- Medvědí služba
-
- Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Babča byla bytost prajednoduchá, ale velmi ochotná, což často přinášelo předmětu její ochoty nemalé potíže. O tom by mohl vypravovat kovář Hvozdák. Požádal babču, aby mu sdělila, až vedoucí odejde, že si potřebuje udělat něco pro sebe. Stalo se. Sotva vedoucí odešel na pravidelnou poradu, ozvalo se z rozhlasu pronikavým hlasem babči: „Halóóó, halóóó, pozóóór! Pane Hvozdák, vzduch je čistej! Vedoucí se vypařil! Můžete fušovat!“.
Hvozdák byl asi rád. Z otevřených oken se ozval bujný chechot a ještě dlouho se každý na potkání Hvozdáka vyptával, jestli už má tu fušku hotovou. -
- Učenlivý papoušek
-
- Babča měla nádherného, cenného, velkého papouška druhu Ara. Brala ho sebou do práce a papoušek si důstojně vykračoval po jejím psacím stole, kde svým zobáčkem dělal „pořádek“ mezi spoustou papírů, uspořádaných tak jako tak způsobem „binec“. Dokázal odposlouchávat často se opakující věty a tak mě překvapil, když jsem se jednou zeptal babči, jestli tam nebyl Midas. Než se zmohla na odpověď, přicupital papoušek a spustil: „Jodas, potvora, Jodas potvora!“.
Jednou papoušek zapracoval excelentně: Volal podnikový ředitel, aby mu dali k telefonu vedoucího. Babča to vzala, jako obvykle, doslova. Když k telefonu, tak se nenamáhala rozhovor k vedoucímu přepojit, zvedla se a pro vedoucího šla osobně, sluchátko odložila na stůl. To bylo něco pro papouška. Připochodoval ke sluchátku a spustil: „Halóóó, kdo je tam?“
Marně vedoucí babču cepoval, že se má hlásit jménem podniku!
„Tady Drbal, ředitel, dejte mi vedoucího!“. Papoušek zatřepal rozkošnou opeříčkovanou hlavičkou a pokračoval: „Halóóó, kdo tam?“
„Tady Drbal, ředitel, dejte mi konečně toho vedoucího!!“ Už trochu nervózně.
Papouška to zřejmě začalo bavit: „Halóóó, kdo je tam?“ Teď už velmi důrazně: „Tady Drbal, ředitel, chci vedoucího. Kdo je tam?“
Papoušek nezazmatkoval: „Tady Drbal, ředitel!“ -
- Do kukátka se střílí
-
- Moje známá měla sousedku, která v bytě žila sama. Z koukání na hororové filmy byla značně vyjukaná, navíc podléhala různým věšteckým praktikám, řídila se proroctvími Nostradama a stále měla strach, že ji někdo přepadne. Moje známá jí doporučila, aby si do dveří pořídila panoramatické kukátko a tím bude s přehledem vědět, kdo je za dveřmi, než otevře. Sousedka si tedy kukátko opravdu pořídila a moc si libovala, jaký teď má dobrý přehled.
Za několik dní ji šla moje známá navštívit. Zazvonila a za chvíli se ozval z povzdálí slabý hlásek: „Kdo je tam?“. Ohlásila se tedy a bylo jí otevřeno.
„Proč se nepodíváš tím novým kukátkem, hned bys věděla, že jsem to já?“
Nemůžu, já jsem včera viděla americký film a tam ten dotyčný vždycky, když se někdo tím kukátkem podíval, mu střelil do oka. Tak se schovám za skříň, zeptám se, kdo to je a když do kukátka vystřelí, rána jde mimo!“ -
- Rytíři na jedno použití
-
- Na procházce pod památnou horou Blaník vypravuje děda svému vnukovi pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou na pomoc české zemi, až jí bude nejhůře.
- „A dědo, proč tedy už nevyjeli?“
- „Protože ještě není úplně nejhůře!“
- Chvíle ticha.
- „Hm, to tedy nevyjedou nikdy, protože vždycky může být ještě trochu hůře!!“
- „Ale ne, to oni už vědí, kdy mají vyjet!“
- „Jak to mohou vědět, když tam pořád chrápou, jak jsi říkal, to oni tam mají mobily, nebo Internet??“
- „Nic takového, to jsou bájní rytíři a ti to vědí i bez Internetu a mobilů. A nechrápou, ale pokojně spějí. Probudí se v pravou chvíli!“
- Chvíle ticha.
- Ale co když oni opravdu vyjedou a potom bude ještě hůř??“
- „Nebude, proto jsou to bájní rytíři, aby přišli právě v čas!“
- Chvíle ticha.
- „Hmmm, dědo, to nic není! To jsou jenom takoví rytíři na jedno použití!!!“
-
- Cenné informace
 -
- „Mamííí, co pohání ty obláčky?“ „Nic je nepohání, to oni jen tak plavou.“ Chvíli ticho.
„A mami, plavou prsa nebo kraula?“
„Ne, oni se spíš jen vezou.“
„Tak neplavou?“
„Ne.“
„Mamííí, mají vozíček?“
„Na co?“
„No, co se na něm vezou?“
„Dej pokoj, hele, jak tam svítí krásná hvězdička!“
Na pomalu šeřícím se nebi výrazně září planeta Venuše jako večernice. Po trávníku důstojně pochoduje havran polní.
„Mamííí, co je to za ptáčka?“
„To je vrána!“ Nad trávníkem přeletí sojka. "A co je tohle?"
„Taky vrána.“
„Cenné informace“ vstřebává paměť malých dětí zvláště intenzivně a dlouho si je pamatují. Jak dlouho v době dospívání bude trvat, než všechny nesmysly z paměti vykoření a co si asi pomyslí o rodičích – neumětelích. Snad každý z nás to zná alespoň částečně z vlastní zkušenosti. -
- Těžké dilema
- Procházím zvolna Dlážděnou ulicí, dochází mě dvojice pubescentů. Musím vyslechnout část rozhovoru:
„A von ti, vole, říkal něco jako že nemáš požádat manželky bližního svého! To je asi z nějaký sexuologie!“ „Ale kdepak, vole, to bude z bible!“
„Bible, to je jako kniha, né?“
„No jasně, vole, kniha!“
„A kdo ji napsal?“
Druhý mladík byl zřejmě uveden do rozpaků: „Nó, to nikdo nenapsal!“
„Co je to za blbost, když kniha, tak ji musel někdo napsat!!“
„Nó, asi ji někdo napsal, ale to se neví.“
„To si nemohli poznamenat, kdo to napsal?“
„To bylo dávno a tehdy neuměli psát!“
„Když neuměli psát, tak jak mohli napsat knihu?“
Mladíci se vzdalují, víc už neslyším. Jestlipak ten problém nějak vyřešili?
|
