Petr Kubíček: Ztráty a nálezy

Rubrika: Literatura – Povídky

Našel jsem zlatý prsten. Ležel docela neobvykle, zašlápnut do drobného štěrku na krajnici u silnice nedaleko klubovny golfového klubu v Bechyni. Můj pohled na něj padl víceméně šťastnou náhodou díky návyku pátrat v okolí golfových drah zrakem po zemi. Jsem už  tak naučený. Hledám neustále své zbloudilé míčky nebo týčka na odpalování, markovátka a podobné drobnosti, které golfisté často používají, a tedy i občas ztrácejí. Taková věcička se začínajícímu hráči vždycky hodí. Ale zlatý prsten?

Byl neskutečně veliký, i na posledním kloubu palce mi ještě plandal. Nevypadám jako nějaký třasořitka, naopak, spíše jako přerostlá XXL. Ten šperk musel patřit Golemovi. A vyražené datum vypovídalo, že od svatby uplynulo teprve pár chvilek. "Těbůh, čerstvý ženáč, ty teď asi doma trpíš," řekl jsem si škodolibě.
Protože bylo pravděpodobné, že vlastník nějakým způsobem souvisí s golfklubem, odevzdal jsem po hře prsten správci hřiště, aby se po něm poptal. Jak se mezi sportovci nosí, ujistil jsem ho současně, že to nešťastník bude mít drahé, neboť za blbost se odjakživa platí. V golfu většinou měnou kapalnou  v místním baru.
 
Majitel se ozval záhy. Prý si zkoušel  v golfshopu novou rukavici a prsten zastrčil ledabyle do kapsičky u šortek. Chlap jako hora mi dojatě povídá:
"Nejde o cenu zlata, zachránil jsi mi nějaké dvě tři tisícovky, ale ten klid doma, ten se penězi zaplatit nedá". A podal mi láhev dvanáctileté whisky.
Vím o čem mluví. Naše snubní prsteny také ledacos zažily. Manželka svůj utopila  po několika letech manželství. Chtěla vypucovat záchod, stahovala si ho nad mísou a podle Murphyho zákonů (a oficiální verze) jí prsten opravdu  z mokrých rukou vyklouzl. Zazmatkovala a v panice ještě navíc mimoděk spláchla. "Tak a všechno je v hajzlu, " blesklo jí prý hlavou a později přiznala, že tím pověrčivě mínila manželství. 

I když to v běhu dalších let tak několikrát skutečně i vypadalo, její předpověď se nesplnila. Spolu jsme ji překonali. Možná i proto, že po neoficiální verzi raději nepátrám.
 
Můj kovový symbol si užil trápení ještě více.  Na ruce se moc neohřál,  vlastně hned od svatby jsem ho začal vždy před směnou odkládat. Pracoval jsem tehdy na šachtě v Příbrami, a v podzemí mi i s okolní pokožkou černal. Nevím, jestli od záření nebo nějakou chemickou reakcí, jisté ale je, že kdykoliv jsem vyfáral, můj prsteník se lišil od ostatních prstů barvou uranové rudy smolince.
Smolinec je velmi těžký černý kámen. Laici ať se neznalostí nermoutí, v oné době už neviděli celý kus rostlého smolince často ani sami horníci, jak je rok dlouhý. To, co vytěžili do vozů a pak jiní vyváželi v dlouhých vlacích na povrch, byly vlastně tuny rozdrcené horniny, která u měřící desky vykázala, na rozdíl od hlušiny, nějakou radioaktivitu. Očima jste rozdíl téměř nepoznali.
Konjunktura uranové těžby z padesátých let, jak ji ve svých knihách drsně a pravdivě popsal spisovatel Karel Pecka,  už patřila dávno minulostí.
 
Snímal jsem prsten vždy také v hokejové kabině, před oblékáním brankářské výstroje a odchodem na led. Nosím na levé ruce lapačku, takže chytám vysoké puky do dlaně. Několikrát mi ho prudký gumový projektil zdeformoval tak, že ani nešel stáhnout. Nakonec ho jedna zvlášť zběsile vydařená rána přerazila úplně.
 
Rodina žila v Jihlavě, já přes týden vegetoval na hornické ubytovně, kde po šichtě člověk mohl jenom hnípat nebo pařit. Ani jedno nemusím. Chodíval jsem raději denně na zimák a trénoval, s kým se dalo, do pozdního večera. Když se to sečte kolem a kolem, navlékal jsem ho přes den jen na pár hodin. Nakonec stejně zůstal zapomenut po zápase ve skřínce na některém ze zimních stadionů, kde jsme hráli ligu.
Ne že by se ženuška přímo vztekala, ale bylo  vidět, že ji vskrytu duše ztráta obou znamení naší lásky a společného závazku  hodně mrzí. 
Je zvláštní, jak lidé dbají na symboliku věcí. Kovový pásek se vsazeným kouskem skály se prý nosí na památku Prométheovy oběti. Snubní prsten pak znázorňuje kruh, který nemá počátku ani konce. Novomanželé jím věří a vyhlašují,  že chápou své dobrovolné pouto navždy. Paradoxně i v případě, že se žení nebo vdávají podruhé či potřetí. A jako by zároveň chtěli popřít, že jejich vztah někdy někde nějak musel začít. Většinou hezky a neopakovatelně. Přitom ve stáří právě na začátky společného soužití vzpomínáme s největší něhou a nostalgií.
Jinými slovy: než na snubním prstenu, zakládal bych si spíše na růži z první schůzky, prvním klíči od společného bytu nebo na prvním mléčném zoubku našeho dítěte. Takové symboly pro mne ztělesňují skutečnou heraldiku něčeho vzájemného.

Ale na druhé straně chápu ženskou duši. Občas. Proto jsem před kulatým výročím svatby objednal v nejluxusnějším podniku v okolí stůl pro dva s dvaceti růžemi.  Co rok, to květina. Vinárna musela být skutečně nóbl, strávili jsme celý večer sami. V přítmí bývalé kaple jsme při svíčkách opékali fondue, srkali oblíbené Barbero a poslouchali naši nejmilejší hudbu, kterou personál ochotně pouštěl z našich cedéček. "Začít vše od prvních řádků…" zpívali nám Bára Básiková a Kamil Střihavka z našeho kultovního muzikálu Jesus Christ Superstar, a my si vše nejhezčí od prvních řádků společného dvacetiletého scénáře připomínali. Když už si k slzám zjihlá žena myslela, že nemůže přijít nic jiného než placení, přinesl číšník na stříbrném tácku malou krabičku. Otevřela ji a z rudého sametu na ni pomrkávaly dva zbrusu nové zlaté snubní prstýnky.
Petr Kubíček
I slavnostní chvíle jednou skončí. Mirka nový prsten od té doby z prstu nesundala, já svůj opatruji přece jen raději v krabičce mezi  ostatními cennostmi. Zvyk je železná košile.
A dvanáctiletou whisky asi vrátím. Místo abych jí vypil hned, postavil jsem ji neprozřetelně na poličku u krbu mezi své, zatím nepočetné, golfové trofeje. Když jsem při pohledu do plamenů kouřil dýmku a přemítal o ní, dospěl jsem k názoru, že tam nepatří. Že mi nepatří. Pohár člověk vybojuje, získá za výjimečný výkon. Já udělal jen něco, co by mělo být všeobecně naprostou samozřejmostí. Je smutné, že není.  Cítím se naopak provinile, to hecování jsem nejspíš trochu přepísk`.
Pokud ji ten chlapík zpátky nepřijme, čeká mě s ním nejspíš těžká pitka. Když ustoupit, tak oba. Nebo ji společně věnujeme jako cenu do některého z golfových turnajů. Abych si ji mohl čestně vyhrát zpátky.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2005.