měsíc a Mars. Bydlel nedaleko - na „hvězdářské adrese“ u hvězdárny – v pátém patře na rohu ulic avenue de l´Observatoire a rue Cassini. Zde byla v r. 1955 odhalena pamětní deska. Jeho byt byl i v době, kdy zbohatl, velmi prostě vybavený, obsahoval hlavně všude knihy a papíry s poznámkami. Žil velice skromně jen pro svou práci a své studie.

V r. 1869 vydal hvězdnou mapu ze severního pólu. Zabýval se studiem atmosférických vlivů. Krátce před vypuknutím prusko-francouzské války mu vyšly uceleně, dosud časopisecky vydávané, „Vědecké úvahy“ (Contemplation scientifiques).

Druhá z pařížských observatoří v Château de la Muette se ve válce změnila ve válečnou pozorovatelnu, kde francouzští důstojníci studovali rozmístění pruských vojsk hvězdářskými dalekohledy. Flammarion, který byl přesvědčeným pacifistou, měl za úkol rovněž podobné sledování a později měl za úkol sledovat dopravu s municí.

Svůj pacifistický názor krásně vyjádřil později ve své knížce o neznámu lidské duše jako obhajobu pro to, že lidé věří různým věcem: „Na obhajobu této lidské lehkověrnosti přiznejme, že politická lehkověrnost jde ještě do větších krajností než lehkověrnost náboženská. Pomyslíme-li, že v nynější době (začátek 20. století) jsou Francouzi, Angličané, Němci, Rusové, Italové nebo Rakušané přesvědčeni, že musí jít na vojnu, že musí žít v odporných kasárnách a přitom provádět pitvorná cvičení, pomyslíme-li, že všichni obyvatelé Evropy vydávají za slávu takzvaných „hranic“ načrtaných na papíře milióny denně, které jsou využity pouze proto, aby se zabraňovalo zůstat mužům doma a věnovat se povolání a dalším povinnostem, pak opravdu pochopíme, že ještě rozum na naší nebohé planetě nezvítězil a že dobrovolné otroctví tvoří část dědictví lidstva.“

Koperník a světový systémJeště v době obležení Paříže bylo 22. prosince 1870 zatmění Slunce. Astronom Jules Janssen a také objevitel hélia (1824–1907) podnikl za zatměním dobrodružnou výpravu balónem z obležené Paříže na pobřeží Středozemního moře, a podle některých pramenů pro tuto událost Flammarion vynalezl fotometrický přístroj pro zaznamenání zatmění.

Po válce dál konal své studie a vycházela mu díla ryze vědecká i fantastického obsahu. K těm odborným patři z r. 1871 životopis Koperníkův „Vie de Copernic“. Koperníka citoval Flammarion častěji – v r. 1891 vyšla jeho kniha „Koperník a světový systém“ (Le système du monde et Copernic), což bylo v prvním českém překladu Čeňka Ibla z r. 1900 přeloženo: „Koprník a soustava světová“, bez onoho „e“. Roku 1871 vydal studii o planetě Jupiter.

V r. 1872 vyšla „Historie oblohy“ (Histoire du ciel), „V nekonečnu“ (Dans l´infini) a „Hovory o nekonečnu, Lumen, historie komety“ (Récits de l´infini, Lumen, histoire d´une comète), kde si například pohrával s myšlenkou okamžitého ochlazení vesmíru a zániku všeho života. V r. 1873 uveřejnil závěry pozorování planety Mars, která od té doby přitahovala jeho pozornost nejvíc.

V r. 1874 se 18. srpna oženil. Jeho vyvolenou byla Sylvia Petiaux-Hugo. Podle některých pramenů byla vnučkou některého z bratří Victora Huga, ale z rodokmenů jsem to potvrzené nenašla. Některé prameny uvádějí, že byla starší než její manžel, jiné uvádějí, že byla vdova a že měla s Flammarionem už delší poměr. Další prameny neurčitě uvádějí, že manželům zemřelo dítě; nenašla jsem bližší údaje. Údaje o soukromém Flammarionově životě jsou velmi skrovné.

Jisté ale je, že novomanželé podnikli 28. srpna velmi neobvyklou svatební cestu, možná vůbec první – obzvláště v té době – let balonem. Let trval skoro čtyřiadvacet hodin a přistáli u belgického Spa.

Paní Sylvia po všech stránkách až do své smrti 23. února 1919 manžela podporovala a pomáhala mu. Je známa jen jedna drobnost, kterou koncem devadesátých let prozradila paní Sylvia novinářům, že zatímco ona má ráda domácí mazlíčky (měli dva novofundlanďany) – její manžel je sice snáší, ale má z nich jakousi obavu. On sám to vysvětloval nějakým zasutým zážitkem v předchozích životech. Dále bylo známo, že Flammarion, v době, kdy kouřit bylo ve velké módě, vůbec nekouřil; považoval by to za ztrátu svého drahocenného času.

V r. 1876 se Flammarion opět vrátil do pařížské hvězdárny. Pozoroval střídání ročních období na tmavých oblastech Marsu. Ještě uskutečnil několik letů balónem a zaměřil se při tom především na studium klimatu a atmosférické elektřiny.

Také se mu v této době podařilo získat katalog mlhovin významného francouzského astronoma Charlese Messiera (1730–1817), kterou začal používat pro svou práci. Vydal v r. 1877 „Nebeské světy“ (Les Terres du ciel), s podtitulem „fyzikální popis planet naší oblohy“ (description physique des planètes de notre ciel), dále „Atlas oblohy“ (Atlas céleste).

V r. 1878 vedle hvězdných map Měsíce a Marsu (Cartes de la Lune et de la planète Mars) vyšlo jeho pravděpodobně nejzávažnější vědecké dílo „Dvojhvězdy, katalog vícenásobných hvězd v pohybu“ (Les étoile doubles; katalogue des étoiles multiples en mouvement), doplněné „Nebeskou astronomií“, s podtitulem „katalog dvojhvězd a vícenásobných hvězd“ (Astronomie sidérale, katalogue de des étoiles doubles et multiples). Katalog obsahuje asi čtrnáct tisíc položek.

Roku 1880 vyšlo Flammarionovi další významné dílo „Populární astronomie“ (Astronomie populaire), představující všeobecný popis oblohy, za které získal od Francouzské akademie Montyonovu centu. (Antoine Jean Baptiste Robert Anget, baron de Montyon, byl francouzský filantrop, který založil pro Francouzskou akademii několik cen; žil v letech 1733–1820.) Publikace dosáhla statisícových nákladů.

Pátrající astronom

Knížka ve vydání z r. 1888 obsahuje zajímavý dřevoryt, někdo jeho autorství dokonce připisuje Flammarionovi, jakožto někdejšímu rytci. Dřevoryt představuje astronoma, který vykukuje ze Země ve snaze poodhalit tajemství vesmíru. V r. 1880 také ukončil Flammarion svá meteorologická pozorování v balónu nejdelším letem z Paříže do Kolína nad Rýnem.

V lednu 1881 získal za svou popularizační práci řád Čestné legie. Ke své „Astronomii“ vydal ve spolupráci se svým bratrem vydavatelem „Hvězdy a podivuhodnosti oblohy“ (Les étoiles et les curiosités du ciel), opět opatřenou rytinami. Byla to jakási praktická příručka. Postupně také vydal velkou mapu oblohy, otáčivou mapu oblohy a glóbus Měsíce a glóbus Marsu.

V r. 1882 založil „Měsíční revui populární astronomie, meteorologie a fyziky Zeměkoule a fotografií oblohy“ (Astronomie: revue mensuelle d ‘astronomie populaire, de meteorologie, de physique du globe et de photographie celeste).

V r. 1882 se přihodila dost zvláštní, až morbidní záležitost. Jakási mladá hraběnka, kterou Flammarion ani neznal, ale která měla k němu velký obdiv, umírala na tuberkulózu. Měla na zádech vytetovánu Flammarionovu podobiznu. Přála si, aby lékař po její smrti onu část vyřízl a zaslal ji Flammarionovi s požadavkem, aby Flammarion nechal do této kůže svázat nějaké své dílo. Flammarion její přání splnil. Uvedená kniha byl první výtisk „Země a nebe“, se stejným názvem jako kniha Reynaudova, se zlatým nápisem na deskách: „Posvátné splnění anonymního přání/Svázáno v lidské kůži (ženské) 1882.“

Koncem r. 1882 nastal ve Flammarionově životě jakýsi zázrak. Po dobu deseti let dostával poštou obdivné pozdravy od jakéhosi pana Mereta z Bordeaux, kterému stručně a zdvořile vždy odpovídal. - V prosinci 1882 ho navštívil notář a sdělil mu, že pan Meret zemřel a protože neměl děti, odkázal mu své nemalé jmění se zámečkem v Juvisy sur Orge, jižně od Paříže.

Flammarion zámeček přebudoval na soukromou hvězdárnu. Vybavil ji moderními přístroji, dalekohledem o průměru 24 cm, s možností fotografování. Jeho spolupracovníky a zaměstnanci byli postupně významní astronomové – nejdříve řecký astronom Eugène Michel Antoniadi (1870–1944), se kterým se věnoval především pozorováním Marsu, a od r. 1902 Francouz Ferdinand Quénisset (1872–1951). Při astronomických záznamech pomáhala také paní Sylvia. Hvězdárna měla také od r. 1891 meteorologickou stanici a rádiovou stanici.

Flammarion se věnoval revizi Messierova katalogu, studoval sluneční cyklus, ale také vliv slunečních skvrn a světla na rostliny ve sklenících.

Do jeho hvězdárny jezdily zajímavé osobnosti. Jednou měsíčně ho navštěvoval Sir Conan Doyle, dále k němu jezdili francouzský hudební skladatel Camille Saint-Saëns (1835–1921), stavitel Eiffelovky Gustave Eiffel (1832–1923), francouzský architekt Charles Garnier (1825–1898) a další významné osobnosti, mezi nimi i brazilský císař Pedro II. (1825–1891), který mu na památku své návštěvy nechal v parku zasadit libanonský cedr.

V r. 1883, v souvislosti s výbuchem sopky Krakatoa se Flammarion zabýval vulkanickou činností Země. Výsledkem byla pojednání „Výbuch Krakatoy a zemětřesení“ (L´éruption du Krakatoa et les tremblements de terre), vydané r. 1890, a další „Sopečné výbuchy a zemětřesení“ (Les éruptions volcaniques et les tremblements de terre), které vyšlo v r. 1902. Dost podrobně je výbuch sopky popisován také v díle z r. 1898 „Pouť nebeská“ (Excursions dans de ciel).

Z r. 1886 je významný spis „Svět před člověkem“ (Le Monde avant création de l´homme), s podtitulem „o vzniku světa, o životě, o lidstvu“ z hlediska vývojové teorie. Kniha byla určena „pro ducha, který dovede porozumět, je pokrok bytostí od nerostu až k člověku nejvznešenější básní“. Téhož roku vyšly ještě „V nebi a na Zemi“ (Dans le ciel et sur la Terre) a „Komety, hvězdy a planety“ (Les Comètes, les étoiles et les planètes).

R. 1887, tak jak slíbil ve své „Astronomii“, založil Francouzskou astronomickou společnost (Société astronomique de France), stal se jejím prvním prezidentem a šéfredaktorem jejího časopisu (Bulletin de la Société astronomique de France). V r. 1888 vyšla Flammarionova knížka o meteorologii nazvaná „Atmosféra“ (L´Atmosphére)“.

On sám později popisoval zvláštní příhodu, která se týkala vydání této knihy: Když dokončil kapitolu o síle větru, náhlá vichřice otevřeným oknem odnesla několik posledních stránek. Začalo pršet a Flammarion považoval stránky za ztracené. Byl velice překvapen, když ke korektuře dostal celou kapitolu, bez jakékoli chybějící stránky. Pracovník, který nesl neúplný rukopis do tiskárny, viděl na zemi mokré stránky a domníval se, že je sám před tím upustil, tak je posbíral a donesl do tiskárny a nikomu o tom neřekl.

V r. 1889 mu vyšel fantastický román „Uranie“, jakási obdoba mýtu o Pygmalionovi, kde spisovatel koná pouť vesmírem s jakousi oživlou, zbožňovanou soškou z podstavce hodin (podotýkám, že G.B.Shaw svého „Pygmaliona“ uvedl na scénu až v r. 1912). Flammarion byl unesen nekonečností vesmíru a uvědomoval si nesmírnou omezenost životnosti naší planety.

V R. 1890 vyšly „Hvězdné sny“ (Rêves étoilès), kde se mj. ptal „Proč svět existuje?“ Krásně si sám odpověděl: „Ano, je mnohem těžší porozumět výzvám věčného Teď, než artikulovat nářky nad pomíjivostí všeho, co pohltí Věčnost. Snad jedině meditace o skrytém významu věcí, která se stane praktickou službou, ukazuje na sílu člověka…“

R. 1892 vyšlo dvoudílné vědecké pojednání o jeho milovaném Marsu „Planeta Mars, její podmínky obyvatelnosti“ (La Planète Mars et ses conditions d’habitabilité). Uvedl, že Mars měl řeky a oceány, z čehož usuzoval na možnost obydlení. Publikace obsahovala známá pozorování od r. 1636. Třetí svazek ale už nedokončil.

Myšlenku krátkosti života naší planety dále rozpracoval v r. 1893 v románu „Konec světa“ (La fin du monde), který obsahoval řadu různých proroctví A uvažoval o možnosti znovuzrození člověka na jiných planetách. Téhož roku vyšla jeho směs básní v próze s naučnými tématy, nazvaná „V paprscích luny“ (Clairs de lune). Další fantastický román z r. 1897 se jmenuje „Stella“.

V r. 1899 zahájil Flammarion výzkum zcela jiného druhu. V časopisech „Anály poltické a literární (Annales politiques et litteraires), „Malý Marseillan“ (Petit Marseillais) a „Revue revuí“ (Revue des revues) se čtenářů dotazoval, měli-li nějaké neobvyklé zážitky, vidění, zjevení mrtvých, jasnozření apod., a pokud ano, zdali tento vjem odpovídal nějakému úmrtí. Z počtu dotázaných asi čtyřicet dva procent čtenářů odpovědělo, že nějaký takový zážitek mělo. Asi osmnáct procent mělo nějakou důkazní hodnotu a těmito případy se Flammarion zabýval.

Vycházel z vlastních zkušeností s četnými spiritualistickými médii a ze svého sedmatřicetiletého zkoumání záhad lidské duše a stále se ptal, jak se to vše projevuje, proč je tomu tak. Snažil se shromáždit svědectví, konstatovat a ptát se. Výsledkem bylo několik pojednání. Jedno z nich bylo „Neznámo a psychické problémy, projevy umírajících. Zjevení. Telepatie. Psychické komunikace. Mentální sugesce. Vidění na velkou vzdálenost. Svět snů. Věštění budoucnosti.“ (L’inconnu et les problèmes psychiques, manifestations de mourants. Apparitions. Télépathie. Communications psychiques. Suggestion mentale. Vue à distance. Le monde des rêves. La divination de l’avenir).

Knížku vydal v r. 1900 ve svém vydavatelství spisovatelův bratr Ernest Flammarion; spisovatel ji ještě dvakrát přepracoval, a sice v r. 1911 a 1917. Kniha je souborem různých zážitků čtenářů, o nichž Flammarionovi kritikové tvrdí, že si je čtenáři proto, že pana profesora měli rádi, vymýšleli a jemu posílali. Ovšem více, než jednotlivé případy – smutné a morbidní, je obdivuhodné číst vlastní obecné Flammarionovy úvahy.

Zajímavé je zase na druhé straně číst Flammarionův životopis od spiritistických společností – tam nepochybuje nikdo a všichni jsou vděční za jeho shromáždění údajů. Zcela jisté je, že Flammarion měl za dokázané, že lidská duše je nesmrtelná.

V r. 1901 uveřejnil Flammarion své námitky ke stávajícímu kalendáři, kterými se zabýval v měsíčníku „Astronomie“ už od r. 1884, a navrhl jeho úpravy. Spočívaly v nahrazení jmen z doby starověkého Říma obecnými názvy kladných vlastností, jako Moudrost, Láska, Krása, Lidskost, Pravda. Uvažovalo se i s řešením přestupného roku, popřípadě změně pevného kalendáře podle fází Měsíce. Své poznatky a názory shrnul v „Nedokonalostech kalendáře“ (Les Imperfections du Calendrier).

Publikace z této doby byly opět astronomické, meteorologické i psychologické. Jsou to „Projevy blesku“ (Les Phénomènes de la foudre), „Atmosféra a velké přírodní jevy“ (L´Atmosphère et les grands phénomènes de la nature), „Neznámé přírodní síly“ (Les Forces naturelles innconues).

R. 1911 napsal své více jak pětisetstránkové paměti „Astronomovy životopisné a filozofické paměti“ (Mémoires biographiques et philosophiques d’un astronome), avšak tyto končí událostmi prusko-francouzské války.

Navrhl názvy Triton pro měsíc Neptuna a Amalthea pro měsíc Jupitera, které ale byly přijaty až dlouho po jeho smrti. V období těsně před válkou i během války studoval Flammarion fenomén smrti. Sama se mu také nevyhnula – začátkem r. 1919 zemřela jeho manželka Sylvia.

Nezůstal však sám – ještě koncem r. 1919 se znovu oženil se svou o mnoho mladší asistentkou Gabrielle Renaudot (1876–1962), která mu pomáhala v posledních letech života.

Od r. 1920 do r. 1922 vyšlo třídílné „Smrt a její mystéria“ (La Mort et son mystère), s vyznačením etap - smrti pro každý díl – „před“, „okolo“ a „po“.

Na okraj tohoto díla vznikla v r. 1923 jeho poslední kniha „Strašidelné domy“ (Les Maisons hantées). V r. 1923 se stal prezidentem londýnské Společnosti pro psychický výzkum (Society for Physical Research) a přednesl inaugurační projev týkající se ověřování výpovědí médií. Mezi dvěma z jeho předchůdců v této funkci byli nositelé Nobelovy ceny – a sice John William Strutt, lord Rayleigh (1842–1919) a francouzský fyziolog a neurochemik Charles Richet (1850–1935).

Napsal asi sedmdesát knih a množství článků, především do časopisů „Astronomie“, „Vědecká revue“ (La Revue scietifique), „Příroda“ (La Nature) a „Ilustrovaná věda“ (La Science ilustrée). Zemřel uprostřed své práce dne 3. června 1925 ve své pracovně v Juvisy. Díval se z okna a obdivoval zahradu. Jeho poslední slova, která řekl své paní, byla: „Jaký krásný den. Jak jsou moje kvetoucí keře krásné.“

Pochován byl v parku hvězdárny, kam ho po letech, strávených kompletováním a dokončováním jeho díla, v r. 1962 následovala jeho manželka.

Avšak do své smrti hvězdárnu v Juvisy řídila. Nyní je hvězdárna pod správou Francouzské astronomické společnosti, kterou Flammarion založil. Působí zde ještě organizace jménem „Přátele Camilla Flammariona“ (Les Amis de Camille Flammarion)

Vedle mnohých vyznamenání byly Flammarionovým jménem pojmenovány krátery na Měsíci a na Marsu.
Musel být člověkem s velkým kouzlem osobnosti, s velkou vírou v sebe a také velmi odvážný; hlásal veřejně něco, co druzí uvažují za možné, či pravděpodobné, ba i prožité, ale ze strachu z lidského posměchu samozvaných soudců a „vědců“ se k tomu otevřeně nepřidají…

Přes to, že jeho dílo je tolik diskutované, od některých zcela zavrhované, od jiných nekriticky přijímané, stojí za rozvažování jedna z jeho myšlenek: „Pravda je světlo, které se člověk odváží zhasnout, když o ní přemítá.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 02. 2012.