Jan Werich kdysi napsal: „Všecko, co má v Evropě hlavu a patu, bylo počato na sluníčku u Středozemního moře. Klauni se narodili také tam, někde v Řecku.“
Když mi bylo sedmnáct, poznal jsem se s báječným Řekem, žijícím u nás. Pracovali jsme společně jako reklamní výtvarníci a aranžéři v podniku Domácí potřeby Plzeň. Tehdy jsem teprve začínal kreslit první vtipy a karikatury do novin. Savvas Vojatzoglu, neboť on byl tím Řekem, se po práci věnoval olejomalbě. A protože jsem byl hoch zvídavý, začal mě učit: Jak se napíná na blindrám plátno, jakými způsoby se pak může šepsovat, jak se míchají olejové barvy, jak se maluje. Byli jsme tehdy tím malováním oba tak zaujatí, že jsem se zakrátko přistěhoval do jeho rodiny, abychom mohli společně malovat i ještě dlouho do noci. Půldruhého roku jsme byli denně spolu. Pak jsem se vrátil zpátky do Prahy a začal se věnovat jiným profesím. Ale když jsem vzal jednou za pár let do ruky paletu, štětec a barvy, vždycky jsem si na něj s vděčností vzpomněl. To všechno on měl na svědomí.
 Během dalších let jsem začal stále víc a víc propadat kouzlu starých filmových grotesek, kouzlu umění cirkusových klaunů, kabaretiérů a komiků. Začal jsem o nich psát knížky. (A dosud jsem ještě neskončil.) A najednou – na konci devadesátých let – mě náhoda opět svedla se Savvasem. Zahajoval jsem jemu a jeho kolegovi, Jaroslavu Pleskalovi (se kterým už dlouhou řadu let pracoval v tandemu jako keramik), výstavu v Praze.

Tehdy jsem se poprvé také dozvěděl o malém přímořském městečku, které se mi mělo následně stát osudným. Jmenuje se Jestliže jsem se dnes o Savvasi Vojatzoglu rozepsal v Pozitivních novinách, vězte, že to není jen proto, abych si tu vylil srdce. Ale také proto, že všechny ty Savvasovy a Pleskalovy plastiky, od velkých ozdobných reliéfů na některých budovách, až po drobné figurky pohádkových postaviček, vyzařovaly a vyzařují mnoho pozitivního. A ty tu – na rozdíl od jejich tvůrce – už zůstanou na věky. |