Sobotní oběd

Black je pes odvedle. Má holt život, úměrný svému postavení. Jazyk by plazil i jako vepř, dělal by splašeného i co by veverka. Netvrdím, jenom se dívám. Jeho páníček si ho nevybíral. Oba však dostali jediný společný úkol. Aby spolu vycházeli. Je toho, očividně, na oba moc. Ale, kdo má pořád hlídat ve vzduchu tetelící se střet? Střet, který kolikrát nepřijde celý den, jindy svou přítomnost avizuje dvakrát do hodiny?
„Kde máš Blacka?“ zavolala z patra domu na zahrádku paní.
Pán, kterému ta otázka patřila, vypnul pilu, sňal pracovní rukavice, hřbetem ruky otřel čelo a udělal by jistě dalších sto maličkostí, protože moc dobře věděl, na co se ta paní ptá, ale snažil se svou odpověď oddálit, jak to jen v ten moment šlo.
„Prosím?“ zeptal se konečně a nastřádal další sekundy.
„Kde máš psa?“ zopakovala paní svůj dotaz a nevěřícně zakroutila hlavou.
„Nechal jsem ho na ulici,“ odpověděl s důrazem reka pán. „Dělal si ze mě trhačku, lítá jako blbej a neposlouchá.“
„Blbě ho vychováváš.“
„Ten byl blbě vychovaný, už když přišel.“
Chvíli sbíral odvahu a pak přece jen vypálil: „Ostatně, stejně, jako jeho panička.“
„Chlíváku! Ty mi budeš něco povídat. Jdi pro něj, chudáka.“
„Nepůjdu. Už mě z něj bolí hlasivky,“ odpověděl do okna pán a začal se zabývat pilou.
„Jestli nepřijdete spolu, nebude oběd,“ hodila paní odměřeně z okna a zaplula zřejmě do kuchyně.
Ve vzrůstajícím napětí jsem na své zahrádce dělal neviditelného, abych snad nebyl vtažen do problému, nebo, nedej bože, nemusel dělat přísedícího v této kause. Tolik indicií jsem neměl, abych byl schopen vynášet soudy.
Pán prošel chodbou baráku, otevřel dveře na ulici a se svými bolavými hlasivkami zařval, že to bylo slyšet, až ke mně: „Blacku, vole, pojď domů, jinak nedostaneme nažrat.“
Krize byla snad zažehnána. Nastolte příměří, hoši. Menáž má přednost. Měla vždy, co si budem povídat.