Ondřej Suchý: Leptokarie bez Savvase Vojatzoglu

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Jan Werich kdysi napsal: „Všecko, co má v Evropě hlavu a patu, bylo počato na sluníčku u Středozemního moře. Klauni se narodili také tam, někde v Řecku.“

Tak jsem viděl Savvase já v roce 1975Když mi bylo sedmnáct, poznal jsem se s báječným Řekem, žijícím u nás. Pracovali jsme společně jako reklamní výtvarníci a aranžéři v podniku Domácí potřeby Plzeň.
Tehdy jsem teprve začínal kreslit první vtipy a karikatury do novin. Savvas Vojatzoglu, neboť on byl tím Řekem, se po práci věnoval olejomalbě. A protože jsem byl hoch zvídavý, začal mě učit: Jak se napíná na blindrám plátno, jakými způsoby se pak může šepsovat, jak se míchají olejové barvy, jak se maluje.
Byli jsme tehdy tím malováním oba tak zaujatí, že jsem se zakrátko přistěhoval do jeho rodiny, abychom mohli společně malovat i ještě dlouho do noci. Půldruhého roku jsme byli denně spolu. Pak jsem se vrátil zpátky do Prahy a začal se věnovat jiným profesím. Ale když jsem vzal jednou za pár let do ruky paletu, štětec a barvy, vždycky jsem si na něj s vděčností vzpomněl. To všechno on měl na svědomí.

      Sousoší Spejbla a Hurvínka v Plzni Plastika Vodníka Pytlák, ale spíše sám Savvas. Oblíbené téma: čertíci.
 
Během dalších let jsem začal stále víc a víc propadat kouzlu starých filmových grotesek, kouzlu umění cirkusových klaunů, kabaretiérů a komiků. Začal jsem o nich psát knížky. (A dosud jsem ještě neskončil.)
A najednou – na konci devadesátých let – mě náhoda opět svedla se Savvasem. Zahajoval jsem jemu a jeho kolegovi, Jaroslavu Pleskalovi (se kterým už dlouhou řadu let pracoval v tandemu jako keramik), výstavu v Praze.

                            Savvas v Leptokarii s manželkou. Leptokarie 2005. V přátelském rozhovoru.

Tehdy jsem se poprvé také dozvěděl o malém přímořském městečku, které se mi mělo následně stát osudným. Jmenuje se
Jestliže jsem se dnes o Savvasi Vojatzoglu rozepsal v Pozitivních novinách, vězte, že to není jen proto, abych si tu vylil srdce. Ale také proto, že všechny ty Savvasovy a Pleskalovy plastiky, od velkých ozdobných reliéfů na některých budovách, až po drobné figurky pohádkových postaviček, vyzařovaly a vyzařují mnoho pozitivního. A ty tu – na rozdíl od jejich tvůrce – už zůstanou na věky.

Dva dny po té, co Vrchní soud v Praze po více než osmi letech rozhodl o tom, že práva na loutky Spejbla a Hurvínka patří definitivně ředitelce Divadla S+H Heleně Štáchové, zemřel večer 13. května 2006 malíř aJeden z posledních rozhovorů. keramik SAVVAS VOJATZOGLU (69), mimo jiné též spoluautor plastiky postaviček Spejbla a Hurvínka, která stojí v Kopeckého sadech v Plzni. Zatímco Spejbl s Hurvínkem vyhráli, Savvas Vojatzoglu prohrál. Leptokarie a leží nedaleko Soluně. Savvas tam tehdy jezdíval se svou ženou Věrou už po řadu let. Tak jsme to s mou ženou také vyzkoušeli. A zamilovali se do tohoto místa. Do loňského roku jsme nevynechali jediný červen, abychom se tam všichni mohli pod horkým řeckým sluncem setkat u lahviček Retsiny… Poslední dvě léta jsme už věděli, že je Savvas vážně nemocen. Léčba však vypadala  – jak už to u rakoviny často bývá – nadějně. Letos jsme se těšili opět na společné setkání. Bohužel, od 13. května vím, že tu Retsinu tam budeme popíjet bez kamaráda.
Více informací najdete na  http://www.semanovice.cz/savas/index.htm

text a foto z archívu O.S. © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 05. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.