Koupel byla rituál a měla svá pravidla. Dveře chatky nechala Vltavěnka za sebou dokořán a s vrátky v plotě se nezdržovala. Několik latěk potřebovalo opravit, otvíraly se jako závora a posloužily stejně dobře jako vrátka. Rozednívalo se. V tuhle dobu jí bylo na spaní už líto času. Pozdravila se na obloze se stádem beránků a s rozkoší a s pusou dokořán do sebe natáhla osvěžující ranní mlhu. Jen co ji poválela po jazyku, už se rozběhla dolů k řece. Tedy - běh v pravém smyslu to nebyl, dokonce ani chůze a vůbec nic, co by se tomu třeba jen zdánlivě podobalo, tohle terén nedovoloval. Na válení sudů se cítila také už poněkud stará a ze cviku, a tak zbývalo vlastně jen jedno: Vltavěnka svah sjížděla vlastním stylem, totiž po patách a jako na lyžích. Vidět bylo sotva na několik kroků, mlha připomínala žvýkací gumu, která se dala roztahovat a natahovat do šířky i délky, ale tady se nemusela bát, tady znala každý strom, každý drn, každý kamínek. Březnové mlhy přinášejí po sto dnech prudké bouřky... tedy v červenci, počítala. Mohlo být něco krásnějšího? Když se z nebe spouštěly blesky a poprvé nasucho zahřmělo, to nechala všeho a vybíhala ven, aby jí neutekla ani kapka. Tak tedy v červenci... Gumovky Vltavce překážely, shodila je ze sebe a vnořila chodidla do mokré trávy. V mžiku se jí na nohou i mezi prsty obalenými mastným, těžkým prachem usadily chladné kapky. Vltavěnka zavzdychala slastí. Jaro přišlo letos brzy, odněkud zakvákaly žáby, jako když drnčí budík. Listy na stromech a keřích se zdály tak zkřehlé, že visely jako naškrobené. Zvrátila hlavu a s pusou dokořán pročišťovala kalich duše i oči, srdce i smysly proplachovala všudypřítomnými mlžnými střípky. U břehu mlha zhoustla, tady ji měl sílu prorazit jedině měsíc, úplněk jako kocouří oko, ačkoli před několika dny sotva srpeček. Tyhle proměny oblohy ji fascinovaly. Se šaty se nezdržovala, s těmi nikdy moc nenadělala. Když se ušpinily a potrhaly, oblékla přes ně jiné, a když i ty, nějaká zástěra se našla pokaždé. -- Nejvejš pět stupňů, šeptla slastně a ponořila se do řeky ve všech sukních a šlupkách jako cibulka, jako sáček černého ruského čaje. Naposledy se koupala včera a prakticky to nebylo možné, přesto cítila, jak z ní vlny jedna za druhou berou a odplavují částečky špíny a civilizace... jak ožívá... jak se loupe jako zjara bříza. Šla tak daleko, jak stačila, pak se přikrčila a potopila docela tak jak byla, i v šátku na hlavě. Nakonec udělala podle břehu několik temp až ke svojí pramičce a zase zpátky. Šťastně se oklepala a plácla sebou do trávy, mokré šaty i šátek příjemně zábly, rozevřela doširoka bledé stárnoucí oči a nechala se zavalit osleplou oblohou. Někde na stráni se probudila křepelka. Vltavěnka si zakryla bezzubou pusu a rozesmála se do dlaně těžké a ztvrdlé prací. Ale byl to smích? Kdysi se prý podobal loretánským zvonkům. Vltavěnka škytala, vyla a třásla se jako v pláči. -- Co je, Husíku? Já přece nebrečím! Nevim ani, jak se to dělá... Už dávno ne... Kde mam pulitry? Nejdřív jí odpověděly husy, které u břehu hledaly ranní útočiště. Déle to už nevydržely a jejich těžké kocábky se vyčítavě a s pokřikem zvedly. Pes, který dostal své jméno od toho, s jakým zápalem kdysi bránil břeh proti jejich divokému hejnu, přinesl paní holínku a teď se jí třel o lýtka. -- Dobrá, eště druhou, pak pudem..., zahuhlala a Husík se rozběhl vzhůru hledat botu. Vltavěnka si utáhla šátek. Tak... Teď se ještě trochu vyválet v trávě, jak to odkoukala od Husíka, osvěžovalo to. Krom toho neškodilo lidi trochu postrašit. Raději hned, dřív než se do ní stačili něčím strefit, vypustit jedovaté ostny posměchu. Nebolelo to, na to byli příliš hloupí, ale bodláček se přichytil chloupky a držel dlouho. Rychle se rozednívalo. Nad řekou se zvolna trhala mlha. Pročistila vzduch a ten byl teď tak jasný, že bez námahy uviděla svět v plných barvách. Tady u řeky nad ní smutek neměl moc a nikdy netrval dlouho, cítila, jak ji zpod jeho pláště už zase osahává radost. Ne nadarmo říkala Vltavě řeka očistná, řeka zapomnění. Vzala jí všechno, ale to bylo dávno, a všechno jí zase po kouskách vracela zpět. -- Chtěla sis mě podrobit, a vidiš, nevyhrála si. Nebojim se tě. Kdo by dokázal zkrotit bábu Vltavu? Poperu se s tebou za horka za mrazu eště v sedmdesátce, tak co tomu řikáš? Zkrotim tě skoro jak zamlada. Trala-tralala, teď mlčíš, Vltavěnko! Poslouchala, jak vlnky odpovídají, jak laškovně narážejí o břeh, trala-tralala, pořád stejný refrén, a tralaláček, klopák se sojčím pérem, jim na druhém břehu letěl do vzduchu na pozdrav. Vrátit se? A kam? Snad ne do města? Ani nápad! -- To máš tak, Husíku... Přidřepla si k psovi, navlékla gumáky a s uspokojením pozorovala, jak to v nich čvachtá. --Ubožáci nás litujou, ale podivej, kam to dopracovali, měšťáci! Potřebujem snad my dva spartaka? Nebo telefon? Fuj! Nežijem snad my dva v našem roztrhanym teletníku šťastnějc než Pražáci v těch jejich krabicích? Tak vidiš! Jen se rozhlídni. Ten prostor, chápeš? Husík našpicoval uši a otočil hlavu po své paní, jako by souhlasil. -- Copak neni tohle naše místo hotová lékárna...? Vltavěnka poslední slovo jenom zašeptala a natáhla před sebe ruku, jako by se chtěla přesvědčit. Tam, jen kousek za řekou, už strašila civilizace. -- A haranti! Tahle věčně usoplená, posměvačná havěť, vypískla vztekle, když na zadní straně chatky přiražené do stráně, nad kterou o kus dál vyrostlo několik chalup, objevila sprostý obrázek křídou. Vzala na pomoc pořádný klacek a předstírala, že tentokrát už má všeho opravdu dost, ohradit se bylo třeba hned a pěkně zhurta, ale obrazce ji nerozčilovaly. Co jí šlo na nervy, byly říkanky a pošklebky. -- Bába nečistá, máme přece děti, říkali. Vltavěnka, Vltava, bába je to špinavá... To byla pravda, no a co? Vltavěnka škubla knírkem na horní čárce rtu. -- A kdo vás sem zval? Vypískla znovu, až jí hlas vyskočil do fistulky. Rýmovačky, které na ni skládali malí velcí, ji urážely, ale proč obrazce? Svým způsobem byly dokonce krásné... kdysi určitě! Přes obličej jí přeletěl úsměv a sežehlil vrásky až k uším. -- Sme starý, Husíku! |
