Možná, ani to nevíte, pocházíte z rodu, kdy se některý Váš předek léčil v Hamzové dětské léčebně v Luži – Košumberku ve východních Čechách s tuberkulózou. Kdysi obávaná smrtelná nemoc, dnes spíše už jen dlouhodobá nepříjemnost.

Tuberkulóza je nejčastěji plicní, objevují se ale i jiné formy, například kostní, tuberkulóza močových či trávicích cest. Nemoc je v současnosti při znalosti antibiotik dobře léčitelná, jde však o velmi vleklý proces v řádu měsíců. Nemocnému se podává vhodná kombinace antibiotik, které ale mohou mít nejrůznější vedlejší účinky. Záleží vždy na konkrétním případě, množství bakterií a jejich ložiscích v těle. I když se člověk vyléčí, lékaři ho pravidelně dál sledují.

Prof. MUDr. František Hamza (6. března 1868 – 4. června 1930)

Absolvoval lékařskou fakultu v Praze, středem jeho zájmu byla problematika dětské tuberkulózy a její léčba. V Luži působil od roku 1896 jako obvodní lékař, v roce 1901 založil léčebný ústav pro tuberkulózní a skrofulózní děti (nyní Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé). V roce 1908 zde zřídil nejstarší školu v léčebném zařízení ve střední Evropě. Zakladatel oboru sociálního lékařství v ČSR, vyvinul řadu nových léčebných metod, byl zřejmě prvním propagátorem ergoterapie. Za zmínku stojí také jeho literární tvorba - Želivské romance, Šimon kouzelník. Několik let byl lužským starostou.

Na počátku 20. století trpělo v českých zemích tuberkulózou až půl milionu lidí, do roku 1934 byla hlavní příčinou úmrtí (než ji předstihly srdečně cévní choroby). Účinná kauzální léčba tuberkulózy (též souchotin či úbytí) tehdy neexistovala, a co hůř, léčbu podpůrnou, tedy vydatnou stravu a horský vzduch, si mohli dovolit jen zámožní lidé. A těch byla mezi nemocnými menšina. Jak píše Adolf Branald: „Nevěřte romantikům – na jednu interesantně kašlající dámu s kaméliemi připadá sto tisíc nádeníků...“ Mladý doktor Hamza se s tím odmítl smířit.

Já jsem se setkala s panem Františkem Hamzou jen prostřednictvím knížky Ilony Borské „Kdo zachránil jeden život“, poutavé vyprávění, plné vzpomínek i pamětníků, o lékaři, spisovateli a člověku, který založil z vlastních prostředků ústav pro skrofulózní a tuberkulózní děti. Knížka mě zaujala tak, že jsem ji četla několikrát. Pak i knížku Kdo byl Hamza. A když jsme s rodinou byli na dovolené na Českomoravské vysočině, zajela jsem se s manželem do Luže-Košumberku podívat. Procházeli jsme parkem u Hamzovy léčebny, kde se od roku 1962 začaly léčit nemoci pohybového ústrojí. Léčebna se postupně rozrůstala až do současné doby, dnes má celkem devět pavilonů.

K cenným bohatstvím léčebny patří vlastní lesopark s rozlohou 13 ha spolu se zdravými blízkými lesy a naučnou stezkou se vzácnými dřevinami. Procházela jsem se parkem léčebny a vzpomínala na staré fotografie uveřejněné v knížce paní Borské, nemohl by tento pavilon být ten z knížky? Moc se mi tu líbilo, park je krásný a snad se tu líbí i pacientům Hamzovy léčebny. V léčebně u hlavního vchodu se ptám na nějakou publikaci, nějaké připomenutí zakladatele jejich léčebny. Publikace není, ale dostává se mi do ruky útlá knížka Milady Večeřové Děti z Košumberka. Tak si ji koupím a slibuji v mysli panu prof. Hamzovi, že se sem určitě vrátím. Navštívím město, hrad a určitě i léčebnu a jejich krásný park. Vzdám hold citlivému člověku, který svůj život naplnil prací pro druhé a zachránil tisíce dětí. Ten si nezaslouží být zapomenutý.