Literatura – Zamyšlení

Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (3)

Dvakrát do roka posouváme ručičku hodinek s letním a zimním časem. Možná jednou do roka obměníme účes. Denně si užíváme volný čas. A stále přemýšlíme o tom, kdy už je ten správný čas učinit to a ono. Přemýšlíme místo toho, abychom vše kolem zařídili tak, aby ten správný čas byl právě teď.

Kateřina Hubertová: Rodiče pro radost i pro zlost

Mám mámu, mám tátu. Mám rodiče. Já jsem já a jejich potomek. Ale co s tím, že má jeden rodinu? K čemu je mít rodiče? Rodiče jsou zajímavý element. Jejich nálada je proměnlivá jako počasí, a předpověď je asi stejně spolehlivá jako u počasí skutečného. Samozřejmě je jasné, že když uděláte něco strašně nemorálního, tak se naštvou.

Egon Wiener: Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti

Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí…. Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl co dítě, když Kondelíka story měl jsem za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.

Jitka Dolejšová: Škrt, škrt

Moje kamarádka má malou dceru a velké starosti. Pětiletá Katka si vymyslela takovou zvláštní hru. Když se jí něco nebo někdo nelíbí, naznačí rukou velké „X“ a pronese: Škrt, škrt. Poprvé to prý udělala, když ji babička hubovala za počmárané linoleum v předsíni. „Škrt, škrt. Babi, teď jsem tě škrtla, protože se na mě mračíš.“ Moudrá přeškrtnutá babička se usmála a nabídla Katce, že jí pomůže podlahu umýt. Vnučka byla spokojená a svoje škrt, škrt vymazala imaginární gumou. Katka takhle dočasně přeškrtla i přísnou paní učitelku ve školce, zvědavou sousedku a dětského lékaře chtivého jejího krevního obrazu.

Egon Wiener: Dřeváky | Chmel-kam s ním | Mít kliku, kličku

Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen. Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.

Egon Wiener: Píši Vám, kteří nevidíte

Vám, kterým kdosi ukradl světlo zeleného stvolu, rudého květu máku, který opadává v zeleném moři obilí. Vám, kteří prý hudbu slyšíte jenom v barvách. Těm, kteří teplo světla znáte jen z řeči jiných. Vám, kterým bylo odepřeno malovat si s dětmi, vidět, jak večerní vítr prohání červánky a čechrá vlasy. Vám, kterým nic neříká duha a severní polární záře, záclony z bílé příze, Vám, kterým nikdo pomocnou ruku nepodá. Vám, majitelům očí, co nevidí blízké tváře, zježenou srst jezevčíka, listí padající ze stromů, kde stojí tramvaj, kde je zvonek u branky, fotbalistu, střelce z luku, hokejistu, toho, který pádluje a sjíždí řeku, příbor na stole, voňavou palačinku.

Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!

Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)

Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (2)

Většina z nás vnímá čas způsobem “v jedenáct se sejdeme u kašny“, “v sedm musím vstávat“. Ale jen málokdo vnímá čas životního běhu paralelně s tím, jak ubíhají naše hodiny a dny. Určitě bychom si neměli říkat: „Tak a jsem o tři hodiny a pět minut starší,“ protože jsme před třemi hodinami naposledy zkontrolovali přesný čas.

Danuše Markovová: Horké chvíle pelyňkové

Horké chvíle se dají zažít na vlastní kůži dvěma způsoby a vždy je konečný efekt stejný: Je nám ukrutné horko. Letos se o něj postarala rozžhavená Kréta, na níž slunce pražilo tak svědomitě, že pálilo i mou kůži, ostatními posměšně označovanou za hroší. Na vlastní kůži jsem „hroší“ přívlastek měla přilepený už od dětství tak často, že jsem uprosila rodiče navštívit zoologickou zahradu a prohlédnout si ono adjektivum pěkně zblízka.

Vyznání víry

Takových pět kilometrů východně od Kołobrzegu, hned za dunami pláží Baltského moře, leží malá obec Grzybowo. Uprostřed rašelinišť, podmoklých luk a polí dřímá a čeká na dva měsíce tepla, na chvíle své slávy, kdy nabobtná ...

Alena Šustrová: Přijela pouť!

Vzpomněla jsem si, jak jsem na pouť jako malá chodila s rodiči a prarodiči, tetami, strýci a sestřenkami. Tenkrát byla rozložená na plácku před hospodou. Řetízák byl tak blízko kaštanu, že když jsme se od sebe víc odstrčili a rozletěli, měli jsme kolena ošlehaná od jeho větví. Kolem hospody stály nejen k silnici, ale ještě na druhou stranu po cestičce, kterou se jde ke koupališti, stánky.

Ruth Hrušková: Malá galaxie

Paní s velkou nákupní kabelou si přisedla vedle mne, důvěrně se naklonila a spustila: „Paninko, to jsme to dopracovali v naší republice, co? Ta drahota, politici jsou naprosto neschopní, a my penzisti jsme na tom nejhůř!“ Sevřela rty do obloukové křivky a tvářila se, jako by měla v kapse mandát všech důchodců.

Naši vyhráli

Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku. „Jde to?“ zeptal jsem se manželky. „Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot. „No, jestli ještě můžeš?“ Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci. „Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se. Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.

Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)

Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!

strana 1 / 12

Další strana »