Drogy z drogerie
Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...
Výuka na střední pedagogické škole, kterou jsme spolu s dalšími studentkami navštěvovaly, byla občas zpestřená nějakou kulturní akcí. Mezi ně patřily i „výchovné“ koncerty, i když jejich návštěvy měly svou stinnou stránku. Sice jsme se „ulily“ ze školy, ale poslech nekonečných a nudných děl měl úspěch pouze u několika profesorů, „zažraných“ do vážné hudby, a pak u jedné spolužačky, která si svou dychtivostí a okázalým zájmem potřebovala šplhnout u profesora na tělocvik, protože jinak šplhat neuměla.
Tentokrát jsme se obzvlášť těšily. Program výchovného koncertu, kde vystupoval pěvecký a instrumentální soubor Linha Singers, měl být doplněn přednáškou doc. MUDr. Jaroslava Skály, CSc., známého jako „napravovatele“ nenapravitelných alkoholiků a požívačů drog v pražské protialkoholní léčebně „U Apolináře“.
Psal se rok 1978. Mezi zhoubné metly lidstva patřil už tenkrát alkohol, cigarety a drogy. Alkohol – to bylo hlavně pivo a rum, z cigaretových značek převládaly Startky a BT. V drogách vládlo čichání čistícího přípravku „čikuli“, popíjení masážní vody Alpa a prostředku na čištění oken Okeny. Takže se drogy vlastně daly koupit v drogeriích – jak příhodné! Doslechla jsem se také o topinkách na Induloně. Tenkrát se prodávaly tři druhy Indulony, běžně používaného krému na ruce. Mohli jste si koupit Indulonu modrou, červenou a žlutou. A právě žlutá Indulona prý měla halucinogenní účinky, pokud se na ní upekl chléb a pak se tyto topinky zkonzumovaly. Nikdy mne takové experimenty nelákaly, a tak jsem tuto informaci brala pouze jako zajímavost…
Koncertu v Rudolfinu se účastnila celá naše škola, a také všichni profesoři a profesorky v čele s paní ředitelkou. Budu psát „paní“, ačkoli se mělo říkat „soudružka“, ale nám studentkám to oslovení nějak nešlo z pusy. Paní ředitelka byla přísná a zamračená. Vyžadovala pečlivost, přesnost, kázeň a ani drobné přestupky nám nepromíjela. Radši jsme se jí vyhýbaly.
Koncert byl naštěstí poslouchatelný a přednáška docenta Skály se nám líbila. Vyprávěl o úskalích, číhajících na mladá děvčata v podobě alkoholu a drog, o svých pacientech, o životních hodnotách. Před přestávkou nás požádal, abychom si u vchodu vyzvedli připravené papíry a napsali mu dotazy. Anonymně, pochopitelně. On pak bude odpovídat na všechno, co nás zajímá. Pan docent Skála nás zajímal nejen jako odborník na drogy, ale i jako charismatický, byť již prošedivělý muž, a tak se sešla pěkná hromádka dotazů. Mezi nimi i můj. Ptala jsem se ho, zda zná „topinky na Induloně“. Po přestávce docent Skála zodpovídal vážné i humorné dotazy, a také vyprávěl o zákeřnosti konzumace topinek, smažených na žluté Induloně. Příjemné halucinace jsou vystřídány nevolností, depresemi, třesem…Zkrátka nestojí za to něco takového vůbec zkoušet. Na závěr všem poděkoval za pozornost a sdělil, že si vždycky vybírá jeden nejzajímavější dotaz, a tazatele pak odmění. Co myslíte, že se mu nejvíce líbilo? Uhádli jste. Dotaz „na topinky“. Vyzval pisatele, aby přišel na pódium. Zasunula jsem se hlouběji do sedadla, i když to nemělo logiku, protože šlo přece o anonymní dotaz. Ale z mých kamarádek, které o přestávce viděly, co píšu, se vyklubaly velezrádkyně. Vyloženě mě stále zvyšujícím hlasem a pak i fyzicky vytáhly z mé skrýše a vystrčily do uličky. Šla jsem, celá zčervenalá, z poslední řady hlediště, až na pódium. Kolem to šumělo: Hele, to byla moje kámoška… Jé, to je Jitka…
A to jsem si vždycky myslela, že je to slušná holka… Ani nevím, co se pak na pódiu dělo. Celé to vidím jak v mlze. Podání ruky, pár přátelských otázek od pana docenta, a pár koktavých odpovědí ode mne. Vykuňkala jsem ze sebe, že jsem nikdy nezkoušela žádné drogy, natož topinky na Induloně, ale moc přesvědčivě to neznělo. Jako dárek za moji, podle mne pochybnou odvahu, jsem dostala gramofonovou desku. Pan docent s pochopitelnou hrdostí v hlase vysvětlil, že na desce jsou nahrány autentické písně jeho pacientů s doprovodem orchestru. Zvlášť pěkná je prý úvodní písnička Alkohol (Já mám bol, a ten bol mě bolí, alkohol, všechny rány zhojí…). V tu chvíli bych taky potřebovala zhojit rány z prožitého traumatu. Jako ve snách jsem poděkovala a vydala se ke svému místu. Sledovalo mě téměř tisíc lidí.
Hned druhý den, při hodině češtiny, zachraptěl školní rozhlas, a z něho se na nás valil řezavý hlas, který přikázal studentce J.N. ze 4.D, tedy mně, jít do ředitelny. Ihned! Spolužačky nasadily soucitné a lítostivé obličeje, profesorka se tvářila neutrálně, a já se vydala na popravu. Přemýšlela jsem, jaké sankce ze všeho ředitelka vyvodí. Důtka, snížená známka z chování, nebo rovnou vyhazov? Vždyť o takových neřestech, jako jsou drogy, nemá studentka pedagogické školy, budoucí učitelka, vůbec vědět! Natož o tom ještě psát a kazit pověst vyhlášené školy! S těmito neveselými úvahami jsem zaklepala na dveře ředitelny a po rázném vyzvání vstoupila. Paní ředitelka byla evidentně v rozpacích. Asi neví, jak mi to říct, napadlo mě. Do té doby se mnou problémy nebyly a na pokyn vedení jsem se přihlásila i do všech recitačních soutěží. Tak jaký ortel nade mnou bude vynesen? Ředitelka si odkašlala a řekla: „Víte, Jitko, chtěla jsem vás jen poprosit – mohla byste mi tu gramofonovou desku, co vám včera dal pan docent Skála, půjčit domů? Já jsem ohromně zvědavá, co je na ní všechno nahráno….“ Uff ! Ten balvan, který mi spadl ze srdce, musel dělat hluk, že ho jistě slyšela celá Praha! Div jsem ředitelku neobjala, a v tu chvíli bych jí slíbila i modré z nebe. A tak paní ředitelka doma poslouchala alkoholické písničky a já ji od té doby viděla i jako normální lidskou bytost. Pak přišly starosti s maturitou a paní ředitelka mi nějak zapomněla tento dárek vrátit. …A jestli neumřela, tak tu desku poslouchá dodnes…
A to jsem si vždycky myslela, že je to slušná holka…
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 08. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Vladimír Just |