Jinými slovy... pro každou dobu, každou situaci.

Po mnoha letech života v novém domově, ve veliké zemi, připomínám si situaci, jev, v mé původní domovině běžný, normální, dokonce všeobecný. Tím je v Čechách vlastnictví chatičky, chaty, chalupy, usedlosti v pěkné krajině, dále od hlavního, nebo jiného velkého města. Dále od trvalého bydliště.

Pokud mne paměť nemýlí, tak ze všech mých známých a příbuzných mojí ženy jen jeden synovec žijící v Praze chatu ani chalupu nevlastní, další tři její příbuzní nežijí v žádném velikém městě.

Nemyslím, že je to jen móda, trend, mít kdesi v pěkném kraji chatu nebo chalupu. Možná jen to chalupaření se stalo v posledních letech módou… nicméně velmi příjemnou a užitečnou. Jen mě občas udivuje, kde se tolik chat a chalup v malé české zemi vzalo. Ale jsou tam.

V této věci mám vlastní zkušenost, která ale skončila v roce 1968 odchodem do Kanady. V průběhu času moji rodiče postupně vlastnili malinkou chatu, pak domek, nakonec další malou chatu (tedy jedno po druhém, nikoli najednou). Nezapomenutelné jsou moje vzpomínky na ta místa. Oč působivější by jistě byly, kdyby se tyto objekty nacházely v Podkrkonoší, Jizerských horách či na jiném půvabném místě od Prahy vzdálenějším, než těch cca 45 km, aniž by to snižovalo jejich význam poskytováním pobytu pro nás.

Taková nemovitost je oázou klidu a odpočinku (pokud sousedem není hádavý mamlas). Ideálním místem, kde lze tzv. přijít na jiné myšlenky pouhou změnou prostředí. Tam se věnovat buď dokonalému lenošení, nebo užitečné práci – třeba natřít plot, opravit střechu, zrýt záhonek na zahrádce… A to svým zvoleným tempem, dle svých sil, nálady a dovednosti.

Od takového vlastnictví neodradí ani víkendové zácpy na silnicích k místu vedoucích. Sotva se odemknou dveře chaty nebo chalupy a vdechne se typické aroma místa, cestovní nepříjemnost je zapomenuta.

A kolik nádherných děl, divadelních her a možná i vědeckých spisů, bylo napsáno a vytvořeno na těchto blahodárných místech!

A v dobách nepříliš zdařilého socialismu bylo na zahrádce mnohé z toho, co se v obchodech vyznačovalo trvalým nedostatkem! Chatařilo se ovšem i za První republiky, ale myslím, že bytová nouze v Praze i jiných velkých městech nemálo pomohla tak mocnému rozvoji těchto rekreačních nemovitostí.

Pohodu pak vytvoří sousedství jiných chatařů a chalupářů. Krásné okolní prostředí, slunce svit, nedaleký rybník štědrý na kapry, taková místa stresu zbavená napomáhají k udržování přátelských vztahů… snad jen krátce porušených některou z dam se sklonem k občasné hádavosti, případně shora zmíněným mamlasem.

Rybaření, turnaje ve volejbale či nohejbale, tenisu, večery u táboráku, hudba, víno, zpěv a ženy, více i méně.

I tady v Kanadě existují místa, kam někteří odjíždějí na víkend, případně na dovolenou. Jsou to ale místa malého rozsahu a vlastnictví takových míst není zdaleka takovou samozřejmostí, jako chataření a chalupaření v Čechách. Důvodem snad může být bezmála samozřejmé vlastnictví domů na rozdíl od vlastnictví jen pražského bytu. To ale sotva cokoli mění na podstatě této mojí úvahy a povídání. V elektronickém magazinu CF plus vychází občas články pana M. Richtermoce s názvem Domy s geniem loci. Zajímavé je, že mnohé z těchto domů nejsou (nebyly) trvalým bydlištěm jejich majitelů.

V horších časech chata, chalupa v pěkném kraji vlastně v majiteli ani nemůže probouzet nebo oživovat skličující pocit z dění, nabízí na pár dnů absolutní ignoraci takových pocitů; případně nabízí naopak možnost hojné kritiky ve společnosti jiných osadníků. Tam se i dost dobře pozná, který z osadníků je hoden přátelství a který naopak ignorace a opovržení.

Pokud nastanou dobré a lepší časy, pak ještě umocňují radostný pocit a pohoda je dokonalá.

Při občasných návštěvách původní domoviny navštívil jsem ona tři zmíněná, rodiči vlastněná místa. Chatička nad Žampachem, velmi již letitá, stále existuje, bez nějaké známky rozpadu, stejně jako ta poslední v řadě. Jen dům jsem vloni nalezl ve zchátralém stavu, pravděpodobně neobydlený.

Pokud zítra bude hezky, jak by v tuto dobu už mělo být zcela samozřejmě (ale dosud není), posadím se na zahradu, nastavím tváře slunci a budu si představovat, že je to jenom zahrádka kolem malé chaty v kraji, kde znám každou lesní cestičku, každý potok, louku, která v létě tak příjemně voní pokosenou trávou...