MAŘENKA A SCHODIŠTĚ
- Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky.
- Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí. Energie pak vydrží na celý rok. Jenže, kdo kdy viděl pomlázku vystupovat do schodů?
- Nikdo! A proto dnešní cesta vzhůru nevypadá vůbec snadně.
- Sotva otevře dveře vinohradského činžáku, bručí jak medvěd: „Panenko svatá! Nadělit mi 110 schodů! Vždyť už jsem stará bába!“
- „Kdo je tady starý? Kdo si neprávem stěžuje?“
 - „A na starý kolena jsem se zbláznila, slyším šeptání zdí.“
- „Mluvíme, když neříkáš pravdu.“
- Mařenka mávla rukou.
- „Vy uličnice, dobře mě znáte. Nejsem vůbec stará! Natruc životním zákonům si klidně se vzrůstajícím věkem mládnu. Jenže dnes? Co vám mám povídat. Příliš mnoho lidí potřebovalo našít na pusu úsměv, polaskat slovem a naučit se dívat na ukryté krásky. Schody mi dají zabrat, i když je mám jinak ráda.“
- Usmála se a nemohla polevit. Ne. Tyhle schody dnes nejsou ani trochu šedivé a stěny tmavé a olezlé studenem. Vsadila by se, že špatně vidí – nad rozviklaným zábradlím se klenula obrovská duha! To je tou únavou. Raději pomlčí o mládí v žilách nebo ji zavřou do blázince. No nic, vypořádá se s posledním dnešním úkolem a doma si dopřeje dlouhý odpočinek. Ale co se to děje? Promnula si zrak. První schod se na ni usmíval a když s obavami přeskočila na druhý, třetí se neodvážil mlčet:
- „Dobrý den, paní Mařenko. Jak se dnes máte?“
- „Inu, jak by. Zvláštně! Zdi šeptají, první schod se usmívá a ty mluvíš!“
- „Vypadá to na příznivý výstup, že ano? A s překvapením k narozeninám.“
- „Ale kdeže, ty já přece nedávno oslavila.“
- „Není den bez dárků, Mařenko.“
- „Však já vím a moc děkuju, dnes to se mnou vypadalo všelijak, ale nyní se těším. Vstřícnost povadlost zalévá.“
- „Šťastnou cestu!“
- Čtvrtý schod neznamenal zklamání, že to všechno bylo jen chvilkové pomatení smyslů. Odstartoval voňavé vzpomínky – růže v zámecké zahradě, kde se tehdy procházela s rodiči, pampeliškové věnce u potoka, sedmikrásky mezi prsty na nohou, sušená mateřídouška zavěšená v kuchyni v plátěném pytlíčku, tanec na louce a kolem žluté pantoflíčky, zvonečky, kohoutci...tolik vůní a na patnáctém schodu královna něžnosti, panenka Kopretinka.
- Má mě rád. Nemá mě rád. Má mě rád. Nemá. Má. Nemá. Má!!!
- „Maminko, všichni mě mají rádi.“
- „Proč by neměli, Maruško? I ty je nosíš v srdci.“
- Měla je tam. Opravdu ano. Nalepené na sobě, aby nikdo nežárlil, že dostal míň. Dětské přátele Aničku, Lojzičku, Pepičku, Frantu, Vašíka, sousedy, tety, babičky, dědečky. Klavíristu Adama, co hrál v parku na staré piano, slepého kytaristu z Karlova mostu, potulné kejklíře přijíždějící každým rokem na náměstí, čtyřnohé kočičí a psí kamarády z ulic, parků a lesíků. S těmi všemi vylétla jako pestrobarevný pták k padesátému schodu.
- A na dalších dvou schodech si hrála s rodiči. „Kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo....“
- Ne, neudělala bác, maminka jí řekla něco jiného, očekávaného a nevyhnutelného.
 „Těš se, chybí ti deset kroků a budeš dospělá.“- Na šedesátém druhém schodu byla opravdu jiná, zamilovaná. Točili se kolem ní muži a ona chtěla říkat jen - JEDEN MUŽ! Vzal si ji za manželku a na šedesátém pátém schodu je oba čekalo tolik radosti, porodila syna. Brzy poté se rodinná ústa roztáhla opět široce do stran – skončila válka.
- Šedesátý šestý schod - šeříky, šedesátý sedmý - jásající lidé. Šedesátý osmý, opět jásající lidé.
- Na šedesátém devátém stála bláznivá sousedka Alenka a křičela třesoucím se hlasem:
- „Motýli už u nás nelétají! Všem ustřihli křídla. Mařenko, ztráta volnosti je zabije...“
- „Neboj se, neboj, bude dobře.“
- Chytila do dlaní dvě babočky kopřivové a před ní ty prsty od sebe odlepila. Letěli! Vzlétli tak vysoko a ladně až se Alenka konečně smála.
- „Lhali! Oni si létají, kam chtějí.“
- Obejmuly se a vydržely dokud slunce nezapadlo. Slíbila si, že pokaždé bude věřit sama v sebe a nenechá se pohltit žádným doživotním otravníkem.
- Na sedmdesátémtřetím schodě zněl dům smíchem, jako Hanička - Písnička, jako Vltava s plavci a otužilci, jako strom rozvitých maličkostí.
- Věřila v prsty rozmotávající vlněné klubko a tvořící TEPLO. Kůlna plná dříví znamenala krásnou zimu. Často přikládala slova místo polen a zahřála to nejstudenější ve své blízkosti.
- Na osmdesátém prvním schodě poletovali andělé a ON, muž jejího srdce.
- „Kde ty se tady bereš?“
- „Maruško, nezlob se, musel jsem.“
- „Já vím, každý tam jednou musí. Je mi dobře, protože ačkoliv si myslíš, že jsi odešel, bydlíš tady se mnou. Tělo neznamená nic, tvoje duše mi vběhla do těla a každý den hřeje stejně jako před lety. Vzpomínáš, jak jsme vozili kočku na sáňkách a psa u boudy přestrojili za hastrmana? No jo, než abys mi odpověděl, uletíš do nebe!“
- Muži toho moc nenamluví nebo si to zavinila sama? Asi ano, protože už stojí na devadesátém schodě a v uších ji zní chvilka poezie: Krása je vnímavá, srdcem si kráčí, krajina neznámá, světlo přitáčí ...a bude přítelem navěky....
 - Od devadesátého prvního po devadesátý pátý se nemohla vymanit ze synova vtipu. Na obavy jestli je v pořádku to, co bylo včera zřetelnější než dnes, pokaždé vystoupil s tak logickými myšlenkami, že sama zapomněla, co ji vlastně trápilo. A jelikož ji nic netrápilo, nemohla být žádná důchodkyně!
- S Emmou, Pavluší a Václavou založily Klub průvodkyň velkým životem. Slyšíte? Žádné důchodkyně! Kdo by o provázení životní poutí mohl vědět víc? Pomoc zdarma lidem, kteří nevědí kam jít. Jenže nabízené ruce skoro nikdo nevěří.
- Richard naštěstí věřil. Nepustila toho náctiletého mladíka, dokud nevyšel z podmostí a již pátým rokem nacházela přesně 14. srpna přede dveřmi kytici. On se tehdy díky ní znovu narodil a jí se srdce rozpumpovalo štěstím.
- „Božínku, čaroději, hvězdo nebo jak se vůbec jmenuje ten nahoře? Je to možné? Stosedmý schod!“
- Na stoosmém slyší: „Už jde!“
- Na stodevátém opakuje jiný hlas: „Už jde!“
- Na stodesátém křičí oba hlasy společně: „Už je tady!“
- Rozletěly se dveře od bytu a.....ÚŽASNÉ! Má návštěvu! Dvě rozjásaná těla jí vletěly do náruče a ona je líbala na vlásky.
- „Kde vy se tu berete, zlatíčka?“
- „Babičko, přijeli jsme za tebou o týden dřív, to koukáš, že jo?“
- Pravnoučátka! Tak to jste byla, děvčátka vy, kdo mi poslal štěstí a sílu dolů po schodišti. Ale to, že jsem si myslela, že máme v domě kouzelné schody, vám raději nepovím. Lítaly byste nahoru a zase dolů a nevěděly, kdy přestat.
- A nic se nemá přehánět ....
|
