Martha a Tena Elefteriadu: Dvojhlasně (2)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Málokterému "normálnímu" člověku se stane, že mu zavolá - jen  tak sama od sebe - veřejně známá populární osobnost.
Když se mi nedávno v telefonu ozvala paní Martha Elefteriadu, hned jsem  věděl, o koho jde (kdo by nevěděl?)
A poté, co mi mezi řečí sdělila, že je pravidelnou čtenářkou Pozitivních novin, bylo mi hned jasné, že se zanedlouho čtenáři dozvědí něco zajímavého ze života sester Marthy a Teny Elefteriadu. :-)
A protože v roce 2007 vyšla životopisná kniha MARTHA & TENA dvojhlasně, dohodli jsme se, že já z ní vyberu několik kapitol a společnými silami vám je představíme.
Kniha je plná zajímavostí nejen z jejich zážitky nabitého života, ale pojednává také o celé řadě známých osobností, což z ní činí publikaci stojící za přečtení.

Pavel Loužecký
vydavatel a šéfredaktor Pozitivních novin



1.část  

  MARTHA ELEFTERIADU  -  2. část

Semafor aneb nikdy bych si nepomyslela, že budu stát na jeho prknech

Koncem 80. let jsem si na prknech Semaforu vyzkoušela i „divadlo“.
Začalo to všechno tím, když jsme usoudili, že jednu nádhernou vokální swingovou písničku, Save the bones for Henry Jones, by mohl krásně otextovat pan Suchý. Zazpívat si jeho text, který by nám napsal přímo na tělo, to byl můj velký sen. Tak jsem tu nahrávku poslala jemu, ale moc naděje jsem si nedělala.
O to větší byla radost, když jsme zanedlouho dostaly odpověď a v obálce našly nádherný text: Tento týden v pátek. Vtipný, odlehčený, nádherně swingově frázovaný, napsaný pro dva ženské a jeden mužský hlas. Jedna z těch tří sester v originále měla totiž krásně temně zbarvený kontraalt, a tak si možná pan Suchý myslel, že je to chlap, pomyslela jsem si. S Jiřím Suchým v Lucerně (1979)
Zavolala jsem mu, poděkovala za krásný text s tím, že vůbec netušíme s kým bychom to mohly nazpívat. On se chvíli ošíval a pak s nesmělostí jemu vlastní nabídl, že pokud bysme nebyly proti, nazpíval by to s námi on sám, a že to vlastně napsal pro nás tři!
To mě naprosto nadchlo, vůbec bych si netroufla na to pomyslet. Opravdu byste si to s námi zazpíval?
Pro mně byl Suchý legenda, někdo, koho jsme s úctou poslouchaly od dětství, a měl vždycky můj naprostý obdiv. Nahrál to tehdy orchestr Gustava Broma a pan Suchý to s námi přijel do brněnského studia nazpívat.
Spolupráce to byla úžasná. Líbila se mi lehkost, s níž k tomu přistupoval, veselost a vtip, který ve studiu zavládl, prostě jiskřilo to tam. Uměl ty chvilky nabít napětím, jaké vyzařuje z každé velké osobnosti, i když právě nedělá nic.
Nevím, jak se s námi cítil on, na takové věci se člověk většinou neptá, ale mě osobně dokázal povznést svou pouhou přítomností. Je to člověk s obrovským kouzlem a jemností, což jsem měla ještě mockrát zažít v následujících pár letech mého hostování v Semaforu.
Možná byl ten dobrý pocit z nahrávání vzájemný, protože jsem dostala vzápětí nabídku na hostování v jeho hře Smutek bláznivých panen. Celá ta hra sama mi přišla jako bláznivá koláž obrazů, a příliš souvislostí v ději jsem ani nevnímala. Obzvlášť když ho přebíjely takové obrazy, jako propichování břicha těhotné ženy jehlicemi... Bylo trochu nad mé chápání, ve jménu čeho se pouští fantazie až tak daleko. Připadalo mi, že jsou to jen takové ornamentální efekty k šokování publika. Nicméně měla jsem tam hezký song a zpívala jsem ho ráda.
Na tom jevišti jsem ale zažila pravá muka, když jsem měla říkat věty v roli. Při zkouškách jsem neustále slyšela: Martho, nahlas, nahlas, není vás vůbec slyšet. Bylo divné, že tentýž prostor, na kterém jsem se při zpívání pohybovala zcela suverénně a připadala si v něm jako doma, se při mluvení najednou proměnil a já dostávala trému, jako bych na jevišti nikdy nestála. Scvrkla jsem se do bezvýznamné tečky bez jakékoli odvahy a všechno mi zdřevěnělo, jazyk, ruce, nohy...
Nepomohly ani stovky koncertů po celé republice, které jsem měla za sebou, byla jsem tam jako nejnovější nováček... Pan Suchý to ale vycítil, vzal si mě stranou a vyprávěl mi, jak se cítil on sám, když začínal, a že byl dokonce tak levej, že ho z divadla nakonec vyhodili a Semafor si založil jen proto, aby prý vůbec měl kde hrát. Takhle vtipně mi dodával odvahy. Asi to trochu zabralo, nevím...

V Semaforu byly v té době tři skupiny a já dostala hned další nabídku, a to zpívat i ve skupině Josefa Dvořáka ve hře Má hlava je včelín. Tu roli jsem přebírala po Petře Janů, která tenkrát hodlala nastoupit svou sólovou kariéru a jezdit se svou kapelou.
Bylo v ní asi šest písniček velice pěkných, a tak jsem na to přistoupila. Petra mě pozvala na představení a pak jsme se sešli u nich doma a všechno probrali co a jak. Martha ve studiu Brno (1968)
Celé to zkoušení velmi vtipně glosoval její muž, který se v této branži pohyboval vždycky s nonšalancí a nadhledem. Pro svou funkci si pro sebe vymyslel titul „manažel“, což je kombinace manžela a manažera. Nesetkávali jsme se tak často, ale pokaždé to bylo osvěžení a radost.
To představení jsem měla ráda právě pro ty písničky a proto, že jsem se tam nemusela mučit hraním a mluvením a chodila jsem se dívat do portálu na herce. Po zkušenostech s koncerty, kdy jsme táhly s Tenou celé představení samy, mi ta divadelní připadala jako hračka.
Některé pořady byly i zájezdové a na nich jsme se velice skamarádily s Uršulou Klukovou a Věrou Křesadlovou. Zpravidla jsme měly pokoj spolu a dlouho do noci jsme si vyprávěly a smíchy nemohly vůbec usnout.
Věra byla chodící historie Semaforu a Uršula měla talent velmi vtipně glosovat cokoli. Zpěvné protahování intonace a insitní filosofie života tvořily půvab jejího vypravování.
Naprosto si mě získala líčením, jak jednou v Ostravě v hotelu Moskva byli ubytovaní s malým divadélkem, kde s nimi hrál a zpíval i Karel Černoch. Uršula mu tam zinscenovala vtípek, který by se hodil spíš na chlapa. Výborně se tam vařilo a Karel si po každém jídle pochutnával na vyhlášených palačinkách s čokoládou a šlehačkou. To dělal poctivě každý den. Takže to jednou Uršule nedalo a připravila mu malou legrácku. Půjčila si klíč od jeho pokoje, objednala talíř čokoládou a šlehačkou ozdobených palačinek a milou pochoutku u něho na toaletě rychlým pohybem a neporušeně sešoupla na plošku záchodové mísy.
Povedlo se. Palačinky se tam skvěly v plné parádě i se šlehačkovou ozdobou. Nato Uršula zamkla, vrátila klíč na recepci a čekala co se bude dít.
„Škoda jen, že jsem nemohla vidět, jak se tvářil, když to tam uviděl“ pravila protáhle. Své vyprávění pak uzavřela šibalsky: „No ale od té doby si ty palačinky už nikdy nedal...“ rozřehtala se svým typickým smíchem.

Skandinávie - Norsko, Švédsko, Finsko aneb nečekaný dar

Osmdesátá léta byla pro mě ve znamení Skandinávie. Procestovali jsme ji celou křížem krážem. A opravdu jsme se hodně naučili, cestováním člověk zjistí, jakou cenu má to, co ho obklopuje doma. Během pobytů venku jsem se přesvědčila, že je tam běžné fungovat v kosmopolitních celcích.
Například ve Švédsku jsem se často setkávala s partnerskými dvojicemi pečujícími o adoptované děti z oblastí celého světa ze zemí, jež byly poznamenány složitou politickou a humanitární situací. My jsme tomu tenkrát říkali „typická švédská rodinka“, dva blonďáci držící se za ruce a v kočárku roztomilý malý černoušek. Tento úkaz se dal na švédských ulicích vidět poměrně často.
První země, kterou jsem ve Skandinávii navštívila, bylo Norsko. Naprosto mě okouzlilo. Ten, kdo absolvoval cestu z Oslo do Bergenu, mi dá za pravdu, že je to jedno z nejkrásnějších míst nejen Norska, ale možná i Skandinávie vůbec.

Martha a Tena - foto Jef Kratochvíl

Norsko, tvořící severní pobřeží skandinávského poloostrova je skalnaté, prudké, srázné, nehostinné a drsné, a jen obrovský vzmach jeho obyvatel z něj udělal něco, na co mohou být Norové právem hrdí. To, co dodnes všechny udivuje, jsou třeba úzké stezky, vytesané do skal ještě v dobách pionýrských, kdy se netušilo, kolik místa budou potřebovat dvě auta, aby se sobě mohla vyhnout. Takže celou cestu absolvujete téměř krokem a potkáte-li protijedoucí auto, zajedete opatrně na odpočívadlo a necháte je projet. Nic jiného se s tím dělat nedá.
Občas cestička zmizí úplně. To vám pak nezbývá než se s autem nalodit a daný úsek se plavit. A to je skoro to nejkrásnější, co můžete na severu zažít. Norské fjordy.
Ocitnete se uprostřed neuvěřitelné krásy. Všude vás obklopují vysoké strmé skály, ze kterých se nepřetržitě řine voda. Loď s vámi zvolna klouže po hladině, pohybem naprosto důstojným oné scenérii. Je to tak neskutečné, jako byste se nacházeli mezi kulisami. Okouzleně se díváte a nevěříte, že tu vůbec jste. Litujete, že opouštíte fjord, jeho krása se vám vzdaluje, ještě kousek a zmizí... Otočíte se zády ke směru jízdy, ještě chvíli si vychutnat pohled na něj... Obrátíte se a strnete, protože vjíždíte do nového majestátného prostoru, snad ještě krásnějšího.
Na vrcholcích skal zledovatělý sníh a dole právě sklízí jablka. Ovoce, které vypěstovali, si Norové velmi váží. Říkali nám: „My nepěstujeme na kvantitu, ale spíš na kvalitu.“ Byly jsme při tom, když ukládali jablka do bedýnek s dřevitou vatou. S každým z nich zacházeli, jako by to byl živý tvor. Něžně je balili do hedvábného papíru s potiskem, uložili a navrch přikryli, aby ten, kdo si je koupí, je dostal stejně neporušené.
Na ta místa jsme se dostali na pozvání jednoho norského doktora, když jsme hráli v Oslo na lékařském symposiu. Tak si naši kapelu oblíbil, že nás ve volných dnech všechny pozval do Bergenu k jeho rodině na výlet.
Bydlel v malém domku na okraji Bergenu a poctivě se nám věnoval jako turistický průvodce i jako přítel, který nám ukázal soukromý život své rodinky, což jsem velmi ocenila. Nejlíp poznáváte zemi tak, že vám ji ukáží lidé, kteří v ní žijí, jsou na ni pyšní a mají ji rádi.
Je příjemné zjistit, že to, co na ní najdete obdivuhodného, neberou ani sami její obyvatelé jako samozřejmost a těší je, že si svou skutečnost právě takhle vybudovali.

Češky nebo Řekyně?

Nejčastější otázka novinářů v našem životě byla: Cítíte se více Češkami, nebo Řekyněmi?
Bylo mi vždycky trochu protivné, že mě tím nutí vybrat si jedno a vyloučit druhé. Ale i když jsem tu odmalička a Naše 70.létaberu to tady i v Řecku za své, jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že přece jen nejsem Češka, ale Řekyně. Třeba tehdy, když mě v prvních dnech revoluce pan Havel (to ještě nebyl prezidentem) pozval zpívat na balkon Melantrichu. Bývala bych tam stála strašně ráda, ale zároveň jsem cítila, že tohle jsou slavné chvíle Čechů, a patří zcela jim. A v té chvíli tam má být všechno to nejčeštější na oslavu oněch historických okamžiků, a přestože to, co se děje, osobně prožívám a raduji se z toho, poprvé taky trochu lituji, že nejsem Češka.
Jinak si jako doma připadám jak v Řecku, tak i tady – mám tedy domovy dva. Ani jeden z nich nechci ani nemohu vylučovat. Myslím, že je to dobré, když člověk vyrůstá ovlivněn dvěma kulturami. Jednak se tak o něco dřív než jiné děti dozví, co je to být Řekem nebo Čechem, a na celý život se zbaví jistého druhu malosti vycházejícího z teritoriálního lpění. Tím nemyslím lásku k vlasti. Tohle vědomí se tím naopak spíš posílí. Mám na mysli ty drobné nevraživosti – Češi kontra Slováci – a naopak. To mi vždycky připadalo směšné a úplně zbytečné. Známe přece z historie letité nevraživosti sousedících národů, kdy v případě, že nebyly od povahy tak mírumilovní, nezůstávalo jen u slovního vtipkování.
Teritoriální cítění má ale daleko hlubší kořeny, sahající až k animálnímu atavismu. Jsem přesvědčena, že povinností každého člověka by mělo být rozumět tomu, z čeho tyto nevraživosti pocházejí, a zbavovat se jich.
Stávat se lidmi je především umění dorozumívat se a vzájemně se chápat, soucítit. Snad nemusí pokaždé nastat světová katastrofa, aby se lidi v tomto smyslu dokázali spojit.


Knihu MARTHA & TENA dvojhlasně
vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar v Praze v roce 2007.
Fotografie z archivu autorek.

Pokud vás ukázky z knížky zaujaly, můžete si ji okamžitě zakoupit
přes internet 
za výhodnou cenu.
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 08. 2009.