Výlet

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyšel ze dveří domu a nechal je za sebou prudce prásknout. Klíče mu zacinkaly v kapse. Byl to pro něj trochu neobvyklý zvuk. Rozhlédl se a dlouhými kroky přešel ulici. Nad hlavou mu obrovskou nezměřitelnou rychlostí uháněly mraky. Táhly na západ, kde se pak nad Atlantikem změnily v hlouček kapek a hlučně pleskaly o hladinu.
Ve spěchu se ohlédl na dům. Byl pořád stejný. Starý, oprýskaný, v některých bytech byla dokonce vybitá okna. Přišlo mu najednou docela líto, že v těch bytech nikdo nebydlí. Že na stěnách kvete plíseň a že sklepy jsou vlhké a zatuchlé. Nečekal, že ho tohle někdy napadne, takhle přemýšlet o starém domě. Je to přece jenom dům. Jeden z mnoha v tomhle městě. Dům přece nestojí o jeho lítost. Stojí si sám a moudře bafá z komína a podřimuje v chladném, sychravém odpoledni. Jeho myšlenky se pomalu stočily na jeho vlastní byt. Představil si dveře, zvonek, kulaté kukátko, boty v botníku za rohem, prasklé umyvadlo. Napadlo ho, že by měl vyměnit žárovku v kuchyni. Praskla a střepy ležely všude na podlaze. ,,Teď už je to stejně jedno.“ řekl si.
Přesto zamířil do elektra a koupil ji. Venku ji vytáhl z krabičky a prohlížel si, jak se lesklá a čistá. Napadaly ho všechny lesklé předměty v jeho bytě. Lesklé zrcadlo, lesklá pánev, nůž na stole, konvička na čaj. K nohám se mu ve větru přiválel list starých novin. Zvedl jej, narovnal a složil. Myslel si, že bude s tím kusem tisku vypadat důležitě. Důležitě jako pánové bankéři, úředníci a podnikatelé, kteří se zrovna kvapně vyrojili z banky. Nesli kufříky, deštníky, složky a někteří měli pod paží noviny a v levé ruce klíčky od auta. Jiní se vláčeli s velikými krabicemi a ti další měli přes pravý loket přehozený plášť a druhou rukou si zrovna nasazovali klobouk.
On klobouk neměl a přišlo mu líto, že teď si ho asi nikdo s úředníkem nesplete, protože nemá co na hlavu a taky že nekráčí dost důstojně a nedělá tak veliké důležité kroky, které by úředníka možná trochu připomínaly.
Zkoušel se alespoň tvářit důležitě, když rychle přeběhl silnici a vmísil se mezi ně s novinami pod paží a druhou rukou v kapse, aby to vypadalo, že v ní hledá klíče od auta.
Měl najednou takový potřebný pocit. Pocit, že někam patří, že je součástí toho chumlu života, že taky někam spěchá. Všichni podnikatelé se ale brzy rozešli ke svým autům, na autobusové zastávky nebo volně odkráčeli ulicí a on zůstal sám. Nechtělo se mu domů, ale pak ho napadlo, že objímka je doma sama a že určitě čeká na svou žárovku. Uvědomil si pro sebe vážnost situace a obrátil se k domovu. Noviny vyhodil do popelnice.
 
Když dorazil před dům, přepadla ho nezkrotná chuť jít se ještě na chvíli podívat k molu. Na čluny. Otočil se tedy a zamířil k přístavu. Šel pomalu se skloněnou hlavou a počítal svoje kroky. ,,Jedna, dvě, tři…“
Když došel k číslu 822, uviděl nejprve hlavní stěžeň. U čísla 871 už byl dobře rozpoznatelný bílý nátěr levoboku, a pak už přestal počítat, protože se zastavil a v úžasu hleděl na celou loď. Byla bílá a dlouhá a úzká a celá hladká. Plachty byly stažené, což ho trošku mrzelo, ale ne zase tolik, aby si neužil celý pohled. Zamával rackovi, který se vznášel vysoko na nebi. Moře bylo klidné a tiché a u betonového břehu se zelenaly řasy.
,,Natrhám si trochu domů.“ řekl si v duchu a přišel až ke kraji mola, kde se voda pomalu přelévala přes beton a zase rychle utíkala zpátky, aby se snad příliš neohřála. Šikmá plocha, svažující se do moře, byla velice kluzká a on postupoval opatrně, aby neuklouzl. Když už mu voda sahala po kotníky, natáhl ruku dolů a nehty seškrábl trochu řas. Dlaní z nich pak vymačkal vodu a strčil do kapsy k žárovce. Uspokojivý pocit dobře vykonané práce se mu rozlil po celém těle a on konečně vykročil domů.
 
Před svým domem vytáhl svazek klíčů a přemýšlel, který z nich asi patří do zámku. Postupně vyzkoušel všechny a velice ho udivilo, když nepasoval ani jeden. Zaklepal tedy v domnění, že mu přijde otevřít někdo ze sousedů.
A opravdu se po chvíli otevřely dveře a v nich stála starší žena.
,,Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se.
,,Já tady bydlím a nepasuje mi klíč.“ odpověděl.
,,Ale tady vy, pane Kameníček, už dávno nebydlíte. Váš ústav je přece o ulici dál!“

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PN   Zuzana Cviková (17 let)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 12. 2005.

Další články autora