Její postava byla málem symbolem středního toku Vltavy. Téměř každý ji znal jako Vltavanku, někdy i Vltavěnku, ale z toho množství lidí jen málo kdo věděl, jak se doopravdy jmenuje. Šlo o postavu nesmírně svéráznou, výraznou – a pitoreskní. Obličej zbrázděný četnými vráskami svědčil nejen o vysokém věku, ale i složitém a nelehkém osudu. Ohnutá záda vypovídala o zřejmě již poněkud pokročilé Bechtěrevově chorobě. K tomu krátký krok, trochu poskakující, vysoký až písklavý hlas. Na nohou pak nezbytné gumové holinky.  Tak se nám jevila Vltavanka v pozdních létech svého života. A přesto tato postava nepostrádala ani ve vysokém věku neuvěřitelnou energii, odolnost a otužilost, kterou by v poměrně drobnější postavě nikdo nehledal. Její svéráznost byla navíc dovršena slovníkem, za který by se nemuseli stydět ani proslulí pražští dlaždiči. A přece stojí tato povltavská figurka za pozornost: posuďte sami.

O Vltavance jsem se poprvé dověděl před mnoha, téměř padesáti lety od Oldřicha Lišky, který byl  v té době náčelníkem Tělovýchovného otužileckého klubu v Praze. Byla to právě schopnost vysoké otužilosti, která samovolně propojila obě postavy: Lišku a Vltavanku. Vyprávěl mi nádherný příběh, který bych rád nazval legendou a asi legendární je. Za jeho pravost, za pravdivost v detailech, se zaručit nemohu, ale příběh se k Vltavane váže a její postava byla pravdivá až nad míru.

Začít můžeme téměř pohádkově: Dávno je tomu, kdy na místě pod dnešní Slapskou  přehradou se nacházely Svatojánské proudy. Tehdy ještě čistá, stříbropěnná Vltava zurčila přes nesčetné kameny a balvany dravým proudem v hlubokém a divoce vyhlížejícím kaňonu. Na nádherné prostředí Proudů vzpomínám ještě z doby druhé světové války, kdy jsme zde s Klubem českých turistů stanovali – samozřejmě načerno. Válečná doba trampování, zejména hromadnému již tolik nepřála.
A tady, v tom kouzelném prostředí, jakoby s ním srostla, vyrůstala podle vyprávění velmi hezká dívka jménem Helena Fediovová. Byla i příslušně vzdělaná: Měla ráda hudbu a vyučovala hře na klavír. Není divu, že za pěknou dívkou se mládenci ohlíželi – a jeden z nich byl úspěšný. Helena se zamilovala celou svojí romantickou bytostí, formovanou přírodou a prostředím, ve kterém vyrůstala. Vše vypadalo nadějně, mělo dojít i ke svatbě, ale pohodu obou snoubenců přervala zlá nehoda. Ten mládenec přecházel za svojí milou přes vodu mezi proudy, částečně z kamene na kámen, částečně brodem. Kdo znal dobrou cestu, bylo to možné i když nebezpečné. Jednou – snad – mu ujela noha, snad se uhodil o kámen, ztratil vědomí a jeho tělo bylo nalezeno až za několik dní – samozřejmě bez života.

    
Tragická událost měla na Helenu osudový vliv. Přestalo ji všechno zajímat, duševní život vybočil z obvyklých kolejí a na rozcestí se dal na nebezpečnou cestu. A právě tehdy – prý – vyřkla Helena Fediovová na břehu Svatojánských proudů osudovou přísahu. Obvinila řeku z toho, že jí vzala milého. Žádného jiného již nechce znát a po celý zbytek svého života bude s ní bojovat tím, že se bude v ní každý den koupat bez ohledu na počasí a roční dobu. Svoji přísahu pak skutečně dodržela. To vše se ale promítlo na jejím duševním stavu, nevšedním způsobu života a tak pro mnoho lidí se stala sice po létech zajímavou, ale pomatenou stařenou. Stala se Vltavankou.

    
Uplynulo několik let a o svéráznosti Vltavanky jsem se měl příležitost přesvědčit osobně. Tehdy od roku 1970 organizoval I. Oddíl otužilců a plavců vytrvalců pod vedením Oldřicha Lišky soutěže o získání výkonnostní třídy otužilců. Soutěže se konaly obvykle v lednu na Vltavě a průběh přenášela tehdy ještě Československá televize v přímém přenosu. Účinkoval jsem tehdy jako spolukomentátor, nebo spíše odborný poradce televiznímu profesionálovi , kterým byl Zdeněk Sucharda. Nebyl to můj první televizní přenos, ale poprvé jsem byl v přenosovém voze ponechán sám svému osudu, zatím co Zdeněk prováděl v terénu rozhovory s různými otužilci a organizátory. Je to taková nevšední situace pro začátečníka – na jednom uchu ve sluchátkách pokyny z režie, do druhého ucha jdou rozhovory prováděné v terénu a samozřejmě něco úplně jiného říkáte do mikrofonu. Zdeněk zrovna měl rozhovor se „služebně“ nejstarší otužilkyní Annou Šulcovou, oči jsem měl upřené na monitor, když najednou vhupkala do obrazu fantastická postava: Velmi stará paní v plavkách v celku, ale na nohou vysoké gumové holinky. Nenechala Zdeňka domluvit, skočila mu do řeči: „A já jsem nejstarší otužilkyní ze všech!“ Zdeněk se trochu zajíknul, ale rychle nabral dech a razantně se zeptal: „Jak se jmenujete?“  „Helena Fediovová“ „Tak to jste jistě nejstarší otužilkyní!“ a s poděkováním se rychle odporoučel. Jelikož se podobná situace jenom v jiném provedení opakovala i další rok, vyjádřil se po skončení přenosu režisér Josef Valchář: „Jestli tu babu s tím pisklavým hlasem neuvážete na řetěz někam pod most, ukončím přenos a dám cedulku, že vypukla třetí světová válka. Tak jsem se s Vltavankou setkal bezprostředně. Bylo to poprvé.

    
 V sedmdesátých letech jsem ať už služebně k různým jednáním, tak rekreačně v rámci dovolené, navštěvoval podnikovou budovu na Ždáni. A tam jsem se znova setkal s Vltavankou. Každý den absolvovala pěšky s brašnou na kolečkách Slapy, aby do rekreační oblasti přinesla čerstvé noviny a další tisk. Každý jí rád dal něco navíc a tak si touto činností přivydělávala. Hlídala také místní parkoviště, samozřejmě za úplatu a k tomu prodávala kočky, hlavně koťata po 20,- Kčs za kousek. Podle toho vypadalo i její obydlí: Šlo o něco, co připomínalo rekreační chatičku, kombinovanou s kůlnou o jedné místnosti. Dveře byly stále otevřené a uvnitř bylo možno zahlédnout na hlavním místě piáno, nad ním zavěšenou palandu, na které Vltavka spala. Na pianě i kolem dokonalý zmatek, haldy not, papírů a jiných věcí. To vše pokračovalo i na zahrádce, jež chatku obklopovala. Běhalo tu několik psů a koček jako zásoba k prodeji a mezi tím předměty, které jsou obvykle součástí bytu. Jakoby nevadilo, že na to venku prší. Konečně některé zlolajné jazyky tvrdily, že tam, co stojí pianino, je jediné místečko, kam neprší, když prší. Vltavance to zřejmě vůbec nevadilo, byla od přírody tak otužilá, že prý v té chatce netopila ani v zimě, když byly mrazy. Zatopila jen, když si potřebovala připravit nějaké jídlo. S koupáním, které měla doslova u nosu, rovněž dodržovala slíbený rituál. Denně za jakéhokoli počasí sešla k vodě v jakési propínací dlouhé kuchyňské zástěře – a pod ní nic. Do vody vstupovala tak, že postupně si vykasávala zástěru nad hlavu a pak ji hodila do lodičky, která prý patřila jí, ale byla v takovém stavu, že by se s ní na vodu nedalo vůbec vyjet. Z vody vystupovala způsobem přesně opačným. Pokud byl náhodou někdo v okolí a podíval se třeba mimoděk na ní, zakřičela ječivým hlasem: „Co čumíš!“ a přidala nadávku, která není publikovatelná ani ve velmi otrlých časopisech.

Není již řadu let více vlastně odvážné a životem i vodou otužilé Vltavanky. Jakoby s ní zmizel i maličký kousek koloritu samotné Vltavy. Odebrala se kamsi do ledových plání mimo náš časoprostor a za to oživení míst kolem nenáviděné i milované Vltavy si jistě zaslouží, aby se tam setkala s tím, koho jí právě Vltava vzala. text © Vladimír Kulíček, 13.9.2005   

Vltavěnka 
Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů
Blanka Kubešová

Kdybych teď řekla ´zas jeden příběh z okraje společnosti´, zůstala bych tím věrná svým dosavadním žánrům. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco všechny tyhle příběhy si vyžadovaly moji energii, z Vltavěnky se do mně - přes veškerou tíhu svého osudu – energie doslova přelévala. Je psaná v několika časových rovinách a má dvě hlavní linie, k oběma byly základem autentické postavy. Tak vznikla fiktivní novela na jedné straně, na druhé memoárový příběh, tedy próza téměř realistická.

Hlavní linii románu tvoří tragikomické příběhy svérázné osobnosti a  povltavské figurky, málem legendy Vltavy. Posuďte sami: Ohnutá záda a krátký krok. Dlouhá propínací zástěra, pod ní nic a k tomu vysoké gumové holinky. Trochu pisklavý hlas a především svérázný žižkovský slovník, tak znali Vltavěnku zpod Ždáně lidé z širokého okolí.
Zachycuji poslední úsek jejího života pod Ždáňskou horou, ale nevynechávám tak docela ani léta dětství a mladosti. Dovídala jsem se o nich  po kapkách - z kusého vyprávění pamětníků. Občas si vzpomínky protiřečily, jisté je, že v dětství byla Vltavěnka stále nemocná a po otci samotář. Její obydlí pod Ždáňskou horou, to je útulná chatka, skladiště plné roztodivného harampádí, starého šatstva, koček a – vzpomínek. Všechny tyhle věci získává jak od lidí, tak ze starého smetiště a všechny je uchovává na časy, kdy se třeba budou hodit. „Provázky dlouhé“ – čteme na jedné pečlivě převázané krabici – a na jiné „Provázky krátké, zcela neupotřebitelné“... Čestné místo zabírá v chatce pianino, nad ním má zavěšené svoje lože, drátěnou matraci a vedle to nejdůležitější – gramofon se Smetanovou Vltavou.

Viděno z vnějšku, nezdá se Vltavky život zvlášť radostný. Žije chudě, tak chudě, že občas nemá co do pusy. Na druhé straně vidí věci, které lidem obyčejně unikají a nepostrádá nic, co dnešní člověk potřebuje k životu. Ke štěstí má řeku, koupel ve Vltavě v létě v zimě i v třeskutých mrazech a vždy tak, jak ji pámbu stvořil, korunovaná žižkovským slovníkem na adresu čumilů, je tou každodenní náplní i atrakcí okolí. Netrvá dlouho a nikdo Vltavěnku už jinak nepojmenuje, řeka se stává její kmotřenkou, pravé jméno se dávno vytratilo. Léty začala neodmyslitelně patřit do tohoto kousku povltavského kraje, stala se jeho legendou.

Zaznamenala jsem úsměvný příběh o silné, otužilé a originální ženě, která dobrovolně zvolila samotu. Zbývá dodat, že Vltavěnka by nikdy nebyla napsána bez ryzí, obětavé a všestranné podpory a pomoci přítele Václava Židka, především při vyhledávání svědků. Vůbec první představu o tom, jaká Vltavěnka byla, mi poskytly veselé vzpomínky pamětníka Vladimíra Kulíčka. Jak stránky narůstaly, ozývali se mi pamětníci další ze Slap i zpod Ždáně. Bylo to vzrušující, asi jako když kriminalista shromažďuje další a další usvědčující fakta, až mu vznikne jakási mozaika, v mém případě nikoli pachatele, ale veskrze nevšední bytosti, hrdinky z rodinu nehrdinů českému čtenáři odjakživa blízkých.
 

Vltavěnka, příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů vyšla v Ondříčkově ul.v Praze na Žižkově v Nakladatelství Šulc a spol., které se věnuje zejména českým autorům. I náročnější čtenáře a milovníky knihy uspokojí velice pěkná úprava, kniha je navíc doplněná bohatým obrazovým materiálem. Práce na Vltavěnce mi přinášela spoustu radosti a já pevně věřím, že se tahle radost přenese i na čtenáře. Budou mezi ně jistě patřit nejen Vltavěnčiny pamětníci, ale vůbec všichni, kteří mají k českému kraji blízko.
text © Blanka Kubešová, 13.9.2005

Blanka Kubešová:  VLTAVĚNKA   
Blanka Kubešová:  Vltavěnka - Ranní koupel