Jan Drocár: Rod Hildprandtů z Ottenhausenu

Rubrika: Publicistika

Jedním z českých baronských rodů, který má mezi svými předky i  příslušníky nejstarší české knížecí a královské dynastie Přemyslovců, jsou Hildprandtové z Ottenhausenu.

Původně tyrolský rod, který do Čech přivedl císař a král Rudolf II. Habsburský, když Jana Reinharta Hildprandta jmenoval dozorcem královského Lvího domu. Poté se v roce 1624 Jan Reinhart stal císařským radou účtárny komory české. 
 
Na akcích, pořádaných 27. července 2006 v Praze k 700. výročí úmrtí českého krále Přemyslovce Václava III., zastupovala rod Johanna (Jana) baronka Hildprandtová z Ottenhausenu, která přijela s manželem Spiridionem Germenisem ze zámku Blatná, který její rod vlastní od roku 1798.
Johanna je spolu se svou sestrou Josefinou poslední přímou příslušnicí rodu. Na počátku 90.let minulého století jim a jejich matce Cornelii byla Blatná v restitucích vrácena.
Matka Cornelie, rozená Veverková je dcerou meziválečného politika a také československého velvyslance v USA Ferdinanda Veverky a vnučkou Juliuse Grégra, českého politika 2. poloviny 19. století a vydavatele Národních listů.  
 
Hildprandt z  Ottenhausenu
 
1530   erbovní listina (císař Karl V.)
1579   říšský rytířský stav
1628   predikát "von und zu Ottenhausen"
1739   potvrzení rytířského stavu a český inkolát
1756   stav svobodných pánů Království Českého.

Popis erbu:
V černém štítě obrněný rytíř s šedivou bradou a  taseným mečem v pozdvižené pravé ruce. Na levé paži má zavěšen zlatý štít tvarovaný do podoby lví hlavy. Kleno: rostoucí rytíř jako ve štítě; pokryvadla černo-stříbrná.

V létě roku 2004 vycházel v deníku Mladá Fronta Dnes seriál o  české šlechtě. Byl uváděn těmito slovy: „Šlechta v Česku neexistuje. Alespoň podle zákona. Potomci šlechtických rodů tím však nezmizeli. Jak tedy žijí a co dělají?“
O rodu Hildprandtů z Ottenhausenu psal tehdy publicista Vladimír Kučera. První článek se nazýval:
Sám císař orodoval, aby směli emigrovat, s podtitulkem Potomci starého tyrolského rodu Hildprandtů žili v Etiopii, kam jim z Čech pomohl odejít africký monarcha.
Druhý článek - Baronka Josefina za pákami bagru - měl podtitul Josefina Hildprandtová pracovala většinu života jako zdravotní sestra, teď podniká „v alkoholu“.
 
Nejprve přinášíme text prvního článku, který vyšel 13.července 2004; je doplněný o fotografie a některé faktografické odkazy:
 
Sám císař orodoval, aby směli emigrovat

Potomci starého tyrolského rodu Hildprandtů žili v Etiopii, kam jim z Čech pomohl odejít africký monarcha.

Přišli těsně před Vánocemi v roce 1953. „Něco vyházeli z oken, nějaké kusy nábytku vynesli normálně dveřmi a  postavili na nádvoří,“ říká paní Jana Germenisová, rozená Hildprandtová, „a museli jsme jít.“ Její maminka Cornelie Hildprandtová dodává: „Bylo tehdy hodně sněhu a dost velká zima...“
 
Tak opouštěl rod Hildprandtů zámek Blatná
 
Baron Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu, původem z Tyrolska, zakoupil Blatnou v roce 1798. Předtím, od roku 1235, se na ní vystřídala řada rodů. Od Bavorů ze Strakonic, přes pány z Rožmitálu, polská hrabata Rozdražovské z Rozdražova až po rod Serenyiů, původem z Maďarska.
Rod Hildprandtů z Ottenhausenu je tyrolského původu. Erbovní list dostali Hildprandtové roku 1530, od  roku 1579 jsou přijati mezi říšskou šlechtu. Jan Reinhart byl za císaře Rudolfa II. dozorcem lvince na Pražském hradě a císařským radou účtárny komory české, 1629 se stal českým šlechticem.
V následujícím století byli Hildprandtové povýšeni do stavu svobodných pánů. Předtím než se definitivně usadili na Blatné, vlastnili několik panství.
Blatnou přebudovali Hildprandtové postupně do novogotické podoby, včetně anglického parku s jeskyní. Poměrně rozsáhlá jeskyně však nevznikla v letech 1814 až 1815 pouze jako módní romantická ozdoba. Tehdejší zámecký pán, baron František Hildprandt, ji nechal vystavět také proto, aby v tehdejší hospodářské krizi získali nezaměstnaní z okolí práci.
 
Dramatické roky

Pavel Vaculík v knize Komunistická perzekuce šlechty uvádí, že za druhé světové války byla na  zámek Blatná uvalena nucena správa.
"Ona to tak docela nucená správa nebyla," říká paní Cornelie, "spíše takové 'totální nasazení'.
Snažili se z výtěžku panství získat co nejvíc pro  sebe."
V roce 1945 byl její manžel Bedřich Hildprandt obviněn z kolaborace s  nacisty. Blatenští občané hned reagovali.
"Sepsali petici, ve které se za tatínka postavili," vypráví dcera Jana. "Těch devíti set podpisů si dodnes velmi vážíme." Bedřich poté vyhrál soud, byl očištěn a rodina mohla na zámku - byť v roce 1948 znárodněném - žít až do oněch zasněžených a zmrzlých Vánoc ve třiapadesátém.
"Tehdy jsme šlapali pěšky ve sněhu, šla s námi naše stará kuchařka," vzpomíná Jana Germenisová, "až nás dovedli k nějaké sýpce nebo stodole s propadlou střechou, kterou nám určili jako bydlení. Nakonec se nám podařilo ubytovat se v opuštěném statku v Rojicích."
Paní Cornelie se usměje: "Tam v okolí byli moc slušní lidé. Často jsme třeba našli ráno u dveří pytlík s vajíčky, která nám tam v noci někdo položil, abychom si přilepšili… Já jsem jezdila za  prací do Strakonic, Bedřich pracoval jako dělník ve vodárně v Písku…"
"Tatínek byl osmnáct měsíců zavřený, protože nechal přespat svého známého, kterého potom chytili při přechodu hranic," dodává Jana, "pamatuji se, že když se vrátil z kriminálu, měl záda jednu živou ránu. Asi tam dost zkusil, ale nikdy o tom příliš nevyprávěl."
 
Chovatelem lipicánů

V roce 1959 přijel do Československa na státní návštěvu etiopský císař Haile Selassie. Měl na rod Hildprandtů dobré vzpomínky. Paní Jana říká: "Dědeček, jako československý velvyslanec, podpořil roku 1936 Etiopii při obraně proti Mussoliniho vpádu." císař Haile Selassie I.
Komunistický prezident vyhověl žádosti afrického monarchy a rodina Hildprandtů směla odjet do Etiopie.
"Tam to bylo báječné," vzpomíná paní Jana, "pamatuji se, že jsem tam chodila do školy, kde byly děti z celého světa. Naučila jsem se spoustě jazyků a samozřejmě také tamní řeč amharsky. Amharštinu jsem ale už dost zapomněla. A později jsem v Etiopii poznala i svého muže, Řeka…"
Bedřich Hildprandt byl velký znalec koní a Haile Selassie ho zaměstnal jako experta u svých lipicánů. Paní Cornelie pracovala jako překladatelka při Spojených národech. Rodina, vyhnaná ze srdce Evropy, našla druhý domov v Africe.
Ovšem revoluce byly rodu Hildprandtů osudné i daleko od  Československa.
V roce 1974 byl Haile Selassie svržen a rodina, už i s dcerou Josefinou, která do Etiopie přišla v  roce 1973, odešla nejprve na Baleáry, a pak žila v  Německu.
"V emigraci žili i  bratři mého muže," říká paní Cornelie. "Robert uprchl už před nacisty - přeplaval Dunaj a odešel do Anglie. Jindřich, nadaný sochař, zemřel roku 1968 v Německu. V Čechách zůstal jenom Karel. To byl malíř. Umřel v hrozné bídě."
A paní Jana dodává: "Když zemřel, musel mu do  rakve dát slušné kalhoty jeho přítel. On sám žádné pořádné neměl."
Bolševický režim nedovolil, aby byl Karel Hildprandt pochován v rodinné hrobce v Paštikách. http://www.municipal.cz/bezdedovice. Uložila ho tam teprve rodina po definitivním návratu do Blatné. "Víte, co je zvláštní," komentuje to Jana, "když jsme se vrátili, zjistili jsme, že ta rodinná hrobka byl jediný majetek, který nám nezkonfiskovali. Teď už je v ní uložen i  tatínek, který vždycky říkal, že se jednou domů vrátíme. Věřil tomu."

Opět na zámku

Paní Cornelie a Jana mají v košíčku krajíčky chleba a volají do parku: "Lady! Lady!" Za chvíli danělka Lady přivádí stádo. Jen největší daňčí lopatáči nejdou. Paní Cornelie se směje:
"Ono tady teď o prázdninách je hodně lidí, a tak jsou najedení. Po sezóně jim zase budeme dobré."
"Zámek i všechny ostatní nemovitosti nám vrátili úplně bez problémů," říká Jana Germenisová, "bylo to krásné, když jsme poprvé přenocovali na zámku. Lidé z Blatné se nám ozvali, hned když vznikla možnost zámek restituovat. Maminka je velmi pozitivní člověk, a  tak se do toho okamžitě hnala…"
Paní Cornelie se směje: "Víte, já jsem z rodu Grégrů, a ti byli vždycky takoví do všeho hrr. Bratr mého dědečka Julia, Eduard Grégr, byl například velice pyšný, že rozbil při nějaké bouřlivé debatě v říšském sněmu ve Vídni poslaneckou lavici. Desku z ní prý měl schovanou na památku, a každému ji ukazoval."
"My mladší jsme dlouho moc nevěřili," pokračuje paní Jana, "ale museli jsme se přece držet víry i závěti tatínka a také závazků vůči rodu. A víte, já, když jsem s  manželem v době, kdy to už šlo, v sedmdesátých a  osmdesátých letech minulého století, občas do Čech přijela, tak jsem mu Blatnou vždycky ukazovala a  říkala mu: 'Tady jsem doma!' A teď už doopravdy vím, že jsem."

Jana Germenisová je prezidentkou české Asociace majitelů hradů a zámků.
"Je nás v ní čtyřiašedesát členů, restituentů i  lidí, kteří hrad nebo zámek koupili. Zajímavé je, že se o ně starají stejně nadšeně jako staré rodiny. Chceme zachránit minulost. Jsme v kontaktu s Euro Historic Houses a jsme členy Europa Nostra, což jsou podobné organizace na evropské úrovni. Naše národní organizace tam vstoupila jako první z  postkomunistických zemí. Máme třeba možnost sami se odvolávat k Evropské unii. Udržovat hrady a  zámky není jednoduché. Každá pomoc a spolupráce je dobrá. Vždyť když už se jednou tak krásné věci postavily, tak se musí zachovat."

 

Od pátku do neděle (23.-24.9.2006) hostil  zámek v Boskovicích účastníky výroční konference unie European Historic Houses (EHH), která sdružuje asociace vlastníků historických památek evropských států. Do Boskovic reprezentanty 28 zemí pozval Hugo Mensdorff-Pouilly (třetí zleva), člen Asociace majitelů hradů a zámků České republiky. Setkání se účastnila rovněž prezidentka české asociace a  majitelka zámku v Blatné Jana Germenisová-Hildprandtová (druhá zprava), pozvání přijal řecký velvyslanec v ČR Vassillios Ikossipentarchos (třetí zprava).
Téma setkání neslo název Následníci přebírají dědictví, aby ho zachovali pro další generace. „Rodiny vlastníků hradů a zámků jsou většinou nejlepší zárukou zachování historického bohatství, protože k němu mají hluboký vztah,“ prohlásil prezident EHH Ghislail d´Urcel (první zleva).
■ převzato z internetového časopisu www.boskovicko.cz
 
                        
                           


     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 10. 2006.