Blanka Kubešová: Snad jsem nezabloudil - Oskar Leo Krause

Rubrika: Literatura – Doporučení

O autorovi:
„(...) Po únoru 1948 se pokusil o útěk na Západ, ale byl dopaden a vězněn. Po odpykání pětiletého trestu pracoval v dolech, na státním statku, dostal se i k cirkusu, kde se uplatnil nejprve jako dělník, traktorista, posléze klaun a režisér, a nakonec se vypracoval k ředitelskému postu. V roce 1969 se mu podařilo emigrovat do Švýcarska, kde se díky svým mezinárodním kontaktům uplatnil u známého švýcarského cirkusu. Vzpomínky na vlast a snaha pomoci českým emigrantům jej vedly ke spolupráci s rádiem Svobodná Evropa a různými exilovými spolky. Před pětatřicety lety založil v Pfaeffikonu vlastní galerii, která si kladla za cíl propagovat české umělce a úspěšně existuje dodnes.“

Zajímá ještě někoho naše minulost? A když ne dnešní – prý konečně už zase demokratické – politiky a soudce, tedy aspoň řadové občany? Ty starší, kteří to prožili, anebo naopak ty mladší, kterým se pravda podává často neúplně, už proto, že ti, kdo jim o ní vyprávějí, v tom byli sami až po uši?

Tato kniha je určená všem, jak pamětníkům, tak těm, kteří se chtějí dovědět víc. Je určená dokonce i té nemalé skupině těch, kteří se na národní tragédii podíleli aktivně, tehdejším soudcům, vyšetřevatelům, bachařům a celému tomu řetězci soudruhů, dohližitelů, donašečů, patolízalů a prospěchářů, bez nichž by se režim býval nemohl tak dlouho udržet. Třeba jim tento skromný dokument pomůže najít v sobě odvahu k omluvě či k sebezpytování a lítosti.
Také těm, kteří se omlouvají tím, že „museli“, podává autor své svědectví, třeba osobní zkušenost o tom, jak úspěšně se „vyreklamoval ze seznamu spolupracovníků“. „Snad vždycky existuje možnost se ubránit“, říká.
V neposledním docela jistě zaujme knížka všechny milovníky cirkusu, snílky, kteří si v dětství, ke hrůze rodičů, nepřáli nic jiného, než chodit po laně nebo cvičit lvy a tygry. Jednoho takového jsme měli v rodině, vím, o čem mluvím. A taky vím, že se to splnilo jen málokterým. Ale jak na tuto dobu vzpomíná někdo, kdo si až do chvíle samotné nikdy nepředstavoval, že by vstoupil do lví klece? Kapitoly z cirkusového prostředí, a v této souvislosti docela jistě třeba vzpomínka na Vlastu Buriana, zdařile odlehčují vážnou notu knížky.

Název celé práci dalo heslo z vývěsní skřínky Československé strany národně socialistické v Nymburce a autor Oskar L. Krause k němu dodává i podtitul, osobní vyznání, SNAD JSEM NEZABLOUDIL...
Paměti bývalého mukla, někdejšího krajského tajemníka Čs. strany národně socialistické, jsou tedy pamětmi z první ruky.

Léta plná naděje a nadšení, svobodný 1. máj 1946 a politickou práci pro mladou demokracii vystřídal únor 1948 a hned na to léta zklamání a vězení. Ani tady, dokonce ani zpětně, si autor nehraje na hrdinu. Doznává, že mučení bylo tak strašné, že kdyby něco věděl, možná by i zradil.
Všechno má svůj konec, měla ho i léta týrání, temnice a šikany. A byl zase 1. máj let padesátých, „všude se řadily průvody a mně bylo smutno z toho, že se lidi nepoučili, že nechtějí nic vědět o věznicích a týrání a dál papouškují přiblblá hesla jako Míru mír!“ (kap.12.) Nepřipomíná vám to něco?

Na romány není dnes doba, ne že by nebyli spisovatelé nebo že by scházela látka, prostě na ně není čas, co se vyžaduje, jsou fakta. Minipříběhy Oskara L. Krause jsou dokumentem, a nedejme se mýlit zdánlivě lehkým, vtipný tónem vyprávění. Jsou to historky z prostředí, ve kterém se autor pohyboval - tedy z politiky, do níž coby nadšený mladík vstoupil, z vězení, kde strávil pět perných let, z pracovního tábora, z cirkusu, kde po propuštění našel útočiště, i z exilu. Čtou se jako dobrá detektivka, ale pozor, nevyskytuje se v nich žádný Sherlock Holmes, kterému neuniknou sebemenší fakta, ale důstojníci StB, kteří fakta záměrně upravují; není tu „křivopřísežný papoušek“, ale lidé, kteří se tvářili jako přátelé a ze kterých se po otevření seznamů tajné policie vyklubali konfidenti státní bezpečnosti.

Na ochranu osobnosti, za níž se často neskrývá nic jiného než politikaření, snaha nerozházet si to tady ani tam, si autor právě nepotrpí. Odkrývá totiž fakta bez ohledu na vztahy a osobnosti, jediným kritériem se tak stává pravda a událost jako taková. Setkáváme se tedy s příběhy národní i obyčejné lidské tragédie, ve kterých jsme obstáli, anebo taky ne, podle jádra tvrdosti.
„(...) Když na to tak po létech vzpomínám, napadá mě, kde asi dnes sedí ti řvoucí prokurátoři, mají-li advokátní kanceláře, ti bývalí soudci, anebo zda byli potrestáni za bezpráví, která napáchali. Ne, ani jediný zločinec nebyl potrestán. Nejvíc mě ale mrzí, že se jejich obhájcem stal ten náš pokračovatel Masaryka, co stále mluví o lidských právech a humanitě. Dojde mu to někdy?“ (kap.10.)

Občas jako bych se během četby ocitla v nějakém sci-fi nebo aspoň v nějaké švejkárně a la Hašek. Mám teď na mysli především vyprávění po autorově propuštění, jeho hvězdnou kariéru od nepřítele režimu na místo ředitele cirkusu. Za tu švejkárnu ovšem neodpovídá autor, ale život v tehdejším socialistickém Československu.
Mezi stěžejní a pro mne osobně zároveň i nejzajímavější a do jisté míry nejsmutnější kapitoly patří ale ty ze švýcarského exilu, možná i proto, že jsem tu narazila na společné známé a že se tady moje zkušenosti částečně shodují. Pro domov chtěli pracovat mnozí, ale jak na to, v tom se názory různily. Klobouk dolů před těmi, kterým se to bez velkých řečí podařilo. Že Oskar Krause dokázal vydupat takřka ze země fungující a uznávanou českou galerii, za to mu patří dík všech, kteří tu našli mnohdy svou vůbec první příležitost vystavovat (a také třeba vůbec první příležitost číst ze svých prvotin vydaných v exilu). A také těch, kteří galerii v Pfaeffikonu u Curychu každoročně navštěvují, a to nejen ze Švýcar, ale i z domova a ze světa.

Nehledě k vážnosti tématu není obsahově hutná knížka Oskara L. Krause ustýskaná, nebrečí nad osobními křivdami, kdepak, nic takového. Vyprávění má spád, je velice živé i napínavé, nepostrádá ironii a humor, jehož ostří autor neváhá obrátit i proti sobě. Životní nadhled tak z každé historky vystupuje a podmalovává ji osobním kouzlem.
Knížka „S NÁMI NEZABLOUDÍTE“ byla vydána vlastním nákladem a je doplněna spoustou dokumentárních fotografií. Objednat si ji můžete na autorově adrese nebo na adrese galerie www.galeriekrause.ch

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Krause,

děkuji za zajímavý odkaz na serveru Pozitivních novin, který jsem si ráda přečetla a s paní Kubešovou souhlasím z celého srdce. Ona je mistr psaného slova a umí nádherně vystihnout to co já bych ráda řekla a neumím to podat. Vaší knihu jsem přečetla "jedním dechem" a moc se mi líbilo Vaše vyprávění a někdy jsem měla až husí kůži. Znáte ten pocit, když se Vám něco líbí nebo naopak když máte z něčeho strach, tak "běhá mráz po těle", "chlupy se staví do pozoru", okolo žaludku se to divně klepe a pod. Tak tyto pocity jsem měla střídavě při čtení některých pasáží. Věděla jsem, že to dopadne dobře, to byste knihu nedopsal a já bych si s Vámi dnes nedopisovala, ale .......

Janina a Josef Svobodovi, 24.01.2008


Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 01. 2008.