Literatura – Zamyšlení

Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum

Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.

Jan Řehounek: Jak vidím budoucnost knih

Slyším-li z rádia či čtu v rádoby zasvěceně se tvářících komentářích v časopisech polemiky o tom, zda tištěná kniha přežije stále sílící tlak elektronických médií, nutí mne to k pousmání. Většinou o tomto problému hovoří lidé, kteří mají blízko právě k těm tabletům, elektronickým čtečkám, teletextu, internetu, fejsbuku a podobným nesmyslům, jimž se, nevím proč, říká sociální sítě – jakoby na nich bylo něco sociálního. Tedy k věcem, k nimž mám já osobně poněkud odtažitý vztah.

Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování

Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.

Vladimír Kulíček: Alternativní život

Zdá se neuvěřitelné, že alternativa může zasáhnout v záležitosti výuky i do tak zdánlivě usedlé vědy, jako je matematika. Pamatujeme, jak před léty vtrhly do matematiky školních dětí množiny. Učitelům, kteří museli novou výuku zvládnout, přinesly bezesné noci, rodičům rozpaky a žákům, kteří se přizpůsobili, se postupně vytratily z hlavy obyčejné kupecké počty.

Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku

„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“ Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou. Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství.

Tomáš Zářecký: Těžký život literáta II.

O čem chci psát? No o tom, že my literáti máme vskutku těžkou práci. Docela mě totiž štve, že často kolem sebe slýchávám názory, že na tom „psaní“ vlastně není vůbec nic složitého. Že jde akorát o takové to ťukání do klávesnice. Že neděláme nic pořádného. Nebo dokonce, že si hrajeme, zatímco ostatní tvrdě dřou.

Martin Kašpar: Uplakané Vánoce

Na Štědrý den pršelo. Řekne-li se "Vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na Vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na Vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže letošní uplakané Vánoce nejsou žádnou výjimkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.

Egon Wiener: Pivo a nejen o pivu

Dolní kasárna liberecké posádky jsem poznal v době Šestidenní války na Středním východě. Válka mezi Izraelem a jeho sousedy trvala opravdu šest dní od 5. do 10. 6. 1967. Byl jsem převelen z posádky Milovice do Liberce a nad vchodem do dolních kasáren mě vítal voják ve strážní věži, střežící mír a bezpečnost našeho kraje. Vizuální hlídka odtud hlídala dobré čisté nebe. Co kdyby Izraelská letadla Mirage v tom fofru, jak rozháněla Migy, doletěla až nad Liberec. Nedoletěla, ale i tak naši důstojníci oslavovali.

Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)

Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů vyprávění při svících a petrolejkách.

Danuše Markovová: Pes, který zakopával ve tmě

Každý z nás občas musí zakopnout či klopýtnout, aby se pro příště poučil z chyb. Někomu se to podaří hned zatepla zrána. Pak takovéto zakopnutí, kterému by spíše příslušela jiná předpona, se neobyčejně zbrkle promítne do ranního vstávání. Nejenže není čas na mžiknutí oka, natož na dlouhé přemítání. Do reality jsme vrženi střemhlav zdravou nohou, jejímž hnacím motorem je nakopnutá. Dostává nás do takového kalupu, jaký jsme naposledy zažili na základní škole při hodině tělocviku, když jsme v družstvech zápolili, kdo nejrychleji doskáče po jedné noze k vytyčené metě.

Egon Wiener: Lodní turistika v Libereckém kraji

Dobrý den, pane kapitáne… Začínám, jako bychom si esemeskovali, nebo psali e-mailem. Ještě jsem na Vaši loď nenastoupil, nejsem si docela jistý… Ne, nemyslím, že bych Vám psal, že se bojím, že má příprava na setkání s Vámi a Vaší lodí je mých pár minut plavby na kanoi. Že nejdál jsem plul na nafouknuté pneumatice od traktoru po Nise od mostu v Machníně k Pfeiferově fabrice. Ta Vaše loď je velký parník.

Danuše Markovová: Radost z nalézání

V životě stále něco hledáme. Dřív nebo později třeba i nalezneme, pokud jsme urputní a nehodláme se jen tak lehce a zbytečně vzdávat. U mě to bývá také tak. Sotva si skvělý okamžik z nalezení stačím vnitřně uvědomit či dokonce zažít, namísto něj se dostaví zvláštní neklid z klidu. Tato nedefinovatelná posedlost, popoháněná vnitřním hlasem nespokojenosti, ze mě dělá věčně hledající bytost. Nevím, zda je to dobře či ne.

Egon Wiener: Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti

Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí…. Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl co dítě, když Kondelíka story měl jsem za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.

Egon Wiener: Dřeváky | Chmel-kam s ním | Mít kliku, kličku

Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen. Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.

strana 1 / 12

Další strana »