| Pavel Loužecký | MYŠLENKY, KTERÉ MUSÍ ŽÍT! | | 
| - Na světě je nesčíslně věcí hodných obdivu a úcty. Objevujeme je víceméně náhodně; většinou nás nečekaně chytnou za srdce, mile překvapí, jindy jsme na ně kýmsi upozorněni, nebo nám prostě náhle samy od sebe vstoupí do života.
- Úcta se rodí nejrůznějším způsobem: z pocitu, že tohle bychom sami nikdy nedokázali, z geniálního odhalení dosud netušených souvislostí, z odvahy nad výkonem hrdinských činů … Existuje však jeden důvod, který lze bezesporu označit velkým D, neboť široko daleko ční nad důvody ostatními. Možná si to neuvědomujeme až tak silně a nepřetržitě, ale nevyčerpatelnou studnicí úcty jsou – a vždycky by býti měli – starší lidé, jejich moudrost vykoupená věkem, poznáním, zkušenostmi, prožitým utrpením, bohatým životem, vykonaným dílem a zejména odvedenou prací.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Jitka Dolejšová | SLUNÍČKO Z AUTOBUSU | | 
| - Autobus číslo 177, ve kterém jsem měla strávit další půlhodinu onoho pošmourného dne, se motal pražskými ulicemi. Na jedné zastávce nastoupila mladá elegantní paní s dcerkou asi pětiletou. Posadily se na sedadlo, nad nímž jsem stála a snažila se udržovat rovnováhu, a copatá holčička otevřela dětský časopis Sluníčko, který držela v ruce.
- Hned na první dvoustraně ji zaujaly veselé obrázky. Přistrčila mamince stránku pod nos a žadonila: „Mami, přečti mi tohle“. Žena se podivila: „Tyhle básničky? Prosím tě, na co básničky“, a začala listovat časopisem – „podívej, tady jsou nová anglická slovíčka, to ti přečtu a naučíš se aspoň něco užitečného“. „Ale já nechci angličtinu, já chci básničku!“
- Maminka nechtěla způsobit zbytečný rozruch, zhluboka povzdechla a zeptala se: „Tak kterou?“ „Jak jsou tady namalovaní ptáčci“.
- A tak se mladá žena, ač nerada, pustila do čtení:
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Helena Procházková | Řeč rukou | | 
| - Slepcovy ruce vidí, vnímají sebemenší nerovnosti, čtou, vedou, chrání, jsou středem života.
- Prsty vidí její hladkou pleť lehce zrudlou studem. „Vidíme Tě, jsi krásná, máš jemné husté vlasy, máš souměrný drobný obličej, smyslné rty… jsi tak krásná…“. Pátrají po jejím těle, sledují každé zachvění její mysli.
- „I my Tě vidíme, máš pevnou hruď a silné ruce …. Ty nás určitě udrží … a jakou máš zajímavou tvář, víčka se Ti chvějí. Hladké čelo, oči … nos … tvář … rty … brada … rty …“.
- Prsty se proplétají, vidí se vzájemně, sdělují si své pocity. Prsty spolu hovoří.
- Netřeba slov….
Klavíristovy prsty vesele pobíhají po klávesnici. Synkopy jim dávají sílu a chuť do tance. Ruce přenášejí rytmus srdce. Nepřestávají, neznají únavu, nepotřebují odpočinek. - Ozve se trubka. „Teď mám sólo já!“. Prsty se zklidní v jemném tichém podkreslení jejího tance.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Poutník - Vydavatel | HOVORY S POUTNÍKEM / 7 / | | 
| - Narození dítěte s mentálním postižením je pro každou rodinu zlomovou událostí. Stává se životní křižovatkou, na které musí padnout zásadní rozhodnutí jak, kudy a proč dál. Velký problém spočívá v tom, že chybí vyznačení hlavní i vedlejší cesty a vůbec není jasné čemu a komu je nutné dát přednost. Žádné směrníky, ukazatele, žádná návěstí "pozor dej přednost", žádná varování či výstrahy. V této chvíli každý nevyhnutelně prožívá těžký zápas rozumu a citu. Co je chápáno jako všeobecně správné, nemusí být ještě ze subjektivního pohledu rozumné. Co se nám jeví jako rozumné, se ne vždy dá spokojeně žít.
- Kde je hranice, kam až myslet na blaho postiženého dítěte? Kde končí naše možnosti a schopnosti? Co je oběť a co ztráta smyslu pro realitu? Čí život má prioritu - ten, který máme nebo ten, který jsme dali? Při tomto rozhodování je na miskách vah mnoho důležitých věcí a jejich správné utřídění je nesnadné.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Pavla Králová | Cesta | | 
| - „Všichni jsme tu na cestě“, řekla mi maminka s úsměvem na tváři. Takovým tím veskrze opravdovým, od srdce. V téhle větě se jí podařilo shrnout to, co jsem chtěla vyjádřit už dávno. Svými ústy tehdy vyslovila něco, co kdybych měla říct sama, neubránila bych se slzám. Právě ta cesta, v ní to všechno spočívá. Jistě, cíle jsou to, co nás nutí po ní kráčet, ale žádný z těch cílů se nevyrovná požitku z cestování.
- Kráčet po cestě k zítřkům s větrem v zádech, obklopeni úsměvy těch druhých, dělíce se s nimi o své bolesti i zdary, vždyť právě v tom se skrývá život. Všichni jsme lidé a každý z nás má právo chybovat. Cíle jsou v našem životě mimořádně důležité, jsou zdrojem inspirace a motivují nás. Od jednoho k druhému vede vždy cesta, pouť, kterou musíme vykonat předtím, než svého snu dosáhneme. Často tu ta cesta není k tomu, že bychom toho málo uměli, nebo neměli jisté schopnosti, ale slouží tu k pochopení. Dobrání se odpovědí, které je třeba znát k tomu, aby se rébus dneška poskládal, a bylo tak možno pokračovat v dalším, tom zítřejším.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| -
- Renata Šindelářová: Poznámka pod čarou
| Vybrala jsem srdcem Myšlenky, které musí žít. Myšlenky života a lásky, porozumění a obětavosti, kouzelných okamžiků, jež dokáže vytvořit jen všednost. Nakolik prozáří každodenní starosti Sluníčko z autobusu. Nakolik důležité jsou pro nás doteky a úsměvy, Řeč rukou a těla. Vybrala jsem srdcem myšlenky, které probíráme sami v sobě nebo třeba při Hovorech s Poutníkem. Každý den jsme přeci šťastní, jen o tom často nevíme - podstatný není cíl, ale Cesta k němu, to cesta nám přináší radost a uspokojení. A jak se naučit správně chodit? Tajemství prvního kroku se skrývá ve vnímání myšlenek s převahou citu nad rozumem. |
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
