Literatura – Zamyšlení
Pavel Buňata: Žijeme ve zlomených stoletích
Dali jsme poslední sbohem papeži, matce Tereze i princezně srdcí. Vědci naklonovali první ovci a někteří lidé jsou jako ovce… Země praskla ve švu a vlny spláchly bez rozdílu vinné i nevinné. Z výšin padaly věže a lidé se začali bát o každou příští minutu. Zažili jsme zatmění Slunce i Měsíce, přelety vlasatic. Sníh se schoval pod saze, jako bílá košile pod černý žaket a na temeni se nám usadilo temno!
Alena Šustrová: Přijela pouť!
Vzpomněla jsem si, jak jsem na pouť jako malá chodila s rodiči a prarodiči, tetami, strýci a sestřenkami. Tenkrát byla rozložená na plácku před hospodou. Řetízák byl tak blízko kaštanu, že když jsme se od sebe víc odstrčili a rozletěli, měli jsme kolena ošlehaná od jeho větví. Kolem hospody stály nejen k silnici, ale ještě na druhou stranu po cestičce, kterou se jde ke koupališti, stánky.
Období raka
Vím, že v životě každého člověka nastane období Raka, období, v němž se vrací po vrcholcích svých dnů. Opouštím nemocnici. Ulice se v pozdním odpoledni náhle ponořila do nezvyklého ticha, připomíná staré kamenné město ...
Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?
Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?
Otakar Štorch: Zde se střílí bez výstrahy!
Vedle mě seděl Josef, Sep a ještě jeden mukl. Přehodil jsem si nohu přes nohu a koukal na naolejovanou podlahu nemocnice. Nemocnice se nelišila od ostatních baráků ani materiálem, z kterého vznikají horské chaty, v případě války zajatecké tábory a v určitém míru někdy a někde tábory obehnané dvojitým ostnatým drátem, který bývá zpevněný každých padesát metrů šestimetrovou věží.
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)
Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!
Vladimír Cícha: Okamžiky blaha
Jakkoli jsou místa, kde jsme prožili část života, krásná a nebo snad i ohavná, jsou nadále jeho součástí. Máme je v krvi, i když po čase můžeme jejich půvab, stejně jako ošklivost, vnímat trochu jinak. To jsem si uvědomoval, když letadlo přistávalo na winnipežském letišti. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme město opustili. Dost možná bylo zajímavé, že se tak dělo v únoru, jednom z nejdrastičtějších měsíců tam, pokud jde o počasí, a ne třeba v červnu.
Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky
Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.
Egon Wiener: Čokoláda z Londýna
Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji. Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil.
Lidé přicházejí do našich životů ...
Lidé přicházejí do našich životů z nějakého DŮVODU, na určité OBDOBÍ anebo na CELÝ ŽIVOT. Když je někdo v našem životě z nějakého DŮVODU, tak je to vlastně vyjádření naší potřeby. Přišli, aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, přišli nám poradit a podpořit nás po fyzické, emoční anebo duševní stránce. Může se nám zdát, jako kdyby nám je poslalo samo nebe.
Vladimír Cícha: Léto
Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a já byl pojednou jako přiopilý...
Milan Dubský: Souznění
Člověk se často zasní a ptá se, jaké city jsou našemu srdci vlastní? Touha, naděje, přátelství, láska? Proč po sobě toužíme, proč se chceme setkávat, vidět se, milovat? Jsou to chvíle a skutečnost, kdy absentuje závist, nenávist, nepřátelství, sobectví, lstivost? Nebo mají v dané konfiguraci navrch dobro, láska, soucit, pravda, spravedlnost? Ale rovnovážných stavů a vztahů je v přírodě, ve světě i ve společnosti málo a nejsou stálé, protože všechno se mění a tak člověk je jednou laskavý, milý, dobrosrdečný a jindy hrubý, zlý, vypočítavý, zákeřný.
Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum
Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.
Jan Řehounek: Jak vidím budoucnost knih
Slyším-li z rádia či čtu v rádoby zasvěceně se tvářících komentářích v časopisech polemiky o tom, zda tištěná kniha přežije stále sílící tlak elektronických médií, nutí mne to k pousmání. Většinou o tomto problému hovoří lidé, kteří mají blízko právě k těm tabletům, elektronickým čtečkám, teletextu, internetu, fejsbuku a podobným nesmyslům, jimž se, nevím proč, říká sociální sítě – jakoby na nich bylo něco sociálního. Tedy k věcem, k nimž mám já osobně poněkud odtažitý vztah.
strana 1 / 12