Living in the desert                                                                
    Žití v poušti

is the spiritual cathartic a great                                          
    to je niterná katarze

many people need.                                                               
    Spousta lidí ji potřebuje.

I ame one of them.                                                               
    Já jsem jedním z nich.

Kapitola 3.

Arizona.... Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a tří, pěti i šestimetrové saguara kaktusy vyrážely pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně, ramena jako malé a větší šibeničky, k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze.

Jerry zhluboka vzdychl a jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá. Dětinský údiv, který mu napevno kotvil v koutcích úst, se rozléval s vousy po bradě a tváři doširoka otevřené. Také nerozhodná, houpavá a klátivá chůze a především oči, chráněné před přemírou úžasu tmavými, nesmírně malými kulatými brýličkami, jaké nosívají slepci, svědčily o věčném podivování se nad sebou i nad světem. Nenosil jen stále. Jen když se žáravé slunce stalo opravdu nesnesitelné, posazoval si zrcadélka ze špičky až na kořen nosu, čímž vyvolával dojem jisté nemohoucnosti.

Dojmem nejen údivu, ale i přesvědčení, že život je v podstatě legrace, působila i kulatá jizvička po neštovicích, zasazená přesně doprostřed čela. Dlouhá jizva z klukovské bitky ležela výš, až tam, kde začínala rezavohnědá patka. A byla to patrně ona, která měla na svědomí, že se tady vlasy neposlušně dělily a hlubokou nepoddajnou vlnou padaly do očí. Jerry ten příboj odrážel novým a novým potrkáváním, ale zatímco vlasy vzadu svazoval gumičkou, vepředu si s nimi nevěděl rady, ať dělal co dělal. Podobně na tom byl s vousy. Vyrážely neuspořádaně, tak nějak beze smyslu, na lících padesátníka působily klukovsky a vesele, a teprve pod bradou a kolem krku košatěly do jakéhosi staromódního nákrčníku.

K životu v krajině opuštěném bohem i lidmi... to říkali oni, Jerry na boha nevěřil a o lidi nestál... k životu plném nejpodivnějších, nejodvážnějších dobrodružství je třeba být šílený. A Jerry potrefený byl. Blázen dětina. Prohrábl si spečené vousy a tiše se usmál. Odpoledne se na něj přilepilo vroucí výhní. Horror Hill a nízké nebe jako poklop na syrečky, zdusily sebemenší závan. Poušť ted vydávala takovou záři, každé jednotlivé zrnko písku takový lesk, že musel přivřít víčka.

(...)

Obrátil pohled k tácu oblohy, do něhož se zakusovaly záludné čelisti pohoří Horror Hillu a zase zpátky ke stavbě. Nepřiznával si to. Pomalu, ale jistě zkracovala, stravovala jeho síly. Vstal. Cestou pod sprchu zakopl o zarostlý kanystr a ukopl si palec. Počítal, jak dlouho tu ležel, aniž se pokusil nádobu vyprostit. Pět... šest let. Za tu dobu se mu z pozemku podařilo vytvořit jedno obrovské staveniště. Už dávno k němu nepatřila jen maringotka... to byla historie... i když právě tou to začalo. Jerry zvratným trhnutím odhodil patku.

Stěhování neměl rád a maringotku, tenhle Jerryho bordel na kolech, jak říkával, stěhoval dokonce nadvakrát. Ale to předbíhal. Nejdřív jela Margot v šestidvéřovém Nissanu, limuzíně s gangsterskými pancéřovými skly. Jerry ji koupil z druhé ruky za pár babek v Mexiku jako sakra horké zboží. Tím veškerá paráda končila. Za Nissanem řídil jeho syn David už jen oškubanou maringotku, jediný majetek, který jim zbyl z poslední štace po zaplacení dluhů, a Jerry ji zezadu strkal buldozerem. Luis, tou dobou Jerryho třetí zákonná manželka, navigovala. Mezi ní a buldozerem pobíhali s halasným veselým štěkotem dva dingové, divocí psi, každý o velikosti malého telete.

Byl duben. Z jednoho dne na druhý uhodila horká vlna a teploměr vyskočil na 50 stupňů. Než vystoupali do hor, vařil se motor a byli nuceni mnohokrát odpočíval. Slunce pralo jako šílené a do nechráněné kabinky řidiče buldozeru ještě dvakrát tolik. Teď by se každý jiný vzdal. Ne Jerry. Zůstat s konvojem vprostřed silnice nebo se vrátit, to nemohl. Musel dostat maringotku nahoru vedro nevedro.

Později se David vymlouval na úžeh a bylo to dokonce dost pravděpodobné. Faktem bylo, že nevytočil zatáčku a maringotce zkroutil podvozek. Došlo k tomu asi ve čtvrtině cesty. Vypadalo to, že teď je konečná. Zpátky ani dopředu to nešlo, maringotka seděla v zatáčce jako přikovaná.

You polack... cou boy, synku kravský, ulevil si Jerry na synovu adresu, a aby nebylo pochyb, jak to myslí, raději dvojjazyčně. Později si vyčítal, že prudké stoupání svěřil klukovi, uvyklému na bezpečí širokých rovných dálnic.

Bylo to jediné možné východisko a Jerry se rozhodoval okamžitě. Přesto trvalo dobré dvě hodiny, než se jim podařilo autogenem na dva díly rozříznout střechu.

Mám nový pokoj a kuchyň, stenografoval v duchu, a není to špatný. Slogan RAP THE BEST-FUCK THE REST, urvi co můžeš a na zbytek se vykašli, který vyryl kdysi do panelu, připadl ložnici, i to bylo dobré. Teď poslal Margot s Nissanem hlídat protiprovoz. Nikdo nejel a slunce pražilo. Psi, Molly i Jojo se stáhli do hlubšího stínu, přirozený instinkt jim radil, kdy zachovat respekt. Jerry vyjel buldozerem pozpátku zatáčku a podle Luisina zvráceného palce couval k nedaleké rovince. Snažil se přitom nevidět velice tenké, prořídlé, špinavě bílé tričko... v místech, kde se do něho zabodávaly ostré tvrdé bradavky, prosvítaly okrové dvorce. I ty navigovaly.

Však dojde i na vás, buďte si jistý, že na vás nezapomenu, oslovil je a nasadil si brejličky. Pak přeřadil na nejvyšší rychlost a hnal uřícený motor dál do obrátek. Musel se opřít do maringotky silou, která by ji vysvobodila a vyhodila ze zatáčky, k tomu bylo zapotřebí nabrat pořádnou rychlost.

Jerry necítil ani žízeň, ani vedro. Všechno se začínalo dařit. Když si uvědomil, že se na něj něco řítí, bylo už pozdě. To se právě osamostatnila polovina maringotky a kvapem ho doháněla. Jerry seděl na stupačce s vytřeštěnýma očima bez možnosti cokoli pro sebe udělat.

Nejdřív proletěl zadkem maringotky mohutný předek, po něm přišla na řadu jeho budka. Něco ho přitlačilo k volantu a vzápětí ztratil pojem místa a času. Vzpamatoval se až za několik minut vprostřed ložnice. Na nohou i rukou mu visela olověná tíže, ale jinak mu nebylo nic. Rypadlo, složené před kapotou vepředu jako obrovský nárazník, mu zachránilo život. A tak seděl na stupačce, s hlavou na volantu. Z jedné strany mu do ucha kňučel Jojo a z druhé Molly, nejdřív se domníval, že někde hrají na housle, až mu z toho naskočila husí kůže. Na podlážce ležel budík a nepředstavitelně hrčel. Bylo na něm dvacet hodin a deset minut, ale ještě pořád se neochladilo.

Nejdřív se dostavil David a za hodnou chvíli po něm vystrašené ženské. Rád by, ale nemohl se pochlubit ani boulí.

Rozhodl jsem se chovat pštrosy, zablábolil. Kopanec pštrosa není o moc horší. Bude maso, vejce a na prodej kůže... bude ze mne milda. Každá moje holka dostane pštrosí péro... Molly dvě, zažbrblal furiantsky, sotvaže zaregistroval mohutný telecí hrudník s rezavou náprsenkou. Pak se mu obraz znovu rozostřil a ztemnil.

 

Jerry je hlavním hrdinou částečně biografického románu Blanky Kubešové Horror Hill ... jako zrnku písku, který je dosud k dostání v nakladatelství Primus v Praze, Vězeňská 7. Kniha je vázaná, má 231stran a stojí 85,- Kč.