Literatura – Fejetony

Stanislav Rudolf: Česká žena u švédského stolu

Nevím, jak vám, milí čtenáři, ale mně začíná letní dovolená už v prosinci předcházejícího roku. To si postupně přináším domů katalogy různých cestovních kanceláří, listuji v nich a hledám to nejkrásnější na světě, kde bychom se ženou strávili příští letní dovolenou. Když si prohlédnu barevné snímky pláží a dvoulůžkových pokojů, odvážím se nahlédnout i na zadní stránky katalogu.

Vladimír Vondráček: Bajka o jednom venkovském dvorku a výjimečném kuřeti

Byl jednou jeden venkovský dvorek a na něm se to hemžilo domácími zvířátky i drůbeží, tak jak to na správném venkovském dvorečku má být. Dvě velké kravky se zde samozřejmě hemžily jen velmi sporadicky, pouze v případě, že byly vyháněny na pastvu, takže o nějakém hemžení vlastně hanba mluvit. Také dva čuníci využívali čerstvého vzduchu na dvorku jen občas, většinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek. Černý chundelatý psík-hlídač před svou boudou nakonec také spíše hlídal vleže a dvě domácí kočky měly na starosti jinačí věci, než se jen tak mírnix-dýrnix bezcílně hemžit.

Miroslav Sígl: Tudle – nudle – Gogole aneb Brouzdání po internetu…

Nerad bych si z vás utahoval jako „na cezené nudli“, abych potom nebyl „rozsekán na nudle cimprcampr“, až by ze mne „nudle lítaly“ jak vlaštovky. Také se může najít šťoura, „kterému je to nudle“ (může mu to být ukradené) anebo „nedá nikomu ani nudli“ – čili vůbec nic nikomu zadarmo nedaruje.

Dagmar Slivinská: Srdce v kalhotách aneb jak se zalátá díra v srdci

Řekla bych, že slovo srdce, je nejfrekventovanější slovo ve všech lidských jazycích. Při jeho vyslovení si okamžitě představíme i jeho tvar, což se třeba o slezině nedá říci, i když je neméně důležitá. V poslední době lidé asi opravdu cítí potřebu rozdávat srdce ve všech podobách. Na můj facebook dostávám nejrůznější jeho podoby, až mne udivuje, kam až lidská fantazie může dojít.

Ivan Kraus: Redakce

Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.

Libuše Čiháková: Copak ty dva nedokážeš ohlídat? / Jak jsem si vylepšila prospěch

Mne v páté třídě také zasáhla pětka z písemné práce z češtiny jako blesk. Pomyšlení jak bych tím rodiče ranila způsobilo, že se mi guma ocitla v ruce a díra v žákovské knížce dřív, než nastoupil rozum. „Jedničkářka a podvodnice!“, zpanikařila jsem a rozběhla se za tatínkem. Ten se na mne jen dlouze podíval, povzdychl a pod tu pohromu napsal: „Omlouvám se za gumování, ukáplo mi pero...“

Naděžda Munzarová: Nápad

Jednou jsem slyšela, že přílišná jistota a rychlost řešení zádrhelů jsou podezřelé. Vysvětlení, proč pomalejší metoda by měla být věrohodnější a správnější, se mi ale nedostalo. Jako odchovanec Rychlých šípů jsem se totiž donmnívala, že odpovědný jedinec, prosazující jakékoliv zlepšení domácnosti, obce a státu, mluví pravdu, říká-li, že dokonale rozumí problému, a proto že může najít rychlou odpověď a nápravu.

Milan Markovič: Negramotným na stará kolena

No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.

Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!

Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!

Egon Wiener: Motýlka už na pasece nechytíš | Stalo se v Doubí | Zahradní slavnost

Já vás ale nechci zvát do příhraničních německých řetězců obchodních center, ale na zcela unikátní výstavu živého zvěrstva, nebývale krásnou a  originální výstavu živých exotických motýlků, sklípkanů, želv, varanů, ryb, opiček a žab a to tak blízko za našimi hranicemi s Německem, že to ani blíž už nejde. Když v Žitavě po půl hodině klidné jízdy autem z Liberce vystoupíte u nádraží, přesednete na úzkorozchodný vláček směr lázně Oybin. V půli cesty se souprava rozdělí a vy máte před sebou dojezd do dalších lázní – Jonsdorf. To vše úžasnou krajinou žitavských hor a parní soupravou jedné z nejkrásnějších úzkorozchodných tratí bývalé NDR.

Tomáš Zářecký: Satan a systém

Systém. Slovíčko, které můžeme kolem sebe slyšet stále častěji a častěji v nejrůznějších souvislostech. S jeho zvyšující se frekvencí a rozmanitostí použití by se mohlo zdát, že disponuje až jakousi nadpřirozenou (chcete-li kouzelnou) mocí, s kterou může vše ovlivňovat. Pokaždé, když se něco pokazí, nese na tom vinu právě on.

Ivan Kraus: Jak jsem se odnaučoval kouřit

Bylo to jedno z těch rozhodnutí, jichž člověk lituje hned poté, co je učinil. Myslím si, že bych k takovému rozhodnutí nikdy nebyl dospěl, nebýt mé ženy, která jednoho dne pravila, že se ráda vzdá všech svých dárků k narozeninám i k vánocům, když zkusím přestat kouřit. Svou roli tu sehrála i žlutá žárovka, která prý, když svítí, čistí vzduch tím, že voní po citrónu. Na mne však tento vynález působí omamně jako droga.

Eva Vlachová: Nekonečný příběh

Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas.

Milan Lasica: Kto je najlepším priateľom človeka?

Kto je najlepším priateľom človeka? Kniha, alebo pes? Pozrime sa na to zbližša. Kniha nezaberie veľa miesta. Doma, v knižnici, môžete mať aj stovky, tisíce kníh. Ale koľko môžete mať doma psov? To je prvý argument v prospech knihy. Ďalej. Kniha nepýta jesť.

strana 1 / 26

Další strana »