Literatura – Fejetony

Jana Stuchlíková: … tě balil, ne?

Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.

Tomáš Zářecký: Těžký život literáta III.

Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“

Ivan Kraus: Neděle

Matka jen sledovala kalendář a dávala pozor, aby manévry spojené s aktivním odpočinkem proběhly podle plánu, aby všichni včas odjeli a včas se znovu vrátili, aby se mohli vydat jinam. Po tak aktivních prázdninách jsme samozřejmě všichni toužili si doma v neděli odpočinout. Otec se však obával, že vyjdeme z rytmu a propadneme bezúčelnému lenošení. Proto začínalo nedělní ráno jeho povelem - "Vstávej! Neděle je taky den!"

Egon Wiener: Mám rád všechna zvířata, raději snad ta chlupatá

Mám rád zvířata s dost podstatnými výhradami. Dovedu si to zdůvodnit pádnými argumenty. Jsou inteligentní a ve vztahu se mnou mi to dávají najevo. Od malička. Jsem o něco starší. V kleci mám andulku. Učím ji mluvit. Nemluví. Učím ji cizí řeči. Ve škole se učíme rusky. „Spasíba - děkuji,“ řvu na nebohou andulku už měsíc, ráno, večer, když přijdu ze školy. Nic. Andulka je němá a pravděpodobně od narození i hluchá. Už si nevím rady. Přizval jsem na konzultaci strýčka Valtra, tehdy začínajícího odborníka na příbuzenské žluté kanáry, ale nic.

Egon Wiener: Vzkaz Ypsilonce | Schody | Hlemýždí bohatství

Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci.

Pavel Landa: K neznámému účelu

Na jednom z právnických blogů onehdy kdosi prohlásil, že duševní vlastnictví je nesmysl. Dotyčný patrně vůbec nikdy žádný takový nehmotný statek nevlastnil, dokonce zřejmě ani není naděje, že by vlastnil někdy v budoucnu. Přestože, jak vidno, existují takovéto kuriózní názory, se duševnímu vlastnictví v poklidu chvilku věnujme, tentokrát v podobě práva k vynálezům.

Ivan Kraus: Než přijdou

Než přijdou, zmocní se mé ženy náhle nepopsatelný neklid a ona se bez bližšího varování pustí do úklidu. Připraví si přístroje, nářadí, nejrůznější chemické přípravky a dá se do práce. Běhá s velice silným vysavačem po bytě a vysává vše, co se jí nezdá. Pak naleští linoleum a pustí se do čištění koberců. K tomu účelu má jiný přístroj, který po sobě zanechává jakousi vlhkou stopu. Po této stopě se tak žena vydá, aby ji přečistila jakousi pěnou, která je k tomuto účelu určena.

Ivanka Horová: Ptám se

Vážení lidé, ráda bych, aby tento článek byl pro každého bez rozdílu. Pro šťastné i nešťastné, majetné a nemajetné, pro ty kdo ví, i pro ty, co neví nic. Zaráží mne spousta věcí v dnešní moderní době. Máme přístroje, které nám umožní se spojit s celým světem v jednom okamžiku, přesto se většina cítí osamocena a lidské hodnoty jako Láska a Čestnost mizí v propadlišti dějin. Jsou to obrovské kontrasty. Dámské časopisy útočí na ženy, jak se mají oblékat, co mají říkat, kdy mají jíst a co, aby k sobě připoutaly osudového muže. Přesto jim na druhou stranu tvrdí, jak je kosmopolitní být nezávislá a pracující manažerka, která prostě chlapa nepotřebuje a vystačí si sama se svým tělem, myšlenkami a skvělým životem.

Egon Wiener: Horská chata na Smrku | Z Lemberka | Pivo a špek

Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo.

Helena Dohnalová: Do trepek!

Na přezouvání si stěžují převážně cizinci ze západu. Ještě jsem neslyšela, že by přezouvání kritizoval například nějaký ukrajinský dělník, čínský kuchař nebo vietnamský trhovec. Po příchodu do české domácnosti se údajně našinci vrhají návštěvníkům k nohám, sundávají jim boty a vnucují k nazutí nějaký druh domácí obuvi. Neváhají prý servat váženému hostu z nohou elegantní polobotky, které se tak úžasně hodí k šik obleku, a nazout mu pantofle z vietnamského tržiště

Jana Pilátová: Milý deníčku (2)

Jak se to projevuje? Přítok informací stále nepolevuje. Příval přišedších osob také ne. A stále se řinou odkudsi dotazy a požadavky a... tu se zkrátka stane, že se mozkovna takzvaně kousne a přestává vstřebávat. Působí (i na mne) dojmem, že dosáhla nabobtnáním tvaru míče. Má velmi odolné stěny a nic se nedostane dovnitř ani ven.

Egon Wiener: Z kraje pod Troskami | Velmož, Jan II. z Donína | Poniklá

Opravdu si také myslíte, že nejtajuplnějším kraj v Česku je kraj „trosečníků“, kraj kolem Turnova – Trosky? Já si myslím, že tajemnější je hora Blaník, Černé jezero na Šumavě, černé i podle jména, všude tam, kde se střelka kompasu může zbláznit. Tam, kde cítíme energii, kde podle pověstí je něco, co nás straší, tam, kde je v hradních útrobách hladomorna o několika patrech, odkud dodnes vane chlad a hnilobný zápach zetlelých lidských těl...

Milan Markovič: Diplomovaný či radšej zázračný?

Poznám nejedného diplomovaného lekára, ktorý nevie prísť na meno celej „alternatívnej medicíne“ a viem o nejednom zručnom masérovi, naprávačovi, liečiteľovi, čo v jednom kuse nadáva na „šarlatánov v bielych plášťoch“ a pritom sám nemá diplom ani zo zemiakovej brigády. Oba prístupy sú mi podozrivé. Je mi jasné, že keď sa človeku začne rúcať zdravie, nuž podľa hesla „topiaci sa aj stebla chytá“, vyskúša každú možnosť, len aby si pobyt na tomto často nevábnom svete ešte trochu predĺžil.

Renata Šindelářová: Jako hroch, co se učí lítat / Murphyho zákony strachu

O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.

strana 1 / 26

Další strana »