Literatura – Zamyšlení

Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)

Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!

Vladimír Cícha: Okamžiky blaha

Jakkoli jsou místa, kde jsme prožili část života, krásná a nebo snad i ohavná, jsou nadále jeho součástí. Máme je v krvi, i když po čase můžeme jejich půvab, stejně jako ošklivost, vnímat trochu jinak. To jsem si uvědomoval, když letadlo přistávalo na winnipežském letišti. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme město opustili. Dost možná bylo zajímavé, že se tak dělo v únoru, jednom z nejdrastičtějších měsíců tam, pokud jde o počasí, a ne třeba v červnu.

Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky

Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.

Egon Wiener: Čokoláda z Londýna

Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji. Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil.

Lidé přicházejí do našich životů ...

Lidé přicházejí do našich životů z nějakého DŮVODU, na určité OBDOBÍ anebo na CELÝ ŽIVOT. Když je někdo v našem životě z nějakého DŮVODU, tak je to vlastně vyjádření naší potřeby. Přišli, aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, přišli nám poradit a podpořit nás po fyzické, emoční anebo duševní stránce. Může se nám zdát, jako kdyby nám je poslalo samo nebe.

Vladimír Cícha: Léto

Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a  já byl pojednou jako přiopilý...

Milan Dubský: Souznění

Člověk se často zasní a ptá se, jaké city jsou našemu srdci vlastní? Touha, naděje, přátelství, láska? Proč po sobě toužíme, proč se chceme setkávat, vidět se, milovat? Jsou to chvíle a skutečnost, kdy absentuje závist, nenávist, nepřátelství, sobectví, lstivost? Nebo mají v dané konfiguraci navrch dobro, láska, soucit, pravda, spravedlnost? Ale rovnovážných stavů a vztahů je v přírodě, ve světě i ve společnosti málo a nejsou stálé, protože všechno se mění a tak člověk je jednou laskavý, milý, dobrosrdečný a jindy hrubý, zlý, vypočítavý, zákeřný.

Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum

Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.

Jan Řehounek: Jak vidím budoucnost knih

Slyším-li z rádia či čtu v rádoby zasvěceně se tvářících komentářích v časopisech polemiky o tom, zda tištěná kniha přežije stále sílící tlak elektronických médií, nutí mne to k pousmání. Většinou o tomto problému hovoří lidé, kteří mají blízko právě k těm tabletům, elektronickým čtečkám, teletextu, internetu, fejsbuku a podobným nesmyslům, jimž se, nevím proč, říká sociální sítě – jakoby na nich bylo něco sociálního. Tedy k věcem, k nimž mám já osobně poněkud odtažitý vztah.

Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování

Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.

Vladimír Kulíček: Alternativní život

Zdá se neuvěřitelné, že alternativa může zasáhnout v záležitosti výuky i do tak zdánlivě usedlé vědy, jako je matematika. Pamatujeme, jak před léty vtrhly do matematiky školních dětí množiny. Učitelům, kteří museli novou výuku zvládnout, přinesly bezesné noci, rodičům rozpaky a žákům, kteří se přizpůsobili, se postupně vytratily z hlavy obyčejné kupecké počty.

Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku

„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“ Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou. Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství.

Tomáš Zářecký: Těžký život literáta II.

O čem chci psát? No o tom, že my literáti máme vskutku těžkou práci. Docela mě totiž štve, že často kolem sebe slýchávám názory, že na tom „psaní“ vlastně není vůbec nic složitého. Že jde akorát o takové to ťukání do klávesnice. Že neděláme nic pořádného. Nebo dokonce, že si hrajeme, zatímco ostatní tvrdě dřou.

Martin Kašpar: Uplakané Vánoce

Na Štědrý den pršelo. Řekne-li se "Vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na Vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na Vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže letošní uplakané Vánoce nejsou žádnou výjimkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.

strana 1 / 12

Další strana »