NĚKDY SI MYSLÍVÁM, ŽE ... 

Vysvědčení, diplomy a certifikáty všeho druhu jsou jakési balicí papíry na vědomosti, znalosti a dovednosti, zkrátka umy. (Někdy je nejkratší slovo to nejvýstižnější.) A že mají úplně stejný efekt jako balicí papíry na dárky.
Například takový tuctový dárek může být zabalen do papíru tak barevného a třpytivého, až oči přecházejí. Zkrátka přesně podle současného obalového trendu. A stejně tak nablýskaným certifikátem se může pyšnit člověk s úrovní znalostí 0,000. (Slovy: Žádná celá nula nula nic.) Naštěstí ne vždy je tomu tak.

Naopak někdy i ten nejkrásnější dárek zabalen do prachobyčejného baličáku vypadá na první pohled uboze. A stejně tak i vědomosti: I když jich někdo má nadmíru, bez pořádného obalu ztrácí na lesku. V nejhorším případě na ně dotyčný prostě žádný papír nemá.
Jenže právě ten je viditelný už na první pohled. A stejně jako šaty dělají člověka, tak i obal prodává obsah a papír reprezentuje vědomosti. Pravda, ono se nakonec ukáže, co pod tím papírem vlastně je, ale většinou až po zaplacení.

Co je tedy důležitější? Obsah a nebo papír?Ideální stav je samozřejmě získávat umy (plnit šedou kůru mozkovou buňku po buňce) a zároveň se přibližovat k onomu krásnému papíru (buničinku po buničince).
Problém je ovšem v tom, že ideální stav neexistuje, leda v laboratorních podmínkách. A ty na vzdělávacích ústavech (snad jen s výjimkou těch chemických) nejsou.

Naskýtá se ale jiné, jednoduché řešení. Zkusme prostě každý takový dáreček nejdříve rozbalit, než ho zhodnotíme a oceníme.

O WALESU

Tak schválně – copak víte o Walesu? Aha? No jestli tolik, kolik jsem věděla já, než jsem tam poprvé přijela, tak to není mnoho. (Pravda, musím vzít v úvahu, ze zeměpis a historie nebyly nikdy moje silné stránky.)Jako první vám zřejmě vytane na mysli Princ z Walesu. Správně. Tento titul má už od 13. století každý následník britského trůnu. Pak také víte, že Wales je v Anglii a možná matně tušíte, že se tam mluví jakýmsi podivným, cizincům nesrozumitelným dialektem. No a vidíte, i tyhle útržky nejsou tak úplně pravda. (I když nechci vás podceňovat, možná toho víte víc než dost.)

Tak jestli vás zajímá, jak to s tím Walesem vlastně je (a já doufám, že ano), tak se velmi ráda pokusím vám tuhle neprávem ne moc známou část Britských ostrovů představit. Nemůžu ale zaručit, že to bude stručně, protože jsem si od prvního dne Wales doslova zamilovala (i když země česká, domov můj, je samozřejmě nejkrásnější) a od té doby jsem o něm stihla zjistit až příliš hodně zajímavých věcí.

První věc, kterou je užitečné vědět, protože Welšané jsou na to citliví: Wales NENÍ v Anglii, ale VEDLE Anglie.“ Je to jedna ze čtyř historických zemí Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska. A hned po Severním Irsku druhá nejmenší.

A hned na začátek něco z historie Walesu: Už ve 13. století ho anglický král Eduard I. dobyl a připojil k Anglii; později v 16. století byl Jindřichem VIII. vyhlášen Zákon o Unii, který znamenal oficiální politické, právní a administrativní připojení k Anglii. Az po staletích, ve volbách v roce 1997 získal Wales znovu částečnou autonomii a bylo založeno Národní shromáždění, které rozhoduje v otázkách druhotné legislativy.

A druhá důležitá vědomost: Původní jazyk, welština, je jazyk keltský (stejně jako irština, skotská gaelština, cornwallština a bretonština) a jako takový úplně jiný než angličtina, a zcela nepodobný jakémukoli jinému jazyku. Zní trochu tvrdě a chrochtavě, ale rozhodně zajímavě. Tímto jazykem ale běžně mluví a píše jen jedna pětina z celkového počtu 2.9 miliónu obyvatel. Byl zakazován a vytlačován angličtinou po dlouhá staletí a považován za téměř mrtvý jazyk. Ale přežil, a v posledních deseti letech dochází k jeho neuvěřitelnému obrození. V roce 1993 byla welština dokonce zákonem ustanovena jako druhý úřední jazyk, rovnoprávný s angličtinou. Proto také všechny veřejné nápisy, úřední listiny a nejrůznější publikace jsou dvojjazyčné, stejně jako většina letáků, brožur a místních novin. Welština se znovu učí ve školách (existují dokonce některé výhradně welšské), můžeme ji slyšet v rozhlase, televizi a občas i „naživo“. Rozhodně se ale nebojte, že byste se nedomluvili – angličtina samozřejmě zdaleka převažuje; rozumí a mluví jí všichni.

A teď jak Wales vypadá na pohled. Stručně řečeno – moc hezky. Hory a údolí vysoké i hluboké tak akorát, překrásné národní parky (Snowdonia, Brecon Beacons a Pembrokeshire Coast) a samozřejmě moře. To je sice kapku chladnější, ale zato mnohé pláže předčí své známější jižní protějšky. Ale taky jsou tu samozřejmě města a vesnice. A jaké! Podle mého názoru roztomilé, se spoustou podobně vypadajících kamenných či cihlových domů, čímž však nic neztrácí na své typické působivosti. (Jako v dobré britské detektivce.)

A hlavně středověké hrady a zámky, tech najdeme ve Walesu doslova stovky. A opravdu stojí zato je vidět. Člověk si připadá jako v pohádce o králi Artušovi.

I zelenobílá vlajka Walesu, s červeným drakem uprostřed, je jako z nějaké rytířské pohádky. Tento drak, který je jedním ze symbolů Walesu, je tady k vidění v nejrůznějších podobách a variacích. Jednak samozřejmě v obchodech se suvenýry, ale také slouží jako firemní logo mnoha společností. Nikdo přesně neví, jak se tenhle drak ocitl na vlajce, stejně jako se neví, proč se zrovna narcis a pórek staly národními květinami (nebo spíše rostlinami).

A jako každá země Britských ostrovů, má i tato svého patrona, svatého Davida, jehož vlajka (žlutý kříz na černém poli) je často k vidění hned vedle té s drakem.

A teď trochu z jiného soudku: hospodářského. Wales býval jedním z největších evropských dodavatelů uhlí, ale tohle černé zlato je už téměř pryč, a s ním i většina pracovních příležitostí. Taky proto se teď mladí lidé stěhují ze severní hornické“ oblasti na jih, kde teď vzkvétá turistický ruch.

Tam leží i Cardiff, historické univerzitní město s více než 320 tisíci obyvateli, které se v roce 1996 stalo hlavním městem Walesu.

Ale je i jiný druh zlata – zlato v hrdle – a to dostal do vínku nejeden Welšan v hojné míře. Welšané jsou národem sborů, a (nejen) operních zpěváků světového věhlasu. A zní jim to opravdu krásně, obzvláště v doprovodu národního nástroje harfy.

A také když zpívají welškou hymnu, hlavně před zápasy rugby (národní sport) a hlavně (!) před zápasy s historickým nepřítelem Anglii. To je pak atmosféra přímo nabitá národní hrdostí.

Tak co? Nezačalo vás lákat dozvědět se o Walesu něco víc? Nebo se tam třeba i podívat? Vřele doporučuji!

A protože se blíží doba plánování dovolených (rok od roku dříve, stejně jako vánoční přípravy...), ukončím tenhle „průlet“ krajem krásným, neznámým a přitom nedalekým větou: „Croeso i Cymru“ aneb „Vítejte ve Walesu“!

Pokojské postřižiny: Stvoření zvaná VIP

Práce pokojské je práce pro tělo náročná, ale zato výhradně pokojová, poklidná a přinášející určitou spokojenost s dobře (a viditelně) vykonanou prací. Ne nadarmo se říká, že kde není řád, tam je neřád. A práce pokojské je přímo ztělesněný (po) řád(ek).
A stejně jako každý jiný řád, má i tento své zákonitosti a zvláštnosti, ne vždy snadno pochopitelné. Tak například ty, které se týkají speciálních pokojů určených pro ona záhadná, občas přijíždějící stvoření zvaná VIP. Při vyslovení této podivné zkratky ví-aj-pí propadá v takřka posvátnou hrůzu i ta nejotrlejší pokojská.

Byla jsem zvědavá, co je tak zvláštního na úklidu VIP pokojů a netrpělivě jsem čekala na den, kdy to budu moci zjistit. Až konečně nedávno se řada dostala i na mě. Po několikaměsíční praxi jsem byla uznána úkliduschopnou natolik, ze mi bylo dovoleno připravit VIP pokoj před jejich příjezdem a následně je pak uklidit.
Úkol jsem splnila bez zaváhání a bezchybně, ale zvědavost mě nepřešla, ba naopak vzrostla a pochybnosti mi od té doby nedají spát.
Jakpak asi vypadají tato VIP ???
Musí to být náramně podivná stvoření, a zřejmě i nebezpečná. Jinak si nedovedu svým prostým, pořádkumilovným a řáduplným rozumem vysvětlit...
Proč musí mít připraveny tři polštáře místo obvyklého jednoho? Že by měla tři hlavy???
A proč mají k dispozici pilník na nehty, když ostatní hosté ho nemají? Asi mají náramně ostré nehty...
A jak si mám vysvětlit přípravu tyčinek na čištění uší? Možná aby lépe slyšela...
A co červený koberec? Že by oblíbená barva???
Napadá mě má nejhorší obava... pročpak asi je jim každý den servírována speciální pochoutka??? Proboha... že by byla pořád hladová...?!?!?

Ať už je to jak chce, VIP pokojům se od té doby vyhýbám velkým obloukem. A když už tam musím, tak jedině vyzbrojena záchodovou štětkou v jedné ruce a WC sprejem v druhé. Jednak proto, že VIP stvoření po sobě většinou nesplachují, a taky... co kdyby náhodou měla hlad a spletla si mě se servírkou?

 VIP stvoření si přece žádné servítky nedělají...