Jaroslav Čvančara - Zdeněk Pošíval: Dvě řádky stop

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

 
DVĚ ŘÁDKY STOP 
 

    Úvodní kapitola    

Dnešní název je jednou z repertoáru písní countryové skupiny TAXMENI, protože mi pasuje k převažujícím tématům rozprávění s dnešním hostem.
Poznal jsem ho jako šéfa zmíněného hudebně vokální tělesa ještě v době, kdy se muselo nuceně přejmenovat na Krajánky: soudruhům bývalo proti srsti pojmenování názvem, jenž zněl cizokrajně. Po roce 1989 jsme chvíli spolupracovali, skupina se zúčastnila veliké jihočeské akce, nazvané WESTERN PARADE VOLYNĚ 1993.
Tehdy, na akci vystupovali opět už jako Taxmeni, ale nejen to: můj host a přítel je totiž majitelem úžasné sbírky archivních snímků o Divokém Západě. Navíc ještě z dob němého filmu. Několik jich zapůjčil a uváděl pro širokou veřejnost v Městském muzeu.
Nu, to je ta první stopa.
Potom jsme se sice občas setkávali, ale to už jsem se autorsky odebíral jiným směrem. Svého dnešního hosta a kamaráda z Taxmenů jsem přesto vídal v televizi jako konzultanta při dokumentárních a publicistických pořadech o historii českého odboje.
A tohle téma je druhou stopou.
Zmíněné údobí je jeho hlavním osobním a odborným tématem. V září vysílala Česká televize publicistický pořad s názvem VZKAZ JAROSLAVA ČVANČARY s výzvou celému národu k vlastenectví a k úctě českým válečným i odbojovým hrdinům.
Do Rozprav jsem ho pozval také proto, že mou mysl tíží několik otazníků, jež s ním hodlám i takhle veřejně konzultovat.


JAROSLAV ČVANČARA
pedagog, historický badatel a hudebník


• Narozen 20. 11. 1948 v Praze na Žižkově: vydal řadu knih a textů v popularizačním i odborném tisku.
• Podílel se na pracích jiných autorů, stal se odborným poradcem řady českých i zahraničních hraných i dokumentárních filmů s historickou tematikou.
• Specializuje se na české moderní dějiny, a to především na dějiny nacistické okupace s přesahem do 50. let.
• Absolvent Střední pedagogické školy v Praze, více jak 30 roků působí na Střední škole technické a v poslední době i v Ústavu pro studium totalitních režimů.
• Rodiče – otec František a matka Terezie roz. Pospíšilová, patřili k průkopníkům české kinematografie.
• Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století založili jeden z prvních tuzemských filmových archivů.
• V roce 1960 se Jaroslav Čvančara stal členem známého Foglarova oddílu (dnes skautský 2. oddíl Praha).
• V roce 1968 založil hudební skupinu, ze které o dva roky později vznikla současná country skupina TAXMENI (celkem 17 samostatných hudebních nosičů).
• V důsledku rodinné tradice se zabýval činností v oblasti kinematografie.
• Nějaký čas působil v televizním animovaném studiu, v roce 1981 režíroval filmový medailon o chovateli koní s názvem HOSPODÁŘ, v roce 1987 film JESTŘÁB – o tehdy zakázaném spisovateli.
• Čvančara dlouhodobě spolupracuje s filmaři, např. v celovečerních filmech Obsluhoval jsem anglického krále, Protektor. S režisérem Pavlem Štiglem na řadě filmových dokumentů, z nichž poslední je nazván Šil jsem u Kubiše. S Českou televizí J. Čvančara spolupracuje dlouhodobě, např. na seriálu Neznámí hrdinové, Historie CS, kde se věnuje problematice II. a III. odboje.
• Publikoval celou řadu článků. Ještě za minulého režimu stačil zaznamenat unikátní údaje, zachytit vzpomínky válečných veteránů ze západní a východní fronty, vzpomínky pamětníků domácího nekomunistického i komunistického odboje. V nejednom případě doslova na poslední chvíli zachránil historicky důležité fotografie, dokumenty.
• Pozornost na sebe upoutal fotografickou publikací AKCE ATENTÁT (1991). Ve vydavatelství Laguna pak vydal tři díly monumentální obrazové trilogie NĚKOMU ŽIVOT, NĚKOMU SMRT (československý odboj a nacistická okupační moc).
• V roce 2000 se v knize TAXMENI, ANEB HLEDÁNÍ COUNTRY GRÁLU, znovu vrátil krátce k historii české hudební country scény.
• Ve vydavatelství Gallery mu roce 2004 vyšla kniha HEYDRICH. Jak trilogie NĚKOMU ŽIVOT, NĚKOMU SMRT, tak i kniha HEYDRICH vzbudily pozornost u nás i v zahraničí.

ZP •• V říjnu oslavila známá hudebně-vokální skupina TAXMENI 40 let svého trvání a působení, což je nesporně pozoruhodné výročí. Skupina se pod tvým vedením orientuje směrem ke stylu country, ale s tematikou tzv. »military«. Jak a proč vznikla taková orientace?

Kapelu jsem dal dohromady po návratu z vojny v říjnu 1970. Název jsme použili podle písničky Taxmen od Beatles, ze kterého vznikl malou úpravou počeštělý název Taxmeni.
V počátečním období jsme se pohybovali na pomezí folku, swingu a hlavně blue-grassu. V této hudební oblasti jsme vyhráli několik soutěží, včetně celostátního finále Porty 1974 ve Svitavách.
Pak přišla tzv. »Normalizace« a postupné utahování šroubu neminulo ani naši kapelu. Začalo to různými nařízeními, požadavky, striktními příkazy: například, jak dlouhé vlasy kdo smí mít, jaký repertoár můžeme hrát, která slova v něm nesmí být, kolik musíme nacvičit tzv. »angažovaných« písní. Pak to byly povinné přehrávky, kde jednou z nejdůležitějších součástí byl politický pohovor. U přehrávek působily komise, v nichž vedle odborníků a slušných lidí rozhodovali i kariéristé a také darebáci. Kdo se znelíbil, kdo neměl »strýčka«, byl ztracen.
»Přehrávky« by byl i skvělý námět na samostatný pořad.
Podobně jako například beatová skupin Blue-efekt se musela přejmenovat na Modrý efekt, Rangers na Plavce, Greenhorns na Zelenáče, Bluegrass Hoppers na Fešáky: oni měli ještě výhodu, že si směli název vybrat.
My prostě byli přejmenováni direktivně – na Krajánky. Ne, že by nám to slovo nějak vadilo, nám vadil ten princip. Jenže tím to zdaleka neskončilo. Vrcholem bylo, když jsme dostali pozvánku někam do Hudebního divadla, kde jsme měli podepsat nějakou petici. Bylo to něco v souvislosti s tzv. »Antichartou«. Nikam jsme nešli.
Již předtím jsme dokončili svou první LP desku Z PASTVIN VELKOMĚSTA. Dodnes jsem přesvědčen, že to je nejlepší naše dílko. Prostě ta deska se povedla. Ale naše nadšení z muziky dlouho netrvalo. Byly tu další »přehrávky« a předvolání na různé »ideologické schůze«. Bylo jasné, že teď už nic neušvejkujeme, neumanévrujeme. Tak jsem se definitivně rozhodl, že kapelu rozpustím. Tak se stalo. Až v polovině osmdesátých let, poté, co náhle zemřeli postupně sovětští jestřábi: Brežněv, Andropov, Černěnko a nastoupil Gorbačov, jsem začal pomalu věřit, že se něco snad musí změnit k lepšímu i u nás.



Začal jsem dávat dohromady novou kapelu. Již ne akustickou, ale elektrifikovanou, založenou na razantnější rytmice. Především jsem však chtěl, aby naše texty měly a vyjadřovaly jisté poslání. K námětům jsme sáhli do historie především druhé světové války, kterou minulý režim preferoval jen a jen jako úlohu Sovětského svazu a úlohu ostatních Spojenců zamlčoval. Tak přišel nápad psát texty na téma našich letců, parašutistů a jiných, čímž vznikl i výraz a styl zvaný »military country«.
Po listopadu 1989, kdy jsme se mohli opět vrátit k svému původnímu názvu Taxmeni a vydat celou řadu gramofonových desek a CD nosičů, z nichž největší ohlas jsme zaznamenali s tetralogií CALAMITY JANE. Je nutno ale dodat, že military country již ale dávno není náš hlavní proud. Military country vnímáme již jen jako hudební trend, jako epizodu v dosavadní orientaci kapely.

ZP •• Co tě osobně přitahuje k vojenství natolik, že se vlastně tímto směrem specializuješ i v jiných než uměleckých oblastech?

Vojenství a válečná historie mě vždycky zajímaly. Pocházím z Prahy, ze Žižkova. Tam se po dvorcích za mého mládí válely německé artefakty, například plynové masky, ocelové přilby. Snad neexistoval na Žižkově kluk, který by doma neměl různé bajonety, nože Hitlerjugend, dýky SS a podobně. To se různě mezi námi dětmi vyměňovalo a používalo při klukovských hrách. Měli jsme německé věci, ale nikdo z nás nechtěl při těchto hrách Němce hrát, protože pochopitelně vždycky prohráli. Časem se tyto věci vytrácely, vzájemně měnily, třeba za filatelistické známky, za komunisty zakázané časopisy Junák, Rychlé šípy, a podobně.
Pokolení Čvančarů pochází ze staročeského rodu ze středního Polabí. Praděd sloužil čtrnáct roků v rakousko-uherské armádě, v roce 1866 se zúčastnil bitvy u Hradce Králové. Rodiče patřili k průkopníkům české kinematografie. Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století založili jeden z prvních tuzemských filmových archivů. Jejich unikátní sbírky s množstvím historicky cenných dokumentů v letech 1939-40 zabavily nacistické a po únoru 1948 i komunistické úřady.
Od těch časů byl náš rod poznamenaný válkou i dalšími vnějšími politickými událostmi. V tzv. heydrichiádě – rozsudkem stanného soudu byli k trestu smrti zastřelením odsouzeni a v pražských Kobylisech popraveni tři naši příbuzní. Další vzdálená příbuzná se v roce 1942 u Varšavy vyhnula jisté smrti únikem ze shromáždiště k transportu mířícímu do koncentračního tábora Treblinka.
V době Pražského povstání byl zákeřným ostřelovačem zastřelen otec mé švagrové. Můj otec se zúčastnil obsazení meziměstské telefonní ústředny na Žižkově, organizované velitelstvím ALEX.
Nepřízně politických poměrů nebyla moje rodina ušetřena ani v padesátých letech. Bratr František byl za své politické názory uvězněn. Výše uvedené skutečnosti jistě zapříčinily, že jsem se již od mládí hluboce zajímal o vojenství, o boj Československých legií za první světové války, o československý domácí a zahraniční odboj za druhé světové války, protikomunistický odboj po roce 1948. Z tohoto důvodu jsem začal psát knihy, články, odborné studie, ale i písňové texty.

ZP •• Občas tě vídám v televizi, kde pořady čerpají z tvých příspěvků o té které události národní obrany. V titulkách tě označují či ohlašují jako historika. I dějiny mají zajisté svá údobí: řekl bych, že se především zabýváš 2. světovou válkou a účastí československých vojáků. Jiným tvým tématem je odboj. Dalo by se tedy říci, že předmětem tvého historického zájmu je »nedávná minulost«?

Nejsem vystudovaný historik, pracuji dlouhá desetiletí ve školství, ale pravda, poslední roky působím v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jsem člověk, rád se zabývající politikou, historií. Jsem zvyklý klást si otázky, třeba i kontroverzní. Teprve pak si dělám obrázek, názor. Snažím se dívat na události poněkud z nadhledu. Ani zjištění v archivech či knihách nepovažuji za zjištění skutečného stavu věci. Pouze za jeden z možných pohledů na historickou událost.
Stejně kriticky jsem vždy přistupoval ke vzpomínkám mnohých pamětníků. Domnívám se, že největším pokladem badatele a archiváře je jeho neposkvrněná pověst spolehlivého interpreta minulosti. Jeho prokázaná profesionální integrita. Věřit se dá totiž jen tomu, kdo nemusí věčně přepisovat své hříchy z minulosti. Naštěstí znám takové osobnosti a já zažil spoustu autentických zážitků.
Třeba v padesátých letech, kdy zpitomělá česká veřejnost žila politickými procesy, podepisovala petice za udělení trestu smrti dr. Miladě Horákové, pak zase pro změnu pro smrt Rudolfa Slánského a spol. Ulice zblble jásala v průvodech na 1. máje, odsuzovala USA a nenáviděla »amerického brouka« – mandelinku bramborovou.
Naši měli doma ve sklepě speciální, víceméně utajovanou místnost s projekční kabinou a 35 mm promítacím přístrojem. Tam jsme pro sebe a své nejbližší, prověřené přátele pouštěli tehdy zakázané filmy. I britské či německé válečné žurnály. Pro tu dobu to bylo absurdní, neskutečné. Na ulicích zněly budovatelské písně, třeba píseň Zítra se bude tančit všude, a my, děti, tajně sledovaly americké hudební filmy, grotesky, kovbojky. Doba – kdy komunisté pronásledovali mého otce, mého bratra a prováděli noční policejní prohlídky - to je moje vysoká škola.

ZP •• Nedávno jsme spolu seděli na víně a já se ti svěřil, že mě zase vzrušuje 17. století a já vzpomenul bitvu o Vídeň v roce 1683, kterou jsem měl nastudovanou, protože se mi stala jedním z motivů mého posledního románu Satanovy chvíle. Upřímně řečeno, udivilo mě, žes bez jakékoliv přípravy projevil o té bitvě naprosto nečekané znalosti, zejména rozličných okolností, jež já ovšem při studiu materiálů musel složitě vyhledávat.



Jistě, vždyť vše souvisí se vším. Zmíněná Bitva u Vídně představovala přeci ve svých důsledcích jednu z klíčových bitev válek mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší. Znamenala dočasné ukončení islámského pronikání do střední Evropy. Patřím k těm, co věří, že věci se nedějí jen tak, pro nic za nic. Nevěřím na náhodu. O to více si kladu otázku: dějiny se neopakují? Je euro-americké obyvatelstvo připraveno bránit své potomky, hodnoty, bojovat za ně, umírat za ně?

ZP •• Zásahy NATO v Iráku a v Afganistanu se snad nedějí pro nic a za nic.

V poslední době jsem velkým skeptikem. Mělo by nás děsit, že naše nejmodernější zbraně jsou proti islámskému pronikání v podstatě nanic. Naopak, zbraně hromadného ničení – jaderné, bakteriologické zbraně se dostávají do rukou islámských duchovních. Měli bychom si vážně uvědomit, že stojíme na křižovatce bytí a nebytí. Nedávno jsem kdesi četl trefná slova, že pro washingtonské, bruselské byrokraty a jejich nenasytné bankéře, živené tučnými bonusy ze státní pomoci, je slovo »xenofob« stejná nadávka, jako byl pro nacisty bandita, partyzán, pro komunisty nepřítel lidu, reakcionář.
Slovo »terorismus« se v médiích skloňuje téměř denně, snad ve všech pádech. Jednotná a přesná definice terorismu podle mě neexistuje. Takže shrnu-li to, tak v různém čase, v různých zemích, v různých ideologiích a náboženstvích lze násilné činy kvalifikovat jednou jako terorismus, podruhé jako vlastenecký či náboženský čin. Evropská média, masírující veřejní mínění, se nás snaží dlouhodobě přesvědčit, že za všechno neštěstí mohou Američané. Někteří intelektuálové navíc tvrdí, že protiteroristická opatření ohrožují základní lidská práva a že islám je kdovíjak mírumilovný.

ZP •• Jak z historie, tak i ze současnosti máme mnohokrát ověřenou zkušenost, že i ty nejmoudřejší programy, ideje, víra a náboženství bývají až příliš často zneužívány demagogickými výklady a voluntaristickými potřebami sobců. Když se toho dopouští nějaké větší uskupení či dokonce samy státy, vede to k excesům a končí odporným násilím, v němž se stávají obětí nevinní lidé.

Před několika týdny jsme slyšeli, že německá kancléřka Angela Merkelová pravila, že „Multikulturalismus absolutně selhal.“ Je to prohlášení překvapivé, ale poněkud pozdní. I můj kocour dávno pochopil, že včleňovat imigranty do francouzské, nizozemské či britské společnosti prostě selhalo. Že i tzv. »hodní muslimové« zákony hostitelské země uznávají, tedy z momentálního prospěchu, v každém případě účelově. Bojím se muslimů zaplavujících a ohrožujících Evropu a zanedlouho zřejmě i naší zemi.
Nevím, co je na tom tak úžasného - průjezd hranicemi bez ukazování pasu. Že ušetřím pár minut na hranicích? Jeden kamarád říká: „Je to dobré pro řidiče kamiónů, ale co je mi do nich?“
Nepovažuji se za ideologa, nefandím žádné politické straně. Nemohu ale a nechci vidět svět a dění černobílýma očima. Již T. G. Masaryk pravil, že svět jde doleva. A je tomu tak. Pravice u nás od roku 1989 v podstatě ani nestačila vzniknout. Snad jen podle názvu. Ti, co se označují jako pravicové strany, nebyly doposud schopny přijít s přitažlivými konzervativními tématy, natož o nich přesvědčovat občany.

ZP •• Nedávno jsem v Rozpravách hovořil s jednou kamarádkou, která se pozastavila nad jedním rysem naší národní povahy, jejž nazvala odevzdaností. Reagoval jsem a dovol, abych to odcitoval:

»Často se ptám sám sebe, nepramení-li odevzdanost spíš z určité zbabělosti: kupříkladu obecně pasivní český postoj k národní obraně je pro mne skličující a nemá pražádnou souvislost s přirozeným odporem k násilí a válce. Národní čest zachraňovalo a zachraňuje občas pár odvážných jednotlivců, zejména v zahraničních misích a kryptodisentu. Stávají se hrdiny, často in memoriam, a když je po všem, tak se jimi vytahují hlavně ti méně odvážní a přivlastňují si okázale jejich zásluhy. Mnozí lidé vskutku dosud nevěří, že by mohli svým jednáním změnit věci, které se dějí.«

ZP •• Máš podobný názor nebo se na věc umíš podívat jinak?

Nu, pokusím se podívat na věc trochu jinak. Údajná zbabělost, tedy obecně pasivní český postoj k národní obraně je pro mne skličující. I podle mého názoru nemá žádnou souvislost s přirozeným odporem k násilí a válce. Ti méně stateční a odvážní si nejenom přivlastňovali zásluhy statečných a odvážných jednotlivců., ale, což je ještě mnohem horší, činy hrdinů zpochybňovali a soudili. Naposledy jakýsi Hofírek ve svém blogu.
Život mne naučil nekritizovat všechno, co vidím. Nemluvit do všeho a o všem. A přesto, zažil jsem, kam věci dojdou, když situaci ovládne slepý a nebezpečný fanatismus.
Jsem svědkem, jak v padesátých letech sami Češi zacházeli s Čechy. Jak mnohé z přeživších účastníků odboje uvrhli do táborů nucených prací, dali je věznit do žalářů, některé popravit. V komunistických lágrech nejlepší synové a dcery českého národa ztratili plodná léta svého života, své zdraví a často i život.
Tito lidé nám chybí. Nikoliv »internetových hrdinů«, ale příslušníků odboje, ať již protinacistického nebo protikomunistického jsem si vždy vážil a vážím. Byli a jsou pro mě jedním z hlavních argumentů proti opovážlivým či opovržlivým názorům o údajné zbabělosti Čechů.
Příslušníci odboje si nezasluhují, aby byli házeni do jednoho pytle s šedou zónou chytráků a zbabělců. Já si myslím, že co se týče historie či výuky dějepisu, problém nastává již v rodinách, na základních a středních školách Je třeba diskutovat, srozumitelně rozebírat, proč a jakým způsobem se dostaly totalitní ideologie 20. století k moci. Proč jsme tam, kde jsme?



Chce to nebát se otevřeně mluvit o událostech, které byly a jsou pro nás nepříjemné, tudíž i nedotknutelné. Dějepis byl odjakživa nejvíce znásilňovaným předmětem. Co má vykládat současný učitel o roku 1989?
Myslím, že výuka dějepisu to neměla a ani nebude mít nikdy lehké. Znát historii znamená mít úctu k předkům, úctu k národu. Jinými slovy, nesouhlasím se současným trendem některých intelektuálů, nakažených levotočivým bacilem, že nemáme vzhlížet ke svým předkům a k národu vzhlížet nemáme. Podle některých z nich se nemá brát ohled na minulost. Já si však myslím, že by se nemělo zapomínat, že čas zlovůle a násilí zdaleka neskončil. Navíc, jsem přesvědčen o tom, že každý, kdo se odřízne od rodových a národních tradic, dříve či později ztrácí energii, zahyne.

ZP •• Začátkem devadesátých let byla u nás zrušena všeobecná branná povinnost. Věřím, že pro mnoho lidí to znamenalo jistou úlevu v kariéře, (třeba vysokoškoláků a různých specialistů), ale na druhé straně to cosi provedlo s jistými postoji našich mužů. Jednou věcí, již mám na mysli, je nesporná skutečnost, že do základní vojenské služby narukovali chlapci a do civilu se vraceli jako muži. Z jednání »opožděných« českých výrostků vídáme často nevyzrálost.

Já pacifismus vždy považoval za naprosto odtržený od reality. Nejsme schopni se podívat realitě do očí? Mám pocit, že si neustále něco namlouváme.

ZP •• Vybujelý pacifismus je vskutku odtržený od reality; jde to tak daleko, že se čeští lidé spoléhají na cizí pomoc, ale přitom závazkům, jež plynou ze spojenectví, kladou všemožné překážky. Český odpor k protiraketové obraně je mi dodnes záhadou: jako by Češi nikdy nezažili nepřátelské vpády do své země.

A řešení? To bychom museli projít empatickou revizí přinejmenším od Přemyslovců, od Svatováclavského kultu. Už samotná tato témata v sobě skrývají nevyřešené otázky. Již proto, že z dob knížete Václava a Boleslava I. nemáme téměř žádné listiny. Kdo dnes ví, kdo z nich byl kdo? Jak u Boleslava, tak u Václava, nedokážeme s jistotou určit ani základní biografická data. Co mě však vždy zaráželo? Výklad té doby se stal v podstatě stereotypním klišé, zaměřeným výhradně na oslavu knížete Václava.
Byl Boleslav I. pouhý bratrovrah, anebo výjimečný panovník, jenž přes veškeré nepřízně a snahy cizorodých vládců podmanit si tuto zem, dokázal sjednotit staré a nové?
Svatováclavský kult je klíčovou součástí církevní i státní ideologie. Zatímco Václav je zobrazován s odznaky panovnické moci, vystupuje jako věčný vládce českého státu a ochránce Čech před útoky nepřátel, Boleslava I. – sjednotitele a tvůrce českého státu, představitele jednoho z nejstabilnějších pilířů dějinného povědomí, nectíme. Není to absurdní? Podle řezenských kněží jsme se naučili ho pojmenovávat slovem »Ukrutný«. Pravda, jednotu státu ukul především mocí meče, ale jednal někdo z úspěšných panovníků té doby snad jinak?
Fyzická likvidace Václava mohla mít totiž nikoliv náboženský, nýbrž osobní politický motiv. Je velmi pravděpodobné, že šlo o spor o vztah vznikajícího českého státu k sousední říši, o suverenitu českého státu. Tedy, že kníže Boleslav I. měl na rozdíl od knížete Václava zcela odlišný názor na vládu v zemi, zvláště na zahraničně-politickou orientaci.
Uvažuji, co vše vlastně souviselo bezprostředně s Václavovou smrtí? Mohlo se jednat o souvislosti s vojenským tažením saského panovníka Jindřicha I. Ptáčníka a Arnulfa do Čech? Co je opravdu zajímavé, jak byl za Protektorátu Čechy a Morava svatováclavský kult vykládán: Václav byl představován jako proněmecký panovník, symbol smíru a ústupků vůči sousední říši. To by mělo každého uvažujícího Čecha přinejmenším zarazit.
Skutečnost, že říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler, spolu s Heydrichem doporučovali českým filmařům natočit historický velkofilm Svatý Václav tak, aby propagandisticky připomínal, že Čechům bylo nejlépe vždy v područí a za vlivu Germánů.
Je škoda, že mnozí z nás nečetli a tudíž ani nepochopili Heydrichův projev k představitelům okupační správy v Černínském paláci 2. 10. 1941 týkající se germanizačního programu. Heydrich zmínil Marobuda, jenž z Čech táhl proti Arminovi. Zmínil se o slovanských věrozvěstvech Cyrilu a Metodějovi. Především ale Heydrich řekl:

„Je nutné stále připomínat svatováclavskou myšlenku a ještě více ji utvrzovat v jejím historickém vývoji, neboť když Češi oslavují sv. Václava, nemusíme se k němu vždy stavět jako k českému světci, nýbrž tak, že svatý Václav je muž, jenž pochopil, že český národ může žít jen v německém prostoru. To se musí psychologicky správně uplatnit a obrátit ostří; jestliže Češi tedy oslavují sv. Václava, pak vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se může historicky využít.“

Poté Heydrich zorganizoval nám dobře známé a narežírované divadlo ve svatováclavské kapli katedrály sv. Víta Pražského hradu. Z rukou vychvalovaného státního prezidenta dr. Emila Háchy oficiálně převzal všech sedm klíčů od korunovačních klenotů českých zemí. Tímto symbolickým aktem měla být završena podřízenost Čech a Moravy německé Říši. PP
Vůdce – Adolf Hitler. 30. 1. 1942, přítomnému dr. Leyovi a Heydrichovi řekl:

„Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem knížete Václava, aby se na něho v budoucnosti mohl odvolávat každý zbabělec.“

Jak víme, proněmeckým aktivistům byl udělován tzv. Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatováclavskou. V samém sklonku války byla vytvořena Svatováclavská rota.
I když síla svatováclavské tradice silně pominula ve smyslu náboženském, setkáváme se v tomto směru dodnes s mnohým chaosem a zmatkem. Přitom, nebýt Boleslava I., tak bychom se těžko asi stali českou zemí. Svým jednáním po Václavově smrti Boleslav zajistil budoucnost národu. Myslím si, že si zaslouží přinejmenším stejnou úctu a pozornost, jako jeho bratr kníže Václav.
Nechápu, proč Boleslav nemá v Praze na Můstku bronzovou jezdeckou sochu, podobnou, jako Myslbekův Václav? Doufám, že nejsem sám, kdo by byl pro. Již pro rovnováhu, dějinné smíření, aby Václavův a Boleslavův kůň si opět navzájem pohlédli do očí... Dokud nebude mít Boleslav svou sochu, potud v českých dějinách bude dominovat jen Václav, »dodavatel volů do Němec«.

ZP •• Z těch projevů Heydricha i Hitlera jde strach i po tolika letech.
Vím, žes během našeho rozprávění odletěl do USA a setkal se tam se Ctiradem Mašínem. Poté ses v Německu sešel i s Josefem Mašínem. Nedávno se opět objevovala v tisku polemika ohledně třetího odboje: mezi stranami se rozhořelo ostré antagonistické dohadování o tom, lze-li vůbec Mašíny považovat za hrdiny a nebyla-li jejich činnost vlastně zločinem.


Učitel národů Jan Ámos Komenský kdysi pravil: „Zdrž se úsudku před úplným poznáním věcí.“ V případě bratří Mašínů to podle mě platí i na současnou protimašínovskou kampaň.
Již tisíc let je to v podstatě o tomtéž. Češi rádi oslavují mučedníky, často dokonce pochybné postavy z šera historie. Skutečné hrdiny, bojovníky přijímají jen neradi, viz případ ostrostřelce Jana Smudka, nebo desetiletí trvající úsilí o uznání boje našich letců či památky československých parašutistů za druhé světové války. Možná je to i proto, že skutečný hrdina nastavuje průměrnému českému rozumbradovi zrcadlo.
Pomlouvat, kritizovat cokoliv, třeba i hrdiny, je totiž velmi pohodlné. Navíc, kdejaké »nule«, která dobře ví, že by sama nic odvážného a riskantního v životě nevykonala, to dává pocit nadřazenosti.
»Bratří Mašínové« jako téma? Má cenu vůbec diskutovat, když většina lidí fakta a okolnosti necítí, nezná a slyšet nechce?

ZP •• Proč ne? Ujišťuji tě, že ti nebudu skákat do řeči, ani tě přerušovat. Často vídáme v televizních debatách diskutéry i moderátory, jak mluví jeden přes druhého, takže je tam slyšet shluk nesrozumitelných hlasů a posluchač nerozumí vůbec ničemu. Něco takového ti tu dnes nehrozí.



Vše podstatné již bylo řečeno i napsáno. Každý si mohl udělat objektivní názor. Místo, aby se odpůrci Mašínů snažili přiblížit a pochopit tehdejší dobu, když přijde na fakta, tak je většinou neznají. Opačný tábor Mašíny řadí mezi několik málo vrcholně odvážných Čechů, kteří se tehdejšímu režimu jako nemnozí postavili se zbraní v ruce.
Držím se zásady, že každou výjimečnou historickou událost je třeba hodnotit z více pohledů. Sundat z očí klapky a snažit se poznat realitu minulosti. Pochopit, že pro některé, například pro Sudetské Němce neskončila dokonce ještě ani první světová válka. Že ani druhá světová válka nezačala a neskončila podpisem několika politiků. Ani mír nenastal okamžitě a vše bylo zapomenuto. Kdo si myslí opak, nikdy se realitě nepřiblíží.
Hodnocení lidí, historických událostí, a zároveň nepřihlížení ke kontextu doby, ve které se co stalo, nemůže být nikdy objektivní. Čeští odpůrci Mašínů by měli přestat s levnými hesly typu: »Vrah zůstane vrahem«. Prostě realita je taková, jaká je. Věřím, že ti vnímavější se konečně začnou zajímat o všechny širší okolnosti, souvislosti a příčiny.
Ctirad a Josef Mašínové byli synové špičkového zpravodajského důstojníka. Ač velmi mladí, nebyli naivní, aby nevěděli, že ideologickou a tedy i politickou moc v jakémkoliv státě, zvláště v totalitním, vždy drží v podstatě jen relativně malá skupina lidí.
Odpůrci Mašínů neberou v potaz, že »Třídní boj« – teror, krvavé metody – tedy nevyhlášenou občanskou válku proti vlastnímu lidu této země nezačali Mašínové a jejich skupina, ale fundamentalističtí »takykomunisté«, kteří hned v únorových dnech roku 1948 rozpoutali strašlivé násilí. A nejen vůči politickým odpůrcům, ale i jejich ženám, dětem, rodinným příslušníkům a potencionálním nepřátelům. Po čase dokonce vůči vlastním soukmenovcům. Stačí se podívat na Ďáblický hřbitov: kolik dětských hrobů tam lze spatřit, tedy dětí zemřelých počátkem padesátých let v pankrácké vězeňské nemocnici. Stovky zmařených životů, statisíce uvězněných či vyhnaných z vlasti a často nejlepších lidí této země: kritici Mašínů to bagatelizují. Zřejmě jim nevadí, že Československo, kdysi demokratická země, byla v letech 1948 - 1989 obehnána ostnatým drátem.
Proti komu? Rozhodně ne proti cizincům. Ti sem mohli v podstatě kdykoliv. Ostnaté dráty tu byly instalovány proti vlastním lidem. Kdo v tomto obrovském koncentráku nechtěl žít a pokusil se uniknout, byl na hranicích střelen do zad. Mocní schvalovali popravy dokonce i žen.
Ani tohle odpůrcům Mašínů nevadí. Nevadí jim, že skuteční a mnohonásobní vrazi měli tehdy moc, prováděli špinavou práci, vraždili: dodnes jsou ověšeni metály a zajištěni vysokými důchody, (například Dr. Karel Vaš). Mnohým z odpůrců Mašínů tohle nevadí.
Seznamy politických poprav a podobné statistické údaje chápou cynicky jen jako »statistiku«. (Připomíná mi to cynismus Adolfa Eichmanna, když byl u soudu v Jeruzalémě tázán na počty obětí holokaustu.) O to více tito odpůrci fanaticky nenávidí Mašíny.
I když seznam politicky motivovaných poprav, zpracovávaný současnými historiky, není ještě konečný, protože odhad 250 popravených zahrnuje nejen ty, kteří byli odsouzeni za skutečný protikomunistický odboj, ale i ty, kteří byli odsouzeni za naprosto smyšlené trestné činy. Protimašínovsky naladěné veřejnosti je to stejně jedno.
Protimašínovec těžko někdy prozře, protože neidentifikuje bytostné rysy totalitarismu. Nikdy nepochopí, nebo nechce pochopit, že největší zrůdnosti se obvykle dějí ve jménu ideologie »Mírového díla«, »Lepších zítřků«, »Dobra lidí« či »Mandelinky bramborové«. Co dnešní mladí vědí o »Kultu osobnosti«? O kultu »velkého vojevůdce Stalina«?
Straničtí ideologové skrze sílu umění, slova a obrazu dokázali manipulovat vědomím zcela zblblé veřejnosti, podepisující petice za popravu dr. Milady Horákové. Ideologům šlo pochopitelně o navození atmosféry. Atmosféry strachu a nejistoty. O vytvoření spoluviny, o vytvoření poddajnosti, že »pracující lid musí ukojit svůj spravedlivý hněv« a hlavně musí »držet pusu a krok«.
Hrůznost z mnohých uměleckých »děl« ještě dodnes probleskuje, a to přesto, že těmto dílům padesátých let k smíchu vůbec nic nebylo. Filmové týdeníky, budovatelské filmy, výtvarné umění, literatura, knihy pro děti, antiimperialistické mapy, údernické plakáty z padesátých let jsou dnes sice vyhledávanými sběratelskými raritami, ale většina tehdejší veřejnosti to tak ale tehdy nepociťovala. Kdo byl vnímavější a odvážnější, ten pochopil, s čím má tu čest. Nedržel-li pusu, obvykle skončil velmi špatně.
A ještě něco: odpůrci Mašínů nediskutují. Většinou křičí nebo nadávají. Nebo změní taktiku a promění se náhle v humanisty. Opakují tisíckrát omleté fráze. Podle Bible hledají třísku v oku, ale trám ve vlastním oku nepozorují. Málokdy argumentují o konkrétních faktech, ale většinou jen omílají polopravdy. Často říkají A, ale zamlčují B. Například, stále melou dokola, že si Mašíni koupili motorky. Avšak již neuvedou, k čemu je odbojová skupina Mašínů potřebovala.
Anebo jako kafemlejnek opakují, že Mašíni při svém útěku zabili tři nevinné lidi, z čehož jednoho podřízli. Zaprvé, v roce 1951 Mašíni nikam neutíkali. Jistě, podřezávání kohokoliv, včetně nepřítele, se člověku, zvláště současnému, vnitřně příčí. Ale dnes se píše rok 2010 a ne 1951.
Vyšetřovatelé v padesátých letech dělali horší věci, než jen podřezávali. Nejednomu politickému vězni rozmáčkli při výslechu rukou varlata, jiného trápili elektrickým proudem a dalšího topili ve vaně.
Když nutili Hanu Krupkovou podepsat spolupráci, předtím jí zavázali oči, řetězem přivázali k radiátoru a opakovaně znásilňovali. A to nezmiňuji další fakt, že StB tajně omilostňovala bývalé nacisty, konfidenty Gestapa a zavazovala si je ke spolupráci.
Slyšel jsem názor: „Škoda, že Mašínů nebylo více“.
Kdyby většina z Čechů projevila alespoň trochu osobní zodpovědnosti, kdyby učinila alespoň minimum toho, co východní Němci, Poláci nebo Maďaři v roce 1956, pak by se krvavý režim zhroutil daleko dřív než v šedesátých letech.
Když za druhé světové války příslušníci odboje museli likvidovat uniformovaného strážce moci, byl to prostě akt sebeobrany nebo spravedlivé odplaty. Za jakých okolností byla likvidace nebezpečného svědka nutná, věděl tehdy každý příslušník odboje, každý partyzán, jenž měl zkušenosti. Ve zpravodajské činnosti i u partyzánů platila jiná, drsnější pravidla. Především nepsaný zákon: »Zabij nebo budeš zabit. Necháš-li žít, to znamená, že budeš dopaden a zlikviduješ celou skupinu«.
Současné lidi by mělo zajímat, že akce budí reakci: to už říkal i starý K. Marx; teror nezačali bratří Mašínové, ale policejní složky tehdejšího režimu. Měli by také vědět, že zatímco matka bratří Mašínů byla po dopadení svého manžela nacisty za několik týdnů propuštěna, Gottwaldovci již tak »naivní« nebyli. Když se její synové prostříleli na Západ, bestiálně ji mučili, a to i přesto, že trpěla rakovinou. Rok umírala ve vězeňské cele na Pankráci. Zemřela v roce 1956, tři roky po Stalinově smrti, tedy v roce, kdy v Maďarsku vypuklo povstání.
Nelze čekat, že lidé onemocnělí bacilem neobjektivity překročí svůj stín, že se pokusí alespoň o náznak nějaké empatie. To opravdu nehrozí. Neomarxistům totiž vadí každý, kdo píchne do jejich bolavého místa. Vždy zatroubí na povel, a kdo s nimi nesouhlasí, toho ukřičí.
Já Filipy nechápu. Jsou to lidé dneška, a přesto se hlásí k tradici těch, kteří mají na svědomí osudy zabitých a zavřených. Nechápu, proč se mladí »umírnění« komunisté se vší důrazností nedistancují od všech těch vrahounů, od Reicinů, Vašů, Pich-Tůmů, od nemorální lůzy, která dělala tak hrůzné věci. Možná, že se mýlím, ale osobně se domnívám, že má-li KSČM dnes na 70 tisíc členů, jsou nejpočetnější stranou u nás. Občas říkají i věci správné. Nechápu tedy, proč po tolika letech musí tichošlápsky obcházet zločiny spáchané fundamentálními komunisty. Opravdu to nechápu, vždyť hned po únoru 1948 šli umírnění komunisté od »válu« a k Bezpečnosti nastoupili »sekerníci«.
Situace se začala měnit k lepšímu až na přelomu šedesátých let.

ZP •• Poslanec Stanislav Huml se dostal do sporu s vlastní stranou, protože nesdílel její oficiální stanovisko a považuje podřezání příslušníka tehdejší bezpečnosti za neomluvitelnou vraždu. Známe už tvůj názor na polemiku, jež rozděluje národ; do značné míry jej i sdílím, ale zajímá mě i tvé stanovisko na tenhle dílčí spor, jenž se v plné míře rozehrál v době, když jsi byl právě v USA.

Z pohodlíčka roku 2010 se to panu Humlovi kádruje: nevím, co dělal za minulého režimu, ale trochu toho teroru 50. let by měl zažít na vlastní kůži. Pravil přeci něco v tom smyslu: že vraždu svázaného, omámeného a odzbrojeného člověka považuje za nepromlčitelný zločin a jeho schvalování za trestný čin.
Nevzpomínám si, že by se ctihodný pan Huml kdy pozastavil nad tím, že dr. Milada Horáková byla také při věšení svázána. A že tato útlá žena umírala na prkně bezmála dvacet minut. Nevzpomínám si, že by se občan Huml vyjádřil o nepromlčitelnosti tohoto do nebe volajícího trestného činu. Nevzpomínám si, že by se občan Huml někdy ozval, jak je možné, že zločinný dr. Karel Vaš bere náramný důchod, o kterém se žádnému z přeživších odbojářů ani nesnilo, že Vaš v klidu žije v pražském Domově důchodců. Poslanci Humlovi nevadí Vašové, vadí mu Mašíni. Prostě: »Absurdistán« .

ZP •• Shrňme to, protože v obecném povědomí v naší zemi existuje například jednoznačný postoj v chápání nacismu jako ke zločineckému hnutí, ovšem na rozdíl od chápání komunismu, který je tu v nejednom ohledu tolerován. Nedovedu si vůbec představit, že by si někdo dovolil veřejně vyvěsit portrét Adolfa Hitlera. Ještě letos na Prvního máje visely na výstavišti portréty Lenina a Gottwalda, aniž kdokoliv protestoval, natož aby účinně zakročil. Aktivitu Mašínů považuje dosud mnoho lidí za protizákonnou činnost, nikoliv za ozbrojený odboj.

Ať se to někomu líbí nebo nelíbí – »odboj« je od slova »boj«. Máloco je v životě černobílé, a to přesto, že etické pohledy či ideologie, včetně náboženských, nabízejí často jednoduchá řešení. Jedno je jisté, bez aktivní a pasivní podpory strážců moci by se žádní Gottwaldové, Čepičkové, Zápotočtí, Nejedlí, Kopečtí, Širocí, Slánští, Weissové-Vieskové, Urválkové k moci nikdy nedostali. A jejich ochránci: Kašíkové, Honzátkové, Rošičtí, Leciáni či východoněmečtí policisté by se nemuseli ocitnout tváří v tvář bratřím Mašínům, tedy v nesprávném čase a na nesprávném místě. Gottwaldova parta »kluků z Karlína« byla součástí mezinárodní mašinérie, která zahubila desítky milionů lidí. Jejich strana používala nejhorší a nejodpornější formy teroru. Naprostou většinu popravených tvořili potenciální protivníci totalitní moci, jichž se vládnoucí režim tímto způsobem zbavoval.

              

A oběšení na oprátce, která byla zavěšena na kladce připevněné na vztyčeném prkně? Odsouzený k smrti si při pověšení nestrhl vaz, nýbrž se pouze pověsil a oběť pomalu umírala na následky udušení. Předsmrtná agónie trvající čtrnáct, i více minut. Jak byl tento způsob oběšení obzvláště krutý a nelidský, dnes málokoho zajímá.
A přitom šlo o zločiny na objednávku státu. Na objednávku Gottwaldů a Zápotockých. A jejich ochotní vykonavatelé, jejich slouhové nahnali tisíce obětí do táborů nucených prací. Podle protimašínovců »nevinní« policisté, milicionáři, soudci, prokurátoři a úředníci vlastně jen legálně pronásledovali, krutě týrali vlastní občany a zabíjeli je. Cynicky naplánovaný a bezskrupulózní teror, rozpoutaný po únoru 1948, okamžitě ukázal, že politické či intelektuální formy odporu jsou neúčinné. Prostě bezzubé.
A Mašíni ukázali, že jedinou a účinnou metodou, jak čelit brutálnímu cynismu, byl násilný odpor. Nepotřebovali k tomu intelektuální klábosení, petice. Nestáli totiž jen proti tehdejšímu režimu, ale také proti ohromnému počtu jeho fanatických stoupenců. Neodporovali režimu bezzubými letáky, ale studenou válku vzali smrtelně vážně a vzali do rukou zbraně. A to se v Čechách, kde se po staletí většinou oslavují jen mučedníci, prostě neodpouští.

ZP •• V předchozím povídání mě zaujaly tvé věty:
„…pro některé, například pro Sudetské Němce neskončila dokonce ještě ani první světová válka... Ani druhá světová válka nezačala a neskončila podpisem několika politiků…“
Stanoviska či postoje k minulosti vskutku postrádají často vědomí posloupnosti událostí, čímž lidem uniká kauzalita (příčinná souvislost) jevů.
Z tvého televizního vystoupení »Vzkaz J. Č.« vyplývá myšlenka, že při hodnocení někdejších českých excesů v květnu roku 1945 a násilí na německém obyvatelstvu zapomíná současná německá kritika na zrůdné příčiny, jež vlastně všemu předcházely. Dokonce jsi prohlásil, že by německá strana měla spíš pociťovat stud za to, co tady okupanti prováděli během protektorátu. S tím vřele souhlasím.
Jsem pamětníkem těch jarních dnů, ale nejsem stoupencem lynče a samozřejmě jej v každé formě odsuzuji; na druhé straně se dovedu vcítit do člověka, jemuž předchozího dne umučili dítě. A to se skutečně dělo: ještě v květnových dnech byli do ulic Prahy a dalších měst vypouštěni mladičtí příslušníci Hitlerjugendu, kteří chytali české děti, podrobovali je všelijakému mučení, včetně vypichování očí…
Něco jiného je pohled na události s odstupem let a něco zcela jiného je prožívat v inkriminované chvíli.


Jsem rád, že moji rodiče byli vždy v tomhle normální. Za okupace nepronášeli slib věrnosti Vůdci, ani Třetí říši, za komunismu nezdobili okna praporky se srpem a kladivem, neblahopřáli Stalinovi, ani Gottwaldovi. Nepoklonkovali Němcům ani Sovětům.
Z hlediska dějin mě mentalita Čechů a Němců pochopitelně vždy zajímala. Když se ocitnu v Německu, setkávám se většinou jen s příjemnými lidmi. Ale je jasné, že národy se chápou svých dějin tak, aby na nich mohly vystavět přítomnost a budoucnost. Každý bojuje o existenci, jak umí. Války, revoluce, proměňují obyčejné lidi v hrdiny, zároveň však vyplavují na povrch pěnu kalu. Vedle cti, věrnosti a odvahy se setkáváme se závistí, kariérismem, zradou. Vedle manipulovatelné většiny existují bojovníci, hrdinové, ale i konfidenti, zbabělci. Němci napadli a okupovali své sousedy. Často s cílem přímo je likvidovat.
Když se však soused vzchopil a Němec začal prohrávat, ukřivděně potom vykřikoval do světa, co se mu tam jako »rána dýkou« dělo. Namísto přiznání tehdejšího selhání se široká masa Němců stylizovala jako »oběť« Třetí říše.
Chápu současné snahy setřást z Němců zátěž historické viny za nacismus, za druhou světovou válku. Nic se ale nemá přehánět.
A ono se přehání. A často se zachází do extrémů. Dokonce i tím, že nás média směle masírují, »jací my Češi jsme vlastně švejci, zbabělci, darebáci, a dokonce i spoluviníci za druhou světovou válku«
Tím nechci tvrdit, že nechci vidět či omlouvat různé excesy, které se z české strany bezprostředně po válce děly. Nacismus a komunismus jsou sice rozdílné ideologie, ale vykazovaly vždy celou řadu společných znaků a analogických rysů. Punc levicovosti měla kdysi orientace na SSSR, nyní na západní Evropu, potažmo na Německo a Francii – nejmocnější evropské státy.



ZP •• Nemohu za svou osobu tvrdit, že bych měl strach z levicového nazírání, neboť bez pravice a levice byla by demokracie ve vzájemných konfrontacích bezruká, prostě zmrzačená. Jde spíš o to, aby oba základní výklady skutečnosti a pohlížení na svět existovaly v potřebné a rozumné rovnováze, byť vzájemně opoziční: jinak samozřejmě a nutně dochází k extrémům.
Mimochodem: se slovy »levice« a »pravice« se neustále operuje a argumentuje, ale zkus se někoho zeptat, co to vlastně je »ta levice« a »ta pravice« v politice. Co ta slova vlastně znamenají? Udiví tě, jak touhle snadnou otázkou spoustu lidí tak zaskočíš, že se nezmohou ani na velmi jednoduchou definici. Vědět, nebo papouškovat? To je a bude zásadní princip paradoxů velkého objemu postojů ke skutečnosti.



Jsem rád, Jardo, žes přijal pozvání do Rozprav: mnohá z tvých tvrzení některé čtenáře jistě příjemně překvapí, jiné možná poleká a zaskočí, někoho mohou i pohoršit, ale podstatné a krajně pozitivní na věci lze spatřovat v tom, že jsou konečně svobodně vyslovována. Pěšinka v bodláčí dlouho s obtížemi prošlapávaná k obnovování demokracie v naší zemi se byť zvolna, leč konečně stala zřetelnější a viditelnější cestou k respektování upřímných a nebázlivých sdělování.
Myslím si, že jsme dnes bezděčně překročili původně zamýšlenou »dvojí stopu« a neplánovaně načali i nejednu další poučnou řádku otisků z české minulosti. Věřím, že se tak stalo k prospěšnému vědomí společenských souvislostí a pohledů na mnohé otázky z nečekaných, nezvyklých a překvapivých úhlů.



Nyní se však vrátím na úplný začátek; rád bych znovu připomenul kulaté výročí skupiny TAXMENI. Važme si života jako nesmírného daru, jenž je neopakovatelně jeden, pouze a nenávratně jediný, a jak říkává jistý odvážný evangelický kazatel: spoléhání se na reinkarnaci je nesmysl. Už jen proto upřímně přeji tobě, celé skupině i jednotlivým členům stálou diváckou přízeň, dobrou pohodu do dalších let a pevné zdraví!



Foto © archiv J. Čvančary
(autoři fotografií: Dušan Dostál, Petr Blažek, Barbara Mašínová)
a zdroj Internet



»Vzkaz Jaroslava Čvančary«
Česká televize - premiéra: 19. 9. 2010 22:25 ČT2. Délka: 13 min.

Příště: PŘEDNOSTI NÁHODNÝCH SETKÁNÍ PŘED VÁNOCI

O Andrey Forsterové, akademické malířce, jež bude tentokrát předvánočním hostem Rozprav ZP, v rozpravě nejenom o dárcích a nejkrásnějších svátcích roku, ale i o slastech a strastech života významné české výtvarné umělkyně.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 11. 2010.