Milan Markovič - Renata Šindelářová: Za hranice s Milanem Markovičem

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

             
Milana Markoviče známe především jako herce a moderátora. Že má jeho tvorba   mnohem širší charakter, to vyplývá už z jeho příspěvků v Pozitivních novinách, ale přirozeně ani z nich nepoznáme celého Markoviče. Musíme se vydat po starých česko-slovenských stopách až za státní hranice. Výprava začíná na internetových stránkách s adresou www.markovic.sk  
Hned na začátku vás musím upozornit, že vás tato stránka zaručeně zklame: nenajdete na ní ani odkazy na nejnovější softvér, ani návod na výrobu bomby či dokonalé
hackrování. Chybí také rubrika plná těch nejsrandovnějších vtipů a nezmohl jsem se ani na erotiku. Ne že bych se zdráhal pózovat, ale nenašel se fotograf.
•  Já fotím ráda a nezdráhám se – tak co vy na to? Jdete do toho?
Přijďte, odvážnému prý štěstí přeje. Uvidíme, kdo z nás dvou je odvážnější.
 
•  Našla se ve vašem životě chvíle, kdy jste odvážný byl a štěstí vám ukázalo dlouhý nos?
Určitě. Naštěstí mám talent zapomínat na nepříjemnosti.
 Večer Milana Markoviče
•  Jak vypadá Večer Milana Markoviče, víme z televize, ale jak vypadá ráno Milana Markoviče?
Ani nevím. Vstávám obvykle, až když je táto část dne šťastně za mnou. Později se dokonce probudím, ale potom jsem už k neudržení. Trošku se divím, proč už všichni obědvají, když já takhle zčerstva vyběhnu do ulic něco povyřizovat, ale časem se to srovná, večer jsem už celkem svěží, no a noc je mým královstvím: pracuji – čtu, píšu, vymýšlím, zkrátka – s prominutím – tvořím.
 
•  Takže v minulém životě jste musel být sova.
Asi ne, kdysi jsem byl normální. Spíš se takhle asi připravuji na život budoucí.
 
•  Tvoříte toho skutečně mnoho. Nechystáte své postřehy shrnout do nějaké knihy?
Jednu o mně napsala moje dcera. Já jsem také ledacos začal, dokonce už i objednávky byly, ale je tu problém: na takovéto psaní je třeba mít „sitzfleisch“. A to já nemám.
 
•  A co tedy máte, potažmo čemu se věnujete nejvíce?
Mým dominantním směřováním je rozhlas, potom divadlo, divadelní improvizace a žurnalistická fejetonová tvorba, v pedagogice teorie a praxe moderovaní.
 
V televizi Prima•  Divadelní improvizace? Co si pod tím mám představit? Scénář se vytváří přímo na jevišti? To musí být opravdu vysilující legrace.
Myslím si, že se ještě nenarodil takový umělec, který by vymyslel kompletní scénář přímo na jevišti. Když však jde o opravdového mistra, divákovi to může tak připadat. Možná to zní nelogicky, ale dobrá improvizace musí být velmi dobře připravená. Pokud nejde o One man show, tak herec musí především dokonale znát partnera, aby si mohl dovolit vybočit z jistoty naučeného textu (a musí to dovolit i samotná inscenace, její žánr). Musí si být jistý, že svojí improvizací partnera „nepotopí“, musí dost jasně tušit, že kolega situaci zvládne, v opačném případě musí mít připravené „záchranné lano“. A musí se velmi dobře orientovat v samotné inscenaci, aby nešel proti autorovi, či dokonce proti divákovi. Improvizační segmenty musí přesně zapadat do struktury hry. No a především je třeba si uvědomit, že improvizace není kompletní autorská tvorba velkých úseků. Je to umění bleskurychle se rozhodovat, které dobře známé „panely“ spojit v určitém pořadí, aby tvořily smysluplný celek.
 
•  Rozhlas má zajisté tu výhodu (ale jindy to může být i nevýhoda), že posluchači nemají tušení, co se za tím mikrofonem ve skutečnosti děje – tak by mě zajímalo, jestli by se takhle někdy posluchači potrhali smíchy, kdyby viděli ten obraz?
Na rozdíl od stále prvoplánovější televize rozhlas rozvíjí fantazii, ale zároveň vyžaduje od autora i interpreta víc respektu vůči posluchači. Hlavně při veřejné nahrávce či přímém vysílání za účasti obecenstva není možné dát se strhnout jeho reakcemi a zapomenout na posluchače. Ten totiž musí tušit, co se před mikrofonem děje, jinak vytuší, že ho neakceptujete a po několika minutách ho ztrácíte. Stalo se mi v začátcích, že mi prišiel dopis od nahněvaného posluchače, který mi vyčítal hlučné reakce při humorných situacích, přičemž posluchači nemohlo být zřejmé, čo všechno se tam odehrává. Po pravdě řečeno, ani velmi nevyčítal, ale přímo mi vynadal. Příšerně se mě to dotklo, a abych si posilnil sebevědomí, v redakcii jsem si ten program znova poslechl. No a to s tím sebevědomím se nepodařilo. Posluchač měl pravdu a já jsem se mu omluvil. Méně moudří lidé se vlastními chybami učí. Ale i to je škola a vyplatí se ji absolvovat.
 
•  Co jste se o sobě naučil v taneční soutěži Let´s Dance?
To, že zkusit se má všechno, na co se člověk cítí. Zjistil jsem, že kondičně se stále vyrovnám i třicátníkům a vycouval jsem z toho tak brzo, jak se jen dalo, zejména s pomocí uvážlivé poroty, která (až na pana Bednárika) prozíravě usoudila, že tanec a humor, to jaksi nejde dohromady.

 S Milanem Lasicou a Bolkem Polívkou
 
•  Jste tedy zastáncem teorie, že život se má žít naplno... vyždímat z toho, co se dá?
To vůbec ne. Až takový maximalista nejsem. Dělám jen to, co se dá, na co stačí síly a um a na co mám chuť. Ale ne za každou cenu.
 
•  Kdybyste měl navázat na své pedagogické povolání, jaký by byl rozdíl mezi vámi coby učitelem v roce 1968 a dnes?
Rád bych vás oslnil, střízlivě však odhaduji, že dnes bych už asi nepřešel ani pátou třídou základní školy. A přitom ve škole jsem vlastně strávil celý život: v základní, střední, na dvou vysokých, potom jako učitel v základní, později chvíli jako učitel na VŠ, no a v současnosti mám co dělat, abych obstál ve škole života. Úspěšným aplikováním osvědčené metody pokus-omyl se mi to docela daří.
 
•  A co kdybyste musel učit, ale mohl si zcela libovolně vybrat koho a co – jak by vypadala vaše volba?
Určitě bych se už nevracel k dětem. To je příliš náročné. Spíš by mě bavily diskusní semináře pro vysokoškoláky.
 
V divadle•  Ne každý ví, že si na daňové přiznání před vaše jméno dopisujete titul PhDr. – jak jste se, prosím vás, dostal od pedagogiky a filozofie k herectví?
Lákalo mne (a asi mne nikdy nepřestane lákat) zkoušet stále něco jiné, nové. Momentálně hraji ve dvou klasických představeních bratislavského Divadla Aréna a fejetonovou tvorbou pravidelně zásobuji slovenské i české noviny. Věnuji se i rozhlasové zábavě pravidelným měsíčníkem Podvodníci, co vzniká každý měsíc jako veřejná nahrávka v bratislavském Divadle v podpalubí. Existuje i zájezdová verze tohoto populárního programu. Plánuji však vrátit se i k televiznímu moderování, ale úplně jinak, než mě znáte.
 
•  Ale to asi nechcete prozradit jakému? Nebo ano?
Nechci nikoho krmit nedovařenou stravou. Počkejme si, až to bude uvařené a upečené.

•  Jak byste, v roli filosofa, přivítal návštěvu z kosmu?
Protože  mi „kosmičtina“ nedělá žádné problémy, pozdravil bych ho a okamžitě si rezervoval jízdenku do první třídy toho jeho talíře. Dovedu si totiž představit, jaký bude později nával.
 
•  Který z filozofických směrů vás nejvíce oslovuje?
Ani jeden. To je na mne příliš mnoho teorie a já jsem člověk velmi prakticky zaměřený. Na filozofické fakultě jsem studoval jazyk a styl žurnalistiky, což je doposud můj výrobní prostředek i pracovní nástroj. Denně ho používám a denně se divím, co všechno ještě stále o něm nevím.
 
•  Před pár lety vás lidé navrhovali jako moderátora zábavného pořadu Politické harašení, protože Vaším oblíbeným humorem je politická satira. Nedá mi to, abych vás tedy nepožádala ještě o jedno srovnání – českých a slovenských politiků.
Satira není druhem humoru a už vůbec se nedá říct, že ji nějak zvlášť mám rád. Ale chápu, že televize dokáže zdeformovat pohled na kohokoliv z nás. Satiře jsem se věnoval jen okrajově ve svých televizních programech. Všude jinde – v rozhlase, divadle, v zájezdových představeních se už víc než třicet let věnuji jen humoru s velmi zřídkavými náznaky satirických prvků. V letech 1993-2003 si rodící se demokracie vyžadovala víc se věnovat politice a tímto populárním způsobem i „vyškolit“ diváckou obec. Dnes už na Slovensku tato společenská objednávka neexistuje, a tak politiku – slovenskou či českou – sleduji opravdu minimálně a mnohé současné politiky – ministry, poslance a spol. ani neznám. O tom, že mě někdo někam u vás navrhoval, jsem se nedozvěděl.

Semafor Semafor

•  Ještě před rodící se demokracií měla naše hymna i slovenskou část. Dnes musí být tento rozhovor přeložen do českého jazyka, aby mu všichni současníci porozuměli. Co tomu říkáte?
Váš problém, naši milí. Vaše otázka má nesprávného adresáta. Z nepochopitelných důvodů ztrácíte zájem o vyspělé civilizace. Na Slovensku se v tomto smyslu nezměnilo vůbec nic. Stále sledujeme filmy v českém znění, čteme český tisk a kupujeme české knížky. Češtině rozumí každé děcko. Ale je fakt, že například při nabídce svých zájezdových či televizních programů narážím v Česku na rezervovaný postoj a na odůvodnění, že slovenštině už každý nerozumí. Samozřejmě, že bych dokázal vyprávět i česky, jenže když občas vidím zoufalé pokusy některých mých slovenských kolegů přesvědčit vás o svojí „bezchybné“ češtině, říkám si: dokážu se znemožnit i jednodušším způsobem. A vlastně proč bych vás ochuzoval o zážitek z blízkého jazyka, který vám přináší mnoho nového a zajímavého podobně jako například krásně přednesená čeština mně? Doufám, že po překladu tohoto rozhovoru ponecháte čtenářům na výběr i slovenskou verzi, jak to v Pozitivních novinách dělají i s mými fejetony. To je velmi dobrý nápad.
 
•  Možnost sledování Markízy ani populární slovenská muzika zřejmě k zachování znalosti slovenštiny v Čechách nestačí. Ale když už jsme u té muziky, vy českou posloucháte? Třeba Brontosaury?
S jedním brontosaurem jsem dokonce ještě nedávno spolupracoval, a dost intenzívně – víc jako dva roky jsem v rozhlase uváděl zábavný program PODVOD, který vznikal ve spolupráci s Honzou Nedvědem. Bylo to však víc založené na mluveném slovu. Momentálně se hudbě aktivně příliš nevěnuji (ale vloni jsem složil hymnu pro S maminkoufestival humoru Kremnické gagy!) a ani pasivně nějak zvlášť cíleně. Co se týká mých videonahrávek, dominuje mezi nimi spíš vážná hudba a interpreti swingové éry.
 
•  Zábavný program Podvod a měsíčník Podvodníci – jedná se snad o tentýž pořad?
Podvodníci jsou pokračováním toho původního se změněným obsazením.
 
•  Jaký vy osobně vnímáte největší rozdíl mezi českým a slovenským jazykem?
Jelikož mám také zkoušku ze spisovné češtiny, mohu odpovědět docela přesně: Čeština je jazyk snad o něco méně melodický než slovenština, jinak však stejně všestranně použitelný jako jiné slovanské jazyky. Vaše štěstí, že jste se kdysi dávno nenechali zlákat na azbuku. Jako učitele ruštiny byste mě však nezaskočili ani tímhle.
 
•  Marně přemýšlím, čím jiným bych vás zaskočila. Tak třeba – strčíte prst skrz krk?
Jsem dost prakticky založený člověk, takže asi byste mi musela vysvětlit, proč bych to měl dělat. Škoda prstu i krku.
 
•  Ale udělal jste v životě něco bláznivého?
Obávám se, že celý život nic jiné nedělám.
 
•  Kdo je nejvtipnější u vás doma?
Pravděpodobně pes. A poněvadž je to bígl, převládá u nás suchý anglický humor.
 
•  Již z té fotky s vaším  pejskem vyzařuje, že si spolu velmi rozumíte. Jak ovšem znám zvířátka, tak vám tento váš mazlíček zajistil nejednu prekérní situaci...
Náš bígl Benko se mnou procestoval na zájezdech tisíce kilometrů. Často se mě lidé ptají, jestli se mnou i vystupuje na jevišti. Mám ve zvyku „vtipně“ Rozhovor s Benkemodpovídat, že ne, protože zatím umíme jen jedno číslo – skok přes ohnivou obruč. A že od té doby je krátkosrstý. Obvykle to vyvolá úsměv, ale zažil jsem už i výraz zhrození v očích jedné dámy, která určitě ještě v ten den na mě napsala udání Spolku na ochranu zvířat.
To, co jsem s ním nejednou zažil, se dnes už dobře poslouchá, ale věřte, byly chvíle, kdy to vypadalo bezmála na vraždu. Například když v Prešove po představení jsme se v noci procházeli okolo hotelu, vedle kterého bylo jakési staveniště a Benko se tam celý obalil maltou, anebo když sme na Donovalech potkali třídu školáků na výletě a paní učitelka těm nejlepším žákům dovolila pohladit „pejska pana Markoviče“ dřív, než jsem ji stihl upozornit, že ten vagabund se právě vyválel v ovčích výkalech, alebo když jsem mu v Ústí nad Labem příliš pozdě vytrhl z tlamy slípku a její majitel se na to díval z okna... Věru, spíš o tom psovi by se dala napsat kniha, ne o mně. Napůl žertem-napůl vážně jsem už víckrát řekl, že bych ho nedal za nic na světě, ale bígla bych už nechtěl. A varuji lidi, co právě po bíglovi touží jen proto, že je takový krásný. Pravda však bude asi taková, že Benko je můj první pes a bude nejspíš i poslední. Říká to i manželka, která před Benkovým příchodem tvrdila, že pes překročí práh našeho bytu jen přes její mrtvolu. A dnes ji nejednou přistihnu, jak klečí před Benkovým pelechem a cosi si tam šeptají.
 
•  A co „kanadské žertíky“? Nachystal si někdo na vás takový? V divadle se prý tak křtí herci...
Zájezdy s mými jevištními poloimprovizovanými představeními převažují nad klasickými inscenacemi, takže tam je možné zažít hodně žertování. Několikrát se mi stalo, že z ničeho nic vkročil na jeviště už vzpomínaný Benko. Většinou proto, že ho za mnou poslali škodolibí spoluúčinkující, kteří měli při čekání na svůj výstup v šatně dlouhou chvíli. Ale byl jsem překvapený, jaké bylo to psisko navzdory tehdy ješte nízkému věku a malým zkušenostem suverénní, přestože na nic takového nebylo nikdy cvičeno. Klidně si prohlédlo prvé řady diváků a lehlo si mi k nohám.
 
•  Poslal jste mi také fotografii s Janem Werichem. V jakém duchu se zachovaly vaše vzpomínky na tohoto herce a dramatika?
S Janem Werichem jsem se setkal dvakrát při nahrávání do rozhlasu. Bylo to už v závěrečné fázi jeho života, kdy už tělo odcházelo, ale jeho velký duch byl stále úžasný. Snad ani jediná jeho věta nebyla bez S Janem Werichemvtipu a moudrého poučení bez toho, aby měl snahu poučovat. Téměř neslyšel, a proto používal naslouchadlo. Myslím, že frekvence toho přístroje je s maximální přesností nastavená už ve výrobě, a proto jsem nechápavě hleděl na to, ako ho pan Werich ustavične „dolaďuje“, kroutí tím knoflíkem tam a zpátky. Když zachytil můj pohled, vytušil, že má vděčného diváka. Ještě víc přimhouřiil ta malá očička a říká: „Mně to ruší Banská Bystřice!“ A byl šťastný, když viděl, že ta volovina na mě zabrala. Obdivoval jsem ten jeho věčný chlapecký úsměv a v očích stále nějakou lotrovinu. Stejně tak zlehka mluvil o svých stále větších handicapech: „Já normálně slyšel. Úplně normálně. A najednou ráno vstanu z postele a – neslyším! Z ničeho nic. Jako když uřízne uherák!“ A zase byl celý šťastný, když viděl, jak smíchem oceňuji ten černý humor. Pokaždé jsme spolu rozmlouvali tak dvě tři hodiny, mluvili jsme o divadle, o divadelních partnerech, veľmi zajímavě vyprávěl o Vlastovi Burianovi. A také o demokracii, o socializmu. Když uvážíte, že se to nakonec s tichým souhlasem vedení rozhlasu vysílalo koncem sedmdesátých let, tak to byla opravdu velká věc. Šéfové byli naštěstí jeho fandové a jen tiše trnuli, co se stane, co přijde „shora“. Naštěstí nic se nestalo. Ale reprízovat se to už nesmělo, přestože posluchači o to často žádali.
 
V Bolkovinách•  Také s Bolkem Polívkou jste určitě prožil spoustu srandy.
Jistěže, Bolek je živel a navíc človek s velkou jevištní tvořivostí a smyslem pro humor. Jeho humor je razantnější odrůdy, což však mi v dialogu s ním vyhovuje, proto měla úspěch i naše společná Manéž. Jako posluchač a divák však ještě víc oceňuji decentnější humor pánů Svěráka a Smoljaka, Marka Ebena a Ondřeje Havelky.
 
•  Redakce Pozitivních novin velmi děkuje panu Milanu Markovičovi za exkluzivní rozhovor a těší se na další spolupráci.  


Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

Foto © z archivu Milana Markoviče

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 03. 2009.