Dobromila Lebrová: Šebestián Hněvkovský, básník a národní buditel – 165. výročí úmrtí

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Šebestián Hněvkovský, básník a národní buditel – 165. výročí úmrtí

Dílo básníka Šebestiána Hněvkovského není ani rozsáhlé, ani se nevyznačuje něčím zvlášť výjimečným. Podstatné je ale na něm to, že byl jedním z prvních českých básníků doby národního obrození; že patřil k těm několika svým přátelům a blízkým spolupracovníkům, kterým se podařilo přesvědčit velkého odborníka na český jazyk Josefa Dobrovského (1753–1829), že čeština vůbec není mrtvým jazykem, jak se Dobrovský domníval, ale že žije, že jí lze užít k básnění – a to nejen vážnému, ale k žertovnému. A právě v této oblasti, zvláště v mládí Hněvkovský vynikal.

Říkalo se o něm, že byl mistrem burlesky, tj. literárního útvaru, který měl vzbuzovat smích karikováním způsobu vážných děl nebo nevážným pojednáním o předmětu díla. Pro vysvětlení „burlesco“ vychází z italského slova „burla“, tj. šprým, fraška či škádlení. Tak jako vždy slouží humor také k rozkladu či jako popud ke změně, používal ironie i Hněvkovský v době, kdy se domníval, že změna v náhledu na českou svébytnost je prvořadou záležitostí. V té době se celkem nehledělo na pravdivost historie – i bájné náměty byly obecně brány jako skutečnost.

Šebestián HněvkovskýJeho jméno se psalo několika způsoby – Hněwkowský, ba i Hniewkowský. Narodil se 19. března 1770 v početné rodině řezníka, koželuha, rolníka i havíře v městečku Žebrák na Berounsku; jehož rod prý pocházel z Polska. Nepodařilo se mi zjistit, kolik měl Šebestián sourozenců. Tatínek byl horlivým čtenářem a nadšeným vlastencem. O mamince se píše pouze to, že byla horlivou účastnicí poutí – zřejmě na nedalekou Svatou Horu u Příbrami. Prý to byla maminka, která mladému Hněvkovskému vyprávěla řadu místních legend. Z tohoto prostředí můžeme odvodit, že to bylo důvodem, proč se ve svém básnickém i dramatickém díle Hněvkovský snažil hlavně o srozumitelnost pro obyčejné lidi. Z toho také vyplývá i jednodušší styl jeho prací i troška humoru, někdy až na úrovni parodie na kramářské písně.

Do školy chodil přímo v městě, škola byla čtyřtřídní, což bylo v té době zvykem spíš ve velkých městech. Zde se pravděpodobně Šebestián učil ještě česky, aspoň do třetí třídy. Rodiče si přáli, aby se stal knězem, a tak v jedenácti letech přešel do první třídy berounské piaristické školy, která sice měla status tzv. „hlavní“ školy, tj. takové, kde se vedle základních předmětů vyučovaly ještě latina, matematika, fyzika, zeměpis, přírodopis a dějepis, ale svým zaměřením a úrovní se spíš přibližovala úrovni gymnázia. Na jejím založení měl velkou zásluhu významný historik 18. století, zabývající se českou historií – kněz a pedagog Gelasius Dobner (1719–1790), který byl v té době ředitelem pražského piaristického gymnázia. Ví se, že Dobner, i když byl německého původu, se za studií naučil česky a byl ve své době považován za významného historika evropského formátu. Jeho velkou snahou bylo vybavit především školní knihovnu.

Možná i, že osoba ředitele pražského gymnázia byla důvodem, že po jednom roce studií v Berouně byl Šebestián přijat do pražského piaristického gymnázia v nynější Panské ulici.

Velmi romanticky a „strašidelně“ vzpomínal Hněvkovský později v předmluvě k svému „Faustovi“ na svůj nástup do Prahy: že na Uhelném trhu byla laboratoř doktora Fausta, že se po Praze projížděl bezhlavý jezdec a že se na místo, kde se propadl povoz kněžny Drahomíry na Loretánském náměstí na Hradčanech, konaly poutě.

Jen pro zajímavost doplňuji, že byl v Praze čtyři roky, a začala se hrát představení v češtině v divadle Bouda na Koňském trhu, nynějším Václavském náměstí.

Uvádí se, že Hněvkovský studoval vedle latiny a povinné němčiny také italštinu a četl díla italských renesančních básníků. Pročetl „Zuřivého Rolanda“ (Orlando furioso) od Ludovica Ariosta (1447–1533), což je směsice bájných příběhů o rytířích „kulatého stolu“ krále Artuše. Ze „Zuřivého Rolanda“ pochází velice hezká myšlenka, že lidé si odložili na Měsíc vše, co nepotřebují, ale „hloupost není na Měsíci žádná, neb té se od nás hnouti nenapadne“.

Četl i přepracované pokračování těchto příběhů od Francesca Berniho (1497/8–1535) „Zamilovaný Roland“ (Orlando innamorato), které bylo plné vtipných zápletek. Berni je považován za tvůrce burlesky a jeho poezie je dokonce nazvána zvláštním pojmenováním jako „poesia bernesca“. Dalším autorem byl Alessandro Tassoni (1565–1635), který si ve své satiře „Ukradené vědro“ (La secchia rapita) vyřizoval satirou účty se svými současníky tak, že popsal válku mezi Modenou a Boloňou v 14. století, kam básník tyto své současníky a současné problémy přemístil.

V kvintě už Hněvkovský začal česky veršovat. Studoval i německé současné básníky – Christopha Martina Wielanda (1733-1813) a jeho nedávno vydaný poem „Oberon“, což je zpracování starofrancouzské romantické báje o rytíři Huonovi, který dostal za úkol přinést čtyři zuby a hrst vousů bagdádského kalifa. Svůj úkol Huon vykoná za pomoci Oberona, který je také znám ze Shakespearova „Snu noci svatojánské“. Báseň je opět plná různých romantických a vtipných zápletek. Dalším, tentokrát rakouským básníkem, jehož dílem se student Hněvkovský zabýval, byl Aloys Brumauer (1755–1798) se svým „Dobrodružstvím zbožného hrdiny Aenea“ (Abenteuer des frommen Helden Aeneas) z r. 1783. Tato parafráze Vergiliova eposu „Aeneas“ byla považována v době vzniku za frivolní a nemravnou, takže spisy samotného autora byly po nějakou dobu zakázány. Ovšem tato kritika vycházela z toho, že autor v rámci nastupujícího osvícenství kritizoval směšnosti současného, a to především církevního života. Ale Hněvkovský se z této knihy poučil, jak se dá zacházet s vážnými tématy. Bývá také nazýván anakreontským básníkem, což byl určitý styl, který nově v německé literatuře začal Johann Wilhelm Ludwig Gleim (1719–1803). Tento styl vycházel ze starověké řecké poezie básníka Anakreónta (582 př. Kr.–485 př. Kr.), která byla poněkud lehkovážná a oslavovala víno a ženy. Podle některých zdrojů byl Hněvkovského inspirací také písničkářský způsob poezie podle barokního španělského básníka Luíse de Gogóra (1561–1627), s velmi okrasnými, okázalými verši a se spoustou metafor. Ovšem nebyl u nás prvním básníkem, který na tuto formu poukázal – už Václav Thám (1765–1816) v druhém dílu básnické sbírky „Básně v řeči vázané“ z r. 1785 uveřejnil řadu překladů evropských anakreontských básníků.

Sám Hněvkovský vzpomínal ve svých pamětech, že už na gymnáziu měl v oblibě číst Vergilia a Ovidia. Po absolutoriu gymnázia, šel Hněvkovský nejdřív na tzv. filozofii, což bylo pokračování středoškolského studia, vyučované na univerzitě.

Jeho profesory byli významní čeští vlastenci a pak německy mluvící osvícenci. Matematiku učil Stanislav Vydra (1741–1804), historii osvícenec a český vlastenec italského původu Ignác Cornova (1740–1822). Dále němčině a etice učil významný rakouský osvícený učenec Karl Heinrich Seibt (1735–1806), estetice a klasické literatuře učil německý osvícenský spisovatel a svobodný zednář August Gottfried Meissner (1753–1807). Ti všichni měli na mladého studenta vliv a nabádali ho, aby se věnoval také literatuře.

Nešel ale dále studovat teologii, ale práva. Na univerzitě i na filozofii se Hněvkovský stýkal se svým krajanem ze Žebráku - Vojtěchem Nejedlým (1772–1844) a jeho mladším bratrem Janem (1776–1834), které nadchnul pro své vlastenecké smýšlení.

O seznámení s dalším obrozeneckým básníkem Antonínem Jaroslavem Puchmayerem (1769–1820) existuje zajímavá historka. Oba básníci se setkali v univerzitní knihovně, kde Hněvkovský studoval nějaký spis českého humanistického spisovatele, překladatele a tiskaře Mikuláše Konáče z Hodiškova (1480–1546). Puchmayer se výsměšně ptal, hodlá-li se Hněvkovský zaobírat těmi starými „škvárami“ nebo dokonce se stát českým spisovatelem. Hněvkovský mu odpověděl, že pokud se bude zaobírat německou literaturou, je to nošení dříví do lesa a že vděčnosti se spíš dočká, bude-li pracovat pro českou literaturu. Tak se stalo, že dokonce Puchmayer byl kolem r. 1791 hlavním organizátorem první vlny českého obrozenectví. Puchmayer s Hněvkovským i oba Nejedlí pilně studovat gramatiku českého filologa Václava Jana Rosy (1620–1689) ze 17. století nazvanou „Čechořeč, seu Grammatica linguae Bohemicae“ (Čechořeč, aneb mluvnice českého jazyka) z r. 1672. Všichni čtyři básníci pilně skládali české básně.

Přinesli je k tehdejšímu správci univerzitní knihovny Františkovi Faustinovi Procházkovi (1749–1809), který jim radil, aby se české gramatice naučili důkladněji. Všichni tedy dále pilně studovali a při další návštěvě se u Procházky setkali s Josefem Dobrovským, který měl původně stejný názor jako dříve Puchmayer – že totiž čeština je mrtvý jazyk – a pokud Dobrovský se sám češtinou zabýval, bylo to z důvodů vědeckých, aby se zachovala její historie. Mladí básníci se ho snažili přesvědčit, že čeština je živý jazyk. Procházka Dobrovskému jejich verše ukázal. Dobrovský na oplátku básníky seznámil se zásadami české prozódie, kterou se právě zabýval. V ní zcela odmítal časoměrný verš, který češtině neodpovídá, protože dává důraz na délku slabik a nikoliv na přízvuk, který je pro češtinu charakteristický. Prozódie je věda, zabývající se zvukovou stránkou jazyka.

Titulní stránka k tragédii "Jaromír"Pro nás dnes je tato otázka zcela malicherná, ba až směšná, ale byl to základ dlouhodobého sporu buditelů, do kterého se později Hněvkovský s velkou vervou zapojil. Dobrovský potom některé z veršů mladých básníků uplatnil jako příklady češtiny ve své německy psané knize „Česká prozódie“ (Böhmische prosodie) z r. 1795. Bratři Nejedlí a Puchmayer chtěli spíš do češtiny překládat významné cizí spisy, Hněvkovský doufal, že přispěje spíš původním nějakým zábavným dílem a už v r. 1792 sděloval, že má námět.

První zmínka o jeho práci se ale spíš týká překladu – spolu s Puchmayerem a strahovským knihovníkem Janem Bohumírem Dlabačem (1758–1820) přeložili v r. 1794 do češtiny pod názvem „Zpěwy z Czaroděgné fletny wybrané“ část libreta Mozartovy „Kouzelné flétny“ od libretisty Emanuela Johanna Schikanedera (1751–1812). Některé prameny uvádějí, že to bylo pro divadlo „Bouda“, ale pak by to muselo být dříve, protože „Bouda“ v r. 1789 z finančních důvodů skončila.

Mladí básníci hledali nějaký vzor, jak by bylo nejlépe vydávat české knihy. Našli ho v německém spolku „Hain“ (háj), který pod jménem Göttinger Haibuch (přibližně Hájový spolek z Göttingenu) založil v r. 1779 německý básník Johann Heinrich Voss (1751–1826). Ovšem spolek v Praze povolen nebyl a tak Puchmayer první svazek jejich společných básní vydal v r. 1795 pod názvem „Sebrání básní a zpěvů“.

Sám Hněvkovský o celé té historii píše v předmluvě k předposlední své práci o doktoru Faustovi: „Této společnosti já původcem byl, neb jsem jeho hlavní členy, totiž Antonína Puchmýra, který redakci prací těch na sebe přijal, a Vojtěcha Nejedlého, kteří zcela němčině se byli oddali, k vlasti obrátil.“ Přátelé ho jmenovali „Besta“.

Dalšími členy této vlastenecké skupiny, kteří se začali nazývat „Puchmýrovci“ byli: kněz a překladatel Josef František Miloslav Rautenkranc (1776–1817), básník Prokop Chocholoušek (1819–1864), právník Antonín Pavlovský (1775–1817), bratři Josef (1773-1847) a Antonín (1775–1854) Jungmannové a také František Vladislav Hek (1769–1847), známý jako F. L. Věk z Jiráskova stejnojmenného pětidílného románu.

V r. 1795 vyšlo Hněvkovskému v „Sebrání básní a zpěvů“ jeho první původní dílo „Vyšehradský sloup, aneb podivná historie o jednom sedláku, kterak od čerta omámen byl, aneb Kterak týž čert z Říma sloup ukradl a od svatého Petra potrestán byl“. Báseň měla poněkud charakter kramářské písně a Hněvkovský ji uvedl pod pseudonymem Málokdysmutný.

V tomto prvním svazku už také vyšel první zpěv z jeho pozdějšího eposu „Děvín“, zde nazvaný „Děvčí boj“. Před tím, v r. 1792 vyšel na stejné téma rytířský román Prokopa Chocholouška „České amazonky aneb „Děvčí boj pod správou rekyně Vlasty“ a drama Václava Tháma (1723–1805) „Vlasta a Šárka neb Dívčí boj u Prahy“, které se hrálo ještě v Boudě, tedy před r. 1789. Oblíbené téma Hněvkovský pojal po anakreontském vzoru s humorem a vtipem. Sám to zdůvodňoval, že v české literatuře humorná díla chybí. Toto jeho dílo hodnotí literární historikové z Hněvkovského spisů nejvýše.

Hněvkovský se pokusil popsat různé varianty manželského soužití, které mohly k válce vést. Vlasta jednak válku začala, protože po smrti kněžny Libuše neměly už ženy ve společnosti takové postavení a jednak z vlastní zklamané lásky. S muži se dívky bily, aby je buď získaly jako otroky pro provádění ženských prací, nebo proto, že jinak muže nesehnaly.

„V hradu byly jiné znamenité věci.
Zajatí zde reci v lebkách s fanfrnochy
musili jít k peci
rožně točit; ti tam sedět u punčochy;
jedni mect a pokolíbat,
druzí pozor dáti na slepice;
metlu, třepky jejich líbat –
kdož se zpouzel, dán byl do truhlice.“

Válka skončila, když Vlasta našla svého vyvoleného. Asi jí to dalo práci, protože Hněvkovský ji příliš krásy nedal:

„Jest sic pravda, co jí mnozí namítají,
že jest nepřílišné vejšky, zavalitá,
prsatá a ramenitá;
ale ať mi řeknou, kterak rekyně,
kterak máti hrdin vyhlížeti mají?
Což jest Láda jedině
v světě krásná? Její jen se líbí podoba?
Žádná jiná není krásná osoba?“

V r. 1795 také ukončil Šebestián Hněvkovský svá právnická studia a nastoupil na své první místo. Není jasné, zdali jeho první místo bylo v Žinkovech nebo v Plánici na Klatovsku, anebo v Žinkovech byl až po pobytu v Plánici. V Plánici zastával místo zkoušeného magistrátního rady, tj. radního, který vykonal zkoušku u pražského apelačního soudu a tudíž měl oprávnění zasahovat v právních případech městského úřadu.

Zde napsal podstatnou část svého díla. Oženil se a měl děti, i když jiné prameny uvádějí, že se oženil až na dalším místě. Podrobnosti známé nejsou. Jen později v předmluvě ke svému „Faustovi“ mezi řečí Hněvkovský podotýkal, že později tolik nepsal, protože se musel starat o rodinu a vydělávat právním zastupováním různých panství na studie dětí v cizině.

Známo ale je, že studoval a četl antické spisy v latinském překladu, a to Homéra, tragiky Sofokla a Euripida a římského Horácia v originálu. Několik Horáciových básní přeložil a uveřejnil ve sbírce „Básně drobné“ v r. 1820 a ve sbírce „Nové básně drobné“ v r. 1841. Zde i Hněvkovský veršoval nepřízvučně.

V druhém svazku Puchmayerových „Sebrání básní a zpěvů“ v r. 1797 se objevila Hněvkovského pak dlouhá léta oblíbená balada, „Vnislav a Běla“ – příběh o dvou nešťastných milencích. V prvním díle pokračování almanachu, nazvaného „Nové básně“ z r. 1798 jsou také některé Hněvkovského epigramy:

„Dráb se chlubí, až nám zajde sluch,
kolik tisíc zabil… much!“
Další epigram nazvaný „Mudrák“:
„Mudřec v zdáních předpojatých
nechtěl věřit v Boha.
Smích měl ze všech svatých,
přišla nemoc – mudřec oblohu co měřil,
nejen na Boha, i na strašidla věřil.“

V tomto almanachu je také Nejedlého báseň „Óda“, věnovaná Šebestiánu Hněvkovskému, nikoliv „Oda Sebastyánovi Hněvkovskému“. Nejedná se tedy o opěvování Hněvkovského jeho přítelem Vojtěchem Nejedlým, jak to z přepisu básně vypadá, ale o sdílení radosti nad krásou světa. Zde vyšel také druhý zpěv „Děvčího boje“.

V pokračování tohoto almanachu s názvem „Nové básně“ v letech 1802 a později v r.1814 byly pochopitelně také verše Šebestiána Hněvkovského. Celkem měl Hněvkovský v těchto pěti svazcích uveřejněno čtyřicet sedm básní.

Po napsání celé básně o dívčí válce ji v r. 1802 Hněvkovský poslal k posouzení svému příteli Janu Nejedlému, který v té době zastával po Františku Martinu Pelclovi (1734–1801) místo profesora českého jazyka na Karlo-Ferdinadově univerzitě. Oba bratři Nejedlí byli nadšeni.

S vydáním celého „směšnohrdinského eposu“ o urputném boji českých žen měl Hněvkovský poněkud potíže. Nejdříve musel projít cenzurou, což trvalo rok, pak byly problémy s tiskařskými literami a nakonec musel Hněvkovský zaplatit 130 zlatých, aby splatil tiskaři náklad, což pak dlouho splácel. Knížka se tiskla v tiskárně „U Jeřábků“ v domě „U zlatého půlkola“ v pražské Michalské ulici č. 21, kde kdysi bývala Krameriova expedice. Vyšla až r. 1805 ve dvou svazcích pod názvem „Děvín“.

Epos získal velkou oblibu, protože jeho forma odpovídala tehdejšímu vkusu. Hněvkovský užil satiry „tak akorát“, že dílo bylo vtipné, ale neuráželo ničí vkus. Současníci mohli mezi řádky najít mnohé narážky na domácí politickou i kulturní situaci. Sám Hněvkovský později vzpomínal, že na něj jako na autora lidé ukazovali na klatovském trhu.

V Klatovech i Plánici byl Hněvkovský velmi oblíben. Psal některé básně do Puchmayerova druhého dílu „Nových básní“, který vyšel r. 1804. V r. 1814 vyšly Hněvkovskému dvě napodobeniny kramářských písní „Bezhlavý kněz“ a „Přesmutná historie o Drahomíře, kterak se na Hradčanech s vozem i koňmi propadla“, i když některé prameny uvádějí, že „Drahomíru“ napsal Hněvkovský až v penzi.

Titulní stránka k eposu "Faust"Napsal zde také strašidelnou báseň o založení klatovské školy „Půlnoční soud v Klatovech“. Látku k básní získal z kroniky „Hystorye Klattowská w sedm dílů rozložená“, kterou napsal v r. 1699 český kněz a historik Jan Florián Hammerschmidt (1652–1735)

Od r. 1805 do r. 1826 byl Šebestián Hněvkovský radním ve svém rodném Žebráku. Zde psal básně do posledního dílu Puchmayerova almanachu, který vyšel v r. 1820 pod názvem „Básně drobné“.

V závěru svého pobytu v Žebráku navštěvoval spolu s bratry Nejedlými faráře Josefa Vorla (1801–1874) v nedalekých Zdicích, který byl hudebním skladatelem a později – v r. 1835 autorem písně „Nad Berounkou pod Tetínem“. Přátelé se ale také všichni scházívali na farách, na nichž Vojtěch Nejedlý a Antonín Jaroslav Puchmayer sloužili.

V této době vznikly některé spory českých vlastenců o podobu spisovné češtiny. Jeden z nich se Hněvkovského zvlášť dotýkal – jednalo se o to, jaké metrum, tedy schéma rytmického uspořádání verše, se má v češtině používat. Zda časoměrné nebo přízvučné, jak kdysi razil Dobrovský. Dobrovský tehdy obhajoval podobnost přízvučnosti češtiny s němčinou, kdežto František Palacký (1798–1876) a Pavel Josef Šafařík (1795–1876), absolventi bratislavských škol, hájili prozódii časoměrnou, vycházející z latiny. Byli o generaci mladší, bojovnější a vadilo jim, že se Dobrovský němčinou inspiroval, dokonce oproti charakteru řeči chtěli ve svém spisu „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie“, který vyšel v r. 1818, vyzdvihovat nutnost časomíry. Dobrovský už na odpověď neměl sílu, profesor Jan Nejedlý sám měl problémy s tzv. „ortografickým bojem“, který vyvrcholil až koncem třicátých let. Jednalo se totiž o to, zda používat bratrského pravopisu podle Bible kralické, kde se po „s“, „z“ a „c“ psalo „y“. Modernější literáti usilovali o „i“ u „c“ vždy a u těch druhých souhlásek podle historického vývoje slov. Nejedlý byl například „ypsilonista“, Josef Jungmann (1773–1847) „iotista“

Hněvkovský se tedy za všechny „puchmýrovce“ pokusil uvést ve svých „Zlomcích o českém básnictví“ z r. 1820 důvody, proč je v češtině nutná přízvučná prozódie. Na vědecké podání Šafaříkovo a Palackého, a hlavně na Palackého sarkastické zdůvodňování časomíry, ale nestačil. Kromě toho vyzdvihl až nekriticky básně puchmýrovců. Oproti váze, které později nabyli Palacký a Josef Jungmann, přes pravdu, kterou uvedl, neměl příliš šanci.

V r. 1826 odešel Hněvkovský na místo purkmistra do Poličky a vystřídal se se svým přítelem Vojtěchem Nejedlým, který se téhož roku stal v Žebráku děkanem.

Hněvkovský se stále vracel ke svému „Děvínu“. Byl na něj patřičně hrdý, ale pozoroval, že už u čtenářů převládla jiná témata – romantická. Už v r. 1820 se rozhodl dát básní novou romantickou podobu a tím, že se báseň opět stane oblíbenou. Práce ukončil v r. 1825 a zadal k vydání. Přepracovaná báseň vyšla v r. 1829, ale nedosáhla úrovně prvního vydání. Stala se rozvláčnou a „přesládlou“. Ale poměry ho přinutily, že musel nechat knihu vytisknout pravopisem nikoliv bratrským, jak jako kamarád Nejedlého hájil, ale nechtěně se musel stát „iotistou“.

V dnešní době mají obě vydání „Děvína“ význam pouze historický. Po vzniku českých časopisů Tylových „Kwětů“ v r. 1833 a přílohy Pražských novin „Česká wčela“ v r. 1834 přispíval Hněvkovský do nich svými básněmi.

V Poličce byl, pokud to jen šlo, podporovatelem tamního ochotnického divadla. V r. 1834 potřeboval krajský úřad peníze pro chudinu a tak přišel nápad peníze sehnat provozováním divadelních představení. Od r. 1819 byla prý ochotnická představení v provizorním sálu na náměstí. Představení pro chudinský spolek se prý konala na střelnici, jejímž majitelem byl městský lékař – fyzikus Jan Eiselt. Bylo uvedeno dvanáct představení, šest českých a šest německých, kde účinkovala místní smetánka. Není důkaz, že by se Hněvkovský nějak na akci zúčastňoval, ale je to značně pravděpodobné.

Jako úředník měl pověst člověka pracovitého, nezištného, spravedlivého a nestranného.

Hněvkovského hrob na OlšanechV r. 1835 mu vyšla historická veršovaná „smutnohra“ „Jaromír“ o přemyslovském knížeti Jaromírovi z jedenáctého století, kde čerpal z Hájkovy kroniky. Sám zdůvodnil, proč si vybral tak tragickou osobnost našich dějin: požaduje na tragických osobnostech,… „aby hlavně jednaly a podniknutí podstupovaly, jen když tragickou důstojnost v sobě obsahují, osud svůj říditi samy se domejšlí, kdežto sudičky jinám niti jejich života vedou, je do chumele nehod uvrhují a zaplétají, a ony tu buď s protivným osudem zápasí, aneb trapně na útěchu náboženstvím se podpírajíce v ní stálou myslí trvají.“ Nechává, podle historických skutečností, knížete Jaromíra oslepit, uvěznit a nakonec najatým vrahem zabít. Pochopitelně je zde prvek romantický – domnělá nevěra jeho ženy Střežislavy, která po svém zapuzení a Jaromírově oslepení se v mužském převleku stala jeho průvodkyní. Celou truchlohru charakterizují první slova knížete Jaromíra v prvním výstupu: „Všudy v světě vidím šalby, podvod, klam; v duši mé jest temno: odporný mi svět!“

V r. 1836 odešel Hněvkovský do penze a přestěhoval se do Prahy, kde se pilně zúčastňoval vlasteneckých akcí. Pracoval na veselohře o třech jednáních „Námluvy v Koloději“, která vyšla buď v r. 1839, nebo 1841. Nepodařilo se mi zjistit obsah. R. 1841 mu také vyšly už výše uvedené „Nové básně drobné“, kde je například i báseň

„Dudák“, předchůdce všech kouzelných dudáků. Tato postava patřila k enšpíglovským – dudák tropil lidem různé neplechy a kouzla. Zato musel po smrti strašit jako bludička a o filipojakubské noci musel hrát čarodějnicím k tanci.

„V louninských houštinách dudává dudák:
zakletý ubohý jest on tam chudák.
Kdokoli tamtudy cestou si jde,
slyšet ho může tu, brzo zas zde.
Dudáním pocestné příšerně loudí;
když již kdo u něho blizoučko bloudí,
schválně se zabere do jiných skal;
mnohý se od něho podvésti dal.“

V „Nových básních“ je také několik básní zcela ovlivněných Horáciem.

V r. 1844 vyšla „starožitná powěst w dewjti zpěwjch“ „Doktor Faust“. Zde právě Hněvkovský poukazoval na své dětství, kdy ve dvanácti letech přišel do Prahy, jakou romantiku zde zažil, že se chodíval dívat na Vyšehrad na čertův sloup a na jiná strašidelná místa a na místa, kde měl Faust v Praze působit a jak se nechal ďábly vozit a jiní ďáblové mu překážky z cesty odstraňovali, „kde jaké sličné paničky navštěvoval, a když od žárlivých manželů plašen byl, jak z hořejších podnebí na plášti vyjíždět uměl“. Jako místo Faustova narození uváděl Bohdaneč s tím, že do Německa jezdil jenom konat zázraky. Soudil, že se Faust „za znárodněného spolukrajana aspoň držet může“.

Povzdechl si, že se „komičnost ve vyšším stáří dařiti nechce“. Přes to ale je v básní spousta komických i originálních nápadů, aktuálních zápletek a situaci. Představil Fausta jako člověka, který se dává ďáblu upsat, aby pomohl lidstvu“

„Přivést sem chceš božskou dceru mudrctví,
dychtíš, aby rozum v světě vladařil,
by se vypudilo všechno šejdířství,
by se účel lidumila nemařil, aby vládla volnost v smýšlení,
lidstvo žilo podle svého určení,
by se uměnami svět zde rozmnožil,
by přece rozum nad předsudky zvítězil.“

Ovšem pochopitelně ďábel nebude pracovat proti sobě. Tak je těch pokušení v básni zrovna dost:

„Nemněte, že uhasíte v světě zlo,
teprve odbedníme jeho dno;
chcete trousit osvit,
my vás sami
uvrhneme v bludy, klamy,
uvidíte, jací
my jsme,
vy však v posléz co psi štvací
budete nám sloužit proti vzdělávání,
od nás přijdete tak k udolání.“

Hněvkovský provedl Fausta po některých zajímavých místech u nás, například u kolovečského mlýna, kde semílali staré baby na mladé dívky; popisoval „Faustův“ vynález knihtisku, kdy pozoroval mravence, jak se přeskupují; uváděl „mluno“, tj. elektřinu.

Některé výrazy ve všech jeho spisech stojí za citování.

Například jména: Budižhňup, Čumislav, Čumicest, Dobrožízeň. Nebo slova: čout, švihlík, švihlice, pejšek (pyšný), umrtvina (mrtvola), odporník (odpůrce), vyžlenec (pes), poušťka (poustevna), výborník (vynikající člověk), blahota (blaženost), pustotiny (pustiny).

Posledním, nedokončeným dílem Šebestiána Hněvkovského je tragédie „Przemysl Ottokar II.“, ke které si autor vzal námět přímo z Palackého „Dějin národu českého v Čechách a v Moravě“.

Prameny hovoří o tom, že napsal své paměti, nepodařilo se mi o nich najít skoro žádnou zmínku,

Šebestián Hněvkovský zemřel právě před sto šedesáti pěti lety 7. června 1847. Jeho hrob na Olšanských hřbitovech je ozdoben pomníkem ve formě zvonu, což má být symbol, že Hněvkovský z ticha začal burcovat národ. Pomník objednal kněz, spisovatel, sběratel lidové slovesnosti a archeolog Václav Krolmus (1790–1861) u mladého sochaře Františka Jedličky (1827–1855).

Ke stému výročí narození byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska. Při slavnostním projevu vyzdvihl významný novinář a politik Karel Sladkovský (1823–1880) Hněvkovského význam pro začátky národního obrození. Právě v tom je hlavní Hněvkovského význam.

On sám svůj úkol také pojal humorně:

„Český Pegaze, ty slavný Šemíku!
V skákání máš divotvorný dar,
osvobodils někdy Horymíra z Pšar;
pomoz skákat českému též básníku!
Tuze přece neskákej, když hudu,
abych spadna nepolámal vaz;
byť i v Čechách slyšán byl můj hlas,
sice na tě naříkati budu.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 06. 2012.