Literatura – Zamyšlení
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Pavel Vrána: O kráse, důležitosti a záludnosti večerních procházek
Přisněžilo. Mráz sice ustoupil, teplota se i v noci pohybuje těsně kolem nuly, ale krajina kolem je přikrytá dvaceti centimetry lehounkého, čistého prašanu. Vánočně nazdobené stromky a keře v zahradách domků v údolí kolem řeky, s různobarevnými světýlky blikajícími pod průsvitnou sněhovou duchnou, propůjčují večeru při tom tichém, lehounkém sněžení až pohádkovou atmosféru. Naše každodenní večerní procházka vesnicí byla dnes, díky tomu, obzvláště pěkným zážitkem.
Ladislav Gerendáš: Silvestr
Bylo však v mém životě i několik Silvestrů nezapomenutelných. Dokonce tak, že se mi toho dne znovu vynořují, ačkoliv je čas pomalu nakopává až někam do hájů zelených. Zvláště jeden z nich, ten tedy byl… Stalo se to…dávno, dávno již tomu. Letos na Silvestra - 34 let. Tenkrát jsem se po několika muzikantských Silvestrech už zase těšil na poklidnou privátní oslavu.
Egon Wiener: Pivo a nejen o pivu
Dolní kasárna liberecké posádky jsem poznal v době Šestidenní války na Středním východě. Válka mezi Izraelem a jeho sousedy trvala opravdu šest dní od 5. do 10. 6. 1967. Byl jsem převelen z posádky Milovice do Liberce a nad vchodem do dolních kasáren mě vítal voják ve strážní věži, střežící mír a bezpečnost našeho kraje. Vizuální hlídka odtud hlídala dobré čisté nebe. Co kdyby Izraelská letadla Mirage v tom fofru, jak rozháněla Migy, doletěla až nad Liberec. Nedoletěla, ale i tak naši důstojníci oslavovali.
Cecilka Věra Pexová: Jak Věra k Cecilce přišla
Krátce před mými dvacátými narozeninami jsem se těžko loučila s pocitem, že už mi nebude -náct, ale jen -cet a -sát. Kamarádi si ze mě dělali legraci: "No tak už ti bude -cet, bude z tebe Cecilka, co naděláš." A začali mi tak občas říkat. Neuměla jsem tenkrát dar nového jména použít, tak jsem si ho schovala do pomyslné kapsičky.
Egon Wiener: Kočkopes, u nás na podzim | Dřevěné hračky
Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, po prvních nočních mrazech po tisících. Už jich je plná zahrada. To, co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí, pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je jako by větvích teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.
Příští rok / Konec legendy
Když spustil amplión přikrčený na střeše maringotky, Radek se s Jirkou rychle rozloučil a v botách ještě nezavázaných seběhl se schodů do přízemí a pak na rozlehlý plac uprostřed panelových domů. „Přijdu se kouknout!“ zavolal za ním Jirka. Na place stály dva stožáry propojené vypnutým lanem a stranou traktor s maringotkou a prázdným přívěsem, na který zítra ráno stožáry zase složí.
Kateřina Hubertová: Rodiče pro radost i pro zlost
Mám mámu, mám tátu. Mám rodiče. Já jsem já a jejich potomek. Ale co s tím, že má jeden rodinu? K čemu je mít rodiče? Rodiče jsou zajímavý element. Jejich nálada je proměnlivá jako počasí, a předpověď je asi stejně spolehlivá jako u počasí skutečného. Samozřejmě je jasné, že když uděláte něco strašně nemorálního, tak se naštvou.
Egon Wiener: Vodou po kolena | Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo
Co různých lidí znám, tolik chutí mají. Předestírám, že nejsem až tak moc obézní. Vemte si jenom vývařovnu u nádraží, nádražní restauraci, bufet na perónu. Každý by jedl, ale jen těžko poznáte předem, co by si kdo dal. Mysleme, jak se dnes říká, kreativně, a posuňme se dál. Restaurace „U Radnice, Radniční sklípek, Imperiál, Zlatý lev, Plzeňská restaurace, U Medvěda, a tak dál. Co host, to jiné přání. Polévka, předkrm, hlavní jídlo, něco k pití, dezert a platit. Každý si dá něco jiného, tisíce možností a variací. Každý měl hlad, a mám ho i já.
Egon Wiener: Zlato | Restaurace | Čím zaplatíš
Zlatem se platí už odnepaměti. Zlatem se platilo vojákům za vypálení vesnic i za prozrazení státního tajemství. Zlatem se platilo milenkám za mlčení, dosud se dává zlatý svatební prsten. Zlaté jsou zubní protézy. Zlatem se přikrášlují barokní sochy a rámy sakrálních obrazů. Zlatíčko je vaše malé dítě, zlato je vaše paní. Zlatá je Bulla sicilská, Zlatý bažant je název plechovky s pivem, zlato se používá v elektrotechnice, zlato se přidává v Gdaňsku do alkoholy a ten je moc dobrý.
Petr Kubíček: Tunelář
Je zajímavé, jak občas pod tlakem doby změní některá slova ze dne na den význam. Před několika málo lety jsem byl hrdý na to, že si mohu říkat tunelář. Lidé si sice pod tím přízviskem představili otrhaného barabu, který v podzemí buší do skály, ale aspoň věděli, že své peníze nedostávám zadarmo. Natož pak nepoctivě.
Egon Wiener: K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje | Pocta a poděkování | Na dobrou noc
Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…
Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování
Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.
Antonín Bajaja: DEVLA, DEVLA
Měl jsem zážitek, který bych nevyprávěl, kdyby později samovolně nepokračoval. Stal se v ruchu zlínského tržiště Pod kaštany. Osahávám hlávky salátu, zkouším, která má pod zelenými suknicemi nejsvůdnější buchétku, jsem z toho celý rozjařený, a zčistajasna slyším: „Pane, dejte si pozor na peněženku.“
strana 1 / 12