Literatura – Fejetony

Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!

Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!

Pavel Landa: Fachmanské aušdruky

„Tak se mi podělal ten můj malej gránych,“ stěžoval si v přestávce zkoušky Amatérského symfonického orchestru pan Holíkovský, tesařský mistr, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na pozoun tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí. „Rupla mi osa. Řek jsem zeťákovi, aby mi tam u nich vytočil novou. Já tedy věděl předem, že to bude malér, protože ten jeho vercajk, pánové, to byste museli vidět. Má šupléru, která svítí tak, že byste skrz ni mohli vobhlížet Český středohoří. Povídám mu, aby jen na koncích srazil gróty, ale von tam rovnou udělal bombírunky a fertig.

Ivo Fencl: Znamení smůly a jak se jim vyhnout

Minule jsem tady psal o šťastných znameních. Dobře, ale je taky na místě aspoň přibližně tušit, čeho se máme v tomto světě vyvarovat, abychom si udrželi pozitivní pohled na věc, a to nikoli jen někde na vykládacích kartách staré Jeremiášky z Rychlých šípů, ale hlavně v realitě, kterou vdechujeme. Pokud třeba stojí boty na stole, můžete očekávat smůlu, a to obzvlášť u divadla, ale také boty na židli nejsou nic moc!

Tomáš Zářecký: Těžký život literáta V.

Být autorem je krásné. Možnost tvořit dává křídla víc než jakýkoli reklamou protěžovaný nápoj, znamená svobodu a moc. Svobodu ve vymýšlení zápletek, konstrukci děje, utváření prostředí a plození postav. Moc nad jejich osudy, rozhodování o jejich hrdinských či zbabělých činech, opětovaných či tragických láskách, o životě a smrti.

Tomáš Zářecký: Děsivá závislost

Internet je samozřejmá samozřejmost. Celý systém na něm funguje, bez něho nelze nic. Kdo není „online“, neexistuje. Já zůstal „offline“ pouhopouhé jedno dopoledne a k nadělání problémů to bohatě stačilo. Dva termíny vypsané v pozdních nedělních hodinách (kdy jsem si naivně myslel, že můžu nechat odpočinout notebook i sebe a oba jsme se uložili ke spánku) v pondělí po poledni nenabízely už ani místečko volné.

Milan Markovič: Důvody

Říká se, že důvod se vždy najde. Už kdysi pradávno, když kdosi napsal, že kdo chce psa bít, hůl si najde, se zřejmě vědělo všechno o tom, jak to zaonačit, aby to vypadalo jako opravdové. No a při tom je ještě možnost vyškolit se na skutečného mistra výmluv. Ono – mezi námi – až takové mistrovství to zase není, ale zvyk je železná košile a my jsme si už takhle zvykli na ledacos.

Někdo má rád vdolky, jiný holky…

Někdo sbírá známky, jiný pivní tácky, další zase obrázky nahatých slečen. Já sbírám kalhoty. Svoje kalhoty. Ty, které jsem nosil před pěti, deseti i více lety. Není to tak podivný koníček, jak se na první pohled zdá. Naopak, troufám si tvrdit, že je to koníček ušlechtilý a na výsost praktický! Pánská móda, a zvláště kalhot, nejde do příliš velkých extrémů a navíc se periodicky vrací.

Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!

Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.

Pavel Landa: V bílém plášti

Pan Kulíšek, vytáhlý tympanista Amatérského symfonického orchestru s brýlemi bez obrouček, vozí dvakrát týdně invalidní manželku na jakousi rehabilitaci do pražské nemocnice Na Bulovce. Odevzdá ji v příslušném oddělení a pak se musí hodinku a půl poflakovat po nemocnici. Nic zábavného. „Tak se tam zkuste procházet v bílým plášti, to by mohla být legrace,“ navrhoval při čtvrteční orchestrální zkoušce zarostlý lékárník a klarinetista pan Dubský a hned slíbil, že panu Kulíškovi bílý plášť zapůjčí. Tak se také stalo.

Vladimír Kulíček: "Tak nám zvolili prezidenta, pane Švejku!"

„A to se divíš, ty vozembouchu? Státem kráčej dějiny a nic! Žádná sláva, žádné hurá, žádné vivat! To já, dyš sem byl mladej a za První republiky se volil prezident, to bylo slávy! Sokolové v krojích, Vltavani v krojích, Baráčníci v krojích, DTJ v úboru, průvody, prapory, trikolory, kapely, hrály se pochody a taky Castaldo, každej se usmíval, tiskli sme si ruce a teď? Nic.

Jana Stuchlíková: … tě balil, ne?

Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.

Tomáš Zářecký: Těžký život literáta III.

Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“

Ivan Kraus: Neděle

Matka jen sledovala kalendář a dávala pozor, aby manévry spojené s aktivním odpočinkem proběhly podle plánu, aby všichni včas odjeli a včas se znovu vrátili, aby se mohli vydat jinam. Po tak aktivních prázdninách jsme samozřejmě všichni toužili si doma v neděli odpočinout. Otec se však obával, že vyjdeme z rytmu a propadneme bezúčelnému lenošení. Proto začínalo nedělní ráno jeho povelem - "Vstávej! Neděle je taky den!"

Egon Wiener: Mám rád všechna zvířata, raději snad ta chlupatá

Mám rád zvířata s dost podstatnými výhradami. Dovedu si to zdůvodnit pádnými argumenty. Jsou inteligentní a ve vztahu se mnou mi to dávají najevo. Od malička. Jsem o něco starší. V kleci mám andulku. Učím ji mluvit. Nemluví. Učím ji cizí řeči. Ve škole se učíme rusky. „Spasíba - děkuji,“ řvu na nebohou andulku už měsíc, ráno, večer, když přijdu ze školy. Nic. Andulka je němá a pravděpodobně od narození i hluchá. Už si nevím rady. Přizval jsem na konzultaci strýčka Valtra, tehdy začínajícího odborníka na příbuzenské žluté kanáry, ale nic.

strana 1 / 26

Další strana »