Literatura – Fejetony
Eva Vlachová: V zajetí tradic
Vánoce jsou časem pohádek a tklivých příběhů. Jako je třeba ten o veverce v kleci s kolotočem běhající stále dokola. Klec stojí na parapetu otevřeného okna a tím oknem proudí dovnitř omamná vůně borovic. Rezavá zajatkyně vidí své družky, kterak vesele poskakují z větve na větev a možná i slyší jejich volání.
Jana Pilátová: Milý deníčku (4)
Ústřední topení také nebylo a místnost se vytápěla pouze kamny, která stála v rohu třídy. K nim vysloužilý pan řídící donášel nasekané dřevo a uhlák naplněný briketami. Zmíněný pan řídící nás nevyučoval. Byl v penzi a obýval první patro stařičké školy. Mnoho jsme jej nevídali, ale občas plnil funkci školníka, poněvadž prováděl drobnou údržbu závad v budově a připravoval na zátop „aby soudružka učitelka nemusela“.
Jitka Krpensky: Jak jde život aneb co nového?
Ale vleču ten nákup až bůhví odkud‘, paní Vondráčková. Víte, já už toho naštěstí moc nepotřebuju, jenže ty tašky jsou pořád nějak těžší, nezdá se vám to taky?“ směje se na sousedku paní Hladká. „A k tomu tu ještě všechny naše krámky zrušili“, švitoří dál. To jsou samý MARKETY – nebo jak se to říká, ale to je daleko, a auto nemám.
Stanislav Rudolf: Čeština pro ženy
Jistě jste, milí čtenáři, zejména vy, kteří máte dítě školou povinné, zaznamenali, že v našem školství probíhají velice radikální změny. Dodržuje se pitný režim, učitelka se bojí dát drzounovi facku, rodiči nejvíce respektovanými předměty jsou především angličtina a informatika. Neklade se už tolik důraz na předměty, které bývaly dříve postrachem žáků a studentů, a jejich užití v praxi později prakticky zanebatelné.
Jana Pilátová: Milý deníčku (3)
Kamarádovi jsem onehdá vyhrožovala, že jeho basu použijeme coby sáňky, až se sejdeme u Kolince-Podolí. Při poslední návštěvě místního ranče jsme se brodili po kolena blátem, tudíž při případném pádu hrozilo, že budeme vypadat jako hnědé slizké koule. Letos tomu prý má býti jinak a máme užít větrů a sněhů. Tak tedy uvidíme, co nám duchny, po obloze jdoucí, nadělí.
Stanislav Rudolf: Červená je tráva, fotbal....
Cože? Že tráva je zelená? A jak mně, barvoslepému, to dokážete?! Počkejte, nebudeme se spolu přít a začněme hezky od začátku! Když se vaší ženě narodí klučík, stejně jako kdysi dávno mé mamince, budete si oba přát, aby jednou chytil ty rybky, které vám kdysi z rukou vyklouzly. Můj tatínek, železničář, snil například o tom, že jeho syn bude jednou strojvedoucím vlaku.
Milan Markovič: Pozdravy
Pozdravujú sa ľudia od nepamäti. Niekedy úprimne a s radosťou, inokedy iba zo zdvorilosti, lebo sa to patrí. Pri osobnom stretnutí možno vypozorovať viacero prístupov k osobnému zvítaniu sa. Záleží na tom, či sa stretnú dvaja (či viacerí) celkom plánovane, alebo náhodne a po dlhšom čase, či sú to kamaráti na život a na smrť, alebo veriteľ s dlžníkom, podriadený so šéfom, milenci či dlhoroční manželia.
Kouty mé hlavy
Na světě existují tisíce koutů. Některé s velkým K, například Kout na Šumavě nebo Kouty u Třebíče, ale všelijaké kouty má i každý z nás. Kouty, kam se uchyluje ve špatném stavu mysli anebo jen tak, odpočívat.
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Milan Markovič: Boj o stádo
Bývalý režim mal priam v popise práce zoradiť nás do šestnásťstupov (prvý máj) či do iných pravidelných útvarov (celoštátna spartakiáda) a v nich jednotne pokrikovať predpísané heslá a spoločne mávať rukami, unožovať, skackať či predkláňať sa. Hej, predklon vo vyrovnaných radoch bol vôbec ten najžiadanejší.
Vladimír Vondráček: Jak se nám zachtělo borůvkového koláče
Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody. Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak ženská polovina rodiny přes protesty části mužské, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!
Milan Lasica: Zopár rád pre začínajúcich, ktorí sa derú k moci
Konečne k tomu došlo. Je odhalený princíp komunikácie medzi politikmi a voličmi. Maďarský premiér, ako píšu komentátori, si pustil hubu na špacír v úzkom kruhu spolupáchateľov. To znamená, že neverejne povedal, ako to v Maďarsku pod vedením jeho strany naozaj vyzerá.
Egon Wiener: Šestá pohlednice | Indické ženění je jiné než u nás doma | Smích léčí
Bylo mi pět let. Někdo dole u dveří zvonil a zvonil. Moje maminka s otevřením nijak nespěchala a tak jsem seběhnul dolů já a otevřel. S otevřenou pusou jsem jen zíral. Na schůdcích před „Nordlichtem“, tak se říkalo našemu domu, protože na jeho fasádě se stále ještě skvěl onen nápis „Severní záře“ stál proti mně chlap s velkou cedulí. Co na ní bylo napsáno? Nevím, ještě jsem nechodil do školy.
Egon Wiener: Lípa | Pár teplých dnů | Kniha jako odkaz
Nevím kolikátá, ale vím, že ještě před ní tu stála jiná, neméně krásná, mohutná a statná lípa. Strom, který z běhu věků ve svém okolí pamatuje leccos. Pod širokou korunou v mohutných větvích nocují odedávna ptáci, pod její ochranou žijí včely, brouci, drobní hlodavci, červi, u kořenů mravenci, hadi i ještěrky.
strana 1 / 26