Jan Drocár: Jak přežila šlechta své zrušení
Rubrika: Publicistika – Historie
- Zákon 61/1918 Sb. o zrušení šlechtictví, řádů a titulů.
- Pozemková reforma, která svým rozsahem a razantností zásahu do soukromého vlastnictví neměla v demokratických státech obdoby.
- Nástup nacistického a komunistického režimu, který přinesl nucenou správu majetku, poté jeho úplnou ztrátu a následnou vynucenou emigraci.
- Tak vypadal scénář příběhu české šlechty v první polovině 20. století. Přišla o tituly, jména, společenskou prestiž a postavení, majetek a nakonec v převážné většině i o zemi, ve které se narodila, vyrůstala a žila. Bedřich Schwarzenberg (1799-1870), nejstarší syn maršála Karla Schwarzenberga (1771-1820), vítěze nad Napoleonem v Bitvě ná
rodů u Lipska. Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast“, znělo jeho krédo. Svými filozofickými a politickými krajně pravicovými názory sice vývoj nezvrátil, ale některé z předpovědí, které zformuloval, se v mnoha případech bohužel vyplnily. - Po staletí vůdčí síla společnosti, která se rozhodujícím způsobem politicky, kulturně a hospodářsky podílela na osudu českých zemí a která byla výraznou nositelkou tradic rodiny, národa i víry
Je pravda, že se popisované události s určitou dávkou fantazie daly tušit. Už v předminulém století vývoj, při kterém „budou odcházet a mizet staré pořádky“, trefně a s obdivuhodnou přesností glosoval - Bedřich Schwarzenberg, přezdívaný „poslední lancknecht“, se vzdal svých nástupnických práv ve prospěch mladšího bratra a věnoval se vojenské a politické činnosti. „nejtíže vzdá myšlenky vlastnictví a dědičnosti, což je přec konečným záměrem komunismu. A za všeobecného zmatku pak nastane potřeba diktátora..."
- Tvrdil například, že císař pozbude svého postavení. A jeho nástupkyni – liberální buržoazii – smete proletariát. A ten se střetne s rolníky. A toto střetnutí bude "nejkrvavější, neboť patří k povaze vlastníka půdy, najmě toho, jenž ji sám vzdělává, že je v ní takřka zakořeněn a že se
Dalo by se říci, že štěstí měl v tomto ohledu například František Lützow (1849-1916). Díky tomu, že zemřel brzy, ho nic z toho, co předvídal Bedřich Schwarzenberg, nepotkalo. Kdyby žil déle, mohl si naopak ještě pěkně užít. A kdyby se byli poslanci při přijímání zákona o zrušení šlechtictví trochu více snažili a přijali zákon se zpětnou platností, měli by namále (ostatně jako u veškeré šlechty) i jeho předkové. To by asi ještě předek v 9.generaci Karel II. Stuartovec prošel bez problémů. Titul anglického krále by mu zůstal zachován, protože byl cizinec. Ze stejného důvodu by proklouzl i předek v 10. generaci francouzský král Jindřich IV. Bourbonský. Ale co s titulem českého krále u římského císaře Karla IV. Lucemburského, předka v 17.generaci? Zrušit, nezrušit? 
Žampachu ve východních Čechách, kde vznikla převážná většina jeho díla
Dr. František hrabě Lützow, to byl diplomat, spisovatel, doktor Karlovy a Oxfordské university, čestný občan Prahy a Vamberka. Rodem německý šlechtic, díky anglické matce vyznavač anglosaské kultury, evropský intelektuál hovořící osmi jazyky. Zámecký pán v A byl především jedním z největších zastánců a propagátorů českého národa na přelomu 19. a 20. století, jakož i autorem cenných vědeckých a historických prací, vycházejících z jeho znalostí české historie a literatury. Český národ si zvolil za svůj vlastní. „Protože chci, protože je to má povinnost, protože jsem Čech a nemohu ničeho ztratit“. Antonín Kinský (*1955), a jeho otec Josef Kinský (*1913) dodává: „Během deseti minut jsme přišli o celoživotní rodinné dílo, změnili nás v prašivé ovce…“ Adolf kníže Schwarzenberg (1890-1950), hlava hlubocké větve rodu a vlastník majetku. „Nechci se zmiňovat, jak hluboce se mě dotklo toto usnesení reprezentantů národa, pro který můj rod po staletí tolik vykonal.“ Sidonie baronka Nádherná z Borutína (1885-1950) mluví především o zámku Vrchotovy Janovice a okolí. Na zámek jezdil malíř Max Švabinský, architekt Adolf Loos, kníže Maximilián Lobkowicz a další. Nejčastějšími hosty byli spisovatel Karel Kraus a básník Rainer Maria Rilke. To bylo však před válkou. Potom už jenom nacismus, komunismus a nakonec emigrace. kdo nezažil metody komunistů a nacistů, může stěží pochopit, jak nesnesitelný může být život, a jak hluboce může člověk trpět.“
Prakticky všechna svá díla o Čechách psal anglicky a pro potřeby anglosaského světa. Kromě jiného byl velmi úspěšný jeho anglický překlad „Labyrintu světa“ Jana Amose Komenského. Lützow měl dokonce možnost promluvit na půdě amerického kongresu. Tématem projevu byly mírové snahy českého krále Jiřího z Poděbrad, který byl také jeho předkem. - Na otázku, proč se tolik angažuje v české věci, odpověděl:
- Takových osobností jako František hrabě Lützow bylo mezi předky dnešních šlechticů mnoho. A my jsme jejich rody s lehkostí nám vlastní připravili o co se dalo. Pokud záleželo na zástupcích nás všech v parlamentu, bylo rozhodnutí vždy jednomyslné. Jak jednoduše se nám ruší něco, na jehož vzniku nemáme sebemenší zásluhu.
„Je rozdíl přijít k hotovému, anebo něco sám vytvořit“, říká
Ano, vždy jednomyslně. Už v roce 1947 byl všemi poslanci Národního shromáždění takto schválen zákon, kterým byl vyvlastněn veškerý majetek hlubocké větve rodu Schwarzenbergů. Aby se mohl zestátnit, bylo potřeba vytvořil zvláštní zákon. Konfiskace neodporovala pouze platné ústavě, byla také v příkrém rozporu s všeobecným lidskými právy a „zůstane na věky nevymazatelnou skvrnou v dějinách československého práva“ komentoval tuto událost- I jinde přicházela šlechta přirozeným vývojem o své výsadní postavení, ale nikdo ji hned nerušil, nevyháněl, nekonfiskoval v obludných rozměrech její majetek.
Nikomu se neodchází lehce ze své domoviny. „Narodila jsem se tu a strávila zde celý svůj život, mé kořeny jsou v polích, loukách, lesích, mám být svědkem zkázy zámku a parku poté, co jsem jeho nádheře věnovala mnoho let svého života?"
- Po překročení hranic napsala: „…cítím se jako znovuzrozená, jako bych měla křídla. Jakou radost mi přináší pocit svobody, svobodně mluvit, jak se mi líbí a co se mi líbí. Svobodná od strachu, že budu každým okamžikem uvězněna. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy cítila tak šťastná. Ten, Rudolf hrabě Czernin (1904-1984).
Po vyhnání ze zámku Dymokury pracoval např. také jako řidič parního válce a s manželkou odešel do Rakouska ve svých 60ti letech plný obav, zda tím neuškodí těm, kteří zůstali. Tomáš Czernin (*1962), dnes už opět na zámku v Dymokurech:
„Měl jsem to štěstí, že jsem dědečka mohl zažít – řekněme – ve zralém věku. Narodil se v relativně spokojené době roku 1904, době určité stability, takového neměnného stavu. A najednou vlastně celý život samé pády. Vznik republiky, pozemková reforma, nástup nacismu a doba strávená v koncentráku, poté ztráta veškerého majetku, de facto žádná možnost existence, pak víceméně nedobrovolný odchod do ciziny a nemoc. A tím, že jsme za ním mohli jezdit jen občas, tak i ztráta rodiny. Celý život to pořád šlo dolů, pořád jenom ztrácel. Tak já jsem zkrátka přesvědčený, že mu to i dlužíme, že to půjde zase obráceně.“
Příběhy české šlechty Vladimír Votýpka, poslední skutečná hlava bubnovského majorátu, - Tam, kde se cítila doma, mohly její ostatky spočinout až po padesáti letech, když je v květnu 1999 převezli do zámeckého parku ve Vrchotových Janovicích.
K odchodu do exilu se jako mnoho jiných nakonec odhodlal i - O jeho osudu vypráví vnuk
- Někteří šlechtici přijímali nové pořádky a zrušení titulů velmi těžce.
Jak píše ve své knize Michael hrabě z Bubna a Litic (1864-1949), patřil ještě ke staré gardě urozených, ke generaci vyznávající důstojnost, tradici a styl. Postupně ale vzalo za své všechno, v co věřil a nač spoléhal.
Zažil rozpad monarchie, devalvaci uznávaných hodnot, zpochybnění tradic a musel bezmocně přihlížet rozpadu jmění. Přitom v poměrně mladém věku převzal správu rodinného majetku (fideikomisu) a vedl si neobyčejně úspěšně.
Prosazoval moderní názory v podnikání, byl průbojný a energický, nakoupil moderní hospodářské stroje a založil elektrárnu, cihelnu, lihovar a mlékárnu.
Když vznikla Československá republika, stala se s ním až nepochopitelná změna. Byl korunní Čech, ale sám sebe viděl jen v rámci konstituční monarchie, a za panovníka uznával jedině císaře. Rozbití Rakouska-Uherska pokládal za zradu a pozdější pozemkovou reformu přímo za ránu dýkou do zad.
Jaroslav Lobkowicz (*1942) říká, že si váží svého otce především proto, jak statečně snášel svůj osud: „On byl ten, kdo vlastně nesl největší tíhu doby, která začala už rokem 1939, protože byl zrovna v té době ve věku nejlepších sil a vlastně ni
kdy nemohl dělat přesně to, co chtěl. To znamená během války, místo aby se staral o majetek, byl zaměstnán někde v Plzni. Po válce potom začal s velkou nadějí zase budovat něco, ale to trvalo velice krátce a končilo to rokem 1948 až 1950.
On byl člověk, který nikdy nedal najevo, že ho to bolí. Najevo to dal až v momentě, když byl těžce nemocný, před smrtí v roce 1985. Tehdy, ani ne mně, ale panu doktorovi řekl, že při zabírání majetku to bylo jako kdyby mu byli trhali část těla. A to řekl, vlastně až 14 dní před smrtí, kdy už člověk vidí, řekněme, život trochu jinak." Karel Schwarzenberg, „vyčnívá z takové té normální státní, vojenské nebo diplomatické kariéry.“
Sám uvádí ve svém rodu příklad Ferdinanda knížete Schwarzenberga (1652-1703): „To byl velmi zajímavý člověk, který koncem 17. a začátkem 18.století zakládal nemocnice, sirotčince, sociální ústavy, a když vypukl mor, tak neutekl jako ostatní společnost, nýbrž se tomu postavil. A potom později můj prastrýc Bedřich, zvaný lancknecht, který byl spisovatel, velmi bystrý pozorovatel dějinného vývoje. Vždycky lidi naštval svými postoji a výroky a tím, co psal. Ten se mi hrozně líbil a taky ovlivnil mé myšlení." Karel I. Filip Schwarzenberg - zakladatel orlické sekundogenitury. Nebo snad nejúspěšnější politik rodu, předseda vlády habsburské říše
Felix Schwarzenberg (1800-1852), s jehož některými politickými postupy nesouhlasila většina české šlechty, včetně jeho vlastních bratrů.. Jeho vliv na politiku v monarchii byl tak velký, že byl nazýván „rakouským konstitučním Richelieuem“. Jeden z těch bratrů byl kardinál a pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg (1809-1885), který se zasazoval o dostavbu katedrály sv.Víta a zřízení české univerzity. Arnošt princ Schwarzenberg (1892-1979), vyznamenaný za odbojovou činnost v době okupace. Jak dopadl? Celkem se musel kvůli zákazu pobytu čtyřiadvacetkrát stěhovat, dvakrát byl vězněn, vyslýchán. Zedničil a truhlařil v Kartouzích a v Příbrami. Byl zbaven občanských práv a obviněn z účasti na protistátní činnosti. Nakonec byl v 50.letech odsouzen k deseti letům jako „typický příklad vyhlazené třídy“. Kryštof Kolowrat-Krakowský-Libštejnský (1927-1999) ze starobylého rodu Kolowratů. Pro odmítavý postoj k třetí říši byla po dobu okupace na celé kolowratské panství dosazena nucená správa. Po skončení války přešly statky opět do rukou Kolowratů. Ale jen nakrátko. Přišel nástup komunistů a majetek byl rodu opět zabaven. Rychnově nad Kněžnou, zámek v Černíkovicích a lovecký zámeček Černá Voda v Orlických horách.
Po jeho smrti v prosinci 1999 převzal péči o rodový majetek syn Jan Egon Kolowrat-Krakowský-Libštejnský (*1958).
Leopold Vilém hrabě Kolowrat-Krakowský (1727-1809). Vzdělaný, schopný a zkušený politik, kterého si
oblíbila Marie Terezie. Zastával funkci nejvyššího kancléře a později i ministra vnitra. Stal se dokonce rytířem Zlatého rouna, což byl nejvyšší řád, po kterém toužili u vídeňského dvora snad všichni, ale jen málokomu se to splnilo. František Xaver (1783-1855) byl předkem všech dnes žijících příslušníků rodu. Jindřicha Kolowrata-Krakowského (1897-1996), který se účastnil domácího protifašistického odboje a byl vyznamenán válečným křížem. Po válce se stal velvyslancem Československa v Turecku, ale po komunistickém převratu v roce 1948 odešel do exilu. Byl zbaven občanských práv a majetek mu byl zkonfiskován. 
- Tím pro něho mnohé skončilo, a jako v sobě dřív dokázal mobilizovat energii a elán, náhle o ně přišel. Ustrnul a znehybněl. V zámku se nesmělo s ničím hýbat, nic se neobnovovalo, nic nového se nezřizovalo, dokonce ani staré stromy v parku se nesměly kácet a nové vysazovat.
- Snad asi ne tak ztráta titulů, vyznamenání a řádů, ale především ztráta rodinného majetku byla rána, s kterou se jen těžko příslušníci starších generací vyrovnávali… Vždyť - jak již bylo zmíněno - z hlediska historického času byli během pár okamžiků připraveni o celoživotní rodinné dílo, budované po staletí.
Bylo zmíněno, že téměř každý rod měl ve svých řadách někoho, kdo, jak říká senátor - To neznamená, že i mezi i těmi „karierními“ příslušníky rodu se nenajdou zajímaví lidé. Z těch nejznámějších – zmiňovaný vojevůdce a diplomat
- Hovořili jsme o tom, že velká část české šlechty po nástupu komunismu odešla do exilu. Z rodu Schwarzenbergů jediný, kdo „zkusil“ zůstat, byl
Podobné zacházení zažil- Kryštof byl vyloučen z lesnické školy v Písku a ze všech škol, stal se třídním nepřítelem a v roce 1949 černým baronem u PTP. Později byl dokonce pro údajné sdružování proti republice stejně jako jeho rodiče zatčen, vězněn v Rychnově a na StB v Hradci Králové. Nakonec v září 1968 legálně odešel do exilu.
Po návratu v roce 1990 mu byly v restitucích vráceny rybníky a lesy v Orlických horách, rodové sídlo v - Předkem Jana Egona byl v 7.generaci
- Leopold Vilém měl s dvěmi manželkami celkem 17 dětí a nejmladší z nich
- Byl také pradědečkem
- Když opouštěl diplomatické místo v turecké Ankaře napsal 8.března 1948 do Prahy následující telegram: „Vývoj politických poměrů u nás způsobí utvoření nové vlády, která již dnes svými metodami zneuctila tradici svobody a demokracie ve smyslu našem, musí u každého slušného člověka vyvolat pocit hnusu a odporu. Je jisto, že tato vláda, která je agentem Kominformy, vrhne národ československý do morální a hmotné bídy. Žádal jsem již dříve o odvolání z Ankary a poskytnutí bezplatné dovolené, jelikož jsem již delší dobu nesouhlasil s vývojem naší vnitřní a zahraniční politiky. Nové poměry u nás však také znemožňují, abych zůstal byť jen formálně ve službách pražského ministerstva zahraničních věcí“.
- Jindřich Kolowrat se usadil ve Spojených státech, kde se živil jako farmář a obchodník s tělocvičnými pomůckami. Po roce 1989 se vrátil do vlasti a v roce 1991 mu prezident Václav Havel udělil Řád TGM. Restituoval mj. Kolowratský palác v Praze, který na dvacet let pronajal Národnímu divadlu za symbolický roční nájem jedné koruny.
Františka Schwarzenberga (1913-1992) ze dne 20.května 1938 jsou sice určena historické době, ve které žil, ale ona se dají vztáhnout i na doby následující: - Rozpad Rakouska na konci první světové války českou šlechtu zklamal. Její představitelé vesměs zastávali názor, že malé státy, které vznikly na troskách Rakouska-Uherska, se nebudou moci nadlouho ubránit tradičnímu tlaku na tuto část střední Evropy ze strany Německa a Ruska.
- První hrozba se pomalu začala naplňovat koncem třicátých let minulého století. Slova z promoční řeči Použité prameny:
Almanach českých šlechtických rodů (2003)
Almanach českých šlechtických rodů (2005)
Mašek, Petr: Modrá krev (2003)
Vaculík, Pavel: Komunistická perzekuce šlechty (2004)
Votýpka, Vladimír: Příběhy české šlechty (1995) - „…Přesto snad nechybím, když řeknu, že stojíme na okraji propasti. Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada „pacta sunt servanda“, zásada zachovávání smluv a věrnosti danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí!
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 04. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jiří Menzel |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jan Krůta |
 |
Vladimír Just |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Helena Štáchová |