Literatura – Zamyšlení
Ivan Fontana: Stokrát krátce - ŘÍMSKÉ ROŠÁDY
Záložka knihy je pojistkou příběhu. | První láska: frontispice milostných pamětí. | Pravdomluvnost nese pečeť vysoké pravděpodobnosti a stejně ji mnozí nevěří. | Myšlenky otevírají prostor, činy ho zpřístupňují a moc vypočítává daně. | Představa ženy o ideálním muži dostává trhlinu jakmile se zamiluje. | Nedělejte si ilusi o svobodě. Odečtěte od ní svobodu jednotlivce. | Baletky jsou patronky vojenských letek.
Egon Wiener: Věřte nevěřte, něco se děje | O úklidu | Kamenná krajka
A přece se točí! Byť jsem si myslel, že takové příhody se už nedějí, stane se a pokaždé překvapí. Mají svůj kolorit, ve světě hospodářských krizí jsou bezvýznamné, leč potěší. Potěší? Nevím, zda v nich není skrytá výzva, zdvižený prst, takové to ponaučení našich předků, kteří mívali vidění, varování před něčím, co si rozumem nedovedli vysvětlit. Ano, už podruhé mi někdo zcela anonymní vrátil ztracenou peněženku. Šrajtofli. Kasír tašku. Ať to pojmenuji jakkoli a přisadím si germanismem, pořád jde o jednu a tutéž věc. O malý zázrak přírody.
Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: Mimořádné pražské derby
Facka nepadla na sále, ale ve škole. Co se před časem stalo, víte asi všichni. Jen to už dneska umíme lépe pojmenovat. Ředitel školy, kterého žák hrubě urazil, neudržel emoce na uzdě a třepnul ho rukou přes obličej. Pohotový spolužák zachytil scénu na mobil a pak ji uložili na YouTube. Na malér bylo zaděláno.
Lidé přicházejí do našich životů ...
Lidé přicházejí do našich životů z nějakého DŮVODU, na určité OBDOBÍ anebo na CELÝ ŽIVOT. Když je někdo v našem životě z nějakého DŮVODU, tak je to vlastně vyjádření naší potřeby. Přišli, aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, přišli nám poradit a podpořit nás po fyzické, emoční anebo duševní stránce. Může se nám zdát, jako kdyby nám je poslalo samo nebe.
Magické karty
Pomalu se stmívalo a za okny končil deštivý listopadový den. Jarda střídavě posedával a polehával ve svém pokoji a snažil se dívat na televizi. Dávali padesátý sedmý či osmý díl jakéhosi seriálu pro náctileté. Děj mu unikal, neboť nechápal ...
Vladimír Vondráček: Střípky milostné aneb láska je láska
Téměř každý poznal lásku nebeskou, která je jak něžné pohlazení, ale asi i lásku pekelnou či zhrzenou, která spíše dohřeje než zahřeje, takže to tak nějak jaksi není ono. Každý jedinec druhu homo sapiens většinou začíná láskou platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného než dnes. Sem patří první předškolní a školní „lásky“, které jsem i já samozřejmě prožíval až do puberty.
Vladimír Kulíček: Jak Liška v psychologii exceloval
Oldřich po řadu let působil jako instruktor Sportturistu pro výuku plavání v mořských podmínkách na černomořském pobřeží. Pro tuto činnost jej kvalifikovalo dlouhodobé působení jako špičkového otužilce a plavce na dlouhých tratích, nazývané běžně plavecké maratóny, kterých absolvoval celé desítky.
Jitka Dolejšová: Světýlko
Byla jednou jedna docela malá, ale hodně smutná hvězdička. Bydlela na obloze, každý večer rozsvítila svou nablýskanou lampičku a říkala si: „Takové malé světýlko přece nemůže nikomu pomoci. Můj paprsek je příliš tenký a slabý na to, aby doletěl až na Zem, jsem úplně zbytečná. Kdybych přestala svítit, nikdo by to ani nepoznal.“
Ivan Kolařík: Částečné pominutí mysli
Po střízlivém uvážení však dojdeme k neomylnému závěru, že nad námi, když jsme byli mladí, starší generace zrovna tak lámaly rukama a lamentovaly nad naší budoucností, jako to nyní děláme my. Pamatuji si, jak rodiče nemohli pochopit naši zálibu v pro ně tak dekadentních tancích jako byl twist, jak nesdíleli naše nadšení pro rock and roll, jak nám zakazovali nosit džínsy nebo nemožně uzoučké kalhoty štruksáky...
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Pavel Vrána: O kráse, důležitosti a záludnosti večerních procházek
Přisněžilo. Mráz sice ustoupil, teplota se i v noci pohybuje těsně kolem nuly, ale krajina kolem je přikrytá dvaceti centimetry lehounkého, čistého prašanu. Vánočně nazdobené stromky a keře v zahradách domků v údolí kolem řeky, s různobarevnými světýlky blikajícími pod průsvitnou sněhovou duchnou, propůjčují večeru při tom tichém, lehounkém sněžení až pohádkovou atmosféru. Naše každodenní večerní procházka vesnicí byla dnes, díky tomu, obzvláště pěkným zážitkem.
Ladislav Gerendáš: Silvestr
Bylo však v mém životě i několik Silvestrů nezapomenutelných. Dokonce tak, že se mi toho dne znovu vynořují, ačkoliv je čas pomalu nakopává až někam do hájů zelených. Zvláště jeden z nich, ten tedy byl… Stalo se to…dávno, dávno již tomu. Letos na Silvestra - 34 let. Tenkrát jsem se po několika muzikantských Silvestrech už zase těšil na poklidnou privátní oslavu.
Egon Wiener: Pivo a nejen o pivu
Dolní kasárna liberecké posádky jsem poznal v době Šestidenní války na Středním východě. Válka mezi Izraelem a jeho sousedy trvala opravdu šest dní od 5. do 10. 6. 1967. Byl jsem převelen z posádky Milovice do Liberce a nad vchodem do dolních kasáren mě vítal voják ve strážní věži, střežící mír a bezpečnost našeho kraje. Vizuální hlídka odtud hlídala dobré čisté nebe. Co kdyby Izraelská letadla Mirage v tom fofru, jak rozháněla Migy, doletěla až nad Liberec. Nedoletěla, ale i tak naši důstojníci oslavovali.
Cecilka Věra Pexová: Jak Věra k Cecilce přišla
Krátce před mými dvacátými narozeninami jsem se těžko loučila s pocitem, že už mi nebude -náct, ale jen -cet a -sát. Kamarádi si ze mě dělali legraci: "No tak už ti bude -cet, bude z tebe Cecilka, co naděláš." A začali mi tak občas říkat. Neuměla jsem tenkrát dar nového jména použít, tak jsem si ho schovala do pomyslné kapsičky.
strana 1 / 12