"Dejte si se mnou trochu čaje," pravila paní Watsonová.
Přijal jsem pozvání, ne proto, že bych měl na čaj chuť, ale spíše proto, že se mi moc nechtělo hned sdělit staré paní, co se stalo.
Ačkoli jsme měli smlouvu na několik měsíců, zůstali jsme v malém přímořském městě Scarborough bez práce. Později jsme zjistili, že situaci zavinila hvězda programu, komik, který byl v Anglii velice populární a který se domníval, že jeden jeho výstup nebude mít úspěch, když v jeho programu vystoupíme i my.
Zrušené angažmá mělo pro nás ovšem řadu následků. Tím, že jsme přišli o práci, octli jsme se bez peněz. Pět dospělých a dvě děti. Na plánovanou sezónu jsme si původně najali dva domky. Teď nezbylo, než se sestěhovat do jednoho a oznámit majitelce druhého domku, co se stalo a že si nájem nemůžeme dovolit.
Paní Watsonová pronajímala každé léto svůj dům letním hostům. Sama se na tu dobu přestěhovala do suterénu. Letní sezóna pro ni byla, jako pro jiné místní lidi, jediným zdrojem příjmu. Uvědomoval jsem si, že za nás už nezíská jiné hosty a bude proto oprávněně zklamaná. Pil jsem čaj a odhadoval jsem, kolik mi zbývá času na to, abych jí sdělil tu špatnou zprávu. Když bylo čaje jen na dně, dodal jsem si odvahu a přiznal jsem konečně, co se stalo.
"To snad není možné," žasla hostitelka - máme přece řádnou smlouvu - zastupuje nás jeden z nejlepších britských agentů?!
Na většinu jejich otázek jsem mohl jen pokrčit rameny.
Řekl jsem, že je mi líto, že jí - ač neradi - působíme komplikace. Sezóna už začala a jistě počítala s tím, že u ní zůstaneme bydlet tři měsíce. Cítil jsem se v tu chvíli dost trapně. Paní Watsonová mi pozorně poslouchala.
Pak odložila šálek s čajem a řekla: "Je mi líto, že vám někdo takhle ublížil. V Anglii nebývá zvykem nedržet slovo. Ale ujišťuji vás, že tady můžete i nadále zůstat. Jste u mne vítáni i bez placení."
Nepamatuji se už dost dobře, co jsem odpověděl.
Vím jen, že jsem jí poděkoval a sdělil, že je to od ní velice laskavé, a dal najevo, že její přátelskou nabídku přesto nemůžeme přijmout.

V tu chvíli začaly naše námluvy s Brity.
Pokračovaly později, když naše děvčata pracovala v malém místním hotýlku, kde uklízela a myla nádobí. Majitelka hotelu každou sobotu přijížděla k nám a vozila dětem pamlsky. Později se námluvy změnily v trvalé sympatie. To už děvčata také šila a upravovala na vypůjčeném šicím stroji šaty pro místní ženy, které se chystaly na lacinou dovolenou do Tunisu. Zákaznice přiznaly, že se zpočátku domnívaly, že děvčata jsou jen studentky, ale brzy prý uvěřily, že jsou opravdové švadleny. Majitelka hotelu, kde děvčata uklízela, jim potom řekla „Nechte těch loutek, děvčata, zařídím vám módní salón.“
Angličtí úředníci byli první, kteří s námi jednali tak, jako bychom byli domácí občané. Jeden šel dokonce tak daleko, že se nám omluvil. "Lituji toho, co jsme udělali v roce 1939," pravil, maje na mysli Chamberlaina...
Náš vztah k zemi ovlivnila i akce 16 britských lordů, kteří podepsali petici na protest proti nečestnému jednání se skupinou uprchlých českých divadelníků a označili jednání agenta za ostudu Albionu.

Zamilovali jsme si Brity, kteří se člověku v první chvíli zdají poněkud jiní, než obyvatelé toho, čemu sami říkají "zbytek světa". Leckomu se mohou zpočátku zdát trochu rezervovaní, ale časem člověk zjistí, že v častých deštích a mlhách nepotřebují ústřední topení k tomu, aby člověk pocítil jejich nenápadnou, ale pravou spolehlivost a vřelost. Často jsme si pak kladli otázku, jak je možné, že jsou takoví, jací jsou. Jak je možné, že každý z nich je osobnost bez ohledu na to, čím je nebo co dělá.
Odpověď nám dala britská škola, do níž chodila dcera.
Přijeli jsme do Anglie z Baham a dcera uměla sice anglicky, protože na ostrovech chodila do školy, ale chodila tam jen krátce, a tak jsme se přirozeně obávali přechodu do školy v Anglii. Ukázalo se, že to bylo zbytečné.

Už v prvních třídách základní anglické školy dostávají děti za úkol připravit si nějakou malou přednášku pro celou třídu. Paní učitelka vysvětlila spolužákům, že Johana je z Prahy, že však byla s rodiči na Bahamách, a proto ji vyzvala, aby spolužákům vyprávěla o ostrovech, kde oni nikdy nebyli. To jedno vyprávění přiblížilo dceru novým spolužákům víc, než kdyby s nimi chodila do třídy stále. Každý týden měl některý spolužák za úkol o něčem hovořit. V anglické škole se už od malička děti učí nejen mluvit před ostatními, ale zároveň se správně vyjadřovat. Každý je hodnocen vůči celku tří ročníků a klasifikuje se v procentech do sta podle toho, jak se projevuje ve srovnání s celkovou úrovní. Na konci každého školního roku mají děti za úkol obhajovat své práce a také o nich diskutovat a argumentovat.
Není náhodou, že právě v Anglii existuje i školní parlament, kde studenti zaujímají pozice jednotlivých stran a učí se věcné a racionální debatě, tedy tomu, co se později hodí profesionálním politikům. Jedna část školního parlamentu má roli labouristů, druhá roli konzervativců...
Anglická škola si tolik nezakládá na znalosti přesných historických letopočtů, chemických vzorců sloučenin a dalších faktů, které si může každý najít a ověřit. Je to škola, která vychovává od počátku k samostatnosti, k hledání informací, sebevzdělávání a k vlastnímu myšlení. Od první chvíle tím podporuje osobnost a pomáhá sebevědomí.
Není náhodou, že se už Jules Verne v knize Dva roky prázdnin tak podrobně zabývá principy a přednostmi britské školy a ač sám Francouz, dává této škole jednoznačně přednost před školou své vlastní země. Také my jsme se i později přesvědčili o kvalitách britské výchovy. Potkali jsme během cestování po světě řadu britských baletních a tanečních skupin. Často to byla teprve devatenáctiletá děvčata. Byla však tak disciplinovaná a rozumná v každém ohledu, s takovým smyslem pro povinnost i kolektiv, že snadno předčila kterékoliv soubory jiných zemí.

Nejlépe člověk pozná lidi, když se octne v nesnázích.
V takové situaci jsme zpočátku byli častěji, ale nikde jsme neměli tak dobrý pocit jako v Anglii.
Od té doby tvrdím, že když už musí člověk někde ztroskotat, pak na tomhle ostrově.