Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (6) Každodenní život na palubě

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Každodenní život na palubě IV.

Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil. Těch dobrodružných knih o moři z per mnoha autorů jsem přečetl hromadu. Obdiv k radiákům ale určitě svými povídkami nejtrvaleji do mého vědomí vtiskl Otakar Batlička. Jeho povídky plné napětí a dobrodružství, ve kterých radisté často hráli roli hrdinů, a taky skutečnost, že autor sám byl zdatný radiotelegrafista, který měl dokonce jednu místnost svého pražského bytu zařízenou a vybavenou jako lodní radiostanici, způsobily, že radiák byl pro mne tou nejzajímavější osobou plavící se po mořích. Moderní doba se svým rychlým rozvojem komunikační techniky tuto profesi, plnou tajemné romantiky, už v podstatě zlikvidovala. Nevím, jak zánik té profese vnímají ti, kdož na moři a lodích pracují dnes, já jsem ale přesvědčen, že ti klasičtí, bývalí radiáci při svém posledním vylodění odnesli z lodních palub stejně velký a nenahraditelný kus romantiky, jaký si na svých posledních cestách na odstavné koleje kdysi před léty ze železničních tratí odvezly parní lokomotivy.

Povahově to samozřejmě byli lidé různí, jako je tomu ostatně u všech profesí. Člověk je v běžném životě mohl mít rád, ale taky nemusel. Když se však v kabině radiostanice některý z nich posadil ke stolu, nasadil si na uši sluchátka a na přijímači začal ladit tu pravou, pro něho důležitou frekvenci, došlo najednou k proměně. Z obyčejného smrtelníka byl najednou radista. Když mi někdy bylo dopřáno sledovat některého z nich při práci, bylo mi záhadou, jak na těch krátkých vlnách, v té neuvěřitelně chaotické směsici dlouhého a krátkého pípání, přicházejícího odevšad a vzájemně se překrývajícího, zkreslovaného ještě navíc praskotem atmosférických poruch a hvízdáním rušiček, mohou vůbec něco zachytit. A oni to nejen zachytit dokázali, ale stejně neuvěřitelnou rychlostí, jakou ta zpráva přicházela, ji dokázali překládat z morseovky do fonetické řeči a ještě ji na starém psacím stroji značky „CONSUL“ i naklepat na blanket telegramu. A při tom všem byli schopni podle melodiky a rytmu, v jakém k nim ty vysílané znaky z éteru přicházely, poznat, který z jejich kolegů sedí s rukou na telegrafním klíči u vysílače na druhém konci světa. A stejně nepochopitelný byl i ten jemný, rychlý a přesto téměř neznatelný pohyb klíče, kterým ty desítky a stovky znaků za minutu vysílali do éteru, aniž by nad smyslem toho, co jim z mozku, přes paži a telegrafní klíč takovou rychlostí plynulo, ztratili kontrolu. Opravdu žádný z divů moderní komunikační techniky, byť sebedokonalejší, nedokázal nikdy ve mně vzbudit takový obdiv a úctu, jako výkony radisty, který s rukou na primitivním, telegrafním klíči, se sluchátky na uších a soustředěným výrazem v obličeji vysílá a přijímá slova přeložená do zdánlivě nesrozumitelného pípání Morseovy abecedy.

Dalším faktorem, který kolem života radisty vytvářel takovou tu zvláštní aureolu tajemnosti, byla skutečnost, že za plavby se jeho práce a s ní i jeho život řídily časem nultého poledníku. Místní časové pásmo, ve kterém se loď nacházela, nemělo pro radiáka naprosto žádný význam. To mělo za následek, že na moři byl naprosto odříznut od života ostatních členů posádky. Pokud má člověk poledne v době, kdy ti ostaní mají, dejme tomu, jednu hodinu po půlnoci, těžko se mu podaří sladit svůj program s programem těch druhých. Během plavby se proto s tímto člověkem bylo možno setkat pouze tehdy, když na můstek přinesl nějaký telegram, právě přijatou meteorologickou mapu, nebo když podle časových signálů kontroloval a seřizoval chod chronometrů. Normální život, stejný, jakým jsme žili my ostatní, mu byl dopřán pouze v přístavech. Tam radiostanice mlčela a její funkci přebíraly obyčejné telefony. A tohle je dnes už dávno minulostí.

Škoda, že všechno to, co té mé vysněné profesi, kterou jsem měl tak rád, dávalo ten tajemný nádech dobrodružství, tak rychle ze světa mizí. Dnes, když se někdy na internetu dívám na videa související s námořní dopravou, už bych námořníkem snad ani nechtěl být. Když na těch obrovských současných plavidlech vidím místo kapitánského můstku velín jako na elektrárně, místo kormidelního kola a telegrafu joysticky, když vidím, že se tam bez počítače skoro ani nedají otevřít dveře, tak najednou nevím, co by mne tam vlastně mělo táhnout. Stejné pracovní prostředí mohu dnes najít i na nádraží, nebo třeba v elektrárenské kotelně. Všechno je to už příliš dokonalé, spoutané technikou, učesané a ze všech stran tak zajištěné, že to ke svému fungování člověka už téměř nepotřebuje. Jenom si někdy kladu otázku, jak by ten moderní člověk, který tohle všechno dnes obsluhuje, dopadl, kdyby zůstal někde trčet bez všech těch moderních, dokonalých, současných vymožeností?

Přežil by vůbec?
Kdo ví?

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 06. 2012.