Se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda
aneb Kefalíne, přiznejte se!
 

Dojel jsem na Chodov a asi po deseti minutách chvatné chůze ze stanice Metra Opatov jsem se vřítil do vilkové zástavby, kde mne nostalgicky ovanul čas Kefalínova mládí z románu „Černý baron od Botiče“, ale ne na dlouho. Dnešní přítomnost mi nemilosrdně připomněly pyšně se tyčící věžovce, zoufalé vykřičníky postkomunismu pražských sídlišť, a to hned těsně za hranicí těchto, jakoby strachy přikrčených domků.
V brance jednoho z těchto maličkých domečků stál a očekával mne se svatou trpělivostí pan Miloslav Švandrlík, autor nesmrtelných „Černých baronů“, to proto, abych ho nemusel dlouho hledat. Přiznám se bez mučení: přišel jsem o 15 minut později, bylo mi odpuštěno, a to i jeho stále se usmívající milou přítelkyní paní Jarmilou Růžičkovou.
Než jsem se stačil vydýchat, osvěžit vyschlá ústa vodou, tak pan Miloslav byl již pohodlně usazen v křesle a připraven odpovídat na mé otázky. Jeho stále zarputilý výraz ve tváři, který ho doprovází celým životem, je jenom zastírací maska, za kterou se nachází veselost a nezměrná zásoba humoru,  snad ještě na dalších sto let.           

■ Na začátku všeho bylo Boží slovo a ve vašem případě to byli známí „Černí baroni“. Můžete, pane Miloslave, oživit, jak to tenkrát začalo? A byl to skutečně režisér Ján Roháč, který vám dal impuls pustit se do psaní tím známým citátem: „ Švanda, o tom Terazky musíš napísať, oni ťa obesia, ale dielo bude na svete!“?

S Janem Roháčem jsme byli spolužáci. A tohle se stalo o několik let později, když on byl v Televizi a já jsem chodil do Televize a tam jsem své historky vyprávěl. Jan Roháč mě povzbuzoval a  také mě vlastně svým způsobem do Televize dostal, protože já jsem přišel z vojny takovej otrhanej, oškubanej, teď jsem nevěděl kam se vrtnout, když tu jsem jednou potkal na Václaváku u Františkánské zahrady Roháče, elegantně oblečeného, ve fialovém motýlku, a on se na mne podíval, vykulil oči a povídá: Švanda, takto nemôžeš robiť kariéru. Stupni si na Václavské námestie a krič „Nemám čas!“

Dá se říct, že jsme byli kamarádi, setkávali jsme se velmi často. On byl vůbec obrovskej suverén, zatímco já nebyl suverénní, ale za to víc ošuntělej. A tak mi jednou povídá: „Švanda, já ti ukážem, kde máš šiť.“
Zaved mne do salónu Adam, kde šil on, a teď jsme si tam sedli a za chvíli se ozvalo: “Pan Roháč k panu Hrbkovi!“. A Roháč mi na to povídá: „No vidíš, tak už toto ma stojí stovku.“. 

 

■ Můžete pro naše čtenáře přidat ještě nějakou tu historku s Janem Roháčem, pokud možno veselou?

Já mám spousty historek a  všechny jenom veselý! On měl od začátku takovej silnej vůz a jednou mne málem přejel. To bylo v Růžový ulici v Praze. Jen tak tak ho zarazil přede mnou, vystoupil a povídá: „Švanda, vieš ako zomrel Gaudí?“ a já povídám: „Vím, přejela ho tramvaj!“. „Hej, a teba mohlo prejisť auto a já bysom si to odsral, pretože mám v sebe póllitra koňaku!“.

 

■ Nedávno jste oslavil významné životní jubileum – 70 let. Takže dnes už je vám přes sedmdesát. Všiml jsem si jedné zajímavé shody: že jste rovněž napsal přes sedmdesát románů, to znamená v průměru, když započteme předškolní i školní léta, jednu knihu za rok. Které časové období vašeho života bylo nejplodnější?

Pro mě je nejplodnější to období, kdy je zájem nakladatele knihu vydat. Nepatřím k autorům, který by si psali do „šuplíku“ a nevěděli co s tím. Čili potom mne popadne lenora a moc toho nenapíšu. To znamená, že v čase normalizace jsem toho udělal pramálo. Živil jsem se tím, že jsem psal jen do časopisů jako do Dikobrazu a do některejch jinejch novin, kde mne třeba několik měsíců tiskli a pak dostali befel, abych s tím přestal, prostě byla to taková dost nepříjemná doba. Do knížek jsem se nepouštěl.

 

■ Před chvílí mi na vás paní Jarmilka prozradila, že máte zkrocené Múzy, které lítají, kdy vy jim poručíte. Jak tomu bylo u Baronů – ty jste přeci psal už v čase normalizace?

Ano, máte pravdu, vlastně jsem ty „Barony“ psal od roku šedesát do „šuplíku“, ale psal jsem je taky strašně pomalu. Četl jsem z toho ukázky v Semaforu a teprve když začalo to Pražský jaro, nebo to bylo těsně před tím, mě napadlo, že by to opravdu mohlo vyjít, tak jsem přidal.

 

■ Druhý díl „Baronů“ vyšel bez vašeho souhlasu po konfiskaci v Československu v českém jazyce ve Švýcarsku a Anglii.  Když přišla změna režimu, dostal jste zpětně vyplacený nějaký honorář?

Ve Švýcarsku jsem něco dostal. Poslal jsem tam jednoho kamaráda a ten tam něco vymoh. Za to, co vyšlo v Anglii u Tomskýho,  jsem sice nic nedostal, ale hned mi zase, asi jako na odškodněnou, vydal novou knížku.
 

■ Dal vám komunistický režim nějak pocítit nesouhlas s vydáním Baronů v cizině?

Ano, zastavili mi vydávání mých článků, a co bylo nejlepší, že si mě pozvali na pohovor, kde měli námitky a radili mi, abych napsal žalobu, že oni mi pomůžou vymoci můj honorář. Ovšem s tím, že já se ho vzdám, protože by nebylo morální, kdybych za protistátní literaturu kasoval peníze.
Později jsem zas byl vyslýchanej STB v Ruzyni, to bylo v čase, kdy se podepisovala Anticharta, naléhali na mě a já se přiznal, že jsem druhej díl Baronů četl veřejně v Semaforu. Pak následoval jejich závěr: napsali něco takového jako smlouvu, kterou jsem podepsal, a tam bylo napsáno: „Vzhledem k tomu, že trestný čin pobuřování je promlčen, je Státní správa Veřejné bezpečnosti povinna navrátit spisovateli Švandrlíkovi věc doličnou a důležitou pro vyšetřování, to jest dva strojopisy druhého dílu Černých baronů. Toto navrácení bylo provedeno zničením.“

 

■ Příznivci vašich románů většinou vědí, že vojín Kefalín jste vlastně vy, čili že jste tím pádem sloužil u PTP. Můžete nám ten čas trochu přiblížit? Jak jste se k nim dostal? Vždyť váš otec byl - coby tramvaják - vlastně původu proletářského....

Pétépáci byli založeni v roce 48. Po Stalinově smrti se tento útvar začal pomalu likvidovat. Já jsem nastoupil v třiapadesátým, čili my jsme ještě byli těmi pravými pétépáky s černými výložkami, ale už jsme to měli jen na dva roky. S námi ještě dosluhovali čtvrtým a pátým rokem staří mazáci, které posílali v tý době do civilu. Byl to zkrátka rozkaz, že už je musej - jako převychovaný - pustit do civilu. Byl tam starožitník Hlavín a ten odmítal za těchto podmínek jít domů a na každou otázku odpovídal: „Hovno jste mi převychovali!“ a odůvodňoval to: „Když jim řeknu, že jsem převychovanej, tak si budou všichni myslet, že jsem se dal k fízlům.“

Co bylo příčinou toho, že jsem se k nim dostal? Kdo ví? Já jsem měl sníženou zdravotní kvalifikaci a na AMU jsem měl taky nemalý průšvih, neboť jsem parodoval české dějiny v jedný hře. Pamatuji se,  že dr. Gess si mě zavolal na kobereček a povídá: „Soudruhu, je pozoruhodné, že celý náš národ si váží kněžny Libuše a ty jsi z ní udělal kurvu! Ale pravda, když jsem to čet,  taky jsem se zasmál.“

 

■ Mezi barony se také dostali, jak jste sám se zmínil, branci se sníženou zdravotní kvalifikací, tak zvaní štátskripli. Paradox je, že byli i přes své politické přesvědčení takzvaně nevinní a museli sloužit mezi protirežimními „padouchy“ socialistické společnosti. Konkrétně mám teď na mysli zarytého komunistu z přesvědčení Jasánka.

Ano, Jasánek byl  slabej na plíce – asi musel mít tuberu. Po skončení vojenské služby  pracoval jako redaktor v Mladý frontě, potom v časopisu Student a ještě později  udělal velkou kariéru: skončil jako mluvčí český vlády. Ještě v osmašedesátém byl zástupcem šéfredaktora Kramera ve Študentu, což byl v tom čase jeden z nejprogresivnějších časopisů, a tak mi vyprávěl šéfredaktor Dikobrazu Bešta, který byl v tý době aparátčík, jak vždycky chodil na ÚV říkat, co se děje ve Študentu. Vždycky mu říkali: "Doba je vážná, Marceli, nesmíš nic zamlčovat, musíš nám říct všechno, co ta kontrarevoluce připravuje!“ A on na to říkal: „Soudruzi, a není to podlé?“ Když mu řekli, že není, tak donášel dál.

 

■ Šéfredaktorem Dikobrazu byl jistý čas Pavel Kohout. Máte také z té doby nějaké vzpomínky?

Když jsem začínal v Dikobraze, to bylo ve dvaapadesátým roce, Pavel Kohout se zrovna rozváděl s Alenou Vránovou. Ona od něj utekla jako Pyšná princezna za princem Rážem. Já jsem přišel do Dikobrazu a tam byl nepředstavitelný zmatek. Všichni mi říkali: „Švando, jdi radši domů, tady je binec,  Pafka Kohout se zamknul v kreslírně a chce skočit z okna. A když skočí na ten Václavák, tak nás všechny zavřou.“ Já jsem teda chtěl už jít, jenže z kreslírny se ozvalo několik výstřelů. To už nikdo na nic nečekal, Evžen Sejček vyrazil dveře – mysleli si, že se zastřelil – a on tam Pafka Kohout pálil ze služební pistole do fotografie Aleny Vránový v její životní velikosti.

 

■ Co u vás, pane Miloslave, obdivuji je, že ve svých románech tak velice kriticky popisujete spisovatele Kefalína, čímž tak nepřímo odhalujete své slabost i neřesti – prostě dokážete si dělat legraci sám ze sebe, což málo kdo umí. Nemáte někdy obavu, že tím utrpí prestiž a pověst váženého pana spisovatele? 

Ne, ba naopak. Teď v následující knížce, kterou píšu, je to už  úplně hrozný. To až si přečtou čtenáři, uviděj teprve, co jsem zač. 

 

■ Já bych si dovolil prozradit čtenářům, že koncem roku (pozn.redakce: 2003) vyjde další nová kniha pod titulem „Kniha o knize“, kde budou uvedena všechna pravá jména postav vašich románů. Můžete čtenářům už dopředu prozradit jak se jmenoval pravým jménem Jasánek?

Jasánek se jmenoval Marcel Jansen. My jsme se občas vídávali v Dikobrazu, on tam chodil za šéfredaktorem Beštou a vždycky mi říkával "příteli ve zbrani", "spolubojovníku", tak nějak mě nazýval a furt mi nabízel zavedení telefonu, protože jeho manželka dělala ředitelku spojů a nebyl to pro ní problém.

 

■ Píšete teď - mimo „Knihy o knize“ - ještě něco jiného?

Teďka píšu poslední díl, který patří do série Černých baronů a bude se to jmenovat „Nesmiřitelný Terazky“. A tam taky umře. Už je mu devadesát, tak už prostě umřít musí .

 

■ Jak splnil Landovský vaše představy ve filmové roli Terazkyho?

Divadelním projevem a výkonem ano, ale postavou ne – Terazky byl dvoumetrovej krasavec, kterej honil baby. Landovský ve své podstatě nemusel nikoho hrát, on takovej bodrej je a když se napije, tak je to stejně dřevorubec, ale jinak moc hodnej člověk.

 

■ Často si vás lidé zaměňuji s kreslířem Nepraktou. Máte nějakou veselou příhodu spojenou s touto záměnou?

Jednou jsme v tisku někoho napálili. My jsme se podepisovali Neprakta Švandrlík, a já jsem potom dostal dopis, kde mi bylo láno kvůli nějakýmu vtipu a tam stálo: „Nedívíme se, že jste tak zatíženej, když vám rodiče dali tak pitvorné jméno jako je Neprakta.

 

■ Další velice rozvernou postavičkou vašich románů je učitel Anpoš, čtyřikrát šťastně ženatý třikrát nešťastně rozvedený. Můžete ho čtenářům trochu více z jeho současného života přiblížit?

Tento můj spolubojovník a učitel, pravým jménem Antoš nás navštěvuje dodnes. Je to úžasně svéráznej a hodnej člověk. Dodnes motá šály, nabízí je nám a svým přátelům jako dárek a nic mu nevadí, že mu kdysi Terazky ty šály rozdupal a řval na něho, že šály pletou jenom buzeranti.
On měl vůbec neuvěřitelnej život a teď se na stará kolena usadil, už je po pátý ženatej. Jeho minulá ženitba nebyla, stejně jako všechny předešlé, nijak moc šťastná, protože si vzal nějakou vdovu se sedmi dětma a když jel do Prahy, tak mu sebrala důchod, dala mu jen řízek s chlebem a deset korun na útratu. No a dopadlo to velice špatně, protože všechny ty děti mu potom natloukly, i přesto, že se snažil. Říkal: „Sekal sem trávu na zahradě a každou neděli jsem hrál v kostele na varhanech, tak stejně přišly a rozbily mně hubu!“
Co je na něm taky krásný, že je členem klubu PTP v Hodoníně jako funkcionář a pokladník. Často hrál v automatech a  celou pétépátskou pokladnu tam prošustroval. Po tomhle maléru jsme se zase po mnoha letech setkali, když přišel ke mně a chtěl půjčit 30 tisíc. Tak jsem mu řekl: „Nepůjčím ti, protože máš smrt na jazyku, brzo umřeš a já od nikoho nic neuvidím. Tady máš tisícovku a jeď zase do Hodonína.“ Tak mi poděkoval a odjel.

Určitej čas byl taky bezdomec a řešil to tím způsobem, že spal ve vlacích, kde byl v teple. Jako bývalej politickej pétépák měl jako odškodnění dopravu zadarmo. Vyhledal si vlak do Ostravy, měl to vypočítaný – čtyři hodiny tam a čtyři zpátky, pak se ráno v tom vlaku ještě umyl a v Praze svěží vystoupil.

Další jeho bodrou vlastností je, že je velkej bojovník za pravdu. On je pořád nějakým způsobem ukřivděnej, ať už křivdou společenskou anebo morální, proti níž za každou cenu bojuje. Jednou se dozví, že při zájezdech důchodců, kde bylo předváděný nádobí,  byli tito účastníci napáleni a došlo u nich k zadlužení za 40 tisíc. Důchodci z toho byli nešťastní; Antoš se to dověděl a začal za ně bojovat.
Dále třeba zjistil, že ho Spořitelna obrala o 13 Kč, tak přijel do Prahy a chodil po Televizi, Rozhlasu a všude jinde a dožadoval se zjednání nápravy. Tvrdil, že mu nejde o peníze, ale o princip. Každý peníz kontroluje do halíře, je to neuvěřitelný, až patologický.

Hezkej příběh mi vyprávěl, jak jednou byl u Břeclavi a tam mu na ulici jedna cikánka řekla: „Dědo, dal by sis?“ On na to, že ne, děva se na něho přesto přimáčkla a ukradla mu klíče a osmdesát korun. Na co  jediný se zmohl bylo, že za ní křičel, aby mu vrátila aspoň ty klíče.

Teď se zas oženil, protože jako bezdomovec potřeboval získat nějaký zázemí – hnízdečko. Nedávno mi psal, že konečně našel své životní štěstí – paní v důchodu, že bydlej v domově důchodců, kde maj společnou jizbičku a tam spolu tancujou a zpívají národní písničky, on jí nahlas předčítá moje knížky a přitom se tomu smějou.
Je to zkrátka děsně milej človíček, hodně vykolejenej, jako tak trochu každej z nás, ale on je vykolejenej parádně – ale není to nesympatický. Jinak pochází z 26 dětí – má třináct vlastních sourozenců a jeho tatínek se oženil a vzal si vdovu se 13 dětmi.
 

■ Jak vzniklo jméno hlavního hrdiny vašich románů - Kefalín?  

To bylo v době, kdy se tady pila kofola a já jsem si ke Klinkům chodil vždycky se dvěma taškami pro kofolu. V tom lahůdkářství si mě vždycky tak divně prohlíželi, že toho beru nějak moc a asi si říkali, že mám někde nějakou prodejnu, kde to prodávám. A jednou, když jsem tam přišel, se jedna prodavačka naklonila k tej druhé a povídá: „Podívejte, ten Kofolín už je tady zase.“  To jsem při návratu řekl své ženě a tý se to moc líbilo, protože my jsme zrovna hledali jméno pro toho vojína, a tak jsme mu říkali Kofolín a později z toho vznikl Kefalín.

 

■ Za jakých okolností jste se poznal tady s paní Jarmilkou?

Ve dvaadevadesátým roce mi zemřela manželka Evička a já jsem chtěl mít její portrét. Zajímalo mě, kdopak by byl schopen to namalovat a dostal jsem tip na Jarmilku.

(paní Jarmilka): Musím vám na Miloslava prozradit, že mi dal takové malilinké černobílé foto na občanku a z něho chtěl namalovat  velký obraz. A tak jsme se poznali. Po nějakém čase zjistíte, že když si začnete s tímhle člověkem povídat, tak je vám s ním dobře, nemusíte vysvětlovat věci, které byste musel vysvětlovat jiným, čili je tam stejný koridor myšlení, který je vlastně základem k tomu, aby vzniklo hezké přátelství, které je později neodlučitelně spojené s láskou.

 

■ Ale když už jsme byli u těch veselých historek, tak byste mohl, Miloslave, vyprávět o Ottovi Šafránkovi.

To byl ten šéfredaktor Dikobrazu?  Ano. S ním se v mém životě taky pojí spousty veselých příběhů. Vzpomínám si na jeden.

Otta Šafránek měl nepohyblivýho tchána na vozejku, který ho vozil; a protože to byl člověk básnivej, tak se zamyslel, toho tchána pustil a ten se na vozejku řítil s kopce přímo pod tramvaj. Otta se za ním hnal a těsně před tou tramvají vozejk dostih a prudce škubnul. Tchána zachránil, ale něco v něm jako by luplo, dostal prudký bolesti v břiše a jeho paní, která byla lékařka mu povídá: „To nic není vážného, to je jenom slepák.“ A obložila ho ledem, čímž mu rozhnojila střeva tak, že od tý doby mohl jíst jen vařený slepice.
A on se je naučil ohromným způsobem lovit. Na silnici bylo hejno slepic, načež on se k nim pomalu tím autem blížil a když dojel na metr dva před ně, tak zahoukal, ty slepice se vyděšeně vznesly a on jednu nebo dvě srazil a tak byly v poživatelném stavu.   

Jednou zase vznikl takovej vztah mezi Ottou a jednou malířkou Alenkou, která byla ochotná si s ním začít. Ten pak za mnou přišel a povídá: „Poslyšte, pane Švandrlík, ta Alenka je taková temperamentní, myslíte, že by jí to stačilo dvakrát týdně?

Jindy jsme zase byli spolu na dovolený, to bylo v čase, kdy vznikl Semafor a jejich první písničky. Kde kdo se to učil nazpaměť a my s Ottou jsme je taky zpívali. Večer v Bechyni jsme si dali láhev červeného vína, popili jsme a pak jsme si řekli, že se půjdeme ještě před půlnocí projít kolem Lužnice. Tak jsme šli a zpívali si Suchýho a Šlitra čím dál tím hlasitějc, až tam najednou z jedný chaty vystartoval chlapík a zařval: „Vy lumpové! Hned přestaňte a zavřete ty huby, nebo vás dám do Dikobrazu!“.

 

■ Já se přiznám, že jsem měl jako dítě jednou dvojku z chování. Bylo to v prvním pololetí v první třídě. Pak už jsem byl ale tak chytrý, že jsem dvojku nikdy nedostal. Jak tomu bylo u vás?

Já jsem měl taky dvojku z chování, ale ne v první třídě, já ji měl až od první měšťanky. Hrozila mi i trojka a na Hudební škole jsem měl i čtyřku. Viděl jsem, že ta škola k ničemu není a tak jsem nechodil do školy, ale chodil jsem hrát ping-pong na Zimní stadion.

 

(paní Jarmila): Promiňte mi, že vám do toho skáču, ale vzpomněla jsem si na něco, co má spojitost tady s Miloslavem. Můj syn byl ve třetím ročníku, dělal ekonomku a hrozila mu dvojka z chování. Já jsem přilítla s vytřeštěnýma očima k Miloslavovi a povídám: „Představ si, Miloslave, já byla pozvaná do školy, oni chtějí dát tomu mému chlapečkovi dvojku z chování!“ Zkrátka jsem z toho byla na mrtvici. Šlo o přezouvání se ve škole, že když některé děti zapomněly přezůvky, tak musely celý den chodit v ponožkách tam, kde se učitelé nepřezouvali, a když jim škola skončila, tak se špinavými ponožkami, s blátem a špínou z učitelových bot, zase vklouzly zpátky do čistých bot.
V tom čase už děti jezdily hodně do ciziny a viděly, že tam se nikde nepřezouvají, ani v domácnostech. Nepomohly žádné rozumné argumenty a někdo musel být za nedodržování školního řádu potrestán. Jako představitel této potlačené revolty byl potrestán dvojkou můj synek Jakub. Tehdy jsem nevěděla, jak mám na syna výchovně jít, aby se něco podobného příště neopakovalo, až mi poradil Miloslav: „Na jednu stranu je pravda, že se musí přizpůsobit. Opomeňme to, co je opravdu správné, jestli má chodit v ponožkách nebo ne. Když ho chceš vychovávat, vysvětli mu to takhle: Zeptej se ho, když půjde po ulici a uvidí hovno, jestli do něho šlápne?“ Tak jsem přišla domů a Jakub mi na to říká: „Ty ses, mámo, zbláznila! Proč bych měl šlapat do hoven?“ No a já na to: „Vidíš, a ty jsi do něho šlápnul! A tohle je ponaučení: když něco takového uvidíš, tak se tomu vyhneš.“ A do dneška to funguje.

 

■ Vy jste se znal i s televizním konferenciérem Dr. Pixou. Víte také na něho něco veselého?

Pixa pocházel z významné diplomatické a bankéřské rodiny. V roce devětatřicátým udělal maturitu, kdy hned potom zavřeli český školy a jemu hrozilo, že bude totálně nasazanej do Reichu. Rodiče mu rychle zařídili, že se bude učit číšníkem v hotelu Alcron. Tak tam šel, byl tam jeden den a potom mu sehnali nějaký úřední místo, pak tam přestal chodit a stal se úředníkem. Jenomže za čtyři roky dostal obsílku, aby šel dělat tovaryšský zkoušky v oboru číšník. Jan šel rychle za ředitelem Alcronu a povídá mu, že byl v hotelu jen jeden den, jak vůbec může dělat zkoušky, a ten ředitel mu na to odpověděl: „Prosím vás, pane Pixa, udělejte to pro nás, vždyť ti Němci by si řekli, že tu máme bordel. Tak půjdete ke zkouškám, oni vás vyhoděj a bude všechno v pořádku.“
Pixa šel ke zkouškám, všichni před ním, co tam pravidelně chodili, vylítli a on dostal jako první otázku: „Co je to kaviár?“ Jeho odpověď byla: „Jikry z jesetera.“, načež ten předseda zkušební komise ho nadšeně objal, že je první kdo to ví, a že všichni před ním říkali, že to jsou černé kuličky, které se sypou do salátů. No a za tohle dostal výuční list v oboru číšník.

Později udělal doktora práv a když přišel 48 rok, tak ho přeřadili na instalatéra, že se musí vyučit novému řemeslu. První den, to bylo před Vánoci, šel s tou velkou instalatérskou taškou po Ovocným trhu a tam se na něj vrhla nějaká strašně zoufalá ženština: „Pane mistr, pane mistr, vy mě musíte zachránit, k nám přijeli příbuzní z Jablonce a bůh ví ještě odkud, máme tam doma třináct lidí a k tomu ucpanej hajzl." Pixa jí na to povídá: „Milostivá, nezlobte se, ale já tomu vůbec nerozumím!“ Ale ona se nedala odbýt a pomalu s pláčem znovu začíná: „Nepovídejte, vy se jen tak vymlouváte.“
Prostě ho vtáhla do bytu a Pixa šel na ten záchod, aby se neřeklo vylezl na mísu k rezervoáru a  vytáh z brašny převelikej hasák, který mu najednou vyklouzl z ruky, spadl rovnou na tu mísu a ta se rozpůlila. A dílo bylo dokonáno!

Jindy ho zase volali do jednoho bytu, že tam ze zdi vyčuhuje nějaká prapodivná rourka, která jim hyzdí vnitřek interiéru;  on ji upiloval a vytopil kino Valdek.

Jan Pixa má v sobě neuvěřitelné charisma, ale on taky dovede sám sebe hezky shazovat. Jednou mi při nějaký příležitosti tajuplně povídá: „Nezlobte se, pane Švandrlík, ono to jen tak vypadá, že jsem vzdělanej, ale to jsou všechno kecy z těch kalendářů, co já jsem musel přečíst, abych mohl  v TV konferovat. 

 

■ Na samý závěr našeho rozhovoru bych vám rád poděkoval za váš drahocenný čas a -  jak se to obyčejně dělá - rád bych se vás zeptal, co byste vzkázal našim australským čtenářům?

Vzkázal? Že jim závidím, že tam mají ty klokany, poněvadž já fandím od dětství Bohémce, která si je kdysi přivezla z austrálskýho zájezdu, které tam dostali darem. Tihle skokani potom žili v naší zoologický zahradě a Bohemce se říká Klokani. Tím pádem jsem k nim přilnul a když přijdu do zoo, tak u nich setrvám delší dobu, než u jiných zvířat. Ještě mám rád žirafy, ale to nevím proč, k tomu nemám takovej důvod, ale mám je taky rád.

Co svým krajanům nezávidím je to šílené horko, které si ani nedovedu představit. Jinak bych se tam bál jet, protože se bojím hadů a tam je jich strašně moc jedovatejch. Tak jako že bych toužil projít se pralesem a cachtat se tam mezi krododýlama, to už mne vůbec neláká. Jinak mám Austrálii na dálku moc rád.

                              Foto © Václav Židek a z rodinného archivu pana Švandrlíka