Vladimír Cícha: Kovotechna, n. p.

Rubrika: Literatura

Večer jsem se zeptal otce, kdy k nám zase přijde strýc Pepa.
„Nevím, možná brzy, proč se ptáš?“
„Kvůli té Kovotechně, pamatuješ, jak jsi říkal, kdybych po průmyslovce už nechtěl dál,“ řekl jsem a podal otci dopis z fakulty.
Otec četl. Pak pravil: „Kádrový profil! Co tím chtějí říct?“
„Nevím.“
„Nemůže to být kvůli těm dvěma čtyřkám v prvním ročníku?“ tázal se otec.
„Profil je profil a čtyřky jsou čtyřky. O těch tam není řeč. Hm ...a jak ty o nich víš? Nikdy ses mě na výsledky ve škole neptal!“
„Máti mi pověděla. No dobrá, zavolám Pepu hned zítra.“
Než jsem mohl nastoupit do podniku Kovotechna, n.p., měla se uskutečnit vojenská služba ... ale neuskutečnila. Na chatě jsem se nějak uhřál při lehkoatletickém snažení s kamarádem Zdeňkem (dnes profesorem); navštívil jsem tedy rodinného lékaře pana dr.Herberta Rogera, který ve svém bytě měl i dentistické křeslo, na němž mne před časem zbavil tukového nádoru na čele. Sdělil, že si mohu dělat, co je mi libo. Jel jsem tedy v sobotu do Černošic za Vaškem, nešťastníkem pronásledovaným matikářem Kamelským, a  tam na takovém malém hřišti s krátkou dráhou a doskočištěm jsem se nekrotil, maje na paměti sdělení pana dr. Rogera.

V pondělí se dostavila vysoká horečka a započalo několikaměsíční onemocnění, které posunulo můj nástup do podniku Kovotechna, n.p. Onemocnění, na kterém bylo v období rekonvalescence příjemné to, že mi otec, na radu přítele dr.Rybína, s nímž vypil nejednu sklenku vína, nosil pro povzbuzení organismu a chuti k jídlu skvělá vína přímo z vinných sklepů, kde měl několik známých. Byla to vína zaručeně nepančovaná, Roudnické bílé a Tokaj Furmint. Jsem si jist, že léčebná kúra doporučená dr.Rybínem, zdatným pijákem, byla mi velmi prospěšná.



„Vítejte ... pozdě, ale přece!“ pravil ing. Šimandl, vedoucí projekce podniku Kovotechna, n.p., když jsem po přestálé nemoci nastupoval. „Pojďte, představím vás kolegům.“
Ze své kanceláře vykročil do té mnohem větší, kde jsem se měl zařadit do života a započít činnost na vlastní obživě. Byl mi přidělen bytelný stůl a po několik prvních dnů málo práce.
Mými kolegy v kanceláři byli ing. Slavíček, rozšafný dlouhán s brýlemi a vlasy sčesanými dozadu, člen strany, pan Studničný, skalní soudruh, člen podnikového výboru ROH, pan Kudláček, roztomilý pán, který v řeči malinko zadrhával, usměvavý a jak jsem brzy zjistil, považovaný právem za vynikajícího odborníka, pan Klement, muž s krásnou kulatou lebkou a věncem šedých vlasů kolem pleše, s masitými rty a zvučným hlasem, zavilý reakcionář, pan Seydl, takový rozšafný pantáta, a nezapomenutelný pan Ladislav Novák. Do kanceláře nejméně jednou denně docházela s poštou nebo jinými lejstry paní Brůnová, pohledná dáma středního věku, sekretářka ing. Šimandla.

Jen úměrně potřebám socialistického hospodářství přibývalo mi práce. Nejraději jsem byl, když jsem měl pomáhat panu Kudláčkovi. Tento pán, bez vysokoškolského vzdělání, svými znalostmi a pracovitostí dominoval kanceláři a zřejmě celému projekčnímu podniku, neboť byl nedlouho po mém nástupu opět vyznamenán jako Nejlepší pracovník. Bylo mi sděleno, že to už je rutina, ke které, právem, dochází každý rok. Byl absolutní nestraník, jenom měl svou práci rád a vyznal se v ní do nejmenších detailů. Do zaměstnání jsem to měl dvacet minut pohodlné chůze, v zimě jako v létě. Nikdy jsem nebyl v kanceláři první, pan Kudláček už tam seděl nad prací a někdy i pan Seydl, ten ale popíjel kávu a četl si Československý sport a když pak bylo osazenstvo pohromadě, informoval o tom, jak si včera ve svém tenisovém klubu zahrál báječného doubla, ovšem, nebýt toho jeho haprujícího kolena, dal by přednost singlu ...
„Pane kolego, jak vám to závidím, ten tenis, ten pohyb! Já jsem svůj život promarnil nad knihama a je mi to teď stejně h---o platný! A dovedete si vůbec představit takového bůvola, jako jsem já, dusat po antuce? Vy jste šťastlivec, pane kolego!“ halasil pan Klement a pokyvoval svou velikou hlavou.
„Na tenis není nikdy pozdě,“ mínil pan Seydl. „Kliďánko začněte. To je sport pro každý věk. Inu, ovšem, na různé úrovni,“ pravil pan Seydl a malinko se zapýřil, nepochybně spojuje tu vyšší úroveň se svou osobou. Někdy ale docházelo k debatám politického charakteru a tu pan Klement, zavilý nepřítel nového řádu, diskutoval se skalním komunistou soudruhem Studničným tak, že mně z toho jezdil mráz po zádech. Ale soudruh Studničný zachovával klid a obhajoval linii strany a někdy se mi zdálo, že v jeho slovech je i malinké zrníčko pravdy.
„Ano, to připouštím, ale ...“ pravil ohnivec pan Klement a vyložil svou teorii o tom, že ta slavná strana komunistická, pokud si bude takhle počínat, dopracuje se, jak on, pan Klement, doufá, k fiasku, katastrofě a to snad dříve, než do propasti zavede celý národ! Proti oknu jsem viděl, jak z jeho masitých rtů přitom občas vychrstne jemná mlha vlhkosti. A pan Kudláček ještě víc skláněl hlavu nad svými lejstry, pan Seydl sledoval debatu s mírným úsměvem a já jen trnul nad opovážlivostí buřičských řečí pana Klementa.
„Inu, pro dnešek abychom toho nechali, zítra je také den,“ navrhoval soudruh Studničný; pan Klement se uklidňoval a  jenom dodal: „Dobrá, můžeme pokračovat kdykoliv!“
Do podobných debat, když už to začínalo vypadat nebezpečně, někdy zasahoval pan Novák, pokud jej právě netrápily ledvinové kamínky, a sice tou či onou příhodou, kterou prožil s některou z dam, o jejichž přízeň se ucházel většinou v podniku Savarin, v zimě, na jaře, v létě. Když začal, to ing. Slavíček zpozorněl, vyžadoval vyprávění co nejpodrobnější, zatímco pan Kudláček už klopil oči, hleděl do lejster a červenal se.
Snad nejpozoruhodnějším v tomto ohledu byl popis průběhu jedné neděle, kdy pan Novák pozval jistou dámu k sobě do bytu, na  jehož stěnách, jak říkal, viselo pár solidních obrazů. Když pak dáma věnovala těm dílům na stěně zaslouženou pozornost, pan Novák, jak nás informoval, uvolnil si kalhoty za jediným účelem a když pohled dámy skončil na posledním obraze, řekl klidně:
„A tohle, doufám, stojí také za trochu vaší pozornosti, co myslíte?“
„To je ale vůl!“ řehtal se pan Klement. „A co ona na to?“
„Pánové, některé ženy jsou moudřejší než my a tato patřila mezi ně,“ řekl pan Novák a spokojeně se usmál.
Nemohu říct, že by se mi v podniku Kovotechna, n.p., nelíbilo. Jeho součástí byla i společenská místnost ROH, kde se konaly schůze a oslavy různých výročí jako MDŽ, VŘSR či Dne osvobození vlasti Rudou armádou. K této místnosti měl každý zaměstnanec přístup. Stačilo jen objednat klíče na ten který večer u celkem vlídné recepční.
Tehdy jsem se přátelil s pohlednou dívkou jménem Anna, která z nepochopitelných důvodů chtěla, abych jí říkal Andula, což se mi moc nelíbilo. Na vizitce bytu, kde s rodiči bydlela, stálo: Jan Dráb, konstruktér. A tento otec konstruktér se vrátil jednoho časného odpoledne neočekávaně domů právě chvilinku poté, co mi jeho dcera projevovala značnou přízeň. Byl to celkem subtilní, ale poněkud hlučný muž, takže jsme jeho příchod stačili natolik zavčas zpozorovat, že o průběhu mojí návštěvy se mohl jenom dohadovat.
Po této neblahé zkušenosti obrátil jsem pozornost k oné místnosti ROH v podniku Kovotechna, n.p., a jednoho odpoledne jsem si v recepci vyzvedl příslušný klíč. A večer uvedl jsem Andulu právě tam. Místnost měla televizi a  řadu poměrně pohodlných křesel. V jednom z nich mi Anna projevila další dávku své náklonnosti, a když jsme pak za pár hodin vyšli na ulici, povídala:
„To ale máte bezva, v tom vašem podniku! Tak to zase brzy zamluv!“

Blížil se čas, kdy bylo nezbytné znovu podat přihlášku k přijímacímu pohovoru na fakultu. To už jsem byl vybaven sdělením o značném počtu hodin, které jsem odpracoval v akci Za Prahu krásnější, dodaným jinou dívkou, jejíž matka byla domovní důvěrnice a jakási uliční funkcionářka. Ovšem nejdůležitějším bylo doporučení zaměstnavatele. Obrátil jsem se v té věci na pana Klementa.
„Příteli, věřte, že nic by mi neudělalo větší radost, než nějak vám pomoct. Ale co já mohu dělat? Rebelant, buřič, kritik zřízení! Nezbyde vám, pane kolego, než se obrátit na pana Studničného. Tedy, soudruha Studničného.“
Tak pravil pan Klement. A já jej poslechl.
„Inu ... rozhodující slovo bude mít inženýr Šimandl. Ale já s ním promluvím. Myslím, že lidé nadaní, ač možná ne zcela chápající problémy naší nové společnosti, měli by mít příležitost svůj talent dále rozvíjet. Ono se to nakonec té společnosti vrátí! Dobrá tedy, promluvím s inženýrem Šimandlem,“ řekl pan Studničný.
Večer k nám přišel strýc Pepa: „Tak jak se ti v podniku líbí?“ ptal se.
„Líbilo,“ řekl jsem.
„Myslel jsem si, že to tak bude,“ usmál se strýc Pepa.
Pár dní nato ing. Šimandl mi sdělil, že mou žádost bude doprovázet doporučení podniku a bude tedy záležet už jen na výsledku pohovoru. Tentokrát vše dobře dopadlo. Když jsem v podniku sdělil radostný výsledek, pan Novák byl právě první den v kanceláři po návratu z nemocnice. Ledvinových kamínků byl zbaven, ale vypadal, jako by se vrátil z Terezína.
„Prima, hodně zdaru přeju!“ podával mi ruku.
„Bude se vám tam asi líbit víc než tady,“ usmál se malinko soudruh Studničný.
„Zlomte vaz, kolego!“ hlaholil pan Klement a stisknul mi ruku svou ohromnou tlapou. Přidal se i pan Kudláček svým nenápadným, milým způsobem a pak i pan Seydl a soudruh ing. Slavíček.
Když jsem toho odpoledne opouštěl kancelář Kovotechny, n.p., naposledy, měl jsem najednou pocit, že ten čas tam strávený nebyl docela zbytečným zabíjením času ...

foto: flickr.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2012.