Literatura – Zamyšlení

Věra Ludíková: Vybírej z úhlů pohledů...

Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero ...

Jana Pilátová: Milý deníčku (1)

Představme si to. Úřady by se vyprázdnily na vedoucích postech, které jsou stejně pouze k tomu, aby na nich osoby za tučné prebendy cirkulovaly dle momentální volební nálady v té či oné lokalitě. Státní rozpočet by tím ušetřil nemalý peníz, za který by se daly například pořídit potřeby pro imobilní občany nebo by těžce nemocné děti mohly získat naději na lepší péči.

Rodič v síti

Dělají děti člověka šťastným? A jestliže ano, tak trvale, nebo to jsou jen krátkodobé či dokonce přechodné a prchavé okamžiky? Po třinácti letech se letos poprvé narodilo v ČR víc dětí, než kolik nás zemřelo. A přestože jen v prvním pololetí přišlo na svět o tisíc dětí víc než loňského roku, stále pokulháváme za evropským průměrem.

Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu

On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.

Egon Wiener: Voda | Papír | Pánové

Melodie hladí, vlnky si hrají, pláčou a poskakují. Nemáme nic víc než ji. Jinde jsou řeky větší, mohutnější a slavnější. Na jejich březích se formovaly válečné šiky, na jejich vlnách se houpaly kupecké lodi s náklady drahého zboží. Ty řeky také občas zamrzly. Pak mráz spoutal jejich břehy a přes řeky vedly různé cesty a cestičky. Když náhle led popraskal, a stávalo se to často, mnozí nestihli utéci včas na břeh. Zvony v kostelích po obou stranách toku zvonily a zvonily.

Vladimír Cícha: Óda na umírněný alkoholismus

Je odvážným tvrzením, že je mezi námi nespočet neuplatněných talentů v podstatě jen proto, že z těch či oněch důvodů těmto nic netušícím o náklonnosti Múzy chyběl jen docela malý krůček k tomu, aby svůj talent v sobě objevili? Co je míněno tím krůčkem? Tím je míněna sklenka či dvě vína, případně něco lahodného a silnějšího alkoholu. Je toto blábol způsobený přemírou takových sklenek? Doufám, že není. Je to jen konstatování podložené fakty a nejednou skutečností. Ač jsou výjimky, které tvrzení (úsloví užívá termín pravidlo) potvrzují.

Setkání

Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí.

Jan Řehounek: Nejkrásnější prázdniny

Tehdy, na konci padesátých let, byla na českém venkově v plném proudu kolektivizace. Když těsně po Novém roce přišli za mým dědou agitátoři z národního výboru, kteří s sebou vzali souseda Štefana – sedláka, který už podepsal, strašně se rozčílil. „Ne a ne! Do žádnýho kolchozu mě nedostanete!

Balada o servírce Hance (2/5)

V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi.

Egon Wiener: Smyslná letní noc

Mít stan a o padesát let méně… Cože bych dělal? To vím naprosto jistě. Popadl bych ho a spěchal ven do noci. Je právě půlnoc. Okno pokoje mám otevřené dokořán. Zhasnul jsem, sedl si a zatajil dech. Jsem ve vesmíru sám. Ze všech světových stran, včetně té páté nahoře, na mě padá tma. Připadám si lapen, chycen, uvězněn jako ta rosnička v sudu. Čekám, až se tma promění v den a někdo mi podá pomocnou ruku. Hloupost, to bych se načekal.

Petr Kersch: Dobří učitelé

Tati? Chodil jsi rád do školy? Jak mám odpovědět tomu dítěti, když sám to teď nevím. Pokrytecky? To víš, že jsem chodil do školy rád… Cynicky? Pakárna… Kriticky? Jak kdy a do které… Do první třídy jsem chodil moc rád. Paní učitelka Marie Suková byla tak hodná! Nikdy nezakřičela. Rákosku (bývala v inventáři každé třídy) používala ve funkci ukazovátka.

Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?

Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.

Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování

Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.

Austrálie - můj osud (3)

Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život ...

strana 1 / 12

Další strana »