Literatura – Zamyšlení

Miroslav Sígl: Jaké je vaše životní krédo?

HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA, snaha vytvořit si vlastní filozofii anebo řídit se filozofií jiné autority, víra v Boha, víra v život sám, víra v sebe samého - to všechno lze nalézt u osobností, které se veřejně vyjádřili o svém krédu. KRÉDO čili souhrn názorů či přesvědčení, založené na víře, má svůj původ v latině. Credo = věřím. To je počáteční slovo křesťanského vyznání víry, tak začíná modlitba.

Milan Dubský: Svatební střípky

V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.

Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč

Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!

Egon Wiener: Vodou po kolena | Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo

Co různých lidí znám, tolik chutí mají. Předestírám, že nejsem až tak moc obézní. Vemte si jenom vývařovnu u nádraží, nádražní restauraci, bufet na perónu. Každý by jedl, ale jen těžko poznáte předem, co by si kdo dal. Mysleme, jak se dnes říká, kreativně, a posuňme se dál. Restaurace „U Radnice, Radniční sklípek, Imperiál, Zlatý lev, Plzeňská restaurace, U Medvěda, a tak dál. Co host, to jiné přání. Polévka, předkrm, hlavní jídlo, něco k pití, dezert a platit. Každý si dá něco jiného, tisíce možností a variací. Každý měl hlad, a mám ho i já.

A klidně si postupně zešediví

Kolem projížděla auta, tramvaje, autobusy a chodili lidé. Ve vzduchu byl cítit mrazivý prosincový den. Rackové prováděli neúnavně své nálety na kousky rohlíků a vánoček, které házely mladé, starší i nejmladší ruce do vzduchu a do vody ...

Věra Ludíková: Vybírej z úhlů pohledů...

Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero ...

Jana Pilátová: Milý deníčku (1)

Představme si to. Úřady by se vyprázdnily na vedoucích postech, které jsou stejně pouze k tomu, aby na nich osoby za tučné prebendy cirkulovaly dle momentální volební nálady v té či oné lokalitě. Státní rozpočet by tím ušetřil nemalý peníz, za který by se daly například pořídit potřeby pro imobilní občany nebo by těžce nemocné děti mohly získat naději na lepší péči.

Rodič v síti

Dělají děti člověka šťastným? A jestliže ano, tak trvale, nebo to jsou jen krátkodobé či dokonce přechodné a prchavé okamžiky? Po třinácti letech se letos poprvé narodilo v ČR víc dětí, než kolik nás zemřelo. A přestože jen v prvním pololetí přišlo na svět o tisíc dětí víc než loňského roku, stále pokulháváme za evropským průměrem.

Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu

On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.

Egon Wiener: Voda | Papír | Pánové

Melodie hladí, vlnky si hrají, pláčou a poskakují. Nemáme nic víc než ji. Jinde jsou řeky větší, mohutnější a slavnější. Na jejich březích se formovaly válečné šiky, na jejich vlnách se houpaly kupecké lodi s náklady drahého zboží. Ty řeky také občas zamrzly. Pak mráz spoutal jejich břehy a přes řeky vedly různé cesty a cestičky. Když náhle led popraskal, a stávalo se to často, mnozí nestihli utéci včas na břeh. Zvony v kostelích po obou stranách toku zvonily a zvonily.

Vladimír Cícha: Óda na umírněný alkoholismus

Je odvážným tvrzením, že je mezi námi nespočet neuplatněných talentů v podstatě jen proto, že z těch či oněch důvodů těmto nic netušícím o náklonnosti Múzy chyběl jen docela malý krůček k tomu, aby svůj talent v sobě objevili? Co je míněno tím krůčkem? Tím je míněna sklenka či dvě vína, případně něco lahodného a silnějšího alkoholu. Je toto blábol způsobený přemírou takových sklenek? Doufám, že není. Je to jen konstatování podložené fakty a nejednou skutečností. Ač jsou výjimky, které tvrzení (úsloví užívá termín pravidlo) potvrzují.

Setkání

Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí.

Jan Řehounek: Nejkrásnější prázdniny

Tehdy, na konci padesátých let, byla na českém venkově v plném proudu kolektivizace. Když těsně po Novém roce přišli za mým dědou agitátoři z národního výboru, kteří s sebou vzali souseda Štefana – sedláka, který už podepsal, strašně se rozčílil. „Ne a ne! Do žádnýho kolchozu mě nedostanete!

Balada o servírce Hance (2/5)

V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi.

strana 1 / 12

Další strana »