- Už sedm let mi něco chybí ... Víš, že to budeš asi Ty? Čím víc se konfrontuju se světem, tím víc mi scházíš. Neveselá přímá úměrnost. Ale neboj, nesmutním, jen si tak občas vzpomínám…
- „Nebuď takovej pukl!“ říkala jsi mi při večerních debatách se sousedy. Probírali jste kdeco, od politiky přes kulturu až po kuchyni. Já seděla potichu v koutku a poslouchala. Styděla jsem se cokoli říct, odtud ten „pukl“, ale dodnes cítím bezpečí, upřímnost, přátelství, moudrost, přístav.
- „Nesmíme zapomenout koupit mléko!“ Vyrážíme do sousední vesnice na nákup. Hned na začátku se zastavíme u Mařenky, popovídáte, dostaneš nějaké vyřazené knížky z knihovny, podíváme se, jak letos pěkně rostou jahody a pokračujem dál.
U Tvé sestry si vyslechneme kdo, kde, s kým, jak se dneska špatně dýchá, a už zvoníme na vrátka u Anči. Má krásného psa.
„To hospodářství už mě zmáhá, paní učitelko.“ Shovívavě se usměješ, protože víš, že to říká proto, že právě hospodářství jí dělá radost, a dodáš: „Nesmíte si toho brát tolik.“
Dostaneme pár vajíček a rychle do konzumu.
„Kam jsem dala peněženku?“ Nakonec se najde na nejbezpečnějším místě v tašce. Párek pro psa, malinové sušenky pro mě a ještě pár drobností.
Na zpáteční cestě potkáme několik známých, s nimiž je třeba se zastavit. Když všechno probereme, z každého setkání totiž vyplývá něco důležitého pro život, vracíme se spokojeně a bez mléka domů.
- „Jedeš, ty darebáku!“ slyším, když přijíždím v pátek ze školy. Týden jsme se neviděly. Vzduchem letí koště, evidentně určené psovi, zase něco vyvedl, ale jako vždycky dopadne smeták několik metrů od něho. Přestože jsi mířila, nebo právě proto. Nikdy bys ho neuhodila. Celý groteskní výstup je zahalen do černého dýmu, valí se z hrnce pohozeného nedaleko.
Já vím, knížka byla tak zajímavá, žes přestala mít zájem o maso na plotně. Každý z hrnců má větší či menší jizvy ve jménu rozečtené knížky, napínavé detektivky, náročné křížovky…
„Babi, mě už to nebaví, to se nedá naučit!“ zoufale volám, když mi nejde něco do hlavy. Nikdy jsi neřekla, že nemáš čas. Kolikrát denně já teď sama tu hanebnou větu používám! Dovedla jsi třeba celé odpoledne poutavě vyprávět o Jiříkovi z Poděbrad, nechápu, kdes všechny vědomosti získala. Pak odběhneš uvařit večeři, knedlíky s vajíčkem.
- Nejhezčí bývají večery, tma, ležíme v postelích, vyprávíš. Nejdřív pohádky, později příběhy svého života nebo jen tak probíráme úplně obyčejné věci. Týden před svým maturitním plesem jsem si řekla zase jednou o pohádku. Vyprávěla jsi mi ji jako kdysi, myslím, že tahle byla poslední.
Na tolik věcí jsem se Tě nestihla zeptat. Aspoň jeden večer! Je pozdě. I když vlastně s Tebou občas mluvívám, jak se tak potácím životem a nevím, kudy kam. Vidím Tě, jak jednoho březnového rána jdeš do školy a po ulicích Tvého dětství dupe německá armáda, o něco později Ti granát zabije ženicha. Ne, raději si představuju, jak válčíš na gymnáziu s latinou, skládáš trefné veršíky na profesory i spolužáky, za nějaký čas Ti to Tvoji žáci vrátí. Pro školu není žádná oběť dost velká. Když si takhle všechno promítnu, zdají se mi moje „kudykamy“ poněkud malicherné.
- Babi, děkuju, snažím se, ale nějak mi to nejde, odpusť.
|
