Literatura – Zamyšlení
Egon Wiener: Housle | Táta – kus životopisu
Mám právo vůbec o nich psát? Já, ten, který nemá hudební sluch a ví, že hrát na ně není jen dřina, ale od kohosi nahoře – dar. Poprvé jsem uviděl housle v první třídě při zahájení školního roku v září roku 1953 v Machníně. Pan řídicí učitel měl dlouhé štíhlé prsty a sako na rameni odřené. Obratně vyndal cosi z pouzdra – to cosi byly housle – založil je pod bradu a začal hrát. Vsadím se, že všem nám vesnickým dětem v tom okamžiku srdce zůstalo stát.
Vladimír Kulíček: Jak Liška v psychologii exceloval
Oldřich po řadu let působil jako instruktor Sportturistu pro výuku plavání v mořských podmínkách na černomořském pobřeží. Pro tuto činnost jej kvalifikovalo dlouhodobé působení jako špičkového otužilce a plavce na dlouhých tratích, nazývané běžně plavecké maratóny, kterých absolvoval celé desítky.
Ivan Kolařík: Částečné pominutí mysli
Po střízlivém uvážení však dojdeme k neomylnému závěru, že nad námi, když jsme byli mladí, starší generace zrovna tak lámaly rukama a lamentovaly nad naší budoucností, jako to nyní děláme my. Pamatuji si, jak rodiče nemohli pochopit naši zálibu v pro ně tak dekadentních tancích jako byl twist, jak nesdíleli naše nadšení pro rock and roll, jak nám zakazovali nosit džínsy nebo nemožně uzoučké kalhoty štruksáky...
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta II.
O čem chci psát? No o tom, že my literáti máme vskutku těžkou práci. Docela mě totiž štve, že často kolem sebe slýchávám názory, že na tom „psaní“ vlastně není vůbec nic složitého. Že jde akorát o takové to ťukání do klávesnice. Že neděláme nic pořádného. Nebo dokonce, že si hrajeme, zatímco ostatní tvrdě dřou.
Osud jedné pamětní desky
Šmatlava narukoval asi v roce 1951, v době, kdy vítězná socialistická ideologie byla na vzestupu a slibovala šťastné zítřky, zatímco v kriminálech byla potlačena svoboda národní elity. Pocházel z východního Slovenska, a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky, než měl stálé bydliště.Pocházel z východního Slovenska, a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky...
Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)
Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů vyprávění při svících a petrolejkách.
Kamila Urbanová: Zastav se na chvilku (zamyšlení)
Žijeme v hektické době. Všichni máme naspěch, i když ušetříme spoustu času rozličnými vymoženostmi. Nádobí nám myje myčka, prádlo pere pračka, suší sušička. Jezdíme auty, létáme letadly. Vzdálenosti se zkracují, monotónní práce zastávají automaty a výrobní linky. Čas, jakým se šíří v dnešní době informace je srovnatelná s rychlostí myšlenky. A přitom pořád něco nestíháme, času máme stále nějak málo...
Luba Skořepová: Medicína
Stejně to byla odvaha od Stvořitele, vymyslet a zhotovit ČLOVĚKA, připravit mu SVĚT a povolit mu samostatnou činnost. Něco mu napověděl, ale tvůrčí volnost mu ponechal. Ale ten nápad s Evou, to bylo riziko, i když to bylo nutné kvůli rozmnožování. Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat!
Egon Wiener: Slevomat | Školní výlet do 18. století
Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač, jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí... Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintili-vantili, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…
Milan Dubský: Svatební střípky
V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.
Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč
Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!
Egon Wiener: Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti
Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí…. Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl co dítě, když Kondelíka story měl jsem za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.
První rande
Sotva vstala, už na něho myslela. Někdy se jí o Vláďovi i zdálo. To se pak oblékala malátná a posmutnělá a roztržitá. „Marti? Holka, co je s tebou?“ máma skládala ruce na prsa, oči obracela ke stropu.„Nic,“ sykla vždycky, popuzena vytržením z doznívajícího snu. Kdekdo si všiml té změny: Marta se malovala. Rty. Oči. Nehty.
Pavel Buňata: Žijeme ve zlomených stoletích
Dali jsme poslední sbohem papeži, matce Tereze i princezně srdcí. Vědci naklonovali první ovci a někteří lidé jsou jako ovce… Země praskla ve švu a vlny spláchly bez rozdílu vinné i nevinné. Z výšin padaly věže a lidé se začali bát o každou příští minutu. Zažili jsme zatmění Slunce i Měsíce, přelety vlasatic. Sníh se schoval pod saze, jako bílá košile pod černý žaket a na temeni se nám usadilo temno!
strana 1 / 12