Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Sedmdesáté páté výročí rukopisného románu Jacka Flora
Rubrika: Publicistika
Monte Cimone. Který zcestovalý Středoevropan, zvláště když lyžař, by neznal vyhlášená střediska na svazích masivu, jehož jméno skloňovali váleční veteráni takřka po celé dvacáté století? Vrchol hory Monte Cimone vzpínající se v sousedství strategicky významné planiny Sedmi obcí ležel na té linii fronty v rakousko-italském pomezí, kde byli nasazeni do bojů také Češi, císařem povolaní bojovat za zájmy mocnářství.
Za zájmy mocnářství?
30. července 1918 kolem půlnoci přichází do zákopů na Monte Cimone sedmá polní setnina rakouského pěšího pluku číslo sedmdesát pět. V ní i Češi Čížek a Jiskra, kteří jsou ihned odveleni na nejrizikovější stanoviště, totiž předsunutou polní stráž. Bok hory obléhají italští vojáci, usilující stanoviště císařových vojáků poddolovat a – vyhodit do povětří. Ale s Italy jsou tam i zajatí Češi, utvořivší propagační hlídku. A právě z jejího stanoviště zní každou noc housle, violoncello a harmonika – vždy zahrají „Kde domov můj“ a potom promluví ten, kterému ti nahoře říkají „Franta“; vždyť přece on sám je stejně tituluje: „Franto, Čechy vypověděly válku Rakousku i Německu … Franto, uteč … Tebe nechceme vyhodit do vzduchu … Přejdi k nám bojovat za český stát …“ (Přebíhají jednotlivci i skupinky). Čížkovi se zdá, že ve „Frantově“ hlase poznává kolegu adjunkta Halase z koutsko-trhanovského panství, čtenář nabývá dojmu, že Halasem je sám autor románu, skutečně přímý účastník bojů o Itálii.
Jack Flor, rodák ze Stanětic na Kdyňsku (*2.11.1895, vlastním křestním jménem Jakub), povoláním myslivec a lesní, vstoupil do takzvané velké literatury ve třicátých letech, kdy vydal v rychlém sledu tři tituly: sbírku loveckých fejetonů „Na Jarčině vyhlídce“ (1934), kterou ilustroval sám Jan Paroubek, po ní „Halali“ (1936) – knihu vyprávění o lesnících, myslivcích a pytlácích za poměrů v lesích doby mocnářství a doby mladého Československa – a nakonec sbírku črt a povídek „Oběť soucitu“ (1937), když obě ilustroval lesní rada a akademický malíř Václav Anderle.
Rok 1937 je letopočtem zrodu dalšího Florova díla, dvoudílného rukopisného románu „Monte Cimone“, ke kterému dále přibyly rukopisy „Zelená pense“ (psáno 1938-44) a „Zelený život“ (1944-45). Nahlédnout do nejniternějšího bytí umělce dala kdyňská aspirantka na spisovatelské řemeslo Hana Štěpánková, když napsala v textu „Na okraj Florovy knihy Halali“ (Kdyňská Stráž 25.7. 1936): „A tak když přijdete do nové myslivny, kterou nedávno postavili u lesa pod vsí Podzámčí, vítá vás takové zvláštní milé a přátelské prostředí, že jste po chvíli jako doma. Ochočená srnka patří nezbytně k přátelství loveckého psa a bohatá kohoutí družina si snad s těmito kamarády i tyká. (…) I včeličky si brzo uvykly v novém domově a pohádkový západ slunce je této lesní idyle návdavkem. Čerchov s Výhledy dívají se do oken myslivny a když se rozezpívá v podvečer na vesnické zvoničce zvonek ke klekání, doléhá jeho hlas až do kuchyně podzámecké myslivny. Tu tedy u psacího stolu, který stojí u okna, jež vede k západu, sedává pan lesní po své celodenní práci s rojem myšlenek, jež se derou na papír.“
Florův životaběh ovšem vždycky idylický nebyl, právě naopak. Flor si za literární jméno zvolil Jacka, který má hebrejský původ ve jménu Jochánán s významem „Bůh je milostivý“ – a takového Boha Flor věru potřeboval. Pomineme-li už ten fakt, že unikl smrti v masovém vraždění, tom prvním světoválečném, po vniknutí hnědého moru do Čech jako odvážný publicista antifašista unikl doslova v poslední chvíli deportaci do koncentračního tábora (na přímluvu čestného Němce, ctícího Florovu neobyčejnou profesní erudici). A naopak v chaotickém květnu čtyřicátého pátého díky zásahu čestných Čechů unikl Flor mstivcům, kteří ho označili za kolaboranta. (Tři generace Florů sloužily v lesích německé šlechty, mající ve vlastnictví kdyňsko-trhanovské velkostatky. Od Bílé hory v Čechách nic výjimečného.) A také v tomto případě to byla široko daleko respektovaná výjimečná odborná způsobilost, která dala Florovi přežít. Ne už jako spisovateli. Společenské okolnosti konce let třicátých a druhé poloviny let čtyřicátých si vybraly nelítostnou daň.
Nakonec smířen s osudem uchoval Flor v psacím stole výstřižek s Nezvalovou básní. Stojí v ní: „Kdo vás přečte moje knihy / Kdo vás bude číst / až se snese nad můj kámen / javorový list…“
Spisovatel, originální komentátor a literární dokumentarista Jack Flor odešel v osmdesátém roce. Literární věda českého Západu mu dodnes dluží.
foto: archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2012.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Milan Lasica | |
Karel Šíp | |
Jitka Molavcová | |
Jan Krůta | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Milan Markovič | |
Helena Štáchová | |
Zdeněk Pošíval |