Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (1)

Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.

Začátek cesty

Původně jsem se domníval, že má pouť bude mít začátek v místě, které je z nějakých důvodů oficiálně stanoveno jako výchozí bod. V knihách, které jsem o pouti četl, se nejčastěji jako o jejím začátku psalo o městečku Sant-Jean-Pied-de-Port na francouzsko-španělské hranici. Zamířil jsem tedy tam. A tam, podle mého mínění, se ta část cesty, kterou jsem až do tohoto bodu považoval jenom za jakýsi přesun, měla změnit v pouť. Ale, jak už to v životě bývá, všechno bylo nakonec jinak. Má představa, že nejprve někam nějak dojedu a tam skončí přeprava a nějakým obratem se z ní najednou stane něco jiného, mnohem vážnějšího, až posvátného, byla velmi naivní. Ta cesta byla poutí fakticky už od chvíle, kdy se na autobusovém nádraží v Jeseníku se mnou rozjel ten první autobus a já naposledy zamával své rodině. V té chvíli pro mne takové veličiny, jakými jsou rychlost a čas, přestaly mít význam, čekání mne přestalo dohánět k zuřivosti a ze života se mi jako mávnutím kouzelného proutku vytratilo téměř vše, co mne až do té chvíle dokázalo znervóznit, nebo dokonce rozčílit. Vnímal jsem jenom pohyb prostorem, přesun nějakou krajinou několika států a jediné, co bylo důležité a co muselo být dodržováno, byl směr. A ten zachován byl.

Poprvé jsem přestupoval v Praze. Nebyl jsem tam už mnoho let a na autobusovém nádraží na Florenci jsem vlastně nebyl nikdy, takže už i to pro mne bylo cizí prostředí. Bylo mi to ale jedno. Byla tma a těch pár hodin čekání, které jsem měl před sebou, mi nevadilo. Nic mi nechybělo a nikam jsem nepospíchal. Jako velmi pozitivní jsem vnímal to, že stále ještě bylo možno číst si nápisy na které je dnešní svět tak bohatý, a rozumět řeči, kterou se kolem mne mluvilo. To se však částečně změnilo už během noci, po nastoupení do autobusu linky do Paříže. Tam byla slyšet němčina, francouzština, ruština, španělština. Čeština ale zatím stále držela prim a řidiči, coby důležitý zdroj informací, i tam byli Češi. I tato drobná výhoda však za čtyřiadvacet hodin, po příjezdu do Paříže, rychle vzala za své. Od chvíle, kdy jsem přestoupil do autobusu s cílovou stanicí Madrid, už jsem nerozuměl nikomu nic. To byl zlom, od kterého už pak nebylo možno si s někým jen tak povídat ani se někoho na něco zeptat a už nezbylo, než se jen dívat a snad trochu poslouchat. A to poslouchání, to už valného významu taky nemělo. Probíhalo jenom tak mimoděk, na půl ucha, bez soustředění, jenom pro takové okrajové poznání jak která řeč zní, jaký má podivný rytmus a pro mé ucho nepřirozenou melodiku. V té směsici jazyků jsem někdy opravdu vážně pochyboval, že by zvuky, které někteří z mých spolucestujících vydávali třeba do svých mobilů, opravdu mohly něco znamenat. Určitě to byl ale jenom takový nějaký můj dojem.

Pokud jde o národnosti, bylo jich tam mnoho. A co se týče barvy pleti, odstínů bylo ještě víc. Nejsvětlejší jsem byl určitě já. Hned po mně následoval řidič, mohutný Španěl, a potom už to směřovalo k různým odstínům hnědé, černé a ještě černější. Tím chci naznačit, že ve chvíli, kdy se autobus rozjel a oni ti lidé vytáhli své mobily a všichni najednou začali někam telefonovat, autobusem zněla pro mne opravdu nesrozumitelná směs jazyků a dialektů, původem nejspíš z Afriky. Myslím, že všechny ty telefonáty směřovaly někam tam. Mým sousedem na sedadle byl sympatický mládenec s pletí tak černou, že mu v obličeji přecházela až do modra. A ten mluvil vlastně bez ustání. Nevím, jestli je možno ještě na jiném místě a za jiných okolností prožít tak intenzivní pocit samoty a vykořeněnosti a být při tom tak těsně obklopen lidmi stejného údělu, jako jsem v tom pojízdném Babylónu v té chvíli prožíval já.

A tak uběhl den. Setmělo se a většina cestujících, znavena dlouhým brebentěním, schovala své mobily a na svých sedadlech se různě choulila ke spánku. Pro mne ale nastala chvíle dalšího přestupování. Tentokrát na vlak. Zase velká neznámá. Hlavní potíž byla v tom, že jsem ani netušil, kde budu v tom velkém, neznámém a tmou zahaleném městě hledat nádraží. Hodinu před půlnocí mi ztichlý autokar zastavil na nějaké špatně osvětlené zastávce na předměstí Bordeaux, řidič vyndal ze zavazadlového prostoru můj batoh, mlčky mi ho položil k nohám, dveře autokaru se měkce zavřely a jeho koncová světla rychle zmizela ve tmě. Bezradně jsem se rozhlédl prázdnou ulicí.

Co teď, svatý Jakube? Pomůžeš nešťastníkovi hledajícímu výchozí bod na cestě k místu Tvého posledního spočinutí? A jak jsem tam stál, ztracený v cizím prostředí, v mysli mi poprvé na této cestě tiše probíhal můj první, neumělý pokus o modlitbu. Jenom pokus. Neumělá snaha o pronesení prosby, o rozmluvu s apoštolem. Neočekával jsem samozřejmě, že mi nějaký hlas shůry a ještě k tomu v mé mateřštině popíše cestu. Jenom jsem tak spontánně, jat náhlou bezradností, co nejúpěnlivěji pronesl prosbu o podporu a potom se odevzdal do rukou osudu. Bez dalšího přemýšlení a hledání jsem si pak hodil na záda batoh, na rameno zavěsil brašnu s foťákem a vydal se jen tak nazdařbůh nějakou ulicí přímo za nosem. Asi po pěti stech metrech jsem z levé strany zaslechl krátké písknutí lokomotivy. Důvěrně ten zvuk znám. Vlaky jsou hned po lodích mým nejmilejším dopravním prostředkem a poslední léta před odchodem do penze jsem pracoval v opravně železničních vozidel. Bez váhání jsem odbočil za tím zvukem a po deseti minutách jsem byl u trati. Ta mne zakrátko zavedla k podchodu vedoucímu přímo do nádražní haly. Děkuji Ti, svatý apoštole, patrone všech poutníků. Dovolíš-li, budu se během této cesty o Tvou pomoc ucházet pokaždé, když se dostanu do nesnází. Já vím, je to velmi pohodlné spoléhat vždy a se vším na Tebe, ale kdo jiný mi tady pomůže?

Vlak do Bayone, místa mého dalšího přestupu, mi odjížděl až za devět hodin. Co naplat? Mohlo být hůř. Mohl jsem bloudit po městě, mohl jsem někde v tmavé ulici třeba dostat přes hubu a přijít i o to málo, co jsem přechovával v kapsách a nesl na zádech, možností bylo mnoho. Tady se po rozlehlých, dobře osvětlených prostorách haly procházela nádražní ochranka, u sloupu postával mohutný, černý policista s pistolí a pendrekem u pasu, na lavičkách, v různých nepřirozených polohách, podřimovali lidé. Prostředí, ač v cizí zemi a daleko od domova, důvěrně známé. Pokoj s postelí by samozřejmě byl útulnější a pohodlnější, to je pravda, ale určitě tady bude alespoň bezpečno. Svatý Jakube, ještě jednou díky.

Noc se neuvěřitelně vlekla. Oproti mému očekávání mi nebylo dopřáno dřímat až do rána na některé z laviček v teplé čekárně. O půlnoci nastoupila do všech nádražních prostor úklidová firma a my, rozespalí, rozlámaní a k smrti unavení cestující, byli jsme tím obrovským policistou slušně, ale důrazně vykázáni na perón. Venkovní teplota ve druhé polovině noci klesla až na dva stupně nad nulou, kolejištěm profukoval ledový vítr a mně nezbylo, pokud jsem nechtěl na kost prochladnout, než procházet se až do rána tím dlouhým nástupištěm sem a tam. Ne tedy na cestě ze San-Jean-Pied-de-Port, přes Pyreneje do Rocesvalles, ale na bezútěšné betonové ploše nevlídného a větrného nástupiště vlakového nádraží ve francouzském městě Bordeaux jsem našlapal první desítku kilometrů své Svatojakubské pouti.

Přistavení vlakové soupravy do Bayone v půl osmé ráno bylo pro mne dalším malým dílčím vysvobozením. Zabořit se do měkkého sedadla, opřít si hlavu o stěnu vedle okna, koukat se ven a chvílemi podřimovat. Jaký přepych, klid a pohoda. Po nějaké chvíli, jejíž délka nebyla důležitá, se vláček rozjel. Já se ponořil do jakéhosi polospánku s ne zcela zavřenýma očima, při kterém jsem částečně vnímal jak přicházející a odcházející lidi, tak i svět ubíhající za oknem. Hlavně jsem však počítal stanice. Na páté vystupuješ! - stále jsem si opakoval. Usnout můžeš až v tom příštím vláčku, tím pojedeš až na konečnou. V Bayone jsem ale musel ještě skoro dvě hodiny čekat a dalo mi hodně práce udržet se při smyslech a neprospat odjezd toho svého posledního dopravního prostředku před koncem „přesunu“. Vedle na lavičce, za hlasitého, pravidelného chrápání, dospával neklidnou noc starý místní bezdomovec. Byla mu zima. Choulil se do umaštěného zimního kabátu, ve ztrhaném obličeji výraz utrpení, na kalhotách mokrou nohavici a u boty louži, jak se mu ve spánku nekontrolovaně vyprázdnil močový měchýř. Bylo mi ho líto. Myslel jsem na to, jak snadno se dnes člověk do takové situace dostane a jak těžké je potom, na sklonku života, se ztrátou domova, se ztrátou možnosti dokonat svůj život v podmínkách alespoň trochu důstojných, se nějak se ctí vypořádat. Tíha soucitu a pravidelnost jeho chrápání mne stále tlačily do nekontrolovaného usínání. Raději jsem tedy vstal a šel se podívat na nástupiště, ze kterého měl můj vláček odjíždět. A on tam, k mému údivu a potěšení, stál připraven s téměř hodinovým předstihem. Dveře se mi po stisknutí tlačítka otevřely a vyhřátý vůz mi konečně poskytl bezpečné prostředí pro ničím nerušenou chvíli klidného spánku.

Probudil mne dotek něčí ruky na rameni. Vláček stál ve stanici, nade dveřmi nádražní budovy se skvěl výrazný nápis „SAINT JEAN PIED DE PORT“. Vystoupil jsem a rozespale se rozhlédl kolem. Po třech dnech a dvou nocích cestování jsem byl konečně na místě.