Tělocvikář František Kloupar to neměl lehké. Byl znám pod přezdívkou Chlebíček, neboť se usilovně staral o hospodárné zacházení s potravinami. Jako tělocvikář učil také brannou výchovu. A tak se studenti dovídali, kterou částí těla je třeba se obrátit ke hřibu atomového výbuchu. Přesvědčoval, že oranžová pláštěnka rozprostřená nad hlavou postiženého človíčka je to pravé ořechové. Mučil studentíky pojmy jako – náměrná, výstřelná, úhel dopadu. Vychovával pacifisty a odpůrce válek! Studenti si z civilní obrany tropili srandu.
„Volové, jakou brannou moc byste chtěli mít jako vojevůdci?“ nastínil jednou někdo téma diskuse. „Já bych chtěl mít jednotku hovnocuců! Vždycky bych někde u „muničáku“ naplnil cisterny. V noci bych pak zamířil před nepřátelské zákopy a zavelel – Plnou parou zpětný chod!“ říkával Kapitán Flint. Představa vojska takto potrefeného dávala Flintovi zcela za pravdu.

Když jednou Chlebíček přednášel v tělocvičně první pomoc, postižení zívali a věnovali se jiným činnostem. Studenti Kadula a Kotoun hráli šestašedesát za švédskou bednou. Kantor se snažil, málokteré téma je však tak nezáživné. Učitel vysvětloval vše pouze teoreticky. Odvahu rozbalit obvazový materiál, sterilní mul, vatu a jiné pomůcky nenašel. Ve třídě samých kluků by to bylo vrhání hrachu proti zdi. V béčku, kde byly i dívky, tam by to možná šlo. Tam se někdo mohl chtít předvádět.
„Hoši, zkusíme si alespoň přiložení dlahy na zlomenou nohu,“ prohlásil pedagog. Na žíněnku nastoupili dva dobrovolníci, Frantík Menclů a Kapitán Flint. Pedagog byl někam odvolán. Hoši pak místo ukládání zraněné okončetiny do dlah začali přednášet báseň Ostrava s patřičnými mimickými gesty.
„Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,“ a oba mručeli jako indiáni kolem ohně. Když kopali uhlí, předstírali intenzivní kopání s pádem únavou na konci šichty. „Za sto let v rameni bezmasém – bicepsy mi v železo ztuhly!“ Tohle oba dokumentovali křikem gorily, jejími gesty i kolébavým způsobem chůze. Nechali si pak teatrálně od všech přítomných sahat na svaly, jako při soutěži kulturistů. Chlebíček stál mezi dveřmi a celý výjev pozoroval. „Kašpaři!“ procedil mezi zuby bez nástinu nevole a zloby.
„Hoši, musíte mi vytrhnout trn z paty. Jste třeťáci, skoro zralí chlapi. Čtvrťáci se učí k maturitě. Poběžíte celá třída jako jeden muž Běh Mladé fronty. Na povel to dostane Frantík Černý. Jděte do města a neudělejte škole ostudu!“ Tak pravil tělocvikář a odešel domů k rodině. Neradostná vyhlídka.
„Volové, přece nebudeme někomu dělat čárečku. Odejdeme v útvaru do města a vykvajznem se na nějakou Mladou frontu,“ navrhuje Eman Hejč, zvaný Kuksa. „Ty, nejlepší sportovec třídy, ty bys měl jít příkladem a odběhnout to za nás za všechny,“ oponuje pohybový antitalent Béďa Hošek.
„Už to mám, Flinte, pojď sem!“ vykřikne geniální Ondryš Kadula. Pak si něco šeptají. Oblékají tepláky a utíkají do města. „Budeme čekat u kina.“
Před kinem je start. Hemží se to sportovci v teplákových soupravách. Dopravní škola je reprezentována třídou třetí A. Hoši vyfasovali čísla od jedné do třicítky. Ondryš s Flintem byli u stolků první a čísla rezervovali. Oba přidělují příchozím čísla namátkově. Shodou okolností největší dřevák třídy, Béďa Hošek, má na prsou číslo jedna. Třicítkou se chlubí aktivní košikář a sportovec Eman Hejč. Tříkilometrová trať záhy opouští město, aby pokračovala borovým lesem s cílem opět ve městě. „Blbouni, běžíme pomalu, symbolicky, jako štafeta míru a přátelství,“ poroučí Flint. A tak se také stalo. Celá parta postává u lesa a čeká na číslo jedna. Konečně se dobelhalo. Hoši se řadí do zástupu.
Do cíle pak vbíhá odloučená skupina s čísly jdoucími po sobě. Jako první protrhává pomyslnou cílovou pásku pohybový analfabet a peloton s číslem třicet uzavírá aktivní sportovec. V cíli jsou už dávno všichni atleti. Dorazil i osmdesátiletý Sokolský činovník Blábola! Odloučené skupině tleskají všichni přítomní. Nekalý úmysl se sportovcům nedá prokázat.
„Kašpaři jedni mizerný!“ křičel pak ještě dlouho tělocvikář Chlebíček, kterého studenti snad poprvé viděli opravdu rozčileného.