Marthu a Tenu jsem miloval - od začátku, kdy jsem je poznal, Marthu víc, vlastně nevím přesně proč. Asi že Tena byla hezčí. (Jako by to dnes hrálo roli). Přitahovalo mě na nich, krom toho, že byly obě krásné a dráždivé, že byly cizinky. Znát cizinky bylo vzrušující - v době, kdy jsme málem neznali  ani sami sebe, natož cizinky. Ano, byly cizokrajné, vzdálené, řecké, voněly mi něčím, co mi bylo v té době zcela nedostupné - voněly mi, nelekejte se, svobodou. Asi jsem to vztahoval i k těm písním, které jsem miloval stejně jako ty zpěvačky.
Protože znát se v tom Husákově žaláři s Řekyněmi, sdílet jejich svobodné myšlení, čímž myslím přirozeně i jejich svobodně zpívající hlasy, sdílet jejich tehdejším poměrům neodpovídající vkus (a názory) a volnost - bylo povznášející.
Já vím, byly to dcery uprchlých řeckých komunistů revolucionářů. Ale smutným svědectvím pro české komunisty je i fakt, že jejich nádherný a svobodný otec Menelaos Svoboda Elefteriadis, tehdejší české poměry složené z duchamorné nudy kancelářských parchantů, převyšoval. Čím? Je to překvapující, ale opět svobodou - romantického buřiče darebáka.
Kdo v tom cítí ironii, cítí ji dobře, a přesto - až vám bude někdy těžko v životě, mějte za kamarády dvě rozpustilé a svobodné Řekyně, které do Čech a do vašeho klína spadly úradkem zloby dějin, a které se v tom pádu staly něčím, co chci chválit - českými Řekyněmi, nebo řeckými Čechyněmi. A to je pro nás Čechy velký dar - že i Řek chce být někdy námi.
Možná že toto mé vyznání nevystihuje vůbec nic - že můj vztah k Martě a Teně je ještě něco zcela jiného - kdo ví. Ale já to tak beru - žil jsem s nimi a vedle nich a bylo to tak dobře.
Karel Steigerwald

MARTHA ELEFTERIADU - 1.část

Poprvé byl tatínek svědkem našeho zřetelně velkého úspěchu v Praze v divadle Apollo, kam se dokonce přišel podívat tehdy už nejslavnější Karel Gott, který se právě vrátil z Las Vegas.
Apollo mělo tou dobou svoje stanoviště v Městské knihovně. Zpívaly jsme tam blok písniček v pořadu, kde hosté, vítězní talenti ze všech krajů republiky, neměli vůbec přidávat. Publikum si nás ale každý večer pravidelně vytleskalo zpátky. To naše hostitele přesvědčilo, že úspěch prvního večera nebyl náhodný.
Tatínek si samozřejmě vychutnal všechny tři koncerty po sobě, v publiku přímo zářil, byl blažený a dojatý. Vůbec jsem se na to místo nemohla podívat. Věděla jsem, že myslí na maminku, po které jsme ten talent zdědily, i na to, jak by se z toho těšila. Kdybych se tam totiž byť jen letmo podívala, stáhlo by se mi hrdlo a nezazpívala bych ani notu.
Byly jsme na začátku a teprve se učily vyrovnávat se s emočními vlnami a se vším, co se může na pódiu odehrát. Chce to jako všechno čas, aby to člověk zkorigoval a našel tu správnou míru. Senzitivitu zrušit nemůžeme, je to danost a ke svému povolání ji samozřejmě potřebujeme. Je to nakonec to nejsilnější, co se mezi jevištěm a hledištěm přenáší. Ale ovládnout všechny tyhle věci chtělo ještě praxi a hodně hraní.
Otec mi pak líčil, jak byl šťastný, když poslouchal nadšené lidi komentovat naše zpívání, a že měl chuť dát nějak všem okolo vědět, že to ON je náš tatínek.
Po představení ho Jirka Štaidl nakonec vzal stranou a nabídl nám možnost zpívat v Apollu pravidelně. Za každé vystoupení bychom dostaly rovné dvě stovky! Do té doby jsme byly amatérky, šťastné, že si zapíváme a ještě nám za to dají devadesát korun.
Ale já si zpívání s penězi vůbec nespojovala, bylo to pro mě území čiré radosti. Otec mě tehdy pěkně překvapil. Do té doby jsme pro něho byly jen děti, které musel před vším chránit. Teď nám svou odpovědí udělil vstupenku do dospělé samostatnosti, řekl: „Já myslím, že moje děvčata jsou rozumná a vědí co chtějí dělat, nechám to na nich. Ony vám odpoví samy, jak se rozhodnou.“
Ale my už rozhodnuté byly. Cítily jsme se jako „bigbíťačky“ a dobře se rozjíždějící práci s kapelou Aleše Sigmunda jsme braly jako něco opravdu svého. Měly jsme v něm dvorního autora, za sebou kapelu, před sebou možnosti vybudovat si postupně vlastní repertoár. Co chtít víc?
Možná ještě stojí za zmínku, jak to vypadalo v zákulisí Apolla. Potkaly jsme se tam tehdy s největšími českými hvězdami té doby. S Petrem a Janem Spálenými, Pavlínou Filipovskou, Yvonne Přenosilovou, bratry Jirkou a Láďou Štaidlovými a s dalšími. Laskavá Pavlína Filipovská se nás v šatně ujala jako domácí paní. Obstarala nám něco k pití a dokonce nám pomohla s líčením a půjčila něco ze své kosmetiky, prostě se chovala mile.
Je to zvláštní, na takové drobnosti se nezapomíná, jimi se vám lidi zapíšou do srdce. Pavlínino přijetí v Apollu pro mě v tom okamžiku opravdu znamenalo hodně.
Řekové mají pořekadlo „Me ena milo, kanis filo“, což znamená: I jedno podané jablko stačí k tomu, aby sis udělal přítele...
Kdo se zapsal jako nabob, byl Láďa Štaidl. Nebral si servítky a s despektem zkritizoval naše oblečení. Jeho přezíravé chování ale naprosto vyvážil jeho bratr Jirka. Ten se stal pro svou milotu naším miláčkem. Nebylo v tom nic hraného, taková byla jeho povaha. Mockrát jsem si říkala proč je to tak, že ti lepší odcházejí dřív?
Jirka nás s Honzou Spáleným pozval na schůzku, jejímž účelem bylo promluvit si o podmínkách našeho hostování v Apollu a vůbec seznámit se. Chtěli si asi oťuknout, co jsme zač. Bylo to na Vinohradech, ve vile jejich otce. Fascinovalo mě tehdy poněkud procovské zařízení vily, všude starožitnosti a zatěžkaná atmosféra bytu. Neuměla jsem si představit, že bych se v takovém prostředí pohybovala pořád, tísnilo by mě to, všechno by na mě padalo.
Dost nenuceně jsme se tam rozhlížely, já přitom vzala do ruky starožitný rámeček z mosazi a prohlížela si jeho filigránské ornamenty. Mluvilo se o všem možném, ale hlavně nám Jirka po celou dobu pouštěl výbornou muziku, která tady tenkrát nebyla ke slyšení ani k sehnání. Kluci byli vtipní a muzika skvělá.
Když jsme pak odcházely, překvapil mě Jirka tím, že vzal z knihovny rámeček, který jsem obdivovala, a věnoval mi ho. Mám ho dodnes a připomíná mi jeho mírný úsměv a chytré oči.

Čeština a my... řečtina a my...

Jelikož tu žijeme odmalička, češtinu jsme se učily téměř současně s řečtinou a makedonštinou. Když se od dětství pohybujete v dvojjazyčném prostředí, nejsou pro vás jazyky takovým oříškem. Dítě si brzy zvykne, že určitý jazyk se váže na určité osoby, nepřekládá smysl slov z jednoho jazyka do druhého, ale bere každý jazyk jako svébytný systém s jeho zvláštnostmi. Pomáhají mu k tomu idiomy, které se doslovně překládat nedají, musí se prostě vzít tak, jak jsou v každém jazyce vyjádřeny. Čeština nám nikdy nedělala žádné potíže, je to dokonce jazyk, který ze všech co známe, ovládáme nejlépe. Vždyť jsme v něm žily od školky po vysokou. To spíš, když jsme přijeli do Řecka nás v prvních letech, prozradilo, že zde nežijeme, protože jsme mluvily řečtinou, ovlivněnou tím, jak se mluvilo za dob našich rodičů. Nebyl to samozřejmě velký rozdíl, ale určitý posun se za ta léta jistě projevil. Díky hudebnímu sluchu nám ale netrvá dlouho pochytit a zafixovat si nové fráze, kterými se častují hlavně mladí lidé, kteří ve snaze odlišit se od dospělých doplňují všude na světě svůj jazyk generačními idiomy. Dnešní řečtina je – tak jako ostatně mnoho evropských jazyků – plná anglických novotvarů. Myslím, že totéž se za několik let přihodí češtině, když teď došlo k propojení se světem. V řečtině to našemu uchu zní někdy docela legračně, třeba anglická jména rockerů jako Mike Jagger, jak psaná, tak vyslovená. Řekové jeho jméno vysloví jako Majk Tzáger, pokud ho nenapíší přímo latinkou, pak ho přepisují alfabetou foneticky a to mým očím připadá přímo křiklavé... No, asi chtějí Anglánům oplatit to, že to krásné jméno Evrópi – Evropa, zkomolili na Júúrop. Je to záhada, jak z otevřeného - ev - může vzniknout uzavřené - jů - . Vzniklo to zřejmě proto, že řecky se Evropa píše s -y-, které psané vypadá jako -u- . Ach jo, jak důležití jsou překladatelé... Co se týče pravopisu řečtiny, dala nám v dětství docela zabrat. Považte jen, že má šest druhů -i- , dvě -e- a dvě -o- .
No prosím, a pak mi říkejte, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě - hned po čínštině... 

2.část