Člověk, který dokáže být jinou osobou

Bylo to tady. Nervózně jsem přešlápla z místa na místo. V sále sedělo asi 30 lidí, kteří očekávali divadlo… hru. Stála jsem za paravánem s plachtou. Kousek plachty jsem odkryla, a viděla jsem lidi. Seděli, bavili se mezi sebou a čekali, až představení začne. Byla jsem nervózní, v krku jsem měla sucho a měla jsem pocit, jako kdybych kolem břicha měla uvázaný silný opasek. Kolena se mi začala klepat a ruce se mi zpotily. Říkám tomu tréma, která mě doprovází před každým vystoupením.

„Tak hodně štěstí,“ řekla nám naše učitelka dramatické výchovy a šla nám každému popřát štěstí svým obvyklým způsobem. V sále zhasla světla a nastal náš čas. Teď jsem si uvědomila, že já nejsem jediná, která je nervózní. Všechny jsme byly. Kamarádka vyšla z paravánu a řekla úvodní větu. Ostatní se k ní přidávaly a já šla jako poslední. Ostré světlo z reflektoru mi zasvítilo do očí a já je trochu přimhouřila. Za okamžik jsem si na to ostré světlo zvykla. Cítila jsem pohledy diváků, snažili se pochopit hru.

Chtěla jsem se předvést co nejlépe. Zkoušela jsem si představit, že v sále nikdo není. Jen naše skupina holek. Kolena se mi třepala a při pár větách se mi třepal i hlas. Nesnáším trému… Celé naše představení trvalo asi půl hodiny. Před koncem představení jsem měla říct větu. Najednou mi vypadla z hlavy. Stála jsem na jevišti, byla jsem potichu a nevěděla, co říct.

„Ale nikdo z nich ten večer žádné světlo neviděl,“ ozvala se moje kamarádka, a tím mi tak pomohla vzpomenout si na celou větu. Vděčně jsem se na ni usmála a po bouřlivém potlesku jsem odešla za paraván.

„Bylo to výborné, holky,“ chválila nás učitelka a na tváři měla úsměv.

„Jo, kdybych tak nepokazila konec,“ řekla jsem naštvaně. Byla jsem naštvaná sama na sebe, protože tohle se mi stalo poprvé.

„Ale to se může stát každému. Navíc, Aneta ti pomohla. Skvělá práce!“ řekla a já se šla převléct do šatny. Když jsem si odlíčila rudou rtěnku a výrazné černé oči, byla jsem to zase já. Už jsem nebyla inspektorka, zase jsem byla studentka na střední škole. Vyšla jsem z šatny a společně se svou mamkou jsem odešla domů. Při cestě domů mi došlo, že hraní je pro mě opravdu důležité. Každý nějak začínal a já svůj sen začínala v dramatickém kroužku. A ta vášeň k hraní mi zůstala i teď. Už celých devět let jsem naprosto uchvácena hraním…

Nejlepší kamarádky

V životě je jen pár lidí, kterým můžeme v dnešní době říkat, že jsou praví kamarádi. Jsou to lidé, o které se můžete opřít, když máte špatnou náladu, můžete se jim vyzpovídat, vybrečet na rameni a vědět, že oni jsou pro vás jako strážní andělé. V mém životě existuje pár takových lidí, o kterých můžu tohle s jistotou říct, a existují v mém životě dvě dívky, kvůli kterým bych i do ohně skočila. Jsou to kamarádky, nejlepší kamarádky, kterým se svěřuji se vším…

Při prvním našem společném pobytu venku jsem nevěděla, že já a Katka zůstaneme tři roky nejlepší kamarádky bez jediné hádky a bez jediného nedorozumění. Před třemi lety jsme se sešly, a protože jsme bydlely asi deset minut od sebe, nebyl problém s dopravou. Prostě jsme se sebraly a do pár minut jsme už byly v našem světě. Pamatuji si na den, kdy byla se mnou, když jsem zažila zklamání. Ona mě objala, uklidňovala mě a pomáhala mi tak, jako jsem jí už tolikrát pomohla já. Je to pravý přítel. Obě dvě jsme začínaly jako hnědovlásky a teď jsme obě černovlásky. Rozumíme si, dokážeme spolu brečet, dokážeme se spolu smát nesmyslným věcem a vím, že takového člověka, jako je ona, už v životě nepotkám.

„Kači, já mám strach,“ řekla jsem jí jednou v noci, když jsem u ní spala a z notebooku nám dohrál horor. Drtily jsme si ruce, byly jsme vyděšené….

„Kačííí, pomoooc,“ ozvalo se z obýváku, kde její bráška byl plný energie. Celé vyděšené, že viděl ducha, nebo že se mu něco stalo, jsme vběhly do obýváku.

„Co je, Adámku?“ zeptala se ho.

„Tady je můra!“ řekl a nám se ulevilo…

Vím, že téhle osobě, téhle dívce můžu věřit ve všem. Tak jako mé druhé nejlepší kamarádce Klaudii.

Já a Klaudie se známe od základní školy, přesněji od první třídy, ale spolu jsme se začaly bavit až v šesté, nebo sedmé třídě. Měly jsme svůj svět, své sny. Zažily jsme spolu hádky, nedorozumění, ale pokaždé jsme se přes to přenesly. Naše vzácné přátelství trvá dvanáct let a nikdy bych o tuhle blondýnku nechtěla přijít. Máme sny. Sny, kterých se nechceme vzdát. Jedním z těch snů je cestovat. Sebrat se, pohnout se z České republiky. Poznávat nové lidi, nové tradice, jídlo, pití, kraje. Je to náš sen, naše vysněná budoucnost. Klaudie mě vždy vyslechla, pokaždé mě objala se slovy: „My to zvládneme spolu!“ – a tím mi dodávala sílu. Vím, že jí můžu věřit na 100 %, protože je to osoba, se kterou jdu za cílem.

V dnešní době nevíte, kdy vás zradí osoba, které jste důvěřovali, nevíte, kdy se pohádáte tak, až se to kouzlo přátelství rozplyne a to pouto se protrhne. Proto můžu s jistotou a pyšně říct: Mám ty nejlepší kamarádky!