Balada o servírce Hance (4/5)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

(II/2)
 
U svatebního stolu jsme seděli jen tři. Ženich, nevěsta a Libor Šesták, provozní technik Technických služeb coby všeho schopný svědek.
Druhým svědkem byl číšník, který nás obsluhoval.
Váša se opil, nevěděl o světě a těžká hlava mu klesla do dortu. Jsem jeho třetí žena a každou jaksepatří oslavil. Má tři děti, ale se žádným se nevídává. První bývalka se vdala znovu a pohrozila mu, že u soudu vyklopí, jaký je úchyl, nedá-li pokoj její rodině. Druhá už se nevdala, ale dítě mu beztak nepůjčí. Prý jestli jedinkrát zazvoní u jejího bytu, udá ho, že krátí v prodejně tržby, aby měl dost na alimenty a na čubčení.
Váša je v opilosti moc utlachaný a ví to o sobě; proto nasává nejraději sám. Jen já jsem jeho vrba – považuje mě totiž za méněcennou. Osahanou servírku by stejně nebral nikdo vážně!
„Jak jste si mohla vzít takového vola?“ zeptal se mě Šesták, když číšník odvlek ženicha na záchodek. Šesták je Vášův nejlepší kamarád. Bezdětný. Ženu nikdy neměl a nikdy ji mít nebude.
„Je to jenom na čtyři roky. Než se narodí dítě a než začne chodit do školky.“
„A potom?“ nechápal technik.
„Vrátím se na Hradiště. Říkal jste přece, že o hrobaře nezavadíte, kdybyste se rozkrájel. Já se toho ujmu. Vezmu i správcovství hřbitova. Ovšem měli byste opravit domek, aby se v něm dalo líp bydlet. Myslíte, že etážový topení by bylo přepychem? A taky je třeba oplotit zahradu. Víte, kolik škody tam nadělají srnci a zajíci?... Chci dodávat zeleninu do jednoťáckýho Výkupu. Přivydělat si.“
„Milá paní. Zdá se, že máte vypracovanou futurologickou koncepci. To mě zajímá. Přemýšlívám totiž o ideálech člověka, který přežije rok dva tisíce.“
Co říká, připadá mi malicherný a směšný. Toužím žít opět v čase, který se nijak nejmenuje a nijak nepočítá. „Ctižádostiví lidé si myslí, že se zmocní času, anebo že čas je vezme do svý paměti. Není to ovšem pravda. Čas patří Veškerýmu – tak jako mu patříme my.“
„Vaše úvaha je poněkud schizofrenní, milá paní. Bez urážky. Vysvětlete mi ji podrobněji.“
Musila jsem se usmát. „Z toho nic nebude. Neumíte pokecat s Kubou Veškerým. Nevykopal jste jediný hrob! Nenašel jediný vzkaz!“
„Ach táák! Už vím, odkud vítr vane! Byla jste vystavena podivínství toho blázna Rašky. Ubožák pomatený! Jeho smrt ušetřila našemu mzdovému fondu osmnáct tisíc. Natáhl bačkory dřív, než jsme mu je vyplatili.“
„– – – ?“
Provozní technik se zhoup na židli a přivřel zasněná kukadla. „V životě záleží na jediném! Dobře vystihnout situaci. Byl jsem si jist, že Raška nedožije jara. Proto jsem nevyplácel žold po měsících. Ukecal jsem ho, že mu dám všechny peníze najednou, ehm. Až bude s normovanou... prací, ehm, hotov.“
Narcis přímo rozkvet! Okamžik jsem ho pozorovala a tu mě podivně zamrazilo: Překonám vůbec čtyři spočítaný roky v počítaným čase?... Kdyby žil můj muž, neprožila bych tento den a – nebála se tak.
Čeho se tak příšerně bojím? Co to se mnou je? Tolik let jsem počítala čas, tropila nezbednosti, mamonila, šidila zákazníky, na ztracenou lásku zapomínala novou láskou, a tu najednou kde se vzaly, tu se vzaly písně Raškovy flétny a první kostra z hrobu do hrobu... Usídlilo se ve mně něco netušenýho. Nový panenství: život v čase vysvlečeným z člověčího. Z hodnot člověčího světa.
Nesmírná touha být opět v místech, kde jsem začala takový čas vnímat, zvedla mě od svatebního stolu a šla jsem. Ovšem na vysokých kramflecích a po polní cestě to bylo dost riskantní, a tak jsem se vyzula a bosky se blížila  t a m . A jak mi cesta ubíhala, oddělila jsem se od světa za mými zády, od počítanýho času, a zrychlila jsem krok. Hladovec, kterýho žene dopředu vidina nasycení. Bolel mě hnus mýho živoření. Musila jsem na Hradiště... Musila!
Úvoz lemovaný trnovím mě povzbudil svým stínem: Už tam budeš, už se dočkáš, vydrž, vydrž, vše je tam na svým místě!
Skřivánci nad okolními poli dovedli vyzpívat mou radost, když jsem dohlídla na opuštěný domek u hřbitova. Zavřela jsem oči a zbytek cesty urazila poslepu. Zastavila jsem se mezi hroby a stále ještě se zavřenýma očima naslouchala, jestli se ozve vítr. Dočkala jsem se. Veškerý tu nikdy není skoupý na slovo. Chtěla jsem mu odpovědět, že mu budu sloužit, pomáhat lidem na zpáteční cestě k němu, jenže nebylo čím se dohovořit, a tak jsem se vrátila k domku, vyšplhala po žebříku k půdnímu oknu a hupky dovnitř!
Jak jinak, i flétna byla na svým místě! Chňapla jsem po ní. Malou dušičku v těle, slezla jsem na pevnou zem.
Kradeš! zvolala ve mně výčitka. Což není flétna mým dědictvím po Pepovi?! odsekla jsem jí. Nemám na ni přednostní právo? Jsem dědicem po muži, který mě seznámil s Veškerým! (V tý chvíli odpustila jsem pomýlenýmu světu, který mi vnutil perspektivu hospodský coury, zmalovaný šidilidinky, monstra s vyuzenýma plícema a zhrublým, ochraptělým kokrháním u stolu i lože. Už na tom přece nezáleželo! Osvobodila jsem se od toho.)
S flétnou jsem usedla u Pepova hrobu. „Naše dítě měří už šestatřicet centimetrů. Chci ho vychovat, aby mu nemusil nikdo nic odpouštět.“
Potom jsem poklábosila s Veškerým. Bylo to spíš huhňání, spíš koktání, mý prsty vysekávaly tóny jenom nemotorně, ale těšilo mě, že dokážu aspoň koktat. Budu sem chodit, jak jen to půjde. Flétna si zvykne.
 
(II/3)
 
„Co má znamenat ten inzerát?!“ vyjela jsem na Šestáka. „Jak to, že sháníte hrobaře, když ho máte?! Já jsem váš hrobař! Byl jste mi za svědka! Na něčem jsme se domluvili!“
Provozní technik Šesták na mě civěl jako na přelud. „Myslel jsem, že laškujete. Ještě jsem neslyšel, že by měli někde hrobařku.“
„Není to snad jedno?“
„– – – !“
„Pomáhala jsem panu Raškovi celý měsíce! Já dokážu vykopat hrob!“
„Jistěže byste to dokázala..., jenže... je to jaksi nenormální, milá paní.“
Začala jsem se bát, že přijdu o život, který jsem si předsevzala. Byla jsem zoufalá. Při pomyšlení na to, že podobu mýho života opět načmárají jiní, jsem zalkala:
„Prosím vás, neberte mi to! Tak mi na tom záleží!“
Šesták stál bez pohnutí. Co ho tak vyděsilo? Takhle nějak vypadá vyjukanec, před kterým se zjeví duch.
Teprve když se pod oknem ozval pláč nemluvněte, Šestákovi se ulevilo. Musila jsem k Pepíčkovi, který se počural, a jak mu měním plenku, div se nerozpláču strachem z toho, že my dva přijdeme o Hradiště.
Přebalím synáčka a v náručí s ním znovu vyběhnu do schodů, do Šestákovy kanceláře.
„Ani toho dítěte vám není líto? Myslíte, že je mi jedno, v jakým prostředí vyroste? Mám na Hradiště právo jako nikdo jiný! Celou zimu jsem pomáhala Pepovi kopat hroby! Ani floka jsme od vás nedostali!... Jenže jste okrad i to dítě, pane provozní! Ani za to se nestydíte?“
„Ten malý je...?“ šept a ukázal na Pepíčka.
„To dá rozum! Je na tom něco divnýho? Pepa byl člověk, jak se patří! Není druhý takový! Nikdo ho nesmí urážet!“
„Chápu...,“ hles Šesták, ovšem nechápal. Měl šok a ten se postupem času proměnil v epidemii – jak jsem se měla přesvědčit napříště.
... Zatím běžely dny a týdny.
Váša si vzpomněl, že mu udělá dobře, když mu Eva z ráje přinese vodku až do postele.
„Nic takovýho! Jsem máma! Ne tvoje věc!“
„Co to do tebe vjelo? A vůbec! Změnila ses. Nebývala jsi taková...“
Právě. Nebývala jsem taková a už jiná nebudu. Takřka denně jezdím s Pepíčkem na Hradiště, a když foukám na flétnu, on tleská paci paci. Slunce ždímá hnilobný zápach z loňský trávy a po pahýlech bodláčí poskakují stehlíci. Jsou to živý ozdoby čarokrásný končiny. V pozadí se vzpínají lamželeza z pověstí a bájí. Jsou to smrky a duby a buky, kterých se jakživ nedotkla lidská ruka, protože k nim nedosáhla. Právě tím místem zřejmě dýchá dávnost a čeká. Pepíčkovi přistál na paži motýl. Putuje k dlani a ohromený děcko se ani nepohne. Mohlo by dlaň stisknout, ale ono ne! Je čistý! Ani nevědomky nezničí!
Když se chystá obloha k dešti, jejda!, tím spíš musím na Hradiště!
Jednou mi můj Raška řek, že první píseň věčnýho času zpíval vítr. Myslím, že tu druhou voda. Prší a Hradiště se halí do oparu. Jsem vysvlečená a kapky bičují mý tělo. V listoví dubů a buků potemní píseň deště a všechno kolem se tváří vážně. Všeho se dotýká píseň věčnosti a všechno kolem je na to hrdý. Jen ve Velkým Poříčí utíká každý pod střechu. Tam nikdo netouží po doteku kapely, která bubnuje do hladiny louže v trávě. Pepíček nepláče a tedy se nebojí, tedy se mu nezdá protivným, že je v dešti na Hradišti. Je můj!
Váša? Ten má z deště přímo hrůzu. Nastudil by se! Jak mu tedy vysvětlit, že na Hradišti jsem plna chuti do života, protože znám i smutky života a pomaloučké umírání v nich? Pochopí snad Váša, že jsem s ním v Poříčí jen a jen proto, abych se dokázala o Pepíčka líp postarat? A že se nemůžu dočkat dne, kdy se mnou synáček půjde po vlastních až do míst mýho procitnutí?
No samozřejmě – nepochopil!
„Co to na mě zkoušíš? Cožpak ženská s dítětem může bydlet v baráku, který má po pravé straně hřbitov, po levé moře a za sebou pár dřevěných krcálků? O člověka tam nezavadíš od podzimu do jara, pokud ovšem někdo neztuhne! Normální člověk musí považovat takový život za trest, a ne za štěstí!... V tom něco vězí. Něco mi tajíš! Máš šamstra, viď?“
„Neochutnali jsme život ze stejný strany koláče, v tom je to, hošánku.“
Váša obrátil oči v sloup. „Hlavně mi tu nerecituj básničky.“ Pak kupodivu pokynul, abych se posadila vedle něho. Působilo to trochu oficiálně a trochu slavnostně. Zatušila jsem neobvyklost.
„Hanko,“ začal. „Dneska už je mi fuk, že to malé fakt není moje. Mnohem horší pro mě je, že tři vlastní děti vůbec nevidím.“
„Bojuj o ně! Rvi se!“
Aniž by zvýšil hlas, zapitvořil se:
„To by byl můj konec! Ty dvě by mě zničily!“ Chvíli mlčí, snad se rozhoduje, má-li pokračovat. Dívá se na mě upřeně a zpytavě a zřejmě mě posoudí jako momentálně přístupnou. „Je mi málem čtyřicet. Připadám si jako otrok. Vykupuju se z toho, že dýchám vzduch. Každý měsíc čtrnáct stovek na děti a raději něco k tomu, aby... aby..., však víš! V prodejně nemám všechno v pořádku a druhá bývalá o tom ví...
Někdy se probudím a nechce se mi vstát. Mám strach, že pod okny čekají policajti. Bývalky jsou každým rokem horší a horší. Náročnější a ždímavější! Ale co jste tady vy dva, pořád mě rozptylujete. Nemám na strach čas.“
Mlčela jsem. Cink ve mně soucit: z chvastouna se stala troska. Ale jak tomu nešťastníkovi pomoci? Jak? Váša skončí v maléru tak jako tak: je to jen otázka času.
Ovšem rozuměla-li jsem Vášovi dobře, chce po mně, abych u něho zůstala napořád. Odpověděla jsem stejně klidně a stejně vážně:
„Jsem na Hradišti šťastná! Vrátím se tam stůj co stůj! Víš to od samýho začátku. Ale mně a Pepíčkovi moc pomohlo, že jsme teď tady. Než odejdu, píchnu ti. Půjdu do zaměstnání i s Pepíčkem nebo si najdu práci domů. Abys moh vrátit, co ti v krámu chybí. Kolik to dělá?“
„Pětačtyřicet.“
„Stovek?“
„Litrů!... Nejhorší je, že v posledních třech měsících jsem vyšel při uzávěrkách pokaždé minusově. Žádný přebytek, představ si! Buď si odnáší prodavačka, nebo kradou zákazníci. Píchlo by mi, kdybys nastoupila u mě v krámu. Kdybys za mě udělala práci ve skladu a v přípravně. Kdybys doplnila zboží, vzala na sebe výkup láhví a tak. Zvládla bys i evidenci. Tím pádem bych pobyl víc na place a ohlídal si to tam.“
Jasně! zabimbala moje hlava.
Tak tedy ujednáno. Nastoupila jsem do prodejny na šestihodinový pracovní úvazek. Krájím uzeniny a sýry. Vážím kvasnice, balím šuměnky po padesáti a vejce po deseti kusech, přináším zboží do vyprázdněných regálů, uklízím ve skladu i kolem prodejny, převazuju kartonový papír pro Sběrné suroviny, kočár s Pepíčkem na dohled a na doslech. Pepíček je moc rozumný kavalír: nepláče, aby to neprovokovalo zákazníky... Báječný chlapík!
Hodinu po poledni skončím, k obědu udělám rychlovku a zbytek odpoledne jsem s chlapcem na Hradišti. Aby bylo jasno: Vůbec tu nebudu žít jako asketický poustevník! Celou cestu na Hradiště pohrává si Pepíček s flétnou, cumlá zobec, ne a ne přijít muzikantskýmu kumštu na kloub. Ovšem sotva dorazíme na místo, vstrčí mi flétnu do ruky a dožaduje se, ať už hraju. Dokud vydrží sedět, pozoruje komíhání prstů a nakonec si lehne a nehybně naslouchá. Běda mi, když otálím s další písničkou! Začne se vrtět, nespokojeně pobrukuje, natahuje moldánky... Hraju dál a on usne.
Potom obejdu zpustlý sad za domem. Čtyři jabloně mají rakovinu a přestárlá hrušeň je moc rozeklaná. Porazím ty marody. Vykluču pařízky, zem zryju a rozhodím kompost. Tady vyseju červenou řepu pro Pepíčka – jód je dobrý na štítnou žlázu. Vedle přijde špenát a sem čekanka; tu když přikryju na zimu chvojím, můžu sklízet třeba v lednu. A taky že budu! I pastinák nechám v půdě do jara – vyrýpnu si vždycky čerstvý.
Krajní záhonky udělám užší a dlouhý, přijdou do nich trvalky. Záhony uprostřed zahrady budou širší. Vždyť zahrada nesytí jen žaludek, ale taky oči!
Nejraději bych se do toho pustila hned!...
POKRAČOVÁNÍ ...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2006.